Kolegyně a kolegové z Dance Context připravili první číslo prvního ročníku dlouho očekávané odborné ročenky, v níž pod vedením taneční vědkyně s mezinárodními zkušenostmi i reputací Petry Dotlačilové, a neméně zkušené vědkyně Zuzany Ratajové, umožňují českému tanečnímu milieu odborný vhled do současné taneční problematiky. Dance Context Journal je periodikum vydávané českou organizací Dance Context z.ú., které navazuje na předchozí ediční řadu s názvem Speciální vydání. Analyticky se zaměřuje na aktuální otázky a vývoj v oblasti tance, nonverbálního divadla a nového cirkusu. Časopis vychází jednou ročně dvojjazyčně, v češtině a angličtině.
Popularizačně-odborná „zóna” Journalu obsahuje šest textů, díky kterým můžeme objevovat zajímavé projekty doslova z celého světa. Na úvod přiblíží polská autorka Natalia Kozakiewicz performativní aktivismus ve veřejném i neveřejném prostoru, načež se spolu s čínskou taneční vědkyní Xindi Cao můžeme ohlédnout za covidovým obdobím, během něhož se společný tanec stal překvapivým zpestřením pobytu v karanténní nemocnici.
Be Part of LOStheULTRAMAR. Foto: Vojtěch Sláma
Michaela Kessler a Lenka Flory píší o své iniciativě uměleckých komunitních projektů pod hlavičkou BPART, které zahrnuly umělce a komunity z České republiky, Islandu, Mexika, Itálie, Kanady a Spojených států, zatímco taneční badatelka Elisa Frasson přibližuje na dvou případových studiích letní taneční festivaly v Itálii. Zden Brungot Svíteková reflektuje svůj dlouhodobý umělecký výzkum Geology of Being, díky němuž interaguje s krajinou v různých místech od Česka po Grónsko. Tuto sekci nakonec uzavírá rozhovor, v němž německá filmařka a antropoložka Anna Lauenstein společně s tanečnicí a badatelkou Nadjou Rothenburger reflektují svůj experimentální taneční dokument Schauhaus/Showhouse.
Číslo má přirozeně promyšlenou dramaturgii, která nespočívá pouze v pečlivé volbě zaslaných příspěvků, ale také zohledňuje, aby jednotlivé tématické „nitky” provazovaly jednotlivá témata: Svižný editoriál Petry Dotlačilové a Zuzany Rafajové otevírá cestu ke třem bilančním studiím z oblasti contemporary dance (Lucie Hayashi), baletu (Roman Vašek) a nového cirkusu (contemporary cirkus, Hana Strejčková). Všichni tři pregnantně pojmenovávají hlavní oblasti performing arts, na něž se Dance Context dlouhodobě zaměřuje. Lucie Hayashi ve svém přehledu nevěnuje pozornost pouze „zaběhanutým” company, jakými jsou 420 People, Burki.com či Dekkadancers, ale pozornost věnuje i sólovým projektům Tomáše Janypky nebo Nely Husták Kornetové, a současně nezůstává pouze v Praze, ale za tancem vyjíždí i do regionů.
Roman Vašek píše velmi srozumitelně i pro nás laiky a nadšené diváky o baletních premiérách uplynulé sezóny, v nichž opět nezůstává pouze u Barankiewiczovy scény, ale bedlivě sleduje tvorbu Hany Litterové v Olomouci (Želary) nebo Jiřího Pokorného (Malý princ) v Plzni, a zúročuje tím svou dlouholetou snahu (a potřebu), věnovat pozornost menším baletním souborům, kterou vždy dokáže ocenit a zhodnotit (jako například ve své poslední recenzi olomouckého Labutího jezera v DN). Hana Strejčková, autorka, s jejímiž skvělými postřehy a hodnoceními nového cirkusu a contemporary cirkus se můžeme setkat i na stránkách Taneční zóny nebo Opery+, se ohlíží za sezónami Losers Cirque Company, Cirku La Putyka, ale i Kozla ve fraku a jejích, alespoň pro letošek, oblíbených Australanů, ale nevynechává ani reflexi Farmy v jeskyni.
Nejvýmluvnějším přiblížením preciznosti, s jakou je celé číslo koncipováno, je hned první text Lucie Hayashi (Současný tanec v českém rybníčku), jenž rámuje vodní metaforou: Tanec proplouvá rybníčkem, choreografové „lákají” diváky jako vodníci na pentle, některé soubory tvoří v „bezpečných a stálých vodách”, jiní „prorážejí vlny”, zatímco v Ponci „bublají i podzemní vody”. Užitá vodní metafora je však také ilustrována krásnou fotografií Vojtěcha Brtnického z choreografie 420 People HeArt of Noise, z níž na nás voda doslova stříká … a takové je celé číslo: namočíme se tancem, ponoříme se do něj, splýváme na jeho hladině, a autorky a autoři nás v odborné části čísla chytnou za ruku, a ponoří se s námi do jeho hlubin.
Ve svém odborném příspěvku s názvem v V citlivém sepětí s místem (s. 48 – 55) se Hana Strejčková zabývá perspektivami „bezbřehého fenoménu” site-specific pomocí Arts-based research neboli multidisciplinární rešerší. Klade si mimojiné otázky, jejichž odpovědi je zajímavé odkrývat nejen v oblasti tanečních studií, ale i v oblasti divadelní vědy, a obecně performing arts: Čím se zvolené prostředí (…) stává performativně přitažlivým? Pro analýzu si autorka zvolila autorské projekty FysioART z posledních osmi let, ale v úvodu zasvěcuje čtenářky a čtenáře do historie a vývoje paradivadelních akcí, spojovaných s ne-divadelním prostorem, a genealogii vede přes první happeningy 50. a 60. let minulého století (což je moje oblíbené období, kterým jsem se zabýval v magisterské diplomové práci). Pracuje s veškerou dostupnou odbornou literaturou, nechybí Mike Pearson, Kazimierz Braun nebo Richard Schechner, ale ani čeští odborníci, jako Pavlína Morganová nebo Tomáš Žižka a Denisa Václavová, ale pracuje i s dobovou reflexí uskutečněných akcí, s recenzemi Petry Zachaté nebo Hynka Šnajdara.
V redakční radě se sešli odborníci a odbornice, kontinuálně sledující kontinent tance v českém i mezinárodním prostředí, s jejichž texty se můžeme setkávat v populárně-naučných i odborných periodicích, zaměřených na oblast divadla a tance. Josef Bartoš vystudoval psychologii a taneční vědu na HAMU, a dlouhodobě se zabývá tancem z hlediska kognitivních studií, Lucie Hayashi je choreoložka, vedoucí katedry tance na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, spoluzakladatelka Tanečních aktualit, Jan Jiřík je divadelní vědec, vedoucí katedry teorie a kritiky na Divadelní fakultě Akademických umění, Ivica Liszkayová je choreoložka a pedagožka, vedoucí centra výzkumu Hudební a taneční faktuly na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě,Jitka Pavlišová je divadelní a taneční vědkyně, odborná asistentka na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci a Katedře teorie a kritiky na DAMU, a Katja Vaghi působí jako choreoložka a choreografka, pedagožka na Rambert School for Ballet and Contemporary Dance a na University of applied Sciences and Arts in Coburg.
Pečlivý výběr členek a členů redakční rady, důsledná selekce odborných studií (Hana Strejčková: V citlivém sepětí s místem, s. 48 – 55, Anna Varausová: „Sólo před barákem” — současné projevy na hodových slavnostech na brněnsku, s. 56 – 63 a Andi Johnson: Umístění v digitálním veřejném prostoru: Přehled současného stavu veřejných digitálních dějin tance, s. 64 – 71) i popularizačních statí tak mohou sloužit nejen jako přívětivý gatekeeper pro ty, kteří by jen rádi o něco lépe rozuměli „vodám”, na nichž pluje ten jejich Louskáček, ale i odborníkům a odbornicím, pro něž se tanec stal studní, do níž se chtějí ponořit. Jeho obrovská výhoda navíc spočívá ve zdánlivě banální kombinaci, kterou jsem si uvědomil během jeho pročítání. Ten výtisk si totiž s radostí zařadím do knihovny vedle dalších svazků o tanci a taneční vědě, ale současně si do něj můžu bez výčitek svědomí podtrhávat a vpisovat poznámky, protože formátem je to „jen” časopis. To ale vnímám jako určující princip nejen celého čísla, ale i redakce Dance Context: aby i způsob, jakým se o tanci bavíme, probíhal beze studu, živě a živelně. A aby nás bavil.
