Bratislava v pohybe/ TANZMAINZ & Moritz Ostruschnjak

Trai­ler Park Mori­t­ze Ostruschn­jaka pro tan­zma­inz v taneč­ní vivi­sek­ci živou­cí­ho téma­tu „copy + pas­te” v jeho kul­tur­ních sou­vis­los­tech, uka­zu­je mno­hem více, než o otáz­ky o ochra­ně autor­ských práv. Kla­de otáz­ky návra­tu umě­ní do podo­by stře­do­vě­kých dílen a bau­hau­sů, a tím i autor­ství samot­né­ho. Reel­so­vou kul­tu­ru opa­ko­vá­ní pře­vá­dí Mori­tz Ostruschn­jak v bra­ti­slav­ském Diva­dle Aré­na (fes­ti­val Bra­ti­sla­va v pohy­be) do neko­neč­né­ho prou­du inter­ne­to­vých klišé vtě­le­ných do těla. Na scé­ně se míha­jí memy, virál­ní ges­ta i taneč­ní rea­dy-mady, kte­ré se s téměř spor­tov­ní přes­nos­tí remi­xu­jí — a při­tom se neče­ka­ně mění v pod­vrat­ně chytla­vou show. Jaký obraz spo­leč­nos­ti vzni­ká, když naše digi­tál­ní zkrat­ky doslo­va zhmot­ní­me v pohybu?

Trai­ler Park: Ensem­ble tan­zma­inz © Andre­as Etter

TRAILER PARK vychá­zí z jed­no­du­ché, ale v jádru výbuš­né pre­mi­sy: co když vez­me­me ges­ta, frá­ze a zvu­ko­vé smyč­ky, kte­ré se valí soci­ál­ní­mi sítě­mi, a nechá­me je tan­čit? Všech­nu tu masu reel­sů, obsa­hu Tik Toku, You Tube nebo Instagra­mu, a pros­tě si někte­ré z nich vypůj­čí­me do cho­re­o­gra­fie? Všech­no si „vypůj­čí­me”? Koláž, cita­ce, remix. S tím vším se v moder­ní kul­tu­ře setká­vá­me při­nejmen­ším od dob kolá­ží Jua­na Gri­se a dadais­tů, s meto­dou „cut-up” pra­co­val ame­ric­ký malíř Bri­on Gysin nebo spi­so­va­tel Wil­li­am S. Burr­gou­ghs, post­mo­der­nis­tic­ké rám­ce umož­ňu­jí ucho­pit otáz­ku autor­ství vol­ně­ji, než před 60 lety, a přes­to může Ostruschn­ja­kův pří­stup budit kon­tro­ver­ze i dnes. Jeho tan­čí­cí fun­gu­jí jako „živé pla­y­lis­ty“: v přes­ném timin­gu s bles­ko­vý­mi pře­cho­dy mezi žán­ry – od pop-kul­tur­ní­ho iro­nic­ké­ho pře­hrá­vá­ní přes mar­ching-band ener­gii až po kolek­tiv­ní uni­so­no, kte­ré se roz­pa­dá v glitch, a mís­ty zazní­vá i zpěv a capel­la (v ní pozná­vá­me tóny a text Over the Rain­bow Čaro­dě­je ze země Oz). Hudeb­ní sto­pa je mozai­kou sam­plů, ruchů a bea­tů; scé­na půso­bí jako aré­na, kde se laj­ky mění v potlesk a virál v cho­re­o­gra­fii. I přes líbi­vý a chytla­vý povrch je insce­na­ce účin­ným zrca­dle­ním cho­re­o­gra­fic­kých stra­te­gií: uka­zu­je, jak snad­no si navy­ká­me na instant­ní emo­ci­o­nál­ní afek­ty a jak poho­dl­ně se nám žije ve svě­tě zkra­tek a repetic.

Trai­ler Park: Finn Lake­berg, Jai­me Neves © Andre­as Etter

Mori­tz Ostrushn­jak, němec­ký cho­re­o­graf z Mni­cho­va, dří­ve graffiti/breakdance taneč­ník, jenž stu­do­val na Iwan­son Inter­nati­o­nal (Mni­chov) a u Mau­ri­ce Béjar­ta v Lausan­ne, zkou­šel s týmem tan­zma­inz dva měsí­ce, s Trai­ler Par­kem jez­dí asi dva půl roku. Způ­so­bem „copy + pas­te” pra­cu­je od roku 2015, sle­du­je zázna­my, trai­le­ry a ty pak zapo­ju­je do cho­re­o­gra­fií, někdy je „pře­hrá­vá” pozpát­ku, jako ve scé­ně se dvě­ma dív­ka­mi v Trai­ler Par­ku. K otáz­ce mož­né­ho kopí­ro­vá­ní, jež je esen­ci­ál­ním prin­ci­pem jeho meto­dy „copy + pas­te”, se vyjá­d­řil napří­klad v roz­ho­vo­ru pro Taneč­ní aktu­a­li­ty v roce 2022: „Mys­lím si, že nee­xis­tu­je žád­né ori­gi­nál­ní dílo, pros­tě nee­xis­tu­je. Vždyc­ky je něco zalo­že­no na něčem jiném. Cítil jsem, že musí­me všech­no radi­kál­ně kopí­ro­vat. To je poli­tic­ké pro­hlá­še­ní. Potře­bo­val jsem to maxi­ma­li­zo­vat a pou­ká­zat na to, abych to mohl zpochybnit.”

Trai­ler Park: Jai­me Neves, Paul Elie © Andre­as Etter

Jeho TRAILER PARK si navíc bere lek­ci z eko­no­mi­ky a spor­tov­ní­ho mar­ke­tingu: pozor­nost je měna a mem je její nej­rych­lej­ší obě­ži­vo. Pro­fe­si­o­nál­ní sport dnes pro­dá­vá „oka­mžik k pře­po­slá­ní“: gólo­vé osla­vy, sig­na­tu­re ges­ta, cho­rea tri­bun — vše designo­va­né tak, aby se dalo snad­no klip­nout, rebran­do­vat a mone­ti­zo­vat napříč fee­dy. A tak to fun­gu­je i v taneč­ní oblas­ti. Ostruschn­jak ten mecha­nis­mus pře­vá­dí do diva­dla: ansám­bl gene­ru­je high­li­gh­ty naži­vo, hráči/performeři opti­ma­li­zu­jí své „znač­ky“ (postoj, timing, vítěz­ný znak) a kolek­tiv se cho­vá jako tým i jako „mer­chan­di­sa­ble” pro­dukt. Výkon se tím stá­vá pro­duk­cí virál­ní hod­no­ty. Čím krat­ší a roz­po­zna­tel­něj­ší for­mát, tím vyš­ší šan­ce na šíře­ní, ale záro­veň se zužu­je dra­ma­tur­gie hry: mís­to stra­te­gie a fan­ta­zie při­chá­zí AB tes­ting gest a neu­stá­lá opti­ma­li­za­ce pro algo­rit­mus. Spor­tov­ní este­ti­ka, zvyk­lá na spon­zor­ské logi­ky a „reach/engagement“ umě­lé inte­li­gen­ce, tak v Trai­ler Par­ku zrca­dlí vlast­ní eko­no­mi­ku: pot je tvor­ba obsa­hu, tělo je médi­um a pub­li­kum je trh.

