Vyšla nová tištěná Taneční zóna

Se začát­kem prázd­nin vyšlo nové čís­lo tiš­tě­né Taneč­ní zóny. S tra­dič­ní redakč­ní peč­li­vos­tí a péčí Vla­di­mí­ra Hul­ce, a v půvab­né gra­fi­ce Jana Dobe­še, se na více než 100 stra­nách mohou čte­nář­ky a čte­ná­ři sezná­mit s mno­ha zají­ma­vý­mi insce­na­ce­mi, cho­re­o­gra­fie­mi, pro­jek­ty a osobnostmi.

V edi­to­ri­á­lech Vla­di­mí­ra Hul­ce a Tomá­še Kubar­ta se může­me zamys­let nad tím, co je „to” mezi tvůr­cem a divá­kem, mezi umě­ním a živo­tem, co je za slo­vem, a co může sdě­lit (jenom ?) tanec, ale i nad tím, kam smě­řo­vat v rubri­kách webo­vé Taneč­ní zóny. Koho oSLO­VO­vat, ke komu mlčet.:)

Ondřej Hrab se na strán­kách TZ lou­čí s vede­ním Diva­dlo Archa.
„Brá­ny vní­má­ní” nám ote­vřou ces­tu bato­la­tům v tan­ci, a Danie­la Fia­lo­vá se v tex­tu „Bato­la­ta do diva­del!” zamýš­lí jak nad exis­tu­jí­cí­mi pro­jek­ty, tak nad budouc­nos­tí toho­to poně­kud zasu­té­ho frag­men­tu taneč­ní scény.


Hana Strejč­ko­vá vzpo­mí­ná ve své roz­sáh­lé stu­dii „Objekt, per­for­mer a bato­le” na vlast­ní prá­ci s nejmen­ší­mi na diva­dle, a Jana Sopro­vá reflek­tu­je „Bato­lária u nás”: „Bato­lária čili diva­dlo pro nejmen­ší, to je pojem, kte­rý dnes hýbe při­nejmen­ším svě­tem mami­nek, kte­ré rády cho­dí do diva­dla a byly by rády, aby jejich lás­ku k diva­dlu sdí­lel i jejich poto­mek. A to od nej­út­lej­ší­ho věku,” a sezná­mí nás s tvor­bou Jan­ky Ryšá­nek Schied­to­vé, Hany Strejč­ko­vé, a Bar­bo­ry Látalové.

Text posled­ní zmi­ňo­va­né uměl­ky­ně, „Ochut­nej­te Ostru­ži­nu” reflek­tu­je něko­li­ka­le­tou tvor­bu spol­ku Ostru­ži­na, a násle­du­jí tex­ty Karo­lí­ny Kříž­ko­vé (Já, Ty a To) a Jany Sopro­vé (Výle­ty do říše divů) o tvor­bě The­a­t­re for Ear­ly Years /TEY/. To by moh­lo zají­mat hlav­ně Dan­ce Con­text — tak nějak všich­ni krá­čí­me smě­rem k bato­le­cím zítřkům.

Vla­di­mír Hulec a Hana Strejč­ko­vá se v tex­tu „Mís­ta činu” zamýš­le­jí nad pro­běh­nuvším fes­ti­va­lem 4 + 4 dny v pohy­bu, kte­rou jste moh­li sle­do­vat i na webo­vé muta­ci Taneč­ní zóny.

Mar­tin Maryš­ka při­ná­ší v tex­tu „Všich­ni jsme tvůr­ci aneb Dis­tri­bu­o­va­ná este­ti­ka” odbor­nou esen­ci své­ho výzku­mu v oblas­ti sou­čas­né cho­re­o­gra­fie, jemuž se věnu­je v rám­ci Cen­t­rum cho­re­o­gra­fic­ké­ho roz­vo­je SE.S.TA.

Redak­ci neu­nik­la ani MALÁ INVEN­Tu­RA, jejíž dra­ma­tur­gii se věnu­je Jana Bohutín­ská v tex­tu „Prasklin­ky a ruka­vič­ky”, a táž autor­ka při­ná­ší por­trét Tere­zy Lene­ro­vé, tvůr­ky­ně kon­cep­tu Ruka­vič­kář­ských závo­dů, jež zaslou­že­ně vzbu­di­ly pozor­nost čes­ké i slo­ven­ské taneč­ní scény.

Lucie Němeč­ko­vá při­pra­vi­la krás­ný roz­ho­vor s liba­non­skou výtvar­ni­cí a scé­no­gra­f­kou Marou Inge­ou, jejíž „umě­lec­ká drá­ha se ubí­rá od tvor­by objek­tů k per­for­ma­tiv­ní­mu umě­ní”. Vel­mi inspi­ra­tiv­ní roz­ho­vor při­pra­vil David Zelin­ka: s írán­skou reži­sér­kou, novi­nář­kou, spi­so­va­tel­kou a foto­gra­f­kou Mor­va­rid Rame­za­ni při­pra­vil roz­ho­vor o její tvor­bě v Čechách, kde žije od roku 2015. Redakč­ně při­pra­vil i zají­ma­vý text Rame­za­ni „Bez země”: „Tak to je. Když emi­gru­je­te, bolí vás, že nejste ve svém­do­mo­vi­ně a vaše nohy necho­dí po vaší zemi,” píše Rame­za­ni, „po zemi, v níž máte koře­ny.” Při­ná­ší tím důle­ži­té zamyš­le­ní, jež, v kon­tex­tu per­for­man­ce dal­ší írán­ské reži­sér­ky, Sahar Reza­ei, jež vystou­pi­la na letoš­ním roč­ní­ku olo­mouc­ké Diva­del­ní Flo­ra, upo­zor­ňu­je na pro­blém, kte­rý snad ješ­tě vní­má­me i v rám­ci naší vlast­ní kolek­tiv­ní zkušenosti.

Zóna Hra­ni­ce při­ná­ší recen­zi Davi­da Zelin­ky „Kar­tá­ček a zub­ní pas­ta navra­ce­jí důstoj­nost”, refle­xi fil­mu Agnie­sz­ky Holland Hra­ni­ce, a David Zelin­ka při­ne­sl i hlu­bo­kou son­du do této pro­ble­ma­ti­ky roz­ho­vo­ry s něko­li­ka akté­ry a aktér­ka­mi „hra­nič­ních” udá­los­tí (roz­ho­vor vedl Miko­laj Grynberg). Kon­ti­nu­ál­ně byl redak­cí zařa­zen roz­ho­vor Jędr­ze­je Słod­kowské­ho, auto­ra Gaze­ty Wybor­c­zy „Za dva­cet let budou akti­vis­té z hra­ni­ce pro­hlá­še­ni za Spra­ved­li­vé. A náh­le se uká­že, že teh­dy všich­ni pomáhali.”

Úžas­ná je reflexe výsta­vy „Naděj­né vyhlíd­ky”, věno­va­ná v DOXu dět­ství, jež byla dru­hým dílem tzv. Pan­de­mic­ké tri­lo­gie výstav zasvě­ce­ných živo­tu člo­vě­ka v sou­čas­ném umě­ní „Děti jsou schop­ny vše­ho. Pro­to­že jsou člo­věk” Vla­di­mi­ra Ben­der­ské­ho. Pozo­ru­hod­né je, že ji ote­ví­rá vzpo­mín­kou na záhad­né­ho Caspa­ra Hause­ra, jehož iden­ti­ta sice dosud odha­le­na neby­la, ale prá­vě nedáv­no byl zve­řej­něn výzkum, kte­rý vylu­ču­je jeho spří­z­ně­nost s krá­lov­skou rodi­nou. Což tedy vyvo­lá­vá mno­hem více otá­zek, než odpovědí.

A tak to má být. Těm, kte­ří již posled­ní odpo­vě­di zís­ka­li, jsou věno­vá­ny posled­ní strán­ky nové­ho čís­la: opus­ti­li nás kole­gy­ně, kole­go­vé a přá­te­lé, jako Zde­něk Potu­žil, Juli­a­na Jirou­so­vá, Natá­lie Podešvo­vá, Iva­na Pav­lo­va-Hob­lo­vá, Jiří Opě­la a Miroslav Kůra. Na naši kama­rád­ku a spo­lu­pra­cov­ni­ci Kate­ři­nu Jíro­vou vzpo­me­ne­me v nad­chá­ze­jí­cím čís­le tiš­tě­né Taneč­ní zóny. A víme, že slo­va zde nesta­čí. O tom psal Vla­di­mír Hulec v edi­to­ri­á­lu. To je totiž „to”, co se nedá vyslo­vit. Něco mezi mnou a tebou.

Děku­je­me všem autor­kám a auto­rům, a celé komu­ni­tě, že spo­lu může­me žít, a navzá­jem se o „to” starat.🥰

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta, Acta Universitatis Carolinae), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editoval speciální číslo Taneční zóny, věnované tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií. Je členem dramaturgické rady PerformCzech, tajemníkem Teatrologické společnosti, členem ČOSDAT/OISTAT a Sdružení českých divadelních kritiků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *