Vyjádření podpory redakce Taneční zóny slovenské kultuře
Redakce Taneční zóny sleduje se značnou nelibostí současný vývoj na slovenské kulturní scéně: někdejší televizní moderátorka Martina Šimkovičová zbavila výkonu funkce tři politicky nepohodlné představitele významných kulturních institucí. Od října loňského roku, kdy nastoupila do funkce ministryně kultury ve čtvrté vládě Roberta Fica, odvolala na základě sporných či nedostačujících zdůvodnění hned tři vedoucí osobnosti významných slovenských kulturních institucí: Mateje Drličku z Národního slovenského divadla (SND) (6. 8.), Alexandru Kusou z čela Slovenské národné galerie (SNG) (7. 8.) a generálního ředitele Slovenského národného muzea v Martině Branislava Panise (SNM) (7. 8.). Drličkovi přinesli výpověď bodyguardi, Panisovi to oficiálně nesdělil nikdo, v době rozhodnutí byl na dovolené.
Způsob provedení těchto odvolání, jejich zdůvodnění a následná obhajoba těchto radikálních kroků nemá v posametových dějinách našich zemí, České a Slovenské republiky, obdoby. Slovní spojení jako „pochybná prezentace umění“, označování umělců za představitele „liberálně-progresivistického spektra“ a vyzývání ředitelů a ředitelek institucí, aby přestali dělat „ostudu slovenské kultuře“, jež se objevují v argumentaci ministerstva kultury, jsou v kulturně vyspělé společnosti nepřijatelná. Připomínají neblahé časy před listopadem 1989 a měly by navždy zůstat jen v dobových archívech. Jen stěží najdeme srovnání v posametové době: připomínají je snad jen podobné kroky Mečiarovy vlády. Avšak současné politické jednání Martiny Šimkovičové a jejího druha v represi, antisemitu Lukáše Machalu (jenž se ve svých fantaziích děsí nadvlády Chazarů), připomínají spíše léta mnohem dávnější, říznutá diktátorskou ideologií a antisemitismem.
Svobodná demokratická společnost již z principu nemůže sledovat vzorce Entartete Kunst a rozdělovat umění na semitské (či „chazarské“, jak činí Machala) a árijské (či slovenské, jak činí Šimkovičová), není v ní místo pro ideologickou ani kulturní represi. Ta je navíc ve všech zmíněných případech založena na domněnkách: argumentem k ukončení smlouvy s Drličkou byl pád křišťálového lustru na den dětí t.r., jenž měl údajně doložit Drličkovu nekompetenci v zajištění bezpečného provozu divadelní scény. Co na tom, že právě za jeho vedení vykazovala scéna SND nejvyšší návštěvnost v posledních pěti letech, že se nikomu nic nestalo a že ředitel divadla nenese zodpovědnost za technický sektor. Alexandře Kusé zase Šimkovičová vyčítá, že je dcerou architekta, vedoucího rekonstrukční práce během rozsáhlé přestavby SNG, přičemž ten získal zakázku dávno předtím (2005), než bylo vůbec vypsáno výběrové řízení na pozici ředitelky SNG (2010)…
Nezoufáme, neboť věříme, že všude tam, kde se mocní obávají svobodné kultury, obávají se především o svou vlastní moc, již by právě ostny svobodného divadla a umění mohly podrývat a narušovat. Za pancířem vlastního strachu ze svobodného světa se skrývá jen jejich malé sebevědomí, charakterová pokleslost a lidská slabost, jež zakrývají silným krunýřem, který ale vždy po čase rozpraská a rozpadne se.
Než se rozlétne na kousky a slovenská společnost zamete jeho střepy, držíme za ruce naše slovenské přátele, kolegyně a kolegy a věříme, že je to právě tanec a divadlo, kultura jako taková, jež nám pomáhá objevovat vnitřní rovnováhu a odvahu, díky níž je možné čelit Koniášům naší doby.
Vladimír Hulec, šéfredaktor Taneční zóny
Tomáš Kubart, šéfredaktor a editor webových stránek Taneční zóny i‑Tz
