Out of the Box: The100Hands

Sku­pi­na lidí sdí­lí ome­ze­ný pro­stor — klec v život­ní veli­kos­ti, do kte­ré je vidět ze všech stran. Zatím­co někte­ří se sna­ží do kra­bi­ce dostat, jiní si celý pro­stor náro­ku­jí pro sebe, zatím­co dal­ší se sna­ží pře­ko­nat všech­ny hra­ni­ce. Divá­ci se stá­va­jí sou­čás­tí před­sta­ve­ní, kte­ré se ode­hrá­vá uvnitř i vně kra­bi­ce. Komu nabíd­ne­te svou pomoc? Koho zasta­ví­te? Kdy se podí­vá­te a kdy odvrá­tí­te zrak? Je chla­pec z pub­li­ka sou­čás­tí před­sta­ve­ní, nebo ne? Kdo by chtěl do kle­ce vlézt sám? Je klec ohra­dou, věze­ním, úkry­tem, kom­fort­ní zónou nebo spor­to­viš­těm? Klec v naší vlast­ní hla­vě? „Out of the Box” je pře­de­vším vese­lou úva­hou o při­způ­so­be­ní se a udr­že­ní si odstu­pu a také pís­ní o štěs­tí, kte­ré lze nalézt v omezenosti. 

Ali­son Duar­te, Bryan Atmo­pa­riwo a Natha­lie Schmi­dt © Wil­li­am van der Voort

Bryan, Ali­son, Myrthe a Natha­lie – s nimi si dnes bude­me hrát. Nebo snad oni s námi? Myrthe Mar­chal vystou­pá do kle­ce, kte­rá na prv­ní pohled při­po­mí­ná spí­še dět­skou koléb­ku v nadži­vot­ní veli­kos­ti – a všich­ni v ní jako bato­la­ta. Pokud to byl dra­ma­tur­gic­ký záměr, moh­li bychom klec číst i jako meta­fo­ru dělo­hy, resp. klid­né­ho mís­ta, v němž může­me v bez­pe­čí spo­či­nout. K ochra­ně u mat­ky se pod­vě­do­mě utí­ká­me vždy, když se cítí­me v psy­cho­lo­gic­kém ohro­že­ní. Pod­le němec­ké­ho psy­chi­at­ra Otto Ran­ka exis­tu­je napříč myto­lo­gií celá řada dokla­dů této psy­chic­ké meta­fo­ry pro vyhle­dá­vá­ní ochra­ny u mat­ky. Za zvu­ků vio­lon­cel­la se Mar­chal pohy­bu­je po kle­ci, pro­ta­hu­je obli­čej mezi pří­če­le­mi, pokou­ší se nava­zo­vat oční kon­takt s divá­ky, což jí uleh­ču­je aré­no­vi­té uspo­řá­dá­ní her­ní­ho pro­sto­ru. Celý set je laděn do tyr­ky­so­vých a ble­dě žlu­tých odstí­nů, samot­ná klec je natře­na ble­dě žlu­tým nátě­rem, akté­ři a aktér­ky kom­bi­nu­jí tyr­ky­so­vé, mod­ré, žlu­té a ble­dě žlu­té prv­ky kos­tý­mů (Esther Slo­ots), např. Mar­chal má ble­dě žlu­tou miki­nu kolem pasu. V tom se ke kle­ci zvnějš­ku při­blí­ží Bryan Atmo­pa­wi­ro, taneč­ník jávan­ských a suri­nam­ských koře­nů. Nej­pr­ve našla­pu­je vel­mi opa­tr­ně. Mar­chal mu podá skrz pří­če­le dlaň. Chví­li jako by se pře­ta­ho­va­li, on se zaklá­ní, ona jej „jis­tí“, a vytáh­ne ho nahoru.

V tom ke kle­ci ener­gic­ky při­sko­čí Ali­son Duar­te, a nata­hu­je nohu skrz klec, a k Mar­chal ruku. Pokou­ší se klec pře­ko­nat v jed­nom ze čtyř rohů, ale pokaž­dé, když by chtěl do kle­ce sko­čit, posta­ví se Mar­chal na mís­to vhod­né k při­stá­ní. V tom se pří­mo pře­de mnou obje­ví Natha­lie Schmi­dt – dosud byla scho­va­ná pod kle­cí, kte­rá sto­jí asi 20 cm nad pod­la­hou pódia. Ener­gic­ky se obje­ví, a pokou­ší se také klec nej­pr­ve ohle­dat, a poslé­ze se do ní něja­kým způ­so­bem dostat. Spo­leč­ně s Duar­tem a Atmo­pa­wi­rem se posta­ví do rohů, a chtě­jí sko­čit dovnitř kle­ce – opět jim v tom zabrá­ní Mar­chal. Pohy­bu­jí se ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček uvnitř kle­ce, kaž­dý se ale v hro­mad­ném pohy­bu ješ­tě sám otá­čí kolem vlast­ní osy v opač­ném smě­ru. V jed­nu chví­li vytáh­ne Mar­chal z pub­li­ka malé­ho divá­ka: při­mě­je ho, aby se z vněj­ší stra­ny kle­ce také poku­sil vylézt na klec. Zají­ma­vé je, jakým způ­so­bem to dělá, a jak s mla­dým mužem komu­ni­ku­je: vše totiž pro­bí­há pan­to­mi­mic­ky, pro­střed­nic­tvím gest. Vzta­že­nou dla­ní mu dává naje­vo, že jí má podat ruku, ale v dal­ších kro­cích si ho „šte­lu­je“ sama: nasta­ví mu cho­di­dlo, ohne mu nohu v kole­ni tak, aby se mohl posta­vit na pří­če­le z vněj­ší stra­ny rohu kle­ce. Nechá ho ale jenom chví­li stát v pozi­ci, z níž by byl schop­ný do kle­ce vlézt, ale brzy mu ges­ty nazna­čí, že se může vrá­tit na mís­to v hledišti. 

Ali­son Duar­te, Bryan Atmo­pa­riwo, Natha­lie Schmi­dt a Myrthe Mar­chal © Wil­li­am van der Voort

Čtve­ři­ce v kle­ci si začí­ná hrát: pře­ta­hu­jí se, jed­na dvoj­ce se chyt­ne za ruce, dru­há dvoj­ce také, ale nakřiž s tou prv­ní, a začí­na­jí se otá­čet ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček. V zají­ma­vé úlo­ze se nachá­zí Duar­te: leží na zemi na zádech, a vždy po pár vte­ři­nách se poku­sí ráz­ně a tro­chu kře­čo­vi­tě vstát, ale jako by mu vlast­ní tělo brá­ni­lo, a sva­ly mu vypo­vě­dě­ly služ­bu vždy, když dosáh­ne hra­ni­ce, z níž by bylo mož­né vstát, posta­vit se na nohy. Ani zapo­je­ním bre­akdan­ceo­vých prv­ků se mu neda­ří pro­stře­dí kle­ce opus­tit, a vět­ši­nu sek­ven­ce se sví­jí. A zemi. Mar­chal opouš­tí klec. Na jejím rohu zůstá­vá pou­ze Atmo­pa­wi­ro. Pře­houp­ne se přes stě­nu kle­ce, ale pak se zase pro­táh­ne pří­če­le­mi zpět dovnitř. Začí­ná prud­ce dupat, a zpod pod­la­hy se mu v odpo­vě­di ozý­vá ťuká­ní. Po dupá­ní vyzve malé­ho blon­ďa­té­ho divá­ka, aby se při­po­jil. Chví­li se pokou­še­jí o val­čík. Dal­ší akté­ři při­vá­dě­jí růz­né divá­ky, ten­to­krát i dospě­lé, až je nako­nec klíc­ka plná dětí.

Holand­ská spo­leč­nost The100Hands, kte­rou vedou Moj­ra Vogel­nik Škerlj a Jasper Džuki Jelen, je hos­tem Think Big! již podru­hé. Vychá­ze­jí z tan­ce, archi­tek­tu­ry a psy­cho­lo­gie a vytvá­ře­jí fyzic­ká, inter­ak­tiv­ní před­sta­ve­ní, kte­rá jsou vždy o pro­po­je­ní: o spo­je­ní se sebou samým, s ostat­ní­mi a s pro­stře­dím. Tělo vní­ma­jí jako kom­pas, kte­rý při setká­ní mezi lid­mi jas­ně uka­zu­je směr — pokud umí­te číst znamení.

Kon­cep­ce: Jasper Džuki Jelen a Moj­ra Vogel­nik Škerlj, Cho­re­o­gra­fie: Jasper Džuki Jelen, Tanec: Bryan Atmo­pa­wi­ro, Ali­son Duar­te, Myrthe Mar­chal, Natha­lie Schmi­dt, Hud­ba: Arthur­Mu­sic, Dra­ma­tur­gie: Moos van den Bro­ek, Mika­êl Oroz­co, Design kle­ce: Men­no Boer­dam, Stav­ba kle­ce: Jit­ze Wils, Kos­týmy: Esther Slo­ots, Foto­gra­fie: Wil­li­am van der Voort. Psá­no z reprí­zy 13. 7. v rám­ci fes­ti­va­lu Think Big! v Mni­cho­vě (Schau­burg).