Rubriky
Aktuality Contemporary dance Festivaly Recenze

Bratislava v pohybe: Dominik Więcek: Glory Game

Cho­re­o­gra­fii Glo­ry Game Domi­ni­ka Wię­ce­ka ote­ví­rá sport jako insce­na­ci boles­ti, vyty­ču­je hra­ni­ce těla, zob­ra­zo­vá­ní a odci­ze­ní v éře, kdy kame­ra pro­mě­ňu­je indi­vi­du­ál­ní výkon ve fas­ci­nu­jí­cí defi­lé obě­ti, kte­rá to o sobě zatím neví. Ten­to sólo­vý pro­jekt, uve­de­ný dra­ma­tur­gií fes­ti­va­lu Bra­ti­sla­va v pohy­be jako tře­tí cho­re­o­gra­fie a vytvo­ře­ný ve spo­lu­prá­ci s kolek­ti­vem Stic­ky Fin­gers Club, kom­bi­nu­je absurd­ní humor, mini­ma­lis­tic­kou scé­nu a fyzic­kou inten­zi­tu a zpo­chyb­ňu­je naši potře­bu vítě­zit i před­sta­vy o hod­no­tě slávy.

Glo­ry Game © Pat Mic

Domi­ni­ka Więc­ka jsem napo­sle­dy viděl před dvě­ma týd­ny v Gdaň­sku. S Living Spa­ce The­a­t­re při­jel s cho­re­o­gra­fií Rachel Erdos Q & A (the Polish edi­ti­on), v níž izra­el­ská cho­re­o­gra­f­ka zkou­má hra­ni­ce komu­ni­ka­ce mezi cizí­mi lid­mi; pro­střed­nic­tvím pohy­bu, slov a oční­ho kon­tak­tu ote­ví­rá pro­stor pro sku­teč­né poro­zu­mě­ní tělem, hla­sem i tichem. Čes­ké pub­li­kum moh­lo Domi­ni­ka vidět také na loň­ské edi­ci Baza­a­ru v cho­re­o­gra­fii I love you all, cit­li­vě iro­nic­ké stu­dii para­so­ci­ál­ních vzta­hů mezi fanouš­kem a iko­nou; skr­ze sam­pling hla­su, loo­ping tlu­ko­tu srd­ce a prá­ci s těles­ným obra­zem tu budo­val z obdi­vu, tou­hy a kolek­tiv­ní extá­ze nový diva­del­ní tvar.

Glo­ry Game © Pat Mic

Slo­ven­ská pre­mi­é­ra Glo­ry Game se usku­teč­ni­la vče­ra 11. říj­na 2025 ve Stu­diu Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho diva­dla v Bra­ti­sla­vě. Insce­na­ce tema­ti­zu­je sport jako diva­dlo boles­ti a pro­zkou­má­vá, jak média a kame­ry pře­tvá­ře­jí atle­tic­ké výko­ny v objek­ty fas­ci­na­ce, záro­veň však i v obě­ti vlast­ní­ho zájmu. V mini­ma­lis­tic­kém pro­sto­ru vyme­ze­ném čtver­cem pís­ku, kte­rý fun­gu­je jako aré­na, bojo­vé pole i úto­čiš­tě, těla vystu­pu­jí v poma­lých, pro­ta­ho­va­ných ges­tech, jako by se zhmo­t­ňo­va­ly samot­né hra­ni­ce lid­ské výdr­že. Nási­lí, absurd­ní momen­ty a vizu­ál­ní poe­ti­ka spo­ju­jí plas­ti­ku pohy­bu s reflexí moci, slá­vy a ceny výko­nu. Základ­ním prv­kem je i zde loo­ping tlu­ko­tu srd­ce, přes­ně­ji poma­lý baso­vý puls, z něhož při sle­do­vá­ní doko­na­le nasví­ce­ných a lesk­lých těl v prv­ních minu­tách naska­ku­je husí kůže.

Wię­cek sta­ví Glo­ry Game na pro­po­je­ní dějin spor­tu, tech­no­lo­gie a maso­vé medi­ál­ní vizu­a­li­za­ce. Moder­ní olym­pij­ské hry vzni­ka­jí sou­běž­ně s nástu­pem kine­ma­to­gra­fie a od té doby kame­ra zásad­ně ovliv­ňu­je, jak sport vní­má­me i orga­ni­zu­je­me. Pra­vi­dla se při­způ­so­bu­jí úhlům zábě­ru, výko­ny se zpo­ma­lu­jí, opa­ku­jí a roz­ví­je­jí v detai­lu. Pro divá­ka se hra mění v melod­ra­ma, v němž mizí hra­ni­ce mezi tri­um­fem a útrapou.

Snad je to i klíč k celé­mu tva­ru. Během šede­sá­ti minut sle­du­je­me extrém­ně zpo­ma­le­né „zábě­ry“ šes­ti běží­cích těl. Tři­krát pře­běh­nou píseč­nou „pláž“ tam a zpět a z pís­ku vyta­hu­jí kusy oble­če­ní, kte­ré si navlé­ka­jí na nahá těla. V reál­ném čase by tako­vý pohyb trval zhru­ba deset minut. Domi­ni­ka Więc­ka však ve čty­ři­cá­té páté minu­tě zve­dá tabul­ku s nápi­sem Let’s Watch it in Slow Moti­on a vyzý­vá ke zpo­ma­le­né­mu vidě­ní. Sle­du­je­me je zpo­ma­le­ně po celou dobu. Nebo nao­pak sle­du­je­me zrych­le­ný, pro­to­že sta­že­ný do šede­sá­ti minut, pře­rod nahé­ho influ­en­ce­ra v odě­nou hvězdu?

Glo­ry Game © Pat Mic

V extrém­ní sva­lo­vé ten­zi, kte­rá ten­to pro­jekt spo­ju­je s Camille Lívie MM Balá­žo­vé, a v inter­fe­renč­ním pohy­bu, jenž se v urči­té chví­li pro­pa­dá do ent­ro­pie jako v Natu­ral Order of Things, nás dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu vede k jádru letoš­ní­ho roč­ní­ku Bra­ti­sla­va v pohy­be (6. až 25. říj­na 2025). Ten dra­ma­tur­gic­ky sta­ví na mapo­vá­ní sou­čas­ných tren­dů v tan­ci a jejich koře­nů, zvláš­tě na dědic­tví ame­ric­kých cho­re­o­gra­fů kon­ce 20. sto­le­tí, tedy na abs­trak­ci, pro­po­je­ní těla a mys­li a tak­zva­né nové vir­tu­o­zi­tě, a při­vá­ží jak legen­dy scé­ny, tak aktu­ál­ní evrop­ské i zámoř­ské projekty.

V rám­ci tvůr­čí­ho týmu figu­ru­je dra­ma­tur­gie Konra­da Kurowské­ho, hud­ba Przem­ka Degór­ské­ho, scé­no­gra­fie Mate­u­sze Mio­dus­zewské­ho, kos­týmy Wero­ni­ky Wood a svě­tel­ný design Pio­t­ra Piec­zy­ńské­ho; účin­ku­jí uměl­ci Stic­ky Fin­gers Clu­bu včet­ně Domi­ni­ka Więc­ka, Domi­ni­ky Wiak, Danie­ly Kome­dě­ryMoni­ky Wit­kowské, rov­něž Nata­lia Din­gesPio­tr Sta­nek. Pro­duk­ce sto­jí za pro­jek­tem Komu­na Warszawa.

Glo­ry Game © Pat Mic

Glo­ry Game sklí­zí na zahra­nič­ních scé­nách i fes­ti­va­lech nad­še­né ohla­sy pro svůj inten­ziv­ní fyzic­ký jazyk, obsa­ho­vou hloub­ku a vizu­ál­ní čis­to­tu. Recen­zen­ti oce­ňu­jí, že insce­na­ce nevy­prá­ví pří­běh spor­tov­ce pří­mo, ale zkou­má mecha­nismy fas­ci­na­ce a zne­u­ži­tí těla. Kri­ti­ka záro­veň zmi­ňu­je, že mís­ty půso­bí tem­po pří­liš poma­lu, což může ztra­tit divá­ky nezvyk­lé na mini­ma­lis­tic­ký ryt­mus. Jiní nao­pak pou­ka­zu­jí na sil­né obra­zy, naho­tu, zpo­ma­le­ná ges­ta a opa­ko­va­né pohy­by, kte­ré pro­vo­ku­jí a pře­tvá­ře­jí před­sud­ky o těles­ném vyjá­d­ře­ní i divác­kém očekávání.

Glo­ry Game © Pat Mic

Já sme­kám před Glo­ry Game jako před per­for­man­cí, kte­rá v sou­čas­ném fes­ti­va­lo­vém kon­tex­tu doká­že spo­jit este­ti­ku s kri­ti­kou. Tělo tu není jen vizu­ál­ní objekt, ale refle­xiv­ní sub­jekt. Insce­na­ce nabí­zí pub­li­ku pro­stor k introspek­ci, k zamyš­le­ní nad vlast­ním vzta­hem ke slá­vě, tla­ku na výkon a hra­ni­cím zku­še­nos­ti, aniž by určo­va­la pou­ze jed­nu mož­nou perspektivu.

Glo­ry Game © Pat Mic

Glo­ry Game Sva­tá hra … Roz­pouš­tě­ní jas­né hra­ni­ce mezi jeviš­těm a hle­diš­těm, mezi pasiv­ním divá­kem a aktiv­ním akté­rem, posou­vá pub­li­kum z role pozo­ro­va­te­le do role účast­ní­ka dění. V tom­to smys­lu se per­for­mer oci­tá v pozi­ci „sva­té­ho her­ce“ – niko­li však ve smys­lu posvát­nos­ti, kte­rou vzbu­zu­je úcta či boží milost. Gro­towské­ho „sva­tý herec“ není nedo­tknu­tel­ný, ale nao­pak vědo­mě vyda­ný napo­spas. Sto­jí mimo zákon, mimo ochra­nu komu­ni­ty, podob­ně jako Agam­be­nův homo sacer, bytost, kte­rá může být obě­to­vá­na, ale ne zabi­ta pod­le záko­na. Latin­ské sacer totiž zna­me­ná záro­veň „posvát­ný“ i „pro­kle­tý“. Posvát­no zde nezna­me­ná povzne­se­nost, nýbrž vydě­le­ní – vylou­če­ní ze spo­le­čen­ství, osa­mo­ce­ní v pro­sto­ru, kde už nepla­tí lid­ská pra­vi­dla.
Podob­ně může­me číst i název Więc­ko­va Glo­ry Game: „glo­ry“ zde neo­zna­ču­je osla­vu ani slá­vu, ale stav bytí pone­cha­né­ho napo­spas, ode­vzda­né­ho, a „game“ v původ­ním smys­lu slo­va nezna­me­ná hru, nýbrž lov. Per­for­mer se stá­vá zvě­ří, kte­rá je záro­veň objek­tem i sub­jek­tem honu, akté­rem i obě­tí. V Glo­ry Game se tak „sva­tá hra“ mění v ritu­ál odha­le­ní a opuš­tě­ní, kde posvát­no nespo­čí­vá v ochra­ně, ale v zra­ni­tel­nos­ti, v bytí vyda­ném všanc – sobě, dru­hým i divákům.

V logi­ce stu­die ame­ric­ké­ho medi­ál­ní­ho věd­ce Mar­ka Andre­ie­vi­ce Můj džob: sle­duj­te mě (The Work of Being Watched) není kame­ra — v našem pří­pa­dě pohled divá­ka — jen neut­rál­ní oko, ale nástroj pro­duk­tiv­ní dis­ci­plí­ny: pro­mě­ňu­je tělo per­for­me­ra ve zdroj hod­no­ty a pub­li­kum v par­ti­ci­pu­jí­cí pra­cov­ní sílu. Digi­tál­ní a medi­ál­ní apa­rát raci­o­nál­ně tří­dí ges­ta, zpo­ma­le­né výde­chy, mik­ro-afek­ty boles­ti; záznam se stá­vá komo­di­tou a „slá­va“ měnou, jež cir­ku­lu­je mezi znač­ka­mi, fes­ti­va­ly a fee­dy. Pro­to Wię­cek v cho­re­o­gra­fii při­pra­vu­je něko­lik momen­tů voguin­gu, zasta­ve­ných póz, pro­to je tam scé­na, v níž sle­du­je­me radost párů, během níž je Więc­ko­va emo­ci­o­nál­ní expre­se na vrcho­lu, pro­to si Wię­cek navlé­ká tep­lá­ky s roz­váž­nou rafinovaností.

V pís­ku vyzna­če­né hřiš­tě tady fun­gu­je jako model „digi­tál­ní­ho ohra­ze­ní“: jas­ně urče­ný pro­stor, v němž se sle­do­vá­ní a být-sle­do­ván slé­va­jí do jed­né eko­no­mie. Nejde tedy jen o repre­zen­ta­ci dis­ci­plí­ny rea­li­ty-TV sou­těž­ní­ho for­má­tu, ale o jeho dis­ci­pli­na­ci — o pře­sun moci nad obra­zem a infor­ma­cí od sub­jek­tu k apa­rá­tu, kte­rý zvi­di­tel­ňu­je, uklá­dá a kapitalizuje.

Pro­to Glo­ry Game nepřed­klá­dá pří­běh účast­ní­ků a účast­nic, ale ana­to­mii asy­me­t­rie: kdo řídí tech­no­lo­gii, řídí i roz­vrh tou­hy a boles­ti. „Inter­ak­ti­vi­ta“ tu není demo­kra­cie, nýbrž zámin­ka k hlub­ší­mu dohle­du. Pub­li­kum cítí, že má nad influ­en­ce­ry moc, ale jeho pozor­nost se pohy­bu­je v sys­té­mu vidi­tel­nos­ti. Lov (game) pro­bí­há ve dvou rovi­nách: per­for­mer je kořis­tí obra­zu i jeho spo­lu­hrá­čem; divák je svěd­kem i jezev­čí­kem, pro­to­že prá­vě jeho sle­do­vá­ní zavr­šu­je výro­bu hodnoty.

A týká se to i „hrá­čů“ v Sur­vi­vo­ru, a stej­ně tak spor­tov­ních celebrit a influ­en­ce­rů, o nichž Domi­nik Wię­cek vyprá­ví: ple­tou se, když dou­fa­jí, že slá­va jim zajis­tí sva­tost, jak ji zna­jí z byzant­ských ikon. Zís­ka­jí spíš sva­tost v agam­be­nov­ském smys­lu, z plát­na Matthi­a­se Grü­newal­da: jsou vydá­ni napo­spas pohle­du, vyňa­ti z ochra­ny. Jejich naho­tu neza­kry­je žád­né „oble­če­ní“, kte­ré by našli v pís­ku plá­že soci­ál­ních sítí: expo­zi­ce totiž není jenom měna a pod­mín­ka hry, ale i hlav­ní cena.

Byzant­ská ico­na od Sime­o­na Davi­se, a Ukři­to­va­ný Matthi­a­se Grü­newal­da Pho­to © Erich Les­sing / Art Resour­ce, NY

Tea­tr Komu­na War­s­za­wa, Pol­sko — Domi­nik Wię­cek: Glo­ry Game.
Dra­ma­tur­gie: Konrad Kurowski Hud­ba: Prze­mek Degór­ski Scé­no­gra­fie: Mate­u­sz Mio­dus­zewski Kos­týmy: Wero­ni­ka Wood Svě­tel­ný design: Pio­tr Piec­zy­ński Pro­duk­ce: Tea­tr Komu­na War­s­za­wa Umě­lec­ký manage­ment: Mark Chris­to­ph Klee Obsa­ze­ní: Stic­ky Fin­gers Club, Mag­da­le­na Nied­ziel­ska, Domi­ni­ka Wiak, Domi­nik Wię­cek, Moni­ka Wit­kowska, Nata­lia Din­ges, Michał Przy­by­ła.
Zvlášt­ní podě­ko­vá­ní za inspi­ra­tiv­ní pří­nos k tvůr­čí­mu pro­ce­su: Paweł Wysoc­ki, John­ny Bla­de, Bie­si­ad Strong.
Rezi­den­ce byla umož­ně­na díky: Lub­lin Dan­ce The­a­t­re a Kul­tur­ní­mu cen­t­ru v Lub­li­nu.
Pre­mi­é­ra 15. pro­sin­ce 2023. Psá­no z uve­de­ní 11. říj­na 2025 ve Stu­diu Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho diva­dla v Bra­ti­sla­vě v rám­ci fes­ti­va­lu Bra­ti­sla­va v pohybe.

Autor: Tomáš Kubart

Tomáš Kubart, hlavní redaktor a editor i‑TZ, vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století … a tancem!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *