Vyšla nová tištěná Taneční zóna

Se začát­kem prázd­nin vyšlo nové čís­lo tiš­tě­né Taneč­ní zóny. S tra­dič­ní redakč­ní peč­li­vos­tí a péčí Vla­di­mí­ra Hul­ce, a v půvab­né gra­fi­ce Jana Dobe­še, se na více než 100 stra­nách mohou čte­nář­ky a čte­ná­ři sezná­mit s mno­ha zají­ma­vý­mi insce­na­ce­mi, cho­re­o­gra­fie­mi, pro­jek­ty a osobnostmi.

V edi­to­ri­á­lech Vla­di­mí­ra Hul­ce a Tomá­še Kubar­ta se může­me zamys­let nad tím, co je „to” mezi tvůr­cem a divá­kem, mezi umě­ním a živo­tem, co je za slo­vem, a co může sdě­lit (jenom ?) tanec, ale i nad tím, kam smě­řo­vat v rubri­kách webo­vé Taneč­ní zóny. Koho oSLO­VO­vat, ke komu mlčet.:)

Ondřej Hrab se na strán­kách TZ lou­čí s vede­ním Diva­dlo Archa.
„Brá­ny vní­má­ní” nám ote­vřou ces­tu bato­la­tům v tan­ci, a Danie­la Fia­lo­vá se v tex­tu „Bato­la­ta do diva­del!” zamýš­lí jak nad exis­tu­jí­cí­mi pro­jek­ty, tak nad budouc­nos­tí toho­to poně­kud zasu­té­ho frag­men­tu taneč­ní scény.


Hana Strejč­ko­vá vzpo­mí­ná ve své roz­sáh­lé stu­dii „Objekt, per­for­mer a bato­le” na vlast­ní prá­ci s nejmen­ší­mi na diva­dle, a Jana Sopro­vá reflek­tu­je „Bato­lária u nás”: „Bato­lária čili diva­dlo pro nejmen­ší, to je pojem, kte­rý dnes hýbe při­nejmen­ším svě­tem mami­nek, kte­ré rády cho­dí do diva­dla a byly by rády, aby jejich lás­ku k diva­dlu sdí­lel i jejich poto­mek. A to od nej­út­lej­ší­ho věku,” a sezná­mí nás s tvor­bou Jan­ky Ryšá­nek Schied­to­vé, Hany Strejč­ko­vé, a Bar­bo­ry Látalové.

Text posled­ní zmi­ňo­va­né uměl­ky­ně, „Ochut­nej­te Ostru­ži­nu” reflek­tu­je něko­li­ka­le­tou tvor­bu spol­ku Ostru­ži­na, a násle­du­jí tex­ty Karo­lí­ny Kříž­ko­vé (Já, Ty a To) a Jany Sopro­vé (Výle­ty do říše divů) o tvor­bě The­a­t­re for Ear­ly Years /TEY/. To by moh­lo zají­mat hlav­ně Dan­ce Con­text — tak nějak všich­ni krá­čí­me smě­rem k bato­le­cím zítřkům.

Vla­di­mír Hulec a Hana Strejč­ko­vá se v tex­tu „Mís­ta činu” zamýš­le­jí nad pro­běh­nuvším fes­ti­va­lem 4 + 4 dny v pohy­bu, kte­rou jste moh­li sle­do­vat i na webo­vé muta­ci Taneč­ní zóny.

Mar­tin Maryš­ka při­ná­ší v tex­tu „Všich­ni jsme tvůr­ci aneb Dis­tri­bu­o­va­ná este­ti­ka” odbor­nou esen­ci své­ho výzku­mu v oblas­ti sou­čas­né cho­re­o­gra­fie, jemuž se věnu­je v rám­ci Cen­t­rum cho­re­o­gra­fic­ké­ho roz­vo­je SE.S.TA.

Redak­ci neu­nik­la ani MALÁ INVEN­Tu­RA, jejíž dra­ma­tur­gii se věnu­je Jana Bohutín­ská v tex­tu „Prasklin­ky a ruka­vič­ky”, a táž autor­ka při­ná­ší por­trét Tere­zy Lene­ro­vé, tvůr­ky­ně kon­cep­tu Ruka­vič­kář­ských závo­dů, jež zaslou­že­ně vzbu­di­ly pozor­nost čes­ké i slo­ven­ské taneč­ní scény.

Lucie Němeč­ko­vá při­pra­vi­la krás­ný roz­ho­vor s liba­non­skou výtvar­ni­cí a scé­no­gra­f­kou Marou Inge­ou, jejíž „umě­lec­ká drá­ha se ubí­rá od tvor­by objek­tů k per­for­ma­tiv­ní­mu umě­ní”. Vel­mi inspi­ra­tiv­ní roz­ho­vor při­pra­vil David Zelin­ka: s írán­skou reži­sér­kou, novi­nář­kou, spi­so­va­tel­kou a foto­gra­f­kou Mor­va­rid Rame­za­ni při­pra­vil roz­ho­vor o její tvor­bě v Čechách, kde žije od roku 2015. Redakč­ně při­pra­vil i zají­ma­vý text Rame­za­ni „Bez země”: „Tak to je. Když emi­gru­je­te, bolí vás, že nejste ve svém­do­mo­vi­ně a vaše nohy necho­dí po vaší zemi,” píše Rame­za­ni, „po zemi, v níž máte koře­ny.” Při­ná­ší tím důle­ži­té zamyš­le­ní, jež, v kon­tex­tu per­for­man­ce dal­ší írán­ské reži­sér­ky, Sahar Reza­ei, jež vystou­pi­la na letoš­ním roč­ní­ku olo­mouc­ké Diva­del­ní Flo­ra, upo­zor­ňu­je na pro­blém, kte­rý snad ješ­tě vní­má­me i v rám­ci naší vlast­ní kolek­tiv­ní zkušenosti.

Zóna Hra­ni­ce při­ná­ší recen­zi Davi­da Zelin­ky „Kar­tá­ček a zub­ní pas­ta navra­ce­jí důstoj­nost”, refle­xi fil­mu Agnie­sz­ky Holland Hra­ni­ce, a David Zelin­ka při­ne­sl i hlu­bo­kou son­du do této pro­ble­ma­ti­ky roz­ho­vo­ry s něko­li­ka akté­ry a aktér­ka­mi „hra­nič­ních” udá­los­tí (roz­ho­vor vedl Miko­laj Grynberg). Kon­ti­nu­ál­ně byl redak­cí zařa­zen roz­ho­vor Jędr­ze­je Słod­kowské­ho, auto­ra Gaze­ty Wybor­c­zy „Za dva­cet let budou akti­vis­té z hra­ni­ce pro­hlá­še­ni za Spra­ved­li­vé. A náh­le se uká­že, že teh­dy všich­ni pomáhali.”

Úžas­ná je reflexe výsta­vy „Naděj­né vyhlíd­ky”, věno­va­ná v DOXu dět­ství, jež byla dru­hým dílem tzv. Pan­de­mic­ké tri­lo­gie výstav zasvě­ce­ných živo­tu člo­vě­ka v sou­čas­ném umě­ní „Děti jsou schop­ny vše­ho. Pro­to­že jsou člo­věk” Vla­di­mi­ra Ben­der­ské­ho. Pozo­ru­hod­né je, že ji ote­ví­rá vzpo­mín­kou na záhad­né­ho Caspa­ra Hause­ra, jehož iden­ti­ta sice dosud odha­le­na neby­la, ale prá­vě nedáv­no byl zve­řej­něn výzkum, kte­rý vylu­ču­je jeho spří­z­ně­nost s krá­lov­skou rodi­nou. Což tedy vyvo­lá­vá mno­hem více otá­zek, než odpovědí.

A tak to má být. Těm, kte­ří již posled­ní odpo­vě­di zís­ka­li, jsou věno­vá­ny posled­ní strán­ky nové­ho čís­la: opus­ti­li nás kole­gy­ně, kole­go­vé a přá­te­lé, jako Zde­něk Potu­žil, Juli­a­na Jirou­so­vá, Natá­lie Podešvo­vá, Iva­na Pav­lo­va-Hob­lo­vá, Jiří Opě­la a Miroslav Kůra. Na naši kama­rád­ku a spo­lu­pra­cov­ni­ci Kate­ři­nu Jíro­vou vzpo­me­ne­me v nad­chá­ze­jí­cím čís­le tiš­tě­né Taneč­ní zóny. A víme, že slo­va zde nesta­čí. O tom psal Vla­di­mír Hulec v edi­to­ri­á­lu. To je totiž „to”, co se nedá vyslo­vit. Něco mezi mnou a tebou.

Děku­je­me všem autor­kám a auto­rům, a celé komu­ni­tě, že spo­lu může­me žít, a navzá­jem se o „to” starat.🥰

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *