Po francouzských Les Idoles a německé Fran Díaz vstoupil do rámce 28. ročníku mezinárodního festivalu současného tance Bratislava v pohybe česko-slovenský choreograf Jaro Viňarský, a slovenská tanečnice Soňa Ferienčíková. V jednoduché jevištní metafoře společenského mycelia, v němž se příběhy splétají v osudy, a překonané překážky se stávají výztuží schodiště, po kterém stoupáme vstříc výzvám budoucnosti, se mísí s příběhy marginalizovaných, opomíjených, jejichž příběh je slyšet právě v síti pohybu a lan.
Marcel Duchamp © Arnold Newman
Světle růžová lana z lykry v 50 minutovém představení postupně zakryjí celou scénu, podobně, jako tomu bylo u Duchampova slavného newyorského environmentu z roku 1942. Soňa Ferienčíková zpočátku ledabyle prochází jevištěm, v pasu omotána růžovým lanem, jehož délku s odstupem odhaduji tak na 12 metrů. Nesledujeme však pouze příběh Ferienčíkové, která se postupně pokouší propojit vždy protilehlé rohy konstrukce jevištního hranolu. V arénovitém uspořádání jeviětního a hledištního prostoru není místo pro skrýš, a přesto se tanečnice chvílemi choulí u jednoho z diváků, jako by právě tím skrýš vyhledávala. Před čím? Po celou dobu představení slyšíme za zvukovou stěnou ruchu autentické hlasy různých lidí, kteří byli ochotni k rozhovoru, a jejich příběhů: Jeden z prvních, který můžeme slyšet se vstupem do sálu, je příběh Palestinky z Gazy, Yary Abu Aatayi. První, co slyšíme, je příběh o zoufalství a naději pro Gazu. Je dílem synchronicity, že podobný scénograficko-aktérský prvek, totiž natažené lano, na kterém tanečnice balancuje, využila v jiné inscenaci před necelým rokem palestinská umělkyně Samaa Wakim v inscenaci Losing It, kterou jsme mohli vidět v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu 9. října 2023. Wakim využívá jevištní metafory spojování rozdílných světů pomocí natažené slackliny, zatímco vizuální umělkyně a scénografka Mária Júdová Tichá využila zmiňovaných lykrových lan, po nichž občas přechází Soňa Ferienčíková.
Soňa Ferienčíková: IHOPEIWILL © Vojtěch Brtnický
Ta zpočátku velmi rozvážně odmotává lykru, až provaz dosahuje až k druhému rohu jevištní konstrukce, k němuž jej připevní karabinou, a rozejde se diagonálně k třetímu pilíři, který překročí, a vystupuje z „ringu“, vrátí se dva tři kroky zpět, a část lana přivazuje k němu, to vše za zesilujících zvuků, vycházejících z reproduktorů, u nichž jako by amplitudy fungovaly úplně opačně, než v případě odhlučňujících sluchátek: je to právě každodenní, frekvenčně se opakující šum, který sílí, a místy přehlušuje vyprávění 12 svědků každodenního života, mezi nimi fitness coache (Marek Keveš), kariérní koučku (Hale Doganci), babičku (Anna Biháryová), kulturního managera (Markus Huber), studenta (Samuel Černý), ředitele Ara Art (David Tišer), kuchařku (Gabrielu Šallayovou), hudebnici (Agi Ferienčíkovou), pracovníka v oblasti bezpečnosti léčiv (Ronny Zangenberg), hudebnici (Andrea la Rose) a důchodce (Václav Šíma). Ferienčíková vytvoří z růžových lan nejprve trojúhelník, a v jednom z jeho vrcholů stoupá na napjaté lano jako naslacklinu, a další lano napíná ke karabině opět diagonálně, napříč prostorem k dalšímu vrcholu čtverce. Snižuje těžiště přikrčením v kolenou, a odmotává ze svého pasu další centimetry lana, do čehož promlouvá hlas jednoho z respondentů: „byl jsem ve stáří jednoho měsíce prostě adoptován.“
Soňa Ferienčíková: IHOPEIWILL © Vojtěch Brtnický
V další scéně leží Ferienčíková na zádech, hlavu jí ale stahuje jedno z mnoha napnutých lan, čehož využívá pro jednoduché rytmické pohyby hlavou a horní částí trupu, jako by dělala leh sedy. Část lana připíná ke karabině, klečí na kolenou, pohazuje hlavou a horní částí trupu: spojí k sobě 4 lana ze spodní části „pavučiny“, a aasi 5 lan z horní, a pokouší se na ně zavěsit, až se svěšenýma rukama dotýká podlahy, ale překulí se, a dopadá, ač ladně, na kostrč, z lehu se vypruží nohama vzhůru, a úspěšně se pokouší balancovat na dlaních.
Síť lan viditelně houstne, vzniká zvoncovitá pavučina, z několika konců Ferienčíková prověšuje smyčky, ale konce sítě jsou kotveny ve čtyřech rozích jevištní konstrukce, v níž začíná budovat několik paprsků sítě. Z reproduktorů zaznívá angličtina, čeština, němčina či španělština, Ferienčíková se překlápí přes natažená lana, jako na virálních fotografiích londýnských opilců, kteří v 19. století údajně využívali nejlevnější možností přespání „hang-over“; hlava jí bezvládně visí směrem k podlaze, nohy konečky prstů jistí tu nejjemnější stabilitu. Přelézá přes paprsky sítě, vlastně je sama vlastním tělem utváří, a táhne za sebou lano, jako by sama měla v dlaních snovací žlázy. Potom si poprvé celá lehá do sítě. Chodidly se do ní zamotá, a nezbývá jí, než se vyprostit pohybem hlavou dolů, a krouživými pohyby vyprošťovat kotníky. Když se jí to podaří, krátce šplhá po úponovém laně, a začíná se po síti volně pohybovat, různě ji slézá, skáče z dřepu, uléhá do embryonální polohy, odmotává poslední centimetry lana, Ferienčíková se podruhé za představení přiblíží k publiku, a navazuje nejen oční kontakt, ale k jednomu z diváků vztahuje dlaň. Z embryonální polohy se nesmělými doteky dotýká publika, aby se po chvíli plnou vahou zavěsila na lana: „I hope for the next generations that they are active, not passive, and they just act the way they are not, after 40 years regretting what they did,“ zní poslední věty představení, pronášené Yarou Abu Aatayou. Ihopeiwill je jednoduchou a srozumitelnou jevištní metaforou celospolečenského propojení, a němž je každé vlákno zodpovědné za pevnost celé konstrukce.
Vytvořili: threeiscompany v spolupráci s Jarom Viňarským
Scénografie: threeiscompany
Performance: Soňa Ferienčíková
Zvuk: Never Sol, Alexandra Timpau
Tvorba vizuálního obsahu: Mária Júdová Tichá
Světelný design a technická podpora: Ints Plavnieks
Záznam audiovizuálního materiálu k výstavě: Richard Chomo
Produkce: BOD.Y oz (Soňa Ferienčíková, Zuzana Frištiková, Romana Packová)
Výkonná produkce, PR: Romana Packová
Kreatívní producent: Dirk Förster