V režii a choreografii Marty Trpišovské, Jany Látalové a Ley Švejdové se divačky a diváci v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu mohli na hodinu porozhlédnout po světě pohřebních klaunů (a v tomto případě s údivem zjistit, že takové povolání vůbec existuje), profesionálních truchličů a plaček. Snad bezděčně, snad záměrně tím autorky akcentovaly jeden z nejdůležitějších apektů divadla, totiž aspekt nadhledu a schopnosti, nazírat životní události s odstupem, s možností jejich zasazení do širšího rámce.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný
Do rámce, který nás často přesahuje, ale díky němuž získávají každodenní události alespoň nějaký smysl v chaosu kolem nás. A v případě smrti je to zapotřebí udělat dvojnásob, protože i když se na ni po celý život usilovně snažíme nemyslet, je s námi neustále. Ona nikam nejde. Proto je na inscenaci zajímavý již dramaturgický rámec, jemuž ale odpovídá i technické provedení: O smrti se totiž těžko mluví, slova často nestačí, těžknou na jazyku. A tehdy přichází „ke slovu” pohyb, a je-li veden s pečlivostí a autenticitou, jako tomu bylo v choreografii Jany Látalové a Ley Švejdové, i u všech aktérů/aktérek, je možná srozumitelnější, než „slova, slova, slova,” řečeno s klasikem.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný
Už když jako diváci a divačky vcházíme do Archy+, odehrává se na scéně nerušené jednání: Jana Vörösová hraje na klavír, Loukáš Bouzek s ní probírá možnosti začátku jejího vystoupení v rámci smutečního karu, nebo spíše v rámci zkoušky na skutečný smuteční kar. Tehdy na scénu přicházejí v civilu oblečení aktéři a aktérky Michaela Novotná, Radim Klásek a Lea Švejdová, a my už se tišíme, a sledujeme, jak rychle převléknou do smutečních úborů. Následuje rozcvička, mechanické opakování pohybů, vysledovaných z pohřebních zvyklostí: 5 aktérek/aktérů se pohybuje v kruhu, zrychluje tempo, ale vždy s důrazem na poslední dobu (zvuk podpatku na podlaze), a jejich pohyb připomíná (záměrně) taneční rozcvičku, během níž se těla pohybují prostorem. Pak přichází práce s hlasem, v níž se rozezvučí pět sopránů: všichni stojí v lehkém předklonu, a za táhlého tónu předpaží pravou ruku, a dlaň oddalují co nejvíce od hrudního koše, až do doznívajícího tónu. Skvělé cvičení nastává, když si Klásek lehne na podlahu a „hraje“ zesnulého. Švejdová se nad ním sklání, markýruje procítěný pláč plný vzdechů a zoufalých dechových přeryvů, a je (záměrně) za hranou přehrávání: zoufalé vzlyky doplňuje příznačnými gesty, zakrývá si dlaněmi obličej, v afektu zoufalství křiví tvář, ale právě (záměrné) přehrávání neumožňuje publiku emocionální napojení, a nevyvolává v něm (předpokládám) soucit a porozumění, ale spíše nadnesený úsměv s vědomím, že sleduje určitou formu perzifláže. Ale právě to je ten osvobozující moment. Skvělá Mariana Novotná Švejdovou zpočátku nesměle pozoruje, jako by se měla právě tomuto jednání přiučit, pokleká vedle ní, a napodobuje její gesta a jednání, přičemž se místy rozpačitě rozhlíží kolem sebe. Ale moment, v němž se uklidní, a začne soustředěně a procítěně pozorovat Švejdovou, je výrazný, a skvěle zpracovaný. Její pohyby hrudníku, mimické výrazy, s jakým soustředěním svou partnerku pozoruje! Stejně tak Švejdová prožívá lekci nářku Novotné se somatickými projevy, kroutí tělo stejně, jako Novotná, místy dokonce hlasitě vzdechne, vzdechne-li Novotná. Následuje statická scéna s kondolencemi, a po ní dynamický kruhový tanec Kláska, Novotné a Švejdové. Scéna, zjevně inspirovaná lidovými pohřebními zvyklostmi, má své místo asi v polovině inscenace: Klásek a Marta Trpišovská v černých šatech a s černým šátkem na hlavě zpívají: „Můj milý princi, co’s mi to udělal, že’s svýho koně uvázal o kus dál, za svitu luny čekání marné, je tu teď jiný – místo již obsazené…“, zatímco Novotná se se Švejdovou vadí v pravé části scény, opakujíc pohyby, které se naučily v předchozích scénách. Dynamiku oživuje jedna z posledních scén, v níž se Bouzek posadí za bicí, Vörösová rozehraje rockenrollové akordy, a profesionální truchliči a plačky se pustí do nevázaného tance a rockabilly.
Divadelník a loutkář Lukáš Bouzek je v této inscenaci mistrem výrazu, pohledem dokáže zpřítomnit každou emoci „principála”, či snad vedoucího workshopu plaček a profesionálních truchličů, dokáže pohledem vyjádřit prudkou emoci vzrušení i rozčilení, a často působí poněkud nesoustředěným až neurotickým dojmem, zatímco Mariana Novotná exceluje v polohách deklamativních a smutečních postojů, ale české publikum může její tvorbu znát z fenomenálního a uhrančivého divadelního projektu Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Ve vděčné úloze údržbáře, či snad truchliče v důchodu, je Michael Vodenka, velmi zkušený akrobat, známý ze spolupráce s Wariot Ideal, nebo z Obludária, jež autorovi tohoto textu před lety (2008) značně rozšířilo obzory vnímání pojmu „divadlo”, a jehož výrazy a gesta doporučuji nepřehlížet. Velmi zaujala spolupráce Radima Kláska s Leou Švejdovou, v níž na sebe byli neskutečně napojeni, a nikdo z hledištního/jeviětního prostoru nemohl toto spojení narušit. A právě za těmito gesty, napojení a atmosférou, již podkreslovala hudba Jany Vörösové, bylo možné se konečně pousmát nad všemi pohřby, kterých jsme se kdy zúčastnili. Katarzní účinek Stojíme v pohnutí tak připomíná starý příběh, vypravovaný princem Siddhártou Gautamou, řečeným Buddhou, v němž zoufalá mniška Kisá Gótamí zoufá nad zesnulým dítětem, a jejíž příběh zpracoval Nick Cave ve skladbě Hollywood z alba Ghosteen (2019). Po ztrátě svého jediného dítěte byla Kisá Gótamí zoufalá a ptala se, zda by jí někdo mohl pomoci. Její zármutek byl tak velký, že si mnozí mysleli, že přišla o rozum. Jeden starý muž jí řekl, aby se obrátila na Buddhu. Buddha jí řekl, že jí může dítě vrátit do života, pokud najde bílá hořčičná semínka z rodiny, kde nikdo nezemřel. Zoufale chodila od domu k domu, ale ke svému zklamání nemohla najít dům, kde by nezemřel někdo z rodiny. Nakonec ji zasáhlo poznání, že neexistuje dům bez smrtelnosti. S takovým vědomím jsme stáli v pohnutí: We stood in Motion. Like Kisa Gotami did.

Stojíme v pohnutí © Marek Novotný
Režie: Marta Trpišovská
Choreografie: Jana Látalová, Marta Trpišovská, Lea Švejdová
Tvorba a interpretace: Lukáš Bouzek, Radim Klásek, Jana Látalová, Mariana Novotná, Marta Trpišovská, Lea Švejdová, Michael Vodenka, Jana Vöröšová
Hudba: Jana Vöröšová
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Michael Vodenka
Produkce: Fosilie z.s., Jana Látalová
Psáno z reprízy v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v prostorách Archa+ 7. 10. 2024
1 komentář