Trai­ler Park: Jau­me Luque-Parella­da © Andre­as Etter

TRAILER PARK uka­zu­je, že mem není jen obrá­zek s tex­tem, ale soci­ál­ní tech­no­lo­gie: zkrat­ka, kte­rá stme­lu­je sku­pi­nu a sou­čas­ně zjed­no­du­šu­je svět. Antro­po­lo­gic­ky fun­gu­je jako digi­tál­ní folklor: opa­ko­va­tel­ný vzo­rec, kte­rý se šíří, pro­to­že je leh­ké ho pře­vzít a upra­vit; psy­cho­lo­gic­ky pra­cu­je s rych­lou roz­po­zna­tel­nos­tí a malou odchyl­kou, kte­rá vyvo­lá smích či „aha“ a uvol­ní odmě­nu. Tím, jak pre­fe­ru­je for­mát před obsa­hem, mem posi­lu­je souná­le­ži­tost (sdí­lí­me tutéž šab­lo­nu), ale zužu­je pole impro­vi­za­ce: ori­gi­na­li­ta je měře­ná obrat­nos­tí remi­xu, ne hloub­kou výpo­vě­di. A prá­vě to Ostruschn­jak tes­tu­je na tělech — co se sta­ne, když pra­vi­dla šíře­ní pře­ne­se­me z dis­pla­ye do sva­lo­vé paměti?

V tomhle smys­lu Trai­ler Park pře­klá­dá memo­vou kul­tu­ru do sva­lů: ansám­bl běží jako živý feed, kde se tem­pla­ty vra­ce­jí v neko­neč­ných remi­xech a rif­fech oslav spor­tov­ních úspě­chů a vsí­tě­ných gólů i „insi­de joků“, a z ritu­á­lu sdí­le­ní se mění v ritu­ál vyprázd­ně­nos­ti. Mecha­ni­ka memu — rych­lá roz­po­zna­tel­nost, drob­ná inkon­gru­en­ce, rych­lá odmě­na. Je tady vidět i sly­šet: tělo „refre­shu­je“ pro dal­ší dopa­mi­no­vý hit, sku­pi­na si navzá­jem udě­lu­je sta­tu­so­vé „laj­ky“ přes přes­né timin­gy a uni­so­no­vé bad­ge-pózy, dokon­ce pro­pa­gu­je „pro­dukt” v podo­bě ener­ge­tic­ké­ho nápo­je. Sou­čas­ně se vyje­ví i tem­něj­ší efekt: když for­mát vlád­ne obsa­hu, impro­vi­za­ce se scvrk­ne na vol­bu dal­ší šab­lo­ny a před­sta­vi­vost se měří spíš obrat­nos­tí remi­xu než hloub­kou význa­mu. Ostruschn­jak bez kázá­ní demon­stru­je antro­po­lo­gii scrollu — digi­tál­ní folklor pře­ne­se­ný do pohy­bu a psy­cho­lo­gii sdí­le­ní, kde kaž­dý loop stme­lu­je kmen, ale o chlup zten­čí pro­stor pro ori­gi­nál­ní ges­to. A potře­bu­je­me vůbec „ori­gi­nál­ní gesto”? 

Trai­ler Park: Meri­txell Van Roggen © Andre­as Etter

Jádro kri­tic­kých ohla­sů se sho­du­je na tom, že TRAILER PARK fun­gu­je jako vyso­ko­ok­ta­no­vý remix pop­kul­tu­ry: memy, slo­ga­ny a „virál­ní” ges­ta se řetě­zí do přes­ně secvi­če­ných sek­ven­cí, kte­ré ansám­bl tan­zma­inz pro­vá­dí s téměř spor­tov­ní dis­ci­plí­nou. Recen­zen­ti vyzdvi­hu­jí bles­ko­vé stři­hy, uni­so­na roz­pa­da­jí­cí se do „glit­chů” a ostře ryt­mi­zo­va­nou hudeb­ní koláž; celek půso­bí jako tělo­cvič­na sou­čas­nos­ti, kde se laj­ky mění v potlesk.

Z hle­dis­ka kon­cep­tu bývá Ostruschn­ja­ko­va meto­da čte­na jako vědo­mé „copy-pas­te”: ori­gi­na­li­ta nesto­jí na vyna­le­ze­ní nové­ho kro­ku, ale na tom, jak jsou cizí mate­ri­á­ly cito­vá­ny, kódo­vá­ny a zno­vu sklá­dá­ny. Kri­ti­ky oce­ňu­jí, že se tvůr­ce vyhý­bá mora­li­zo­vá­ní — mís­to teze nabí­zí přes­nou mon­táž zna­ků, kte­rá divá­ka nutí vní­mat těles­nou cenu digi­tál­ní kul­tu­ry. Čas­to se zdů­raz­ňu­je i kon­ti­nu­i­ta s jeho dří­věj­ší tvor­bou „pře­klá­da­jí­cí inter­net do tan­ce”, zde roz­ší­ře­ná o sílu vel­ké­ho souboru.

Ostruschn­jak sám v roz­ho­vo­ru, násle­du­jí­cím, po před­sta­ve­ní říká, že na začát­ku kari­é­ry měl potře­bu být ori­gi­nál­ní, ale z poci­tu „lost of authen­ti­ci­ty” se ve spo­je­ní s meto­dou náho­dy Mer­ce Cun­ningha­ma obje­vi­lo něco nové­ho. Jeho stra­te­gie autor­ství neo­sla­bu­je, ani vůči němu není sub­ver­ziv­ní, nebo dokon­ce disrup­tiv­ní. Zdá se mi, že se spí­še vra­cí ke koře­nům umě­ní do jeho řeme­sl­né­ho obdo­bí, do obdo­bí stře­do­vě­kých a rene­sanč­ních dílen, Werkstät­te, kame­nic­kých hutí zva­ných „Bau­haus”, v nichž má kaž­dý jed­not­li­vec svůj neza­stu­pi­tel­ný úkol, kte­rý zpra­co­vá­vá pod­le pře­dem zada­né­ho vzo­ru, z něhož neu­hý­bá. Autor­ství? To je věcí náho­dy — z té doby zná­me mož­ná Pet­ra Par­lé­ře a Maty­á­še z Arra­su, ale těch řeme­sl­ní­ků byly tisí­ce. Jejich ruce byly sou­čás­tí orga­nic­ké­ho cel­ku, sou­čás­tí komu­ni­ty, v rám­ci úpl­ně jiné­ho spo­le­čen­ské­ho uspo­řá­dá­ní. A mož­ná v tom­to rám­ci tvo­ří Ostruschn­jak — cho­re­o­gra­fic­ký bauhaus. 

Trai­ler Park: Mer­ti­xell Van Roggen © Andre­as Etter

V hod­no­ce­ní dopa­du pře­va­žu­jí klad­né sou­dy o ener­gii, řemes­le a chyt­ros­ti kon­cep­tu; někte­ré tex­ty nicmé­ně upo­zor­ňu­jí na rizi­ko repe­ti­tiv­nos­ti a „pře­pl­ně­nos­ti” odka­zů, kte­ré může v závě­ru una­vit pozor­nost. V tele­viz­ním zázna­mu prý dílo pře­kva­pi­vě dob­ře drží — kli­po­vá este­ti­ka se kame­ře hodí, ale živé pro­ve­de­ní dodá­vá ves­tev­na­té kolá­ži fyzic­kou nalé­ha­vost, kte­rou obra­zov­ka nikdy nenahradí.

Trai­ler Park: Paul Elie, Jau­me Luque-Parella­da, Meri­txell Van Roggen © Andre­as Etter

Když Trai­ler Park (tan­zma­inz / Mori­tz Ostruschn­jak) posta­ví­me ved­le Vivat Mes­si Spit­fi­re Com­pa­ny, vyvsta­ne pří­buzná „fot­ba­lo­vá“ este­ti­ka i stra­te­gie pře­vo­du spor­tu do cho­re­o­gra­fie: v obou pří­pa­dech dre­sy, týmo­vé bar­vy a loga fun­gu­jí jako kos­tým i komen­tář k pop-bran­din­gu; sku­pi­no­vé nástu­py, laj­ny a drillo­vé for­ma­ce při­po­mí­na­jí tré­nink, zatím­co ges­ta tri­bun (pís­ká­ní, „hushing“, vítě­zo­slav­né vzpa­že­ní, zubí­cí se gri­ma­sy) se mění v taneč­ní slov­ník. Trai­ler Park stej­ně jako Vivat Mes­si pra­cu­je s uni­so­nem a repe­ti­cí až do úna­vy, pře­klá­pí kolek­tiv „týmu“ do sólo­vých výpa­dů a sklá­dá sta­di­o­no­vé ritu­á­ly do iro­nic­ké­ho sam­plu ener­gie, sou­tě­ži­vos­ti a moci. Roz­díl je v měřít­ku a tónu: Trai­ler Park půso­bí jako vytu­ně­ná „ligo­vá“ show s přes­nou gra­fic­kou sty­li­za­cí a cho­re­o­gra­fic­kou mon­tá­ží, kdež­to Vivat Mes­si je syro­věj­ší a osob­ně­ji uhran­či­vý por­trét fanouš­kov­ství – ale výra­zo­vý slov­ník i způ­sob, jak sport pro­mě­nit v scé­nic­ký dis­kurz, sdílejí.

Trai­ler Park: Tanit Cobas © Andre­as Etter

TRAILER PARK je chytla­vý „scroll“ naži­vo: scrollu­je­me těly, pohy­by a ges­ty, refre­shu­je, loo­pu­je. Ostruschn­jak nesá­zí na mora­li­zo­vá­ní; mís­to toho nechá ansám­bl roz­to­čit mecha­nismy, kte­ré zná­me z dis­plejů, a uká­že jejich přes­nou těles­nou cenu — pot a dech se sta­nou tím, co algo­rit­mus skrýt neu­mí. Jest­li někde hle­dat pro­stor pro kri­ti­ku, tak nás samých, kte­ří v té kul­tu­ře exis­tu­je­me a sytí­me jí. Trai­ler Park utvá­ří udá­lost, kte­rá vás nadchne ener­gií a řemes­lem, ale záro­veň vás donu­tí polo­žit nepří­jem­nou otáz­ku: kolik vlast­ní před­sta­vi­vos­ti nám v éře neko­neč­né­ho pře­po­sí­lá­ní ješ­tě zbývá?

Trai­ler Park: Meri­txell Van Roggen, Paul Elie © Andre­as Etter

Cho­re­o­gra­fie: Mori­tz Ostruschn­jak, Cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce a kos­týmy: Danie­le Ben­di­ni, Hud­ba (mix a střih): Jonas Fried­lich, Osvět­le­ní: Tan­ja Rühl, Reži­sér zkou­šek: Simo­ne Deriu, Taneč­ní­ci: Tanit Cobas, Agathe Lei­ra Mad­sen, Réka Rácz, Meri­txell Van Roggen, Paul Elie, Finn Lake­berg, Chris­ti­an Leveque, Jau­me Luque Parella­da, Jai­me Neves, Mat­ti Tau­ru, Ředi­tel tan­zma­inz: Hon­ne Dohr­mann, Pro­dukč­ní mana­žer: Finn Lake­berg, Spo­lu­prá­ce s vede­ním sou­bo­ru a mana­že­rem tur­né: Han­nah Meyer-Scha­renberg, Asi­s­tent­ka vede­ní sou­bo­ru: Anto­nia Zeich, Scé­na a zvuk na tur­né: Luka Curk, Osvět­le­ní tur­né: Domi­nik Hager, Inspi­ci­ent tur­né: Matthew Tusa, Pro­duk­ce: Sta­a­tsthe­a­ter Mainz, Svě­to­vá pre­mi­é­ra: 18. lis­to­pa­du 2023. Psá­no z reprí­zy 13. 10. 2025 v rám­ci fes­ti­va­lu Bra­ti­sla­va v pohybe.