We stood in MOTION (like Kisa Gotami did)

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný

V režii a cho­re­o­gra­fii Mar­ty Trpi­šov­ské, Jany Láta­lo­vé a Ley Šve­jdo­vé se divač­ky a divá­ci v rám­ci fes­ti­va­lu 4+4 dny v pohy­bu moh­li na hodi­nu poroz­hléd­nout po svě­tě pohřeb­ních klau­nů (a v tom­to pří­pa­dě s údi­vem zjis­tit, že tako­vé povo­lá­ní vůbec exis­tu­je), pro­fe­si­o­nál­ních truch­li­čů a pla­ček. Snad bezděč­ně, snad záměr­ně tím autor­ky akcen­to­va­ly jeden z nej­dů­le­ži­těj­ších apek­tů diva­dla, totiž aspekt nad­hle­du a schop­nos­ti, nazí­rat život­ní udá­los­ti s odstu­pem, s mož­nos­tí jejich zasa­ze­ní do šir­ší­ho rámce.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný

Sto­jí­me v pohnu­tí © Marek Novotný

Do rám­ce, kte­rý nás čas­to pře­sa­hu­je, ale díky němuž zís­ká­va­jí kaž­do­den­ní udá­los­ti ale­spoň něja­ký smy­sl v cha­o­su kolem nás. A v pří­pa­dě smr­ti je to zapo­tře­bí udě­lat dvoj­ná­sob, pro­to­že i když se na ni po celý život usi­lov­ně sna­ží­me nemys­let, je s námi neu­stá­le. Ona nikam nejde. Pro­to je na insce­na­ci zají­ma­vý již dra­ma­tur­gic­ký rámec, jemuž ale odpo­ví­dá i tech­nic­ké pro­ve­de­ní: O smr­ti se totiž těž­ko mlu­ví, slo­va čas­to nesta­čí, těžk­nou na jazy­ku. A teh­dy při­chá­zí „ke slo­vu” pohyb, a je-li veden s peč­li­vos­tí a auten­ti­ci­tou, jako tomu bylo v cho­re­o­gra­fii Jany Láta­lo­vé a Ley Šve­jdo­vé, i u všech aktérů/aktérek, je mož­ná sro­zu­mi­tel­něj­ší, než „slo­va, slo­va, slo­va,” řeče­no s klasikem.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný

Sto­jí­me v pohnu­tí © Marek Novotný

Už když jako divá­ci a divač­ky vchá­zí­me do Archy+, ode­hrá­vá se na scé­ně neru­še­né jed­ná­ní: Jana Vörö­so­vá hra­je na kla­vír, Lou­káš Bou­zek s ní pro­bí­rá mož­nos­ti začát­ku její­ho vystou­pe­ní v rám­ci smu­teč­ní­ho karu, nebo spí­še v rám­ci zkouš­ky na sku­teč­ný smu­teč­ní kar. Teh­dy na scé­nu při­chá­ze­jí v civi­lu oble­če­ní akté­ři a aktér­ky Micha­e­la Novot­ná, Radim Klá­sek a Lea Šve­jdo­vá, a my už se tiší­me, a sle­du­je­me, jak rych­le pře­vlék­nou do smu­teč­ních úbo­rů. Násle­du­je roz­cvič­ka, mecha­nic­ké opa­ko­vá­ní pohy­bů, vysle­do­va­ných z pohřeb­ních zvyk­los­tí: 5 aktérek/aktérů se pohy­bu­je v kru­hu, zrych­lu­je tem­po, ale vždy s důra­zem na posled­ní dobu (zvuk pod­pat­ku na pod­la­ze), a jejich pohyb při­po­mí­ná (záměr­ně) taneč­ní roz­cvič­ku, během níž se těla pohy­bu­jí pro­sto­rem. Pak při­chá­zí prá­ce s hla­sem, v níž se roze­zvu­čí pět soprá­nů: všich­ni sto­jí v leh­kém před­klo­nu, a za táh­lé­ho tónu před­pa­ží pra­vou ruku, a dlaň odda­lu­jí co nej­ví­ce od hrud­ní­ho koše, až do dozní­va­jí­cí­ho tónu. Skvě­lé cvi­če­ní nastá­vá, když si Klá­sek leh­ne na pod­la­hu a „hra­je“ zesnu­lé­ho. Šve­jdo­vá se nad ním sklá­ní, mar­ký­ru­je pro­cí­tě­ný pláč plný vzdechů a zou­fa­lých decho­vých pře­ry­vů, a je (záměr­ně) za hra­nou pře­hrá­vá­ní: zou­fa­lé vzly­ky dopl­ňu­je pří­znač­ný­mi ges­ty, zakrý­vá si dla­ně­mi obli­čej, v afek­tu zou­fal­ství kři­ví tvář, ale prá­vě (záměr­né) pře­hrá­vá­ní neu­mož­ňu­je pub­li­ku emo­ci­o­nál­ní napo­je­ní, a nevy­vo­lá­vá v něm (před­po­klá­dám) sou­cit a poro­zu­mě­ní, ale spí­še nad­ne­se­ný úsměv s vědo­mím, že sle­du­je urči­tou for­mu per­zi­flá­že. Ale prá­vě to je ten osvo­bo­zu­jí­cí moment. Skvě­lá Mari­a­na Novot­ná Šve­jdo­vou zpo­čát­ku nesmě­le pozo­ru­je, jako by se měla prá­vě tomu­to jed­ná­ní při­u­čit, pokle­ká ved­le ní, a napo­do­bu­je její ges­ta a jed­ná­ní, při­čemž se mís­ty roz­pa­či­tě roz­hlí­ží kolem sebe. Ale moment, v němž se uklid­ní, a začne sou­stře­dě­ně a pro­cí­tě­ně pozo­ro­vat Šve­jdo­vou, je výraz­ný, a skvě­le zpra­co­va­ný. Její pohy­by hrud­ní­ku, mimic­ké výra­zy, s jakým sou­stře­dě­ním svou part­ner­ku pozo­ru­je! Stej­ně tak Šve­jdo­vá pro­ží­vá lek­ci nářku Novot­né se soma­tic­ký­mi pro­je­vy, krou­tí tělo stej­ně, jako Novot­ná, mís­ty dokon­ce hla­si­tě vzdech­ne, vzdech­ne-li Novot­ná. Násle­du­je sta­tic­ká scé­na s kon­do­len­ce­mi, a po ní dyna­mic­ký kru­ho­vý tanec Klás­ka, Novot­né a Šve­jdo­vé. Scé­na, zjev­ně inspi­ro­va­ná lido­vý­mi pohřeb­ní­mi zvyk­lost­mi, má své mís­to asi v polo­vi­ně insce­na­ce: Klá­sek a Mar­ta Trpi­šov­ská v čer­ných šatech a s čer­ným šát­kem na hla­vě zpí­va­jí: „Můj milý prin­ci, co’s mi to udě­lal, že’s svý­ho koně uvá­zal o kus dál, za svi­tu luny čeká­ní mar­né, je tu teď jiný – mís­to již obsa­ze­né…“, zatím­co Novot­ná se se Šve­jdo­vou vadí v pra­vé čás­ti scé­ny, opa­ku­jíc pohy­by, kte­ré se nau­či­ly v před­cho­zích scé­nách. Dyna­mi­ku oži­vu­je jed­na z posled­ních scén, v níž se Bou­zek posa­dí za bicí, Vörö­so­vá roze­hra­je rocke­nrollo­vé akor­dy, a pro­fe­si­o­nál­ní truch­li­či a plač­ky se pus­tí do nevá­za­né­ho tan­ce a rockabilly.

Diva­del­ník a lout­kář Lukáš Bou­zek je v této insce­na­ci mis­trem výra­zu, pohle­dem doká­že zpří­tomnit kaž­dou emo­ci „prin­ci­pá­la”, či snad vedou­cí­ho worksho­pu pla­ček a pro­fe­si­o­nál­ních truch­li­čů, doká­že pohle­dem vyjá­d­řit prud­kou emo­ci vzru­še­ní i roz­či­le­ní, a čas­to půso­bí poně­kud nesou­stře­dě­ným až neu­ro­tic­kým dojmem, zatím­co Mari­a­na Novot­ná exce­lu­je v polo­hách dekla­ma­tiv­ních a smu­teč­ních posto­jů, ale čes­ké pub­li­kum může její tvor­bu znát z feno­me­nál­ní­ho a uhran­či­vé­ho diva­del­ní­ho pro­jek­tu Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze své­ho hřbe­tu a budu ji mít mís­to meče. Ve vděč­né úlo­ze údrž­bá­ře, či snad truch­li­če v důcho­du, je Micha­el Voden­ka, vel­mi zku­še­ný akro­bat, zná­mý ze spo­lu­prá­ce s Wari­ot Ide­al, nebo z Obludária, jež auto­ro­vi toho­to tex­tu před lety (2008) znač­ně roz­ší­ři­lo obzo­ry vní­má­ní pojmu „diva­dlo”, a jehož výra­zy a ges­ta dopo­ru­ču­ji nepře­hlí­žet. Vel­mi zau­ja­la spo­lu­prá­ce Radi­ma Klás­kaLeou Šve­jdo­vou, v níž na sebe byli nesku­teč­ně napo­je­ni, a nikdo z hledištního/jeviětního pro­sto­ru nemohl toto spo­je­ní naru­šit. A prá­vě za těmi­to ges­ty, napo­je­ní a atmo­sfé­rou, již pod­kres­lo­va­la hud­ba Jany Vörö­so­vé, bylo mož­né se koneč­ně pou­smát nad vše­mi pohřby, kte­rých jsme se kdy zúčast­ni­li. Katarz­ní úči­nek Sto­jí­me v pohnu­tí tak při­po­mí­ná sta­rý pří­běh, vypra­vo­va­ný prin­cem Sidd­hár­tou Gau­ta­mou, řeče­ným Budd­hou, v němž zou­fa­lá mniš­ka Kisá Góta­mí zou­fá nad zesnu­lým dítě­tem, a jejíž pří­běh zpra­co­val Nick Cave ve sklad­bě Holly­wo­od z alba Ghos­te­en (2019). Po ztrá­tě své­ho jedi­né­ho dítě­te byla Kisá Góta­mí zou­fa­lá a pta­la se, zda by jí někdo mohl pomo­ci. Její zármu­tek byl tak vel­ký, že si mno­zí mys­le­li, že při­šla o rozum. Jeden sta­rý muž jí řekl, aby se obrá­ti­la na Budd­hu. Buddha jí řekl, že jí může dítě vrá­tit do živo­ta, pokud najde bílá hoř­čič­ná semín­ka z rodi­ny, kde nikdo neze­mřel. Zou­fa­le cho­di­la od domu k domu, ale ke své­mu zkla­má­ní nemoh­la najít dům, kde by neze­mřel někdo z rodi­ny. Nako­nec ji zasáh­lo pozná­ní, že nee­xis­tu­je dům bez smr­tel­nos­ti. S tako­vým vědo­mím jsme stá­li v pohnu­tí: We sto­od in Moti­on. Like Kisa Gota­mi did.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný

Sto­jí­me v pohnu­tí © Marek Novotný

Režie: Mar­ta Trpi­šov­ská
Cho­re­o­gra­fie: Jana Láta­lo­vá, Mar­ta Trpi­šov­ská, Lea Šve­jdo­vá
Tvor­ba a inter­pre­ta­ce: Lukáš Bou­zek, Radim Klá­sek, Jana Láta­lo­vá, Mari­a­na Novot­ná, Mar­ta Trpi­šov­ská, Lea Šve­jdo­vá, Micha­el Voden­ka, Jana Vörö­šo­vá
Hud­ba: Jana Vörö­šo­vá
Kos­týmy: Mari­a­na Novot­ná
Svě­tel­ný design: Micha­el Voden­ka
Pro­duk­ce: Fosi­lie z.s., Jana Látalová

Psá­no z reprí­zy v rám­ci fes­ti­va­lu 4+4 dny v pohy­bu v pro­sto­rách Archa+ 7. 10. 2024

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *