Play Dead: Výsostný a virtuózní současný cirkus

Pat­nác­tý roč­ník mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Mon­tré­al Com­plète­ment Cirque, kte­rý do kanad­ské cir­ku­so­vé met­ro­po­le kaž­do­roč­ně při­lá­ká pub­li­kum doslo­va z celé­ho svě­ta, nabí­dl jak „tra­dič­ní“ nový cir­kus, tak sou­čas­nou špič­ku. Mezi abso­lut­ní vrchol pat­ři­la festi­va­lo­vá pre­mi­é­ra insce­na­ce Play Dead sou­bo­ru Collectif Peo­ple Watching (angl. Peo­ple Watching Collecti­ve). Usku­pe­ní absol­ven­tů mon­tre­al­ské Národ­ní cir­ku­so­vé ško­ly vše­mi svý­mi kva­li­ta­mi vel­mi výraz­ně zastí­ni­lo ostat­ní pro­gram vel­ko­le­pou, a přes­to intim­ní prací. 

Play Dead je aktu­ál­ně jed­ním z oprav­du výsost­ných arto­vých poči­nů sou­čas­né­ho cir­ku­su, ať to vyzní­vá jak­ko­li osob­ně, zau­ja­tě. Zahr­nu­je svě­to­vě vrchol­nou artis­tic­kou úro­veň nepod­bí­zi­vé­ho cha­rak­te­ru, zaujme vizu­ál­ně pou­ta­vý­mi obra­zy aso­ciu­jí­cí­mi tenebris­mus a natu­ra­lis­mus v malíř­ství 17. sto­le­tí a cel­ko­vým děním na scé­ně vta­hu­je do sno­vé­ho bez­ča­sí surre­a­lis­mu. Play Dead v žán­ru fyzic­ké­ho diva­dla, akro­ba­tic­ké­ho tan­ce a cir­ku­su je dílem s ukáz­ko­vě vede­nou neli­ne­ár­ní dra­ma­tur­gií, její­miž pilí­ři byla výbor­ně budo­va­ná dra­ma­tic­ký­mi momen­ty oplý­va­jí­cí hra koru­no­va­ná sou­hrou akté­rů, per­fekt­ní nača­so­vá­ní akcí a dále uvě­do­mě­lá repe­ti­ce (např. záklo­ny) a rafi­no­va­ná tran­zi­ce scé­nic­kých moti­vů (např. dotyk) a ima­gi­na­ci spouš­tě­jí­cí od jaké­ko­li deskrip­ce oproš­tě­ný nara­tiv. V herec­tví se zra­čil tem­pe­ra­ment­ní i intro­vert­ní ges­tic­ký pro­jev (včet­ně význa­mo­tvor­ných tva­rů rukou), význam nazna­čo­va­la jak sotva postřeh­nu­tel­ná mih­nu­tí či upře­ný pohled (stá­le někdo něko­ho pozo­ro­val), tak pre­ciz­ně vybu­do­va­né pohy­bo­vé parti­tu­ry pro vyso­ce tech­nic­ky pro­ško­le­ná těla. Scé­nic­ké vyob­ra­ze­ní sou­ži­tí sku­pi­ny lidí, kte­ří se navzá­jem vní­ma­jí, respek­tu­jí, snad i milu­jí, ale také se nepo­hod­nou, háda­jí, pro­vo­ku­jí navzá­jem roze­zní­va­lo stru­ny tragi­ky i komedie. 

Play Dead © Dami­an Siqueiros

Z před­sta­ve­ní se řinu­ly emo­ce, dojí­ma­lo i omra­čo­va­lo, bavi­lo, a dokon­ce spon­tán­ně pro­bou­ze­lo smích. Pro před­sta­vu začát­ku, sho­ra půl­kru­ho­vé­ho hle­diš­tě sestu­po­va­la po scho­dech dáma a pán. Nata­sha Pat­ter­son v dlou­hé tyr­ky­so­vé róbě naslou­cha­la vyprá­vě­ní Jéré­mi­ho Léve­sque v mod­rém oble­ku. Jeho zau­je­tí hovo­řit, při­čemž divák záměr­ně nesly­šel nic kon­krét­ní­ho vyjma melo­dic­ky inten­ziv­ní­ho pro­je­vu, sil­ně kon­tras­to­va­lo s její ocho­tou naslou­chat. Ona takt­ně ustu­po­va­la, on při­dá­val, a zatím­co se nená­pad­ně odsou­va­la, mla­dík se nořil sám do sebe, ale mlu­vit nepře­stá­val. Její vnitř­ní stav násled­ně vyvřel. Zača­la pou­lit oči, pro­tá­čet krkem, vyvra­cet se vzad, tyto záklo­ny se pro­hlu­bo­va­ly a tem­po komí­há­ní zvy­šo­va­lo. Muž arti­ku­lo­val dál. Z původ­ně roman­tic­ké pohled­ni­ce se vyvi­nu­lo dra­ma s ost­rým zalo­me­ním do komedie. 

Play Dead © Ale­xan­der Galiez

V potem­ně­lém jevišt­ním pro­sto­ru, při­po­mí­na­jí­cím byt, stá­la zle­va na pohled masiv­ní alma­ra, před ní dře­vě­ný stůl a dobo­vé židle s čalou­ně­ným seze­ním. Po pra­vé stra­ně se nachá­ze­lo dvou­míst­né sofa, svým tva­rem a zdob­nos­tí evo­ku­jí­cí baro­ko, dále skříň­ka a lam­pa s okras­ným stí­nít­kem. Z tka­nin se na scé­ně vysky­to­val kobe­rec a svět­lý závěs. Zce­la funkč­ní scé­no­gra­fii dopl­ňo­va­ly rekvi­zi­ty – objek­ty, napří­klad pra­chov­ka, talí­ře, pohár aj., od osten­ziv­ní­ho půso­be­ní přes funkč­ní vyu­ži­tí aktérkami/aktéry až po sym­bo­lic­ké vyu­ži­tí coby diva­del­ní­ho zna­ku. Jídel­ní stůl napří­klad stme­lil sku­pi­nu, také poslou­žil jako kot­ví­cí základ­na pro tyče s rotu­jí­cí­mi talí­ři, dále se stal po sklo­pe­ní nohou jed­né stra­ny naklo­ně­nou rovi­nou, po níž akro­ba­té stou­pa­li a sjíž­dě­li. Stej­ně tak kos­týmy nejen­že laho­di­ly oku, ale pře­de­vším doká­za­ly vypoin­to­vat geo­me­t­rii pohy­bu i pod­trh­nout rysy jevišt­ní postavy. 

Play Dead © Dami­an Siqueiros

Napří­klad Brin Scho­ell­ko­pf, vizu­ál­ně vytáh­lý štíh­lý mla­dík, popr­vé na scé­nu vstou­pil v kalho­tách s ustři­že­ný­mi noha­vi­ce­mi, z jejichž okra­jů ješ­tě povlá­va­ly nitě. V rukách držel nad­měr­ně dlou­hé tka­nič­ky od kože­ných bot, s nimiž ve své oheb­nos­ti nápa­di­tě zápa­sil, aby vyslal zprá­vu o lehce neu­ro­tic­kém sta­vu bytí oso­bi­té­ho cha­rak­te­ru. Poz­dě­ji zas balan­co­val na skle­ně­ných lah­vích, po jejich hrdlech násled­ně v klid­ném roz­po­lo­že­ní i pře­šel. Ostat­ně všich­ni „romá­no­ví hrdi­no­vé“ se vyzna­čo­va­li ori­gi­na­li­tou, kte­rou pod­tr­ho­va­li sólo­vou akcí s objek­tem či s partnerkou/partnerem, a díky tomu se neu­stá­le odli­šo­va­li jeden od dru­hé­ho, čímž narůs­ta­lo napě­tí smě­rem ven i dovnitř pří­bě­hu. Artist­ka Nata­sha Pat­ter­son ovlá­da­la jeviš­tě v roli mani­pu­la­tiv­ní krás­ky, z posta­vy ztvár­ně­né Sabi­ne Van Ren­sburg čiše­la tajem­ství. Muž­ský kvar­tet ve jme­no­vi­tém zastou­pe­ní Brin Scho­ell­ko­pf, Jarrod Takle, Jéré­mi Léve­sque a Ruben Ingwer­sen hýřil silou, neskrý­val cit­li­vost, jem­né vyva­žo­va­lo rych­lé, flir­tu­jí­cí zas křeh­ké. Ze stříd­mě nasví­ce­né­ho pro­sto­ru dýcha­la este­ti­ka němých fil­mů v odé­ru kvě­ti­no­vě zemi­té­ho parfému. 

Play Dead © Ale­xan­der Galiez

Za jedi­neč­ným pro­jek­tem sto­jí sil­ná šes­ti­ce tvůr­ců, vir­tu­óz­ních artis­tů, osob­nos­tí růz­ných národ­nos­tí a odliš­ných dis­ci­plín, a také napros­to dis­po­ni­bil­ních uměl­ců s ocho­tou opros­tit se od doko­na­le zná­mé­ho a otevřít se výzvě. Napří­klad, ani jeden z účin­ku­jí­cích zde nevy­vě­sil na štít svou původ­ní cir­ku­so­vou dis­ci­plí­nu, ba nao­pak ji všich­ni vel­mi chytře infil­tro­va­li do scé­nic­ké­ho veš­ke­ren­stva Play Dead a svá port­fo­lia navíc roz­ší­ři­li o dal­ší rovi­ny. Napří­klad půvo­dem jiho­af­ric­ká cir­ku­so­vá uměl­ky­ně s hlu­bo­kou rodo­vou tra­di­cí Sabi­ne Van Ren­sburg, výteč­ná vzduš­ná akro­bat­ka na šále, si zde sice dopřá­la „viset“, avšak jen něko­lik málo dra­ma­tic­kých vte­řin, během nichž se drže­la závě­su, s nímž kle­sa­la a stou­pa­la v tepa­jí­cím ryt­mu cha­o­su. Do pamě­ti se však pro­psa­la pře­de­vším sólem situ­o­va­ným do skří­ně. Mini­ma­lis­tic­ký pro­stor doká­za­la obyd­let z mno­ha per­spek­tiv, tu z pozi­ce hla­vou dolů, v zapře­ní mezi rámy či ve visu na šat­ní­ko­vých dve­řích, záro­veň aniž by dala názna­kem naje­vo jaké­ko­li dočas­né nepo­hod­lí. Obec­ně, všu­dypří­tom­ná leh­kost vzni­ka­la pod dojmem měk­kých a téměř neslyš­ných hma­tů i dopa­dů, ať se artis­té „káce­li jako mrt­vo­ly“ pří­mo k zemi či vláč­ně vlí­na­li do pro­sto­ru, nebo naska­ko­va­li jeden na dru­hé­ho a odrá­že­li v letu od sebe. 

Play Dead © Dina Sok

Ve zvu­ko­vé rovi­ně zně­ly melo­die i ruchy, kla­si­ka a také pop music, čas­to jako by snad i škr­ka­la gra­mo­fo­no­vá jeh­la vrý­va­jí­cí se do obe­hra­né des­ky. Hudeb­ní dra­ma­tur­gie vná­še­la dal­ší vrst­vu neče­ka­ných spo­je­ní, jed­ním z pře­kva­pe­ní byl Čaj­kov­ské­ho kla­vír­ní kon­cert č. 1 b moll, op. 23 navá­za­ný na dyna­mic­kou destrukč­ní akci, kdy akro­ba­té sami nasvě­co­va­li výse­ky scé­ny stře­do­vým svět­lem zavě­še­ným tak, aby dopo­mohl i k jejich pře­su­nům z mís­ta na mís­to. Bylo fas­ci­nu­jí­cí pozo­ro­vat, jak se vyno­řu­jí ze tmy v růz­ných fázích pohy­bo­vých vět, a sou­čas­ně s nimi se mění uspo­řá­dá­ní věcí. Byla to chví­le, jako by se žhnou­cí fyzic­ká ener­gie žive­ná feno­me­nál­ní sklad­bou dra­la na povrch z kypí­cí vody drže­né nad­ska­ku­jí­cí pok­li­cí. Ačko­li se neko­na­la žád­ná pří­mo­ča­rá cir­ku­so­vá exhi­bi­ce, risk nejen tuto scé­nu, ale po celé před­sta­ve­ní neo­pouš­těl ni na vteřinu. 

Play Dead © Meli­ka Dez

Umě­lec­ké usku­pe­ní Peo­ple Watching Collecti­ve sdru­žu­je šest mul­ti­dis­ci­pli­nár­ních uměl­ců, kte­ří se v Mon­tré­a­lu v roce 2020 roz­hod­li spo­lu­pra­co­vat. V obdo­bí pan­de­mie sdí­le­li jeden byt, svým způ­so­bem inti­mi­tu v době celo­svě­to­vé izo­la­ce, a s tím při­chá­ze­lo mno­ho tvůr­čích myš­le­nek. Zača­li pro­to hle­dat spo­leč­ný jazyk, kte­rý by zahr­no­val všech­ny jejich dosa­vad­ní zku­še­nos­ti ale i výzvy, kte­ré se do výsled­né­ho tva­ru úspěš­ně pro­psa­ly. Insce­na­ce Play Dead mla­dé­ho kolek­ti­vu, je doslo­va před­ur­če­na stát se hitem nad­chá­ze­jí­cích fes­ti­va­lů s umě­lec­ky smě­ro­va­nou dra­ma­tur­gií ve výhle­du sezón, a to bez nad­sáz­ky kolem doko­la zeměkoule. 

Tvůr­čí tým

Kon­cept, režie, cho­re­o­gra­fie: Brin Scho­ell­ko­pf, Nata­sha Pat­ter­son, Jarrod Takle, Jéré­mi Léve­sque, Ruben Ingwer­sen, Sabi­ne Van Rensburg

Hud­ba a sound design: Colin Gag­ne, Fran­cis­co Cruz, Oli­vier Lan­d­ry-Gag­non, Ste­fan Bouchard

Scé­no­gra­fie: Emi­ly Tucker

Rig­ging: Aza­na Pilar

Výro­ba: Alastair Davies

Svět­la: Emi­le Lafortune

Kos­týmy: Camille TB

Kos­tým­ní spo­lu­prá­ce: Row Särkelä

Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Peter James, Isa­belle Chas­se, Gypsy Snider

Psá­no z fes­ti­va­lo­vé pre­mi­é­ry dne 10.7. a reprí­zy dne 12.7.2024, scé­na TOHU – Mon­tré­al Com­plè­te­ment Cirque.

Výjezd na fes­ti­val Mon­tré­al Com­plè­te­ment Cirque byl rea­li­zo­ván za finanč­ní spo­lu­účas­ti Evrop­ské Unie – Next Gene­rati­on EU pro­střed­nic­tvím Národ­ní­ho plá­nu obno­vy a Minis­ter­stva kul­tu­ry ČR v rám­ci pro­gra­mu pod­po­ry Arts Insti­tu­te Pra­gue – Diva­del­ní­ho ústa­vu Pra­ha a pro­gra­mu Go & See 2024.