Nebe na zemi s Baletem Praha Junior 2

Po Sui­tách 3/4 Bale­tu Pra­ha Juni­or mělo pub­li­kum mož­nost shléd­nout kom­po­no­va­né celo­ve­čer­ní před­sta­ve­ní sester­ské­ho sou­bo­ru Balet Pra­ha Juni­or 2, slo­že­né­ho z nej­lep­ších stu­den­tek a stu­den­tů 3., 4., 5. a 6. roč­ní­ku Kon­zer­va­to­ře Taneč­ní cen­t­rum Pra­ha. Pod vede­ním 7 cho­re­o­gra­fek a cho­re­o­gra­fů pro­pad­ne­me kouz­lu Jaro­sla­va Jež­ka v Nebi na zemi, oblék­ne­me kroj ve Zla­té brá­ně, a v tónech Anto­ní­na Dvo­řá­ka se mož­ná odvá­ží­me Pří­liš blíz­ko k okra­ji … for­bí­ny, for­my i pohybu.

V Jaro­sla­vu Jež­ko­vi zasvě­ce­né cho­re­o­gra­fii Igo­ra Bez­di­e­niez­nycha, Tere­zy Chla­do­vé, Pavly Köni­gsmar­ko­vé, Jit­ky Tůmo­vé a Pavly Zus­ko­vé ote­ví­rá prv­ní scé­nu z for­bí­ny osa­mo­ce­ná taneč­ni­ce, kte­rou záhy při­ví­tá ote­vře­ní opo­ny a něko­lik mod­ře nasví­ce­ných taneč­ní­ků a taneč­nic, zatím­co hori­zon­tu domi­nu­je pro­jek­ce (Vla­di­mír Soj­ka, Filip Klí­ma) (Jež­ko­vy) pra­cov­ny. Spe­ci­fi­kem dvou čás­tí kom­po­no­va­né­ho veče­ra jsou prá­vě pro­jek­ce, na hori­zon­tu, jež mají dokres­lo­vat atmo­sfé­ru hudeb­ní vrst­vy insce­na­ce, a utvá­řet pro­stře­dí dra­ma­tic­ké­ho děje. V pří­pa­dě pero­kre­seb Mirosla­va Vomáč­ky jde o auten­tic­ký výtvar­ný vklad, ale v oje­di­ně­lých pří­pa­dech jsou lehce zbyt­né, což doka­zu­je závě­reč­ná část kom­po­zi­ce Pří­liš, jejíž výpra­va se obe­jde zce­la bez projekcí.

Na hori­zon­tu se obje­vu­je zvět­še­ná pero­kres­ba Jež­ko­va por­trétu Mirosla­va Vomáč­ky, jež je umě­lec­kou inter­pre­ta­cí původ­ní­ho por­trétu, podob­ně, jako je tomu v pří­pa­dě pou­ži­tých pís­ní V + W, u nichž neza­zní­va­jí ori­gi­nál­ní nahráv­ky, ale aran­žo­va­né ver­ze, což, napří­klad v pří­pa­dě auten­tic­ké ver­ze Nebe na zemi Bolesla­va Polív­ky není vůbec na ško­du. Nebe na zemi se sklá­dá z osmi krát­kých cho­re­o­gra­fií, od Isa­bel Val­se, přes noto­ric­ky zná­mou Sto­nož­ku, Bugat­ti step, Cho­di­dla, při nichž mají taneč­ní­ci a taneč­ni­ce na nohou výraz­né rudé ponož­ky, slav­né Tři stráž­ní­ky, kte­ré půvab­ně inter­pre­tu­jí tři taneč­ni­ce, titul­ní Nebe na zemi, Swing Cocktail, a Nohy v ryt­mu, jež jako­by si necha­la napsat Kon­zer­va­toř Taneč­ní cen­t­rum Pra­ha jako hym­nu ke své­mu vizuálu.

Sto­nož­ku tan­cu­jí taneč­ni­ce spo­leč­ně v čer­ve­ných a fia­lo­vých (odpusť­te dal­to­nis­to­vi) šatech, a vtip­ně dokres­lu­jí text o bola­vých nohou vlast­ní­mi ges­ty a syn­chro­ni­zo­va­ný­mi pohy­by nohou, čas­to v sedu nebo lehu, jako drob­né lek­ní­ny na vod­ní hla­di­ně (kte­ré cvi­čí jógu). Pěk­ná je také scé­na z Cho­di­del, v níž je text „aspi­rin, rofein i pipe­ra­xin” jevišt­ně dokres­lo­ván cedul­ka­mi ve tva­ru kaps­lí, léků a smaj­lí­ka, kte­ré stří­da­vě zdvi­há jed­na z taneč­nic. Mla­dist­vě živel­né a plné ener­gie je vystou­pe­ní Tří stráž­ní­ků, taneč­nic, jejichž hra­vé a nápa­di­té pohy­by odpo­ví­da­jí hra­vos­ti, o niž Ježek s V + W tolik usilovali.

Pří­jem­ně mne pře­kva­pi­la Zla­tá brá­na, cho­re­o­gra­fie Lin­dy Svidró a Len­ky Šus­to­vé Hra­bov­ské na hud­bu Vác­la­va Tro­ja­na, jehož Krá­lov­nič­ky vyvo­lá­va­jí vzpo­mín­ky na pro­ce­sí na olo­mouc­ku a zavá­té lido­vé zvy­ky. V tom­to díle jsou důle­ži­té nejen pro­jek­ce (Vik­tor Svidró), z nichž je jed­na na můj vkus pře­hna­ně kon­trast­ní a sytá, ale pře­de­vším light design (Vik­tor Svidró, Lin­da Svidró a Len­ka Šustro­vá Hra­bov­ská), kte­rý bra­vur­ně pomá­há dyna­mi­ce celé­ho kusu. Je tajem­ný a ces­tu­je­me s ním, stří­dá­me loka­ce od let­ní­ho odpo­led­ne na morav­ském ven­ko­vě, k půl­noč­ní­mu kos­te­lu snad kde­si na Hané, variu­jí se kru­ho­vé tan­ce, při­bí­ha­jí chlap­ci z bře­zo­vý­mi halu­ze­mi, děv­ča­ta si hra­jí s koč­kou (žel, ply­šo­vou), obje­vu­je se sil­ná scé­na se dvě­ma mora­na­mi, jež jsou dodnes sou­čás­tí lido­vých jar­ních obřa­dů, a prá­vě obraz dvou kle­čí­cích dívek před dvě­ma mora­na­mi je jed­ním z nej­sil­něj­ších momen­tů insce­na­ce, kte­ré­mu kon­ku­ru­je pou­ze pře­ska­ko­vá­ní sví­ček, jež v před­chá­ze­jí­cí scé­ně dív­ky uží­va­ly jako světýl­ka v baži­ně, a půso­bi­ly tak jako bludičky.

Mazu­rek pro hous­le a kla­vír e moll Anto­ní­na Dvo­řá­ka roz­vibru­je posled­ní část veče­ra, Pří­liš v cho­re­o­gra­fii Tere­zy Chla­do­vé. Tato část je pro mne uni­kát­ní umír­ně­nou dispro­porč­nos­tí a kon­tra­po­stem, kte­rý půso­bí este­tic­ky vel­mi nápa­di­tě: Ve třech momen­tech jdou taneč­ni­ce rytmem pohy­bu vyslo­ve­ně pro­ti ryt­mu hud­by, ale dosa­hu­jí tím zvlášt­ní rov­no­váhy, jako by se obě ampli­tu­dy navzá­jem vyru­šo­va­ly až k zti­še­ní. Otáz­kou skvě­lé­ho timin­gu je pak scé­na, v níž taneč­ni­ce začí­ná reak­ci na hudeb­ní větu úpl­ně sama, poma­lu se zve­dá, a pokle­pem na pódi­um jako by komu­ni­ko­va­la s hudeb­ní slož­kou. V závě­reč­né sesta­vě, jež půso­bí v prv­ních vte­ři­nách nehyb­ně, se roz­po­hy­bu­jí hla­vy, pře­vy­šu­jí­cí ostat­ní, abychom zase pou­ze na vte­ři­nu zahléd­li záblesk jiné dyna­mi­ky a struk­tu­ry, než kte­ré rozu­mí­me až pří­liš dob­ře. A prá­vě tyto ryt­mic­ké kon­tra­posty jsou ukáz­kou nápa­di­té a skvě­le zvlád­nu­té cho­re­o­gra­fic­ké práce.

Psá­no z pre­mi­é­ry 12. 11. 2024 v Diva­dle Na Fidlovačce.

Zla­tá brána

Cho­re­o­gra­fie: Lin­da Svidró, Len­ka Šus­to­vá Hrabovská

Hud­ba: Vác­lav Trojan

Pří­liš

Cho­re­o­gra­fie: Tere­za Chladová 

Hud­ba: Anto­nín Dvořák

Text: Tere­za Chladová

Nebe na zemi

Cho­re­o­gra­fie: Pav­la Zus­ko­vá, Pav­la Köni­gsmar­ko­vá, Igor Bez­di­e­niez­nych, Jit­ka Tůmová 

Hud­ba: Jaro­slav Ježek