Trailer Park Moritze Ostruschnjaka pro tanzmainz v taneční vivisekci živoucího tématu „copy + paste” v jeho kulturních souvislostech, ukazuje mnohem více, než o otázky o ochraně autorských práv. Klade otázky návratu umění do podoby středověkých dílen a bauhausů, a tím i autorství samotného. Reelsovou kulturu opakování převádí Moritz Ostruschnjak v bratislavském Divadle Aréna (festival Bratislava v pohybe) do nekonečného proudu internetových klišé vtělených do těla. Na scéně se míhají memy, virální gesta i taneční ready-mady, které se s téměř sportovní přesností remixují — a přitom se nečekaně mění v podvratně chytlavou show. Jaký obraz společnosti vzniká, když naše digitální zkratky doslova zhmotníme v pohybu?

Trailer Park: Ensemble tanzmainz © Andreas Etter
TRAILER PARK vychází z jednoduché, ale v jádru výbušné premisy: co když vezmeme gesta, fráze a zvukové smyčky, které se valí sociálními sítěmi, a necháme je tančit? Všechnu tu masu reelsů, obsahu Tik Toku, You Tube nebo Instagramu, a prostě si některé z nich vypůjčíme do choreografie? Všechno si „vypůjčíme”? Koláž, citace, remix. S tím vším se v moderní kultuře setkáváme přinejmenším od dob koláží Juana Grise a dadaistů, s metodou „cut-up” pracoval americký malíř Brion Gysin nebo spisovatel William S. Burrgoughs, postmodernistické rámce umožňují uchopit otázku autorství volněji, než před 60 lety, a přesto může Ostruschnjakův přístup budit kontroverze i dnes. Jeho tančící fungují jako „živé playlisty“: v přesném timingu s bleskovými přechody mezi žánry – od pop-kulturního ironického přehrávání přes marching-band energii až po kolektivní unisono, které se rozpadá v glitch, a místy zaznívá i zpěv a capella (v ní poznáváme tóny a text Over the Rainbow Čaroděje ze země Oz). Hudební stopa je mozaikou samplů, ruchů a beatů; scéna působí jako aréna, kde se lajky mění v potlesk a virál v choreografii. I přes líbivý a chytlavý povrch je inscenace účinným zrcadlením choreografických strategií: ukazuje, jak snadno si navykáme na instantní emocionální afekty a jak pohodlně se nám žije ve světě zkratek a repetic.

Trailer Park: Finn Lakeberg, Jaime Neves © Andreas Etter
Moritz Ostrushnjak, německý choreograf z Mnichova, dříve graffiti/breakdance tanečník, jenž studoval na Iwanson International (Mnichov) a u Maurice Béjarta v Lausanne, zkoušel s týmem tanzmainz dva měsíce, s Trailer Parkem jezdí asi dva půl roku. Způsobem „copy + paste” pracuje od roku 2015, sleduje záznamy, trailery a ty pak zapojuje do choreografií, někdy je „přehrává” pozpátku, jako ve scéně se dvěma dívkami v Trailer Parku. K otázce možného kopírování, jež je esenciálním principem jeho metody „copy + paste”, se vyjádřil například v rozhovoru pro Taneční aktuality v roce 2022: „Myslím si, že neexistuje žádné originální dílo, prostě neexistuje. Vždycky je něco založeno na něčem jiném. Cítil jsem, že musíme všechno radikálně kopírovat. To je politické prohlášení. Potřeboval jsem to maximalizovat a poukázat na to, abych to mohl zpochybnit.”

Trailer Park: Jaime Neves, Paul Elie © Andreas Etter
Jeho TRAILER PARK si navíc bere lekci z ekonomiky a sportovního marketingu: pozornost je měna a mem je její nejrychlejší oběživo. Profesionální sport dnes prodává „okamžik k přeposlání“: gólové oslavy, signature gesta, chorea tribun — vše designované tak, aby se dalo snadno klipnout, rebrandovat a monetizovat napříč feedy. A tak to funguje i v taneční oblasti. Ostruschnjak ten mechanismus převádí do divadla: ansámbl generuje highlighty naživo, hráči/performeři optimalizují své „značky“ (postoj, timing, vítězný znak) a kolektiv se chová jako tým i jako „merchandisable” produkt. Výkon se tím stává produkcí virální hodnoty. Čím kratší a rozpoznatelnější formát, tím vyšší šance na šíření, ale zároveň se zužuje dramaturgie hry: místo strategie a fantazie přichází AB testing gest a neustálá optimalizace pro algoritmus. Sportovní estetika, zvyklá na sponzorské logiky a „reach/engagement“ umělé inteligence, tak v Trailer Parku zrcadlí vlastní ekonomiku: pot je tvorba obsahu, tělo je médium a publikum je trh.

Trailer Park: Jaume Luque-Parellada © Andreas Etter
TRAILER PARK ukazuje, že mem není jen obrázek s textem, ale sociální technologie: zkratka, která stmeluje skupinu a současně zjednodušuje svět. Antropologicky funguje jako digitální folklor: opakovatelný vzorec, který se šíří, protože je lehké ho převzít a upravit; psychologicky pracuje s rychlou rozpoznatelností a malou odchylkou, která vyvolá smích či „aha“ a uvolní odměnu. Tím, jak preferuje formát před obsahem, mem posiluje sounáležitost (sdílíme tutéž šablonu), ale zužuje pole improvizace: originalita je měřená obratností remixu, ne hloubkou výpovědi. A právě to Ostruschnjak testuje na tělech — co se stane, když pravidla šíření přeneseme z displaye do svalové paměti?
V tomhle smyslu Trailer Park překládá memovou kulturu do svalů: ansámbl běží jako živý feed, kde se templaty vracejí v nekonečných remixech a riffech oslav sportovních úspěchů a vsítěných gólů i „inside joků“, a z rituálu sdílení se mění v rituál vyprázdněnosti. Mechanika memu — rychlá rozpoznatelnost, drobná inkongruence, rychlá odměna. Je tady vidět i slyšet: tělo „refreshuje“ pro další dopaminový hit, skupina si navzájem uděluje statusové „lajky“ přes přesné timingy a unisonové badge-pózy, dokonce propaguje „produkt” v podobě energetického nápoje. Současně se vyjeví i temnější efekt: když formát vládne obsahu, improvizace se scvrkne na volbu další šablony a představivost se měří spíš obratností remixu než hloubkou významu. Ostruschnjak bez kázání demonstruje antropologii scrollu — digitální folklor přenesený do pohybu a psychologii sdílení, kde každý loop stmeluje kmen, ale o chlup ztenčí prostor pro originální gesto. A potřebujeme vůbec „originální gesto”?

Trailer Park: Meritxell Van Roggen © Andreas Etter
Jádro kritických ohlasů se shoduje na tom, že TRAILER PARK funguje jako vysokooktanový remix popkultury: memy, slogany a „virální” gesta se řetězí do přesně secvičených sekvencí, které ansámbl tanzmainz provádí s téměř sportovní disciplínou. Recenzenti vyzdvihují bleskové střihy, unisona rozpadající se do „glitchů” a ostře rytmizovanou hudební koláž; celek působí jako tělocvična současnosti, kde se lajky mění v potlesk.
Z hlediska konceptu bývá Ostruschnjakova metoda čtena jako vědomé „copy-paste”: originalita nestojí na vynalezení nového kroku, ale na tom, jak jsou cizí materiály citovány, kódovány a znovu skládány. Kritiky oceňují, že se tvůrce vyhýbá moralizování — místo teze nabízí přesnou montáž znaků, která diváka nutí vnímat tělesnou cenu digitální kultury. Často se zdůrazňuje i kontinuita s jeho dřívější tvorbou „překládající internet do tance”, zde rozšířená o sílu velkého souboru.
Ostruschnjak sám v rozhovoru, následujícím, po představení říká, že na začátku kariéry měl potřebu být originální, ale z pocitu „lost of authenticity” se ve spojení s metodou náhody Merce Cunninghama objevilo něco nového. Jeho strategie autorství neoslabuje, ani vůči němu není subverzivní, nebo dokonce disruptivní. Zdá se mi, že se spíše vrací ke kořenům umění do jeho řemeslného období, do období středověkých a renesančních dílen, Werkstätte, kamenických hutí zvaných „Bauhaus”, v nichž má každý jednotlivec svůj nezastupitelný úkol, který zpracovává podle předem zadaného vzoru, z něhož neuhýbá. Autorství? To je věcí náhody — z té doby známe možná Petra Parléře a Matyáše z Arrasu, ale těch řemeslníků byly tisíce. Jejich ruce byly součástí organického celku, součástí komunity, v rámci úplně jiného společenského uspořádání. A možná v tomto rámci tvoří Ostruschnjak — choreografický bauhaus.

Trailer Park: Mertixell Van Roggen © Andreas Etter
V hodnocení dopadu převažují kladné soudy o energii, řemesle a chytrosti konceptu; některé texty nicméně upozorňují na riziko repetitivnosti a „přeplněnosti” odkazů, které může v závěru unavit pozornost. V televizním záznamu prý dílo překvapivě dobře drží — klipová estetika se kameře hodí, ale živé provedení dodává vestevnaté koláži fyzickou naléhavost, kterou obrazovka nikdy nenahradí.

Trailer Park: Paul Elie, Jaume Luque-Parellada, Meritxell Van Roggen © Andreas Etter
Když Trailer Park (tanzmainz / Moritz Ostruschnjak) postavíme vedle Vivat Messi Spitfire Company, vyvstane příbuzná „fotbalová“ estetika i strategie převodu sportu do choreografie: v obou případech dresy, týmové barvy a loga fungují jako kostým i komentář k pop-brandingu; skupinové nástupy, lajny a drillové formace připomínají trénink, zatímco gesta tribun (pískání, „hushing“, vítězoslavné vzpažení, zubící se grimasy) se mění v taneční slovník. Trailer Park stejně jako Vivat Messi pracuje s unisonem a repeticí až do únavy, překlápí kolektiv „týmu“ do sólových výpadů a skládá stadionové rituály do ironického samplu energie, soutěživosti a moci. Rozdíl je v měřítku a tónu: Trailer Park působí jako vytuněná „ligová“ show s přesnou grafickou stylizací a choreografickou montáží, kdežto Vivat Messi je syrovější a osobněji uhrančivý portrét fanouškovství – ale výrazový slovník i způsob, jak sport proměnit v scénický diskurz, sdílejí.

Trailer Park: Tanit Cobas © Andreas Etter
TRAILER PARK je chytlavý „scroll“ naživo: scrollujeme těly, pohyby a gesty, refreshuje, loopuje. Ostruschnjak nesází na moralizování; místo toho nechá ansámbl roztočit mechanismy, které známe z displejů, a ukáže jejich přesnou tělesnou cenu — pot a dech se stanou tím, co algoritmus skrýt neumí. Jestli někde hledat prostor pro kritiku, tak nás samých, kteří v té kultuře existujeme a sytíme jí. Trailer Park utváří událost, která vás nadchne energií a řemeslem, ale zároveň vás donutí položit nepříjemnou otázku: kolik vlastní představivosti nám v éře nekonečného přeposílání ještě zbývá?

Trailer Park: Meritxell Van Roggen, Paul Elie © Andreas Etter
Choreografie: Moritz Ostruschnjak, Choreografická spolupráce a kostýmy: Daniele Bendini, Hudba (mix a střih): Jonas Friedlich, Osvětlení: Tanja Rühl, Režisér zkoušek: Simone Deriu, Tanečníci: Tanit Cobas, Agathe Leira Madsen, Réka Rácz, Meritxell Van Roggen, Paul Elie, Finn Lakeberg, Christian Leveque, Jaume Luque Parellada, Jaime Neves, Matti Tauru, Ředitel tanzmainz: Honne Dohrmann, Produkční manažer: Finn Lakeberg, Spolupráce s vedením souboru a manažerem turné: Hannah Meyer-Scharenberg, Asistentka vedení souboru: Antonia Zeich, Scéna a zvuk na turné: Luka Curk, Osvětlení turné: Dominik Hager, Inspicient turné: Matthew Tusa, Produkce: Staatstheater Mainz, Světová premiéra: 18. listopadu 2023. Psáno z reprízy 13. 10. 2025 v rámci festivalu Bratislava v pohybe.

