Roztříštěné tělo vnitřního chlapce. El Hijo Daniela Abreu v Bratislavě

Bra­ti­slav­ský fes­ti­val sou­čas­né­ho tan­ce a cho­re­o­gra­fie Bra­ti­sla­va v pohy­be zahá­jil již před týd­nem, a mož­ná z toho důvo­du je v jeho dra­ma­tur­gii fas­ci­nu­jí­cí sólo špa­něl­ské­ho cho­re­o­gra­fa Danie­la Abreu El Hijo (Syn/Syn Boží) zařa­ze­no až v této fázi, aby se dyna­mic­ky stří­da­ly vrcho­ly. Po tom úvod­ním stou­pá­ní, po hra­vých Mik­ro­svě­tech Sabi­ny Boč­ko­vé a Jazmí­ny Pik­to­ro­vé, při­chá­zí hlou­ba­věj­ší, arche­ty­pál­ní a ritu­a­lis­tic­ké zamí­ře­ní pohle­du na dět­ství a vztah syna s otcem, či otcov­skou postavou.

Démon (Daniel Abreu: El Hijo) © Juraj Žilinčár

Daniel Abreu je rodák z Tene­ri­fe, a svou kari­é­ru zahá­jil sólem Espe­ra (Vyčká­vá­ní), jež před­zna­me­na­lo 20 násle­du­jí­cích let plných tvor­by a více než 40 cho­re­o­gra­fií, vět­ši­nou rea­li­zo­va­ných v rám­ci Daniel Abreu Com­pa­ny, kte­rou zalo­žil roku 2004, a může v tom­to ohle­du při­po­mí­nat dal­ší­ho význam­né­ho cho­re­o­gra­fa sou­čas­nos­ti Akram Kha­na, za jehož El Hijem lze pova­žo­vat Chot­to Desh (2015), v níž se svě­tozná­mý cho­re­o­graf Khan rov­něž vyrov­ná­vá se vzta­hy v obdo­bí dět­ství a dospí­vá­ní. Abreu vystu­do­val psy­cho­lo­gii na Uni­ver­si­dad de Edu­ca­ci­ón a Distan­cia, a jako cho­re­o­graf půso­bil v řadě národ­ních taneč­ních a diva­del­ních sou­bo­rů a sku­pin ve Špa­něl­sku.  Od počát­ků své kari­é­ry vyjá­d­ře­ných v Espe­ře se pohy­bu­je v neli­ne­ár­ních pří­bě­zích, pra­cu­je s pří­rod­ní­mi ingre­di­en­ce­mi, zkou­má roz­tříš­tě­nou těles­nost (ve smys­lu Laca­no­va cor­ps mor­ce­lé, tj. s psy­cho­a­na­ly­tic­kým kon­cep­tem, pod­le něhož vzni­ká v sub­jek­tu pocit těles­né jed­no­ty, a vzni­ka­jí úzkos­ti spo­je­né s kas­t­ra­cí), ote­vře­ný pro­stor, pro­měn­li­vé svět­lo a elek­tro­nic­ký zvu­ko­vý dopro­vod. Kaž­dá vrst­va díla obí­há gra­vi­ta­ci ústřed­ní­ho kon­cep­tu, v pří­pa­dě El Hijo potom­stva.

Démon (Daniel Abreu: El Hijo) © Juraj Žilinčár

Špa­něl­sko-baskic­ký kri­tik Car­los Gil jeho tvor­bu pro Revis­ta Artez shr­nul, tak že „si Abreu zís­kal vyni­ka­jí­cí pověst jako tvůr­ce pro­jek­tů, kte­ré nejen pro­vo­ku­jí, ale také uka­zu­jí mož­nos­ti tan­ce z hle­dis­ka výzku­mu pohy­bu, exis­ten­ce dra­ma­tur­gie těl a vyu­ži­tí pro­sto­ru jako prv­ku, kte­rý je tře­ba obsa­dit, aby se z něj sta­lo význam­né úze­mí.“ El Hijo nabí­zí pohled na člo­vě­ka ve vzta­hu k pří­ro­dě, na kouz­lo zro­ze­ní, na jeho vývoj a ces­tu, po níž krá­čí: „Tanec umož­ňu­je osla­vu toho, že člo­věk žije a má svou his­to­rii; zku­še­nost dět­ství a jeho nad­še­ní; vztah k pří­rod­ním cyk­lům a sys­té­mům; a v tom sou­bor vnitř­ních a vněj­ších reak­cí, díky nimž člo­věk exis­tu­je,“ říká Daniel Abreu. „V díle se stří­dá tělo dneška, pohyb­li­vé a vědo­mé, s jiný­mi svě­ty, kte­ré, aniž by byly pří­stup­né očím, nás ovliv­ňu­jí a vedou po cestách, o poci­tech v těle tvá­ří v tvář udá­los­tem pro­mí­ta­ným ve svět­le a stí­nu. Jsme bytos­ti ovliv­ně­né emo­ce­mi, sou­vis­lost­mi, udá­lost­mi v pří­ro­dě,“ dodá­vá taneč­ník a cho­re­o­graf naro­ze­ný na Tenerife.

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

„Syn vypo­ví­dá o spo­je­ní s rodi­či a o mís­tě a o tom, co se s ním děje. Svým způ­so­bem mlu­vit o něm zna­me­ná klást na prv­ní mís­to roz­tříš­tě­nost toho­to vazeb­né­ho prin­ci­pu a vní­má­ní sebe sama jakož­to jed­not­liv­ce, kte­rý je sice nespou­ta­ný, ale vel­mi hlu­bo­ce svá­za­ný s opa­ko­vá­ním forem a fak­tů. Něco, co lze vysvět­lit jen čás­teč­ně, pro­to­že konec­kon­ců jedi­nec si s sebou vždy nese rein­ter­pre­ta­ci této his­to­rie, a syn zde tak není tak úpl­ně dítě­tem. Prá­vě skr­ze poe­ti­ku obra­zu a zvu­ku před­sta­vu­ji potom­ka, a aniž bych byl pří­to­men, mlu­vím o rodi­čích, o mís­tě a pře­de­vším o magic­kém. A prá­vě tanec umož­ňu­je osla­vu toho, že člo­věk žije a má něja­kou his­to­rii, má na co nava­zo­vat; zku­še­nost dítě­te a jeho nad­še­ní; vztah k pří­rod­ním cyk­lům a sys­té­mům; a v tom sou­bor reak­cí uvnitř i vně, díky nimž člo­věk existuje.“

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

Abreu vstu­pu­je na scé­nu, a v před­klo­nu se opí­rá o dva asi 30 cen­ti­me­t­ro­vé dře­vě­né špal­ky. K dře­vě­ným špal­kům si na oka­mžik dřepne, jem­ně pře­ná­ší váhu z levé špič­ky na pra­vou, balan­cu­je před nimi, zno­vu vstá­vá, napři­mu­je se a hudeb­ní pod­kres začí­ná akcen­to­vat atmo­sfé­ru napě­tí, ambi­ent­ní stě­na je pro­pi­cho­vá­na zrych­lu­jí­cím se a nalé­ha­věj­ším kovo­vým rytmem, jako by dopa­da­ly vru­ty na beto­no­vou pod­la­hu roz­leh­lé haly, ale zazní­va­jí i ple­cho­vé zvu­ky, a to vše jako by míři­lo ke zprá­vě o jakém­si nebez­pe­čí, jež se blí­ží; Abreu se napřímí, ostře ale klid­ně, vystou­pá na oba špal­ky, na nichž po něko­lik minut balan­cu­je. Po chví­li z nich opa­tr­ně slé­zá, sta­ví špal­ky svis­le na sebe, na nej­vyš­ší z nich vyle­ze, a usa­dí se na něm, lad­ným pohy­bem steh­na, kte­rý sle­du­je pra­vou dla­ní a rukou, špal­ky opět „roz­lo­ží“, a posta­ví na scé­nu ved­le sebe, asi tři­cet cen­ti­me­t­rů od sebe. Posa­dí se na špa­lek v pra­vé čás­ti scé­ny, a nohy na chví­li opa­tr­ně polo­ží na ten v levé čás­ti scé­ny. Opět se pro­bou­zí hud­ba, a opět nás uná­ží kovo­vý a ple­cho­vý rytmus.

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

Špal­ky odsta­ví do vět­ší vzdá­le­nos­ti, a ze sedu na pra­vém se cho­di­dly opře do toho levé­ho, tělem tak utvá­ří most, snad cita­ci opis­to­to­nu, celo-tělo­vé kře­če, jež je sympto­mem teta­nu, jenž býval pro novo­ro­zen­ce fatál­ním. Mož­ná jde o meta­fo­ru dět­ských cho­rob jako tako­vých, kaž­do­pád­ně „náš“ hrdi­na pře­ží­vá, a v násle­du­jí­cím obra­ze leží na zádech, a noha­ma jako by splý­val ve vodě, opa­ku­je pohyb, jenž lehce při­po­mí­ná „šla­pá­ní ve vzdu­chu“, což evo­ku­je spí­še pobyt v něja­ké teku­ti­ně, nej­spí­še plo­du v těle mat­ky. Hle­diš­těm zavo­ní pačuli.

 Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

Abreu pře­ne­se špal­ky, opí­rá se o ně jako o chů­dy, zapí­rá se o ně. V tom se na plo­chu jeviš­tě pro­mít­ne obraz jeho těla, v embry­o­nál­ní polo­ze, poprav­dě troš­ku „povo­le­né“, kole­na a steh­na má poně­kud vol­ně­ji, ne pří­mo při­mknu­tá k tru­pu těla, ale i ten­to „dvoj­ník“ se pohy­bu­je a lad­ně hýbe ruka­ma a noha­ma, pohy­bem, při­po­mí­na­jí­cím pohyb ve vodě/plodové vodě. Jeho orbaz je ale ve stá­le se zrych­lu­jí­cích inter­va­lech naru­šo­ván, jako by v něm „praska­lo“, pro­ni­ka­jí jím čer­né vlny, plo­chy, bli­ká, zdvo­ju­je se. Obje­ví se dru­há posta­va, démon jako z tibet­ských cere­mo­nií cham, a s jejím pří­cho­dem zazní­vá sálem poly­fo­nie hla­sů, růz­né nezře­tel­né věty a výro­ky, roze­zna­tel­né nejsou ani jazy­ky, jimiž hla­sy hovo­ří, snad špa­něl­šti­na, ale já mám pocit, že jsem zasle­chl i něm­či­nu, a celé jeviš­tě se roz­b­li­ká bílým svět­lem. Démon tahá z pra­vé čás­ti scé­ny šňů­ru, jako divá­ci něko­lik minut nevi­dí­me, co vlast­ně tahá, šňů­ra je plná uzlů, jako by šlo o řadu na sebe navá­za­ných barev­ných pro­stě­ra­del, a na jejím kon­ci tělo svá­za­né­ho, mrt­vé­ho kolouš­ka. Démon si posko­čí, obe­jde scé­nu zpra­va, a poklek­ne k němu. Při­bí­há Abreu, v plně čer­ném oble­če­ní, kalho­tech a miki­ně, ozý­va­jí se sty­li­zo­va­né zvu­ky střel­by, avšak mísí se se zvu­ky tepu srd­ce, dět­ský­mi hla­sy, jež vyslo­vu­jí obou­ret­ní zně­lé hlás­ky, při­dá­va­jí se zvon­ky a gon­gy. Abreu začí­ná jaký­si „ritu­ál­ní“ tanec – noha­ma a cho­di­dly zůstá­vá jako by zako­ře­něn do pod­la­hy, jen se jem­ně pohu­pu­je v pokr­če­ných a širo­ce roz­kro­če­ných kole­nou, ale trup a pře­de­vším paže pro­vá­dě­jí divo­čej­ší pohyb, jako by namo­tá­val nevi­di­tel­nou šňů­ru, stá­le doko­la, a nikdy se neměl dobrat kon­ce. Ost­ré svět­lo jeho pohy­by nepře­ru­ší, ale násled­ná tma jej činí neroz­po­zna­tel­ným, scé­na se šeří, Abreu zůstá­vá na chví­li v bodo­vém svět­le, stou­pá si pří­mo před pub­li­kum, čelem k němu, bra­dou vzhů­ru, osvět­len stří­da­vě zla­tým a mod­rým svět­lem, ta se mu mísí na zpo­ce­né hru­di pod­le toho, jak balan­cu­je v posto­ji, a jak se v něm jem­ně naklá­ní. Na pro­spek­tu scé­ny se zatím obje­ví svis­lé pásy tri­ko­ló­ry, nej­pr­ve mod­rá, bílá a čer­ve­ná, ale poz­dě­ji se šká­la roz­ši­řu­je, a při­dá­va­jí se žlu­tá, tyr­ky­so­vá, růžo­vá, béžo­vá, a při­bý­vá oranžová.

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

V jed­nom z násle­du­jí­cích gest se chyt­ne obě­ma dla­ně­mi za záty­lek a zad­ní část krku, prud­ce a šku­ba­vě jím pohy­bu­je dopře­du, jako­by se chtěl zba­vit vnitř­ní­ho napě­tí, kte­ré jej záro­veň nutí k zau­je­tí obran­né pozi­ce, blí­ží­cí se opět spí­še embry­o­nál­ní pozi­ci, jako by šlo o reflex, v němž se před nezná­mým, a zvnitř­ku pochá­ze­jí­cím nebez­pe­čím chrá­ní­me tím, že se schou­lí­me: Abreu ten pohyb začal, ale mož­ná si uvě­do­mu­je, že není tak úpl­ně funkč­ní, a vnitř­ní pohyb ho stej­ně ovlá­dá, a nutí k pře­ru­še­ní pro­ce­su „chou­le­ní“, a instink­tiv­ní obra­ny. Polo­na­hý se posta­ví před pub­li­kum, pra­vač­kou si zacpá­vá ústa, táh­ne s její pomo­cí čelist a bra­du co nej­ví­ce do záklo­nu, a nej­pr­ve je ve stí­nu, ale pak jej zno­vu ozá­ří zla­to­mod­ré svět­lo, a on si za tónů decho­vých nástro­jů, evo­ku­jí­cích lov – kolou­šek nám pře­ci stá­le bez­moc­ně leží na scé­ně – opět natáh­ne čer­né tri­ko. Po něko­li­ka ritu­ál­ních pohy­bech si natáh­ne tma­vou miki­nu, a odchá­zí smě­rem vpravo. 

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

Na pro­spek­tu se obje­vu­je stín muž­ské posta­vy (Abreu), je z dru­hé stra­ny pro­spek­tu: je tam fyzic­ky, ale my jej vní­má­me jako stín, jako stí­no­vé diva­dlo. V pra­vé čás­ti pro­spek­tu vidí­me stí­no­hru s vla­jí­cím jem­ným papí­rem, kte­rý na scé­nu z pra­vé čás­ti scé­ny při­ná­ší Abreu, a při­krý­vá jím mrt­vé­ho kolouš­ka. Na pro­spek­tu se obje­vu­jí geo­me­t­ric­ké tva­ry růz­ných barev, nej­vý­raz­něj­ší je mod­rý kříž, pro­tnu­tý čer­ve­nou dia­go­ná­lou, a bílý kříž. Abreu se jako bato­le z pla­ze­ní posta­ví na vlast­ní nohy, v tan­ci na špič­kách se točí doko­la, jako by osla­vo­val život, kte­rý prá­vě zase o něco více ucho­pil a při­vlast­nil si, jako se coby děti radu­je­me s kaž­dou schop­nos­tí, kte­rou jsme si osvo­ji­li, a kte­rá nám umož­ňu­je aktiv­ně žít. Ozý­va­jí se snad stře­do­vě­ké, snad kelt­ské tóny, a v tyr­ky­so­vém obdél­ní­ku se zpo­ma­lu­je ryt­mus, pro­stor zapla­vu­je ost­ré bílé svět­lo, pro­dlu­žo­va­né stří­da­jí­cí­mi se inter­va­ly tmy: Abreu pozve­dá kolouš­ka, zdvi­há ho, objí­má, v pro­bles­ko­vá­ní svět­la a tmy vidí­me seka­vý pohyb, spí­še obra­zy, v nichž mu narov­ná­vá hla­vu, sta­ví jej. Odklá­dá. Dět­ství skončilo.

Daniel Abreu: El Hijo © Juraj Žilinčár

Cho­re­o­gra­fie, svě­tel­ný design a inter­pre­ta­ce: Daniel Abreu

Asi­s­tent­ka režie: Janet Novás

Asi­s­tent­ka dra­ma­tur­gie: Mari­na Wainer

Hud­ba: koláž

Rekvi­zi­ty: Las practicables

Kos­týmy: Leo Martí­nez a Daniel Abreu

Video­pro­jek­ce a tech­nic­ká koor­di­na­ce: David Benito

Svě­tel­ný design (spo­lu­prá­ce): Ire­ne Cantero

Tech­ni­ci: Jose Espi­ga­res, Cris­ti­na Pri­e­to a Alfre­do Diez

Foto­gra­fie: marcosGpunto

Vede­ní: Esma­nag­ment — Ele­na Santonja

Spo­lu­pra­cov­ní­ci: Canal Cen­t­ro Core­o­grá­fi­co, Escu­e­la de Músi­ca a Dan­za de Pozu­e­lo, Pro­vi­zór­na Dan­za a Tea­tro Victoria

Podě­ko­vá­ní: Car­lo­ta Ferrer, Museo de la Uni­ver­si­dad de Navar­ra, Fes­ti­val de Otoño de Mad­rid, Dácil Gon­zá­lez, Car­men Wer­ner, Car­men Fuen­tes, Mara, Car­men Bení­tez, Ele­na P., Ser­gio Gar­cía, Cen­t­ro Cul­tu­ral Paco Rabal, Tea­tro Vic­to­ria, Fes­ti­val Dan­zattack, Cen­t­ro Cul­tu­ral Egu­ía, Lava de Valla­do­lid a Lucyan­na Pettengil.

Pre­mi­é­ra 20. 11. 2020. Psá­no z reprí­zy 12. 10. 2024 ve Štúdiu SND v Bratislavě.