Suity 3/4

Sui­ty 3/4 jsou taneč­ní a cho­re­o­gra­fic­kou poctou jed­né význam­né čes­ké cho­re­o­gra­f­ky, a tří nemé­ně vzác­ných cho­re­o­gra­fů třem duchov­ně bonit­ním skla­da­te­lům. Sme­ta­na, Janá­ček a Dvo­řák se v Sui­tách setká­va­jí s Vlas­tou Schne­i­de­ro­vou, Šimo­nem Kubá­něm, Atti­lou Eger­há­zim a Petrem Zuskou. Kom­po­no­va­ný pro­gram sou­čas­né­ho taneč­ní­ho diva­dla umožnily/i pře­de­vším zdat­né inter­pret­ky a nada­ní inter­pre­ti sou­bo­ru Balet Pra­ha Junior.

Kom­po­no­va­ný večer sestá­val ze tří pásem, resp. čtyř taneč­ních vět: prv­ní byla cho­re­o­gra­fie umě­lec­ké­ho šéfa bale­tu Jiho­čes­ké­ho diva­dla Atti­ly Eger­há­zi­ho Z časů minu­lých, v němž se vyrov­ná­vá s těž­kou tema­ti­kou úmr­tí dětí: zpra­co­val totiž sklad­by Leo­še Janáč­ka Po zarost­lém chod­níč­ku, Frý­dec­ká Pan­na Maria, Lís­tek odva­nu­tý, Dobrou noc! a Sýček neod­le­těl!, jež jsou vzpo­mín­ka­mi na Janáč­ko­vu před­čas­ně zesnu­lou dce­ru Olgu. A podob­ně, jako Kin­der­to­ten­lie­der (Pís­ně o mrtvých dětech) Gusta­va Mahle­ra, jež jsou zhu­deb­ně­ním tex­tu Fried­ri­cha Rüc­ker­ta, jsou těž­kým prou­dem naše­ho nevě­do­mí nese­ny i tóny Janáč­ko­vých skla­deb. A mož­ná se jeho man­žel­ka divi­la stej­ně, jako ta Mahle­ro­va, a nedo­ká­za­la pocho­pit, že v roce 1904, kdy si jeho dvě děti šťast­ně hrá­ly na zahra­dě, slo­žil své Kin­der­to­ten­lie­der na tex­ty Fried­ri­cha Rüc­ker­ta, kte­ré napsal po smr­ti svých dětí: „Dob­ře chá­pu, že člo­věk sklá­dá tak straš­né tex­ty, když nemá děti nebo když děti ztra­til. Ale nedo­ká­žu pocho­pit, že člo­věk může zpí­vat o smr­ti dětí, když je ješ­tě před půl­ho­di­nou objí­mal a líbal, vese­lé a zdravé!“

Jako loto­so­vé kvě­ty na hla­di­ně obje­vu­jí se taneč­ni­ce v bílých úbo­rech prv­ní scé­ny (Marie Anna Hell­mi­cho­vá, Lej­la Muzeja­va, Anna Vac­ko­vá, Karo­lí­na Male­to­vá). Při­bí­ha­jí čty­ři taneč­ní­ci (Alfréd Kubec, Ště­pán Ham­pl, Lukáš Faul, Anto­nín Pchá­lek), a poklid­nou „hla­di­nu” roz­če­ří, lek­ní­ny vypla­ší: Před­ve­dou se dva páry, ten prv­ní opa­tr­ně, odta­ži­tě, není zřej­mé, zda jsou pou­ze opa­tr­ní a nesmě­lí, a nebo jeden dru­hé­ho odhá­ně­jí. Ten dru­hý pár se k sobě má mno­hem pří­z­ni­vě­ji, on jí objí­má cho­di­dla, a sví­rá je v obje­tí tak sil­ně, až se ona může o něko­lik stup­ňů naklo­nit dopře­du, aniž by jí hro­zi­la ztrá­ta rov­no­váhy. Při­bí­há tře­tí pár, Anna Vac­ko­vá a Lukáš Faul, těžiš­tě zůstá­va­jí v niž­ší polo­ze, těla jsou v před­klo­nu, ale dyna­mi­ka pohy­bu zůstá­vá prud­ká a pruž­ná, dal­ší pár při­bí­há na scé­nu, začí­ná hra s těly, kdo koho udr­ží. Všech­ny dív­ky odbí­ha­jí, mla­dík zůstá­vá ležet na scé­ně, něko­li­krát se pokou­ší vstát, až se mu to poda­ří, a poma­lu odchá­zí. Šest dívek se roz­ví­ří v der­viš­ských spi­rálách, a jed­no z oken, jež ve scé­ně Atti­ly Eger­há­zi­ho a Vik­to­ra Svidró domi­nu­jí výstu­pům, se ote­ví­rá, a zůstá­vá ote­vře­né. Nejde ale jen o banál­ní meta­fo­ru, v níž by nám tvůr­ci chtě­li sdě­lit „kde ti Bůh zavře … tam ti zase ote­vře …”, ale spí­še ji může­me číst jako odchod dět­ské duše — kte­rou rodič (Anto­nín Prchá­lek) nechal jít. Letět.

Cho­re­o­gra­fii ředi­tel­ky Kon­zer­va­to­ře Taneč­ní cen­t­rum Pra­ha Vlas­ty Schne­i­de­ro­vé Zdá­lo se mi o Dvo­řá­ko­vi ote­ví­rá prud­ký pohyb taneč­ní­ků a taneč­nic v kru­hu, kte­rý jed­nou celý obe­pí­šou, a zmi­zí v šálách, kro­mě jedi­né taneč­ni­ce. Ta se plí­ži­vě vytra­tí do šál v pra­vé čás­ti scé­ny, s níz­kým těžiš­těm dělá kole­ny nápad­né oblou­ky. Na scé­nu vbí­ha­jí dva mla­dí­ci (Lukáš Faul, Alfréd Kubec) a jed­na dív­ka, v tisí­ci vari­a­cích sle­du­je­me vývoj mla­dé­ho vzta­hu, z nichž mi utkvěl v pamě­ti jem­ný moment, v němž sto­jí dív­ka upro­střed, a jem­ně se dotý­ká koneč­ky svých prs­tů ramen obou (sval­na­tých) mla­dí­ků. Jejich sou­put­ní­ci začí­na­jí postup­ně, doslo­va jeden/jedna po druhé/m, ženy zle­va, muži zpra­va. V dal­ším due­tu se v jed­nu chví­li taneč­ni­ce zapře zády k part­ne­ro­vi před­lok­tí­mi o jeho steh­na, to jí umož­ní zdvih­nout kole­na, s nimiž on ležér­ně něko­li­krát pře­ho­dí pra­vou dla­ní zle­va doprava.

V mlhách Pet­ra Zus­ky, za jeho svě­tel­né­ho desig­nu, pod­lé­há­me Janáč­ko­vi, a jeho stej­no­jmen­né­mu kla­vír­ní­mu cyk­lu: Andan­te, Molto Adagio, Andan­ti­no, Pres­to, Andan­te. Asi­s­tent­kou Zus­ky byla i v tom­to pří­pa­dě, jako u Vlas­ty Schne­i­de­ro­vé, člen­ka Praž­ské­ho komor­ní­ho bale­tu Lin­da Svidró. Snad pří­běh o blu­dič­kách, snad volá­ní uvnitř nás samot­ných, evo­ko­val Janáč­kův cyk­lus v Pet­ru Zus­ko­vi, neboť se setká­vá­me s mla­dí­kem (Lukáš Faul), jehož pro­ná­sle­du­je jakési dvoj­če (Alfréd Kubec): na scé­nu vstu­pu­je sebe­vě­do­mým kro­kem, občas obrá­tí hla­vu jako páv, ale hned je mu v patách dvoj­če, a my jako bychom se ocit­li v Prin­ce of Per­sia — jsme svěd­ky tří pohy­bo­vých prin­ci­pů dvo­ji­ce: zrca­dle­ní pohy­bů, tj. dochá­zí ke stra­no­vě obrá­ce­né­mu pro­ve­de­ní pohy­bu, např. když oba leží na zádech, dotý­ka­jí se cho­di­dly, a posu­nem naho­ru-dolů, nebo zle­va dopra­va zrca­dlí pohyb, nebo jdou pohy­by pro­ti sobě, nebo se syn­chro­ni­zu­jí — ale teh­dy to spí­še vypa­dá, jako by jeden dru­hé­ho napo­do­bo­val. Faul Kub­ce nechá­vá pad­nout, ten chví­li leží schou­le­ný zády k pub­li­ku, a vydý­chá­vá ztrá­tu „dvoj­če­te”, dostá­vá záchvat, chvě­je se. Když se posta­ví, nejis­tě se roz­hlí­ží kolem sebe, objí­má prázd­no kolem sebe, zuři­vý kla­vír, posko­ky špič­ka­mi k sobě a dla­ně­mi od sebe … opouš­tí mlhu i sál. V posled­ním obra­ze vidí­me dvoj­ci Kub­ce a Fau­la, „dvoj­ča­ta”, opět spo­lu: sto­jí v zákry­tu, díva­jí se do hle­diš­tě, a kaž­dý ve stej­ném úhlu, ale na opač­nou stra­nu vybo­ču­je ze zákrytu.

Šimon Kubáň, peda­gog kon­zer­va­to­ře TCP, sáhl ve své cho­re­o­gra­fii Hori­zon­tu udá­los­tí po mé nej­ob­lí­be­něj­ší Sme­ta­no­vě sklad­bě, Mé hvězdě, kte­rou otex­to­val Bedřich Peš­ka (1820 – 1904):

„Když se večer stmí­vá, dří­ve než jdu spát na láv­ce sedá­vám ved­le našich vrat.

Hle­dím po nebíč­ku, hle­dám svou hvězdičku.

Kde jsi, kde jsi hvězdo má.

Kde jsi, kde jsi hvězdo má.

Jako se usmí­vá na mne matička,

líbezně se na mne dívá hvězdička.

A mně tiše pra­ví její hlas laskavý.

Já jsem, já jsem hvězda tvá.

Já jsem, já jsem hvězda tvá.”

Kubáň ote­ví­rá scé­nou s míha­jí­cí­mi se stro­my, v mlž­ném opa­ru se ligo­ta­jí „hvěz­dič­ky”, a všech 16 taneč­ní­ků a taneč­nic (jak se uká­že při děko­vač­ce, cel­kem jich bylo 17), a opro­ti Zus­ko­vě V mlhách je cho­re­o­gra­fie nezbyt­ně kolek­tiv­něj­ší, jako by účin­ku­jí­cí utvo­ři­li legen­dár­ní „žel­vu” řím­ských legií, a syn­chron­ně se pohy­bo­va­li pro­sto­rem, v němž spo­leč­ně pře­ko­ná­va­jí pře­káž­ky. V úchvat­ném due­tu pro­ka­zu­jí oba účin­ku­jí­cí dechbe­rou­cí zdat­nost a obrat­nost, zejmé­na když sleč­ně drží mla­dý muž (sto­jíc) levé cho­di­dlo, a ona se z lehu hbi­tě vyšvih­ne vzhů­ru, a nej­pr­ve sle­du­jíc pohyb za svou levou nohou, opí­še půl­kruž­ni­ci a pra­vou nohou se mu doslo­ve omo­tá kolem šíje. On od ní opa­ko­va­ně odbí­há a zase se vra­cí, zatím­co jejich zby­lí spolutanečníci/e se extrém­ně zpo­ma­le­ným pohy­bem sunou k šálám, z nichž pone­náh­lu při­chá­ze­jí dal­ší, odě­ní v čer­ných vestách, kte­rý­mi poda­ru­jí také ústřed­ní dvo­ji­ci. Ote­ví­rá se mod­rý hori­zont, a ohro­mu­je nás Novosvět­ská (kte­rou poznám i já, a nemu­sím psát Bori­si Kle­pa­lo­vi o rady, za kte­ré mu tím­to děku­ji). Seřa­ze­ni za sebou v čer­ných vestách, kon­tras­tu­jíc s ble­dě mod­rým hori­zon­tem „vlní hada”, roz­vl­ňu­jí se syn­chron­ní­mi pohy­by, postup­ně sni­žu­jí těžiš­tě a zno­vu vstá­va­jí, až zůstá­vá pou­ze sólist­ka, k níž se však záhy opět vra­cí, roz­ví­ří se jako čer­ní pavou­č­ci, a v ele­gant­ní a dyna­mic­ké sou­hře sle­du­je­me zášku­by endor­fi­ny nabi­té­ho sval­stva. Za hori­zont udá­los­tí už se oprav­du více nedostane.

Psá­no z pre­mi­é­ry 3. 11. 2024 v Diva­dle Na Vino­hra­dech (Pra­ha).

Pass-Ages/ Z časů minulých

Cho­re­o­gra­fie: Atti­la Egerházi

Hud­ba: Leoš Janá­ček „Po zarost­lém chodníčku“

Kos­týmy: Roman Šolc

Svě­tel­ný design: Vik­tor Svidró

Tan­čí:

Marie Anna Hell­mi­cho­vá – Alfréd Kubec

Lej­la Muzeja­va – Ště­pán Hampl

Anna Vac­ko­vá – Lukáš Faul

Karo­lí­na Male­to­vá – Anto­nín Pchálek

Hori­zont událostí

Cho­re­o­gra­fie: Šimon Kubáň

Hud­ba:

Bedřich Sme­ta­na: „Má hvězda“, „Pen­sée fugitive“

Anto­nín Dvo­řák, Sym­fo­nie č. 9 „Z Nové­ho světa“

Kos­týmy: Šimon Kubáň

Svě­tel­ný design: Vik­tor Svidró, Tomáš Prů­cha

Tan­čí:

Zuza­na Ber­nátho­vá, Adri­a­na Divi­šo­vá, Marie Anna Hell­mi­cho­vá, Natha­lie Kuča­bo­vá, Karo­lí­na Male­to­vá, Lej­la Muzeja­va, Tere­za Pet­ro­vá, Kse­niya Shy­la­va, Nela Sla­ví­ko­vá, Pet­ra Seru­ga, Šimá­ko­vá Vero­ni­ka,  Anna Vacková 

Lukáš Faul, Adolf Kubec, Alfréd Kubec, Ště­pán Ham­pl, Anto­nín Pchálek

V mlhách

Cho­re­o­gra­fie : Petr Zuska

Hud­ba : Leoš Janá­ček (kla­vír: Ivan Klán­ský)

Kos­týmy : Pavel Knolle

Svě­tel­ný design : Petr Zuska

Tan­čí: 

Lukáš Faul, Alfréd Kubec

Zdá­lo se mi o Dvořákovi

Cho­re­o­gra­fie: Vlas­ta Schne­i­de­ro­vá a studenti

Hud­ba: Anto­nín Dvo­řák (Roman­tic­ké kusy, Sona­ti­na G dur)

Svě­tel­ný design: Vik­tor Svidró

Kos­týmy: FAMOOD

Tan­čí:

Zuza­na Ber­nátho­vá, Adri­a­na Divi­šo­vá, Marie Anna Hell­mi­cho­vá, Natha­lie Kuča­bo­vá, Karo­lí­na Male­to­vá, Lej­la Muzeja­va, Anna Vac­ko­vá, Kse­niya Shy­la­va, Lukáš Faul, Alfréd Kubec, Ště­pán Ham­pl, Richard Šubrt