Pavučina budoucnosti (Threeiscompany a Jaro Viňarský: I hope I will)

Soňa Ferienčíková: IHOPEIWILL © Vojtěch Brtnický

Po fran­couz­ských Les Ido­les a němec­ké Fran Díaz vstou­pil do rám­ce 28. roč­ní­ku mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu sou­čas­né­ho tan­ce Bra­ti­sla­va v pohy­be čes­ko-slo­ven­ský cho­re­o­graf Jaro Viňar­ský, a slo­ven­ská taneč­ni­ce Soňa Feri­en­čí­ko­vá. V jed­no­du­ché jevišt­ní meta­fo­ře spo­le­čen­ské­ho myce­lia, v němž se pří­běhy splé­ta­jí v osu­dy, a pře­ko­na­né pře­káž­ky se stá­va­jí výztu­ží scho­diš­tě, po kte­rém stou­pá­me vstříc výzvám budouc­nos­ti, se mísí s pří­běhy mar­gi­na­li­zo­va­ných, opo­mí­je­ných, jejichž pří­běh je sly­šet prá­vě v síti pohy­bu a lan.

Mar­cel Duchamp © Arnold Newman

Svět­le růžo­vá lana z lyk­ry v 50 minu­to­vém před­sta­ve­ní postup­ně zakry­jí celou scé­nu, podob­ně, jako tomu bylo u Ducham­po­va slav­né­ho newy­or­ské­ho envi­ron­men­tu z roku 1942. Soňa Feri­en­čí­ko­vá zpo­čát­ku leda­by­le pro­chá­zí jeviš­těm, v pasu omo­tá­na růžo­vým lanem, jehož dél­ku s odstu­pem odha­du­ji tak na 12 met­rů. Nesle­du­je­me však pou­ze pří­běh Feri­en­čí­ko­vé, kte­rá se postup­ně pokou­ší pro­po­jit vždy pro­ti­leh­lé rohy kon­struk­ce jevišt­ní­ho hra­no­lu. V aré­no­vi­tém uspo­řá­dá­ní jeviět­ní­ho a hle­dišt­ní­ho pro­sto­ru není mís­to pro skrýš, a přes­to se taneč­ni­ce chví­le­mi chou­lí u jed­no­ho z divá­ků, jako by prá­vě tím skrýš vyhle­dá­va­la. Před čím? Po celou dobu před­sta­ve­ní sly­ší­me za zvu­ko­vou stě­nou ruchu auten­tic­ké hla­sy růz­ných lidí, kte­ří byli ochot­ni k roz­ho­vo­ru, a jejich pří­bě­hů: Jeden z prv­ních, kte­rý může­me sly­šet se vstu­pem do sálu, je pří­běh Palestin­ky z Gazy, Yary Abu Aata­yi. Prv­ní, co sly­ší­me, je pří­běh o zou­fal­ství a nadě­ji pro Gazu. Je dílem syn­chro­ni­ci­ty, že podob­ný scé­no­gra­fic­ko-aktér­ský prvek, totiž nata­že­né lano, na kte­rém taneč­ni­ce balan­cu­je, vyu­ži­la v jiné insce­na­ci před nece­lým rokem pales­tin­ská uměl­ky­ně Samaa Wakim v insce­na­ci Losing It, kte­rou jsme moh­li vidět v rám­ci fes­ti­va­lu 4+4 dny v pohy­bu 9. říj­na 2023. Wakim vyu­ží­vá jevišt­ní meta­fo­ry spo­jo­vá­ní roz­díl­ných svě­tů pomo­cí nata­že­né slac­kli­ny, zatím­co vizu­ál­ní uměl­ky­ně a scé­no­gra­f­ka Mária Júdo­vá Tichá vyu­ži­la zmi­ňo­va­ných lyk­ro­vých lan, po nichž občas pře­chá­zí Soňa Ferienčíková. 

Soňa Feri­en­čí­ko­vá: IHOPEIWILL © Voj­těch Brtnický

Ta zpo­čát­ku vel­mi roz­váž­ně odmo­tá­vá lyk­ru, až pro­vaz dosa­hu­je až k dru­hé­mu rohu jevišt­ní kon­struk­ce, k němuž jej při­pev­ní kara­bi­nou, a roze­jde se dia­go­nál­ně k tře­tí­mu pilí­ři, kte­rý pře­kro­čí, a vystu­pu­je z „rin­gu“, vrá­tí se dva tři kro­ky zpět, a část lana při­va­zu­je k němu, to vše za zesi­lu­jí­cích zvu­ků, vychá­ze­jí­cích z repro­duk­to­rů, u nichž jako by ampli­tu­dy fun­go­va­ly úpl­ně opač­ně, než v pří­pa­dě odhluč­ňu­jí­cích slu­chá­tek: je to prá­vě kaž­do­den­ní, frek­venč­ně se opa­ku­jí­cí šum, kte­rý sílí, a mís­ty pře­hlu­šu­je vyprá­vě­ní 12 svěd­ků kaž­do­den­ní­ho živo­ta, mezi nimi fit­ness coache (Marek Keveš), kari­ér­ní kouč­ku (Hale Dogan­ci), babič­ku (Anna Biháry­o­vá), kul­tur­ní­ho manage­ra (Mar­kus Huber), stu­den­ta (Samu­el Čer­ný), ředi­te­le Ara Art (David Tišer), kuchař­ku (Gab­rie­lu Šalla­y­o­vou), hudeb­ni­ci (Agi Feri­en­čí­ko­vou), pra­cov­ní­ka v oblas­ti bez­peč­nos­ti léčiv (Ron­ny Zan­genberg), hudeb­ni­ci (Andrea la Rose) a důchod­ce (Vác­lav Šíma). Feri­en­čí­ko­vá vytvo­ří z růžo­vých lan nej­pr­ve troj­ú­hel­ník, a v jed­nom z jeho vrcho­lů stou­pá na napja­té lano jako naslac­kli­nu, a dal­ší lano napí­ná ke kara­bi­ně opět dia­go­nál­ně, napříč pro­sto­rem k dal­ší­mu vrcho­lu čtver­ce. Sni­žu­je těžiš­tě při­kr­če­ním v kole­nou, a odmo­tá­vá ze své­ho pasu dal­ší cen­ti­me­t­ry lana, do čehož pro­mlou­vá hlas jed­no­ho z respon­den­tů: „byl jsem ve stá­ří jed­no­ho měsí­ce pros­tě adoptován.“

Soňa Feri­en­čí­ko­vá: IHOPEIWILL © Voj­těch Brtnický

V dal­ší scé­ně leží Feri­en­čí­ko­vá na zádech, hla­vu jí ale sta­hu­je jed­no z mno­ha napnu­tých lan, čehož vyu­ží­vá pro jed­no­du­ché ryt­mic­ké pohy­by hla­vou a hor­ní čás­tí tru­pu, jako by děla­la leh sedy. Část lana při­pí­ná ke kara­bi­ně, kle­čí na kole­nou, poha­zu­je hla­vou a hor­ní čás­tí tru­pu: spo­jí k sobě 4 lana ze spod­ní čás­ti „pavu­či­ny“, a aasi 5 lan z hor­ní, a pokou­ší se na ně zavě­sit, až se svě­še­ný­ma ruka­ma dotý­ká pod­la­hy, ale pře­ku­lí se, a dopa­dá, ač lad­ně, na kostrč, z lehu se vypru­ží noha­ma vzhů­ru, a úspěš­ně se pokou­ší balan­co­vat na dlaních.

Síť lan vidi­tel­ně houst­ne, vzni­ká zvon­co­vi­tá pavu­či­na, z něko­li­ka kon­ců Feri­en­čí­ko­vá pro­vě­šu­je smyč­ky, ale kon­ce sítě jsou kot­ve­ny ve čtyřech rozích jevišt­ní kon­struk­ce, v níž začí­ná budo­vat něko­lik paprs­ků sítě. Z repro­duk­to­rů zazní­vá ang­lič­ti­na, češ­ti­na, něm­či­na či špa­něl­šti­na, Feri­en­čí­ko­vá se pře­klá­pí přes nata­že­ná lana, jako na virál­ních foto­gra­fi­ích lon­dýn­ských opil­ců, kte­ří v 19. sto­le­tí údaj­ně vyu­ží­va­li nej­lev­něj­ší mož­nos­tí přespá­ní „hang-over“; hla­va jí bez­vlád­ně visí smě­rem k pod­la­ze, nohy koneč­ky prs­tů jis­tí tu nej­jem­něj­ší sta­bi­li­tu. Pře­lé­zá přes paprsky sítě, vlast­ně je sama vlast­ním tělem utvá­ří, a táh­ne za sebou lano, jako by sama měla v dla­ních sno­va­cí žlá­zy. Potom si popr­vé celá lehá do sítě. Cho­di­dly se do ní zamo­tá, a nezbý­vá jí, než se vypros­tit pohy­bem hla­vou dolů, a krou­ži­vý­mi pohy­by vyproš­ťo­vat kot­ní­ky. Když se jí to poda­ří, krát­ce špl­há po úpo­no­vém laně, a začí­ná se po síti vol­ně pohy­bo­vat, růz­ně ji slé­zá, ská­če z dře­pu, ulé­há do embry­o­nál­ní polo­hy, odmo­tá­vá posled­ní cen­ti­me­t­ry lana, Feri­en­čí­ko­vá se podru­hé za před­sta­ve­ní při­blí­ží k pub­li­ku, a nava­zu­je nejen oční kon­takt, ale k jed­no­mu z divá­ků vzta­hu­je dlaň. Z embry­o­nál­ní polo­hy se nesmě­lý­mi dote­ky dotý­ká pub­li­ka, aby se po chví­li plnou vahou zavě­si­la na lana: „I hope for the next gene­rati­ons that they are acti­ve, not pas­si­ve, and they just act the way they are not, after 40 years regret­ting what they did,“ zní posled­ní věty před­sta­ve­ní, pro­ná­še­né Yarou Abu Aata­y­ou. Iho­pe­iwill je jed­no­du­chou a sro­zu­mi­tel­nou jevišt­ní meta­fo­rou celo­spo­le­čen­ské­ho pro­po­je­ní, a němž je kaž­dé vlák­no zod­po­věd­né za pev­nost celé konstrukce.

Vytvo­ři­li: thre­e­is­com­pa­ny v spo­lu­prá­ci s Jarom Viňar­ským
Scé­no­gra­fie: thre­e­is­com­pa­ny
Per­for­man­ce: Soňa Feri­en­čí­ko­vá
Zvuk: Never Sol, Ale­xan­dra Tim­pau
Tvor­ba vizu­ál­ní­ho obsa­hu: Mária Júdo­vá Tichá
Svě­tel­ný design a tech­nic­ká pod­po­ra: Ints Plav­nieks
Záznam audi­o­vi­zu­ál­ní­ho mate­ri­á­lu k výsta­vě: Richard Cho­mo
Pro­duk­ce: BOD.Y oz (Soňa Feri­en­čí­ko­vá, Zuza­na Friš­ti­ko­vá, Roma­na Pac­ko­vá)
Výkon­ná pro­duk­ce, PR: Roma­na Pac­ko­vá
Kre­a­tív­ní pro­du­cent: Dirk Förster

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *