Když těla vyprávějí beze slov

Ondrašinová a Palacký Pohyby minulosti 2 (foto M. Jančúch, 28. 9. 2024)

Nizo­zem­ská uměl­ky­ně Lily Kia­ra necha­la vyzu­té boty na kober­ci a posta­vi­la se před divá­ky, aby svým vystou­pe­ním ote­vře­la prv­ní roč­ník mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Imme­di­a­tus Bien­na­le 2024. Fes­ti­val impro­vi­za­ce a instant­ní kom­po­zi­ce tan­ce a hud­by, kte­rý pro­bí­hal v Brně od 21. do 29. září, se pro­střed­nic­tvím worksho­pů, insce­na­cí a kon­ste­la­cí stal živou plat­for­mou pro tvůr­čí výmě­nu, inspi­ra­ci a dia­log mezi domá­cí­mi i zahra­nič­ní­mi hos­ty a účast­ní­ky festivalu.

Co se před šes­ti lety zro­di­lo pod ruka­ma Robie Legros a Tomá­še Janyp­ky, orga­ni­zá­to­rů fes­ti­va­lu, jako řada impro­vi­zo­va­ných před­sta­ve­ní Imme­di­a­tus / série oka­mži­tých nocí, se letos roz­rost­lo v deví­ti­den­ní fes­ti­val, na kte­rý, pod­le slov pořa­da­te­lů, při­jíž­dě­li lidé nejen ze svě­ta, ale i z Prahy. 

Fes­ti­va­lo­vá dopo­led­ne se nes­la ve zna­me­ní worksho­pů. Účast­ni­ce a účast­ní­ci si tak mohly/i vyzkou­šet, jak k tan­ci tvo­ře­ném v pří­tom­ném oka­mži­ku při­stu­pu­je švý­car­ská taneč­ni­ce Gian­na Grü­nig, korej­ská uměl­ky­ně Yeon­ji Han či Mish Rais a Mir­ka Eli­ášo­vá, kte­ré v tan­de­mu a za pod­po­ry gran­tu AMU před­sta­vi­ly tře­tí z pří­stu­pů k instant­ní tvor­bě tan­ce. Pod vede­ním L. Kia­ry také účast­nic­tvo zaku­si­lo Skin­ner Rele­a­sing tech­ni­ku, kte­rá pra­cu­je s před­sta­vi­vos­tí a pomá­há tělu i mys­li opouš­tět navyk­lé vzor­ce, a jin­dy zas moh­lo pro­zkou­mat vnitř­ní kra­ji­nu své­ho těla. Pozd­ní rána strá­ve­ná spo­leč­nou tvor­bou a vzdě­lá­vá­ním se rych­le pře­lé­va­la v odpo­led­ní pro­gram, kde se uměl­ci s účast­ní­ky i pořa­da­te­li schá­ze­li zno­vu, ten­to­krát v hle­diš­tích, resp. na pódiu.

WS 3 pří­stu­py k instant­ní tvor­bě tan­ce s Yeon­ji Han (© M. Jančúch)

Prv­ním před­sta­ve­ním fes­ti­va­lu byla per­for­man­ce a sou­čas­ně před­náš­ka Lily Kia­ry. Uměl­ky­ně, se kte­rou se R. Legros sezná­mi­la již před více než dese­ti lety, mlu­vi­la o význa­mu naslou­chá­ní a také o inti­mi­tě. O pro­sto­ru a obje­vo­vá­ní, o díle, kte­ré pře­sa­hu­je samot­né­ho tvůr­ce, jenž v něm mizí, a přes­to je v něm plně pří­to­men. Dotý­ka­la se tak tajem­ství impro­vi­zo­va­né tvor­by a s vel­kým umem kres­li­la kon­tu­ry nad­chá­ze­jí­cí­ho fes­ti­va­lu. Když i přes pře­mlou­vá­ní pub­li­ka nako­nec odlo­ži­la kyta­ru, napl­nil sál veli­ký potlesk, kte­rý bylo mož­né sly­šet zno­vu, když orga­ni­zá­to­ři s vel­kým díky ofi­ci­ál­ně zahá­ji­li festival.

Lily Kia­ra: Tato píseň, ve kte­ré jsme (© M. Jan­č­úch, 25. 9. 2024)

Na dru­hý den se sál Leit­ner­ky pro­mě­nil ve vel­kou myš­len­ko­vou mapu reflek­tu­jí­cí tema­ti­ku oka­mži­té kom­po­zi­ce. Tou se zabý­va­jí Mish Rais a Mir­ka Eli­ášo­vá ve své stu­dii Oka­mži­tá kom­po­zi­ce jako své­byt­ná umě­lec­ká dis­ci­plí­na (Rais, Eli­ášo­vá, 2023), kte­rou autor­ky před­sta­vi­ly účast­nic­tvu. Ješ­tě, než se divác­tvo zved­lo, aby se pro­šlo po lin­kách z izo­le­py pro­po­ju­jí­cích nejen myš­len­ky a pro­ce­sy skry­té za tvor­bou v oka­mži­ku, zhlédlo taneč­ní per­for­man­ce účast­ní­ků worksho­pu Tři pří­stu­py k instant­ní tvor­bě tan­ce. Jak tyto kom­po­zi­ce pojme­no­vat? pta­ly se divá­ků. „Con­necti­ons and Curi­o­si­ty,“ odpo­ví­da­li. „Lis­te­ning Befo­re Ente­ring… Bodies Spe­a­king without Spe­a­king,“ ozý­va­ly se návrhy z hle­diš­tě, pojme­no­vá­va­jí­cí nejen před­sta­ve­ní, ale také, jak by se moh­lo zdát, i jádro samot­né­ho instant­ní­ho tance. 

Kom­po­zi­ce účast­ní­ků WS 3 pří­stu­py v instant­ní tvor­bě tan­ce (© M. Jan­č­úch, 26. 9. 2024)

V tom­to pojme­no­vá­vá­ní pokra­čo­va­ly autor­ky stu­die, a stej­ně tak poz­dě­ji i lek­tor­stvo worksho­pů, kte­ré se posa­di­lo do půl­kru­hu ke spo­leč­né dis­ku­zi nad svý­mi aktu­ál­ní­mi pro­jek­ty. Uměl­ci spo­leč­ně sdí­le­li, jak pra­cu­jí s nepo­ro­zu­mě­ním jako tvůr­čím impul­sem, proč je hra­ni­ce mezi svě­tem pří­liš seri­óz­ním a bláz­ni­vým oprav­du ten­ká a že prá­vě tvor­ba může být tou nej­lep­ší meto­di­kou k pře­ží­vá­ní. Deba­tu­jí­cí nako­nec k pře­stáv­ce pře­svěd­či­la až vůně hor­ké polévky.

Dis­ku­ze s uměl­ci (© M. Jan­č­úch, 26. 9. 2024)

„Jsme v Altě,“ zazněl hlas z repro­duk­to­ru, „smě­je­me se Hon­zo­vi, že má vel­kou hla­vu.“ Na stě­ně se obje­vi­lo, co bylo prá­vě řeče­no. „Hon­za se ale nesmě­je.“ Posta­vy si něco žvatla­ly a zvuk pozou­nu, na kte­rý hrál Vác­lav, a při­tom tan­čil s nimi, jako by jim odpo­ví­dal. Někde mezi tím spo­leč­ně pře­stě­ho­va­li náby­tek z jed­no­ho mís­ta na dru­hé. Posa­dit se na žid­lič­ku, kte­rá leží na zemi, hla­vu opřít o pod­la­hu. To praž­ský CreW­collectiv za hudeb­ní­ho dopro­vo­du V. Kali­vo­dypřed­sta­vil před­pre­mi­é­ru Pošli (mi) pohled odně­kud, kam nepo­je­deš. Násle­do­va­la prv­ní ze série kon­ste­la­cí, kde se v pro­ce­su tvor­by instant­ní­ho díla setka­lo osm­náct lokál­ních a zahra­nič­ních uměl­ců, aby spo­leč­ně kom­po­no­va­li pří­tom­ný oka­mžik a zane­cha­li tak divá­ky v úža­su nad kouz­lem improvizace.

Kon­ste­la­ce I. (© M. Jan­č­úch, 26. 9. 2024)

Dal­ší odpo­led­ne se účast­nic­tvo sešlo v býva­lém brněn­ském liho­va­ru Destille­ry, aby zhlédlo před­sta­ve­ní maďar­ských uměl­ců jmé­nem Pří­stav. Jako by Dániel roz­há­něl vítr, když Ágnes tan­či­la. Vho­dil do vzdu­chu pro­vaz, snad v nadě­ji, že se na jeho kon­ci obje­ví drak. Spo­lu s jejich těly se pohy­bo­va­ly i lod­ní plach­ty. Pohled jed­no­ho se jem­ně dotkl dru­hé­ho a než se setmě­lo a do pro­sto­ru se roze­zně­ly zvu­ky stu­dent­ské­ho pásma Mla­dé zimy, divá­ci nad­še­ně tleskali.

Na Leit­ner­ce pro­gram pásma stu­den­tů pokra­čo­val v rám­ci před­sta­ve­ní Po okra­ji, kte­ré vzni­ka­lo během jed­no­ho výle­tu pěti kama­rá­dek. Prů­svit­ný závěs zachy­co­val stí­no­vá těla, kte­rá se vzná­še­la nad pod­la­hou a snad spo­lu s divá­ky pozo­ro­va­la pohy­by, kte­ré dopro­vá­zel zpě­va­vý hlas. Kolé­bal taneč­ni­ce i divá­ky a spo­lu s nimi čas, kte­rý by se mohl klid­ně zasta­vit a nikdo by si nepovšiml.

NNN Dan­ce: TERRA 5 (© M. Jan­č­úch, 27. 9. 2024)

Čas to však nemá ve zvy­ku, na pódiu už vyčká­va­li tři posta­vy v bílém. Pro­zkou­má­va­ly, hrá­ly si a z hlí­ny sta­vě­ly bábov­ky, kte­ré vzá­pě­tí roz­bo­ři­ly. Těla se stá­va­la socha­mi inter­ak­cí. Co se zdá­lo být aktem péče, bylo o něco poz­dě­ji pro­je­vem utr­pe­ní. TERRA 5 – tak se jme­no­va­lo před­sta­ve­ní a čes­ká pre­mi­é­ra švý­car­ské­ho usku­pe­ní NNN Dan­ce. To zane­cha­lo ve vzdu­chu napě­tí a zvu­ky bouř­ky, kte­rá mís­to deš­těm voně­la po zemi­ně. Pod­ve­čer fes­ti­va­lu však zda­le­ka nekon­čil. Hudeb­ní­ci v kavár­ně Troj­ka se chys­ta­li ke kon­cer­tu impro­vi­zo­va­né hud­by. Naslou­cha­li, obje­vo­va­li a spo­leč­ně kom­po­no­va­li večer. Pod­trh­li tak slo­va jed­no­ho z uměl­ců, kte­rý pozna­me­nal, že impro­vi­zo­va­ná hud­ba je jeho oblí­be­ný způ­sob, jak být s lid­mi spolu.

Kon­ste­la­ce III. (© M. Jan­č­úch, 27. 9. 2024)

Sobot­ní pro­gram ote­vře­li M. Ondra­ši­no­vá a I. Palac­ký v hudeb­ně-taneč­ním due­tu Pohy­by minu­los­ti 2. Divác­tvo se pak pře­su­nu­lo do pro­stor sklep­ní scé­ny CEDu, kde se odliš­né svě­ty uměl­ců navzá­jem zdů­raz­ňo­va­ly v dal­ší z kon­ste­la­cí. Zkouš­ka k před­sta­ve­ní prý trva­la dva­cet minut. Na kon­tra­bas se hrá­lo bube­nic­ký­mi hůl­ka­mi a ze smí­chu divá­ků a uměl­ců se stal hudeb­ní dopro­vod pro tanec. Svět­la tan­či­la spo­lu s uměl­ci, a i když zhas­la, vizu­ál­ní uměl­ky­ně Dana Tomeč­ko­vá dál na papír zazna­me­ná­va­la pří­tom­ný oka­mžik. Po skon­če­ní per­for­man­ce, ve kte­ré se obje­vil i spo­lupo­řa­da­tel fes­ti­va­lu T. Janyp­ka, se z hle­diš­tě ozý­va­ly nad­še­né hla­sy s jedi­ným přá­ním: „Now I want to dance!“

Ondra­ši­no­vá a Palac­ký: Pohy­by minu­los­ti 2 (© M. Jan­č­úch, 28. 9. 2024)

O něco poz­dě­ji, zpát­ky v klu­bu Leit­ne­ro­va, zača­la posled­ní per­for­man­ce fes­ti­va­lu. Divá­ci upře­ně sle­do­va­li kaž­dý pohyb uměl­ců. Kon­ste­la­ci dohro­ma­dy s tan­cem utvá­ře­ly zvu­ky cite­ry omý­va­né hou­bič­kou na nádo­bí a tóny klá­ves, nad nimiž se bavil i sám hudeb­ník. V síle tan­ce vzni­ka­la zrca­dla, ve kte­rých se divák mohl zhléd­nout a odra­zit. Dění na pódiu se roz­ví­ři­lo a násled­ně zti­ši­lo, atmo­sfé­ra houst­la, zane­chá­va­jíc sál v inten­ziv­ním vyčká­vá­ní. To ukon­čil až úsměv jed­né z taneč­nic, kte­rým skon­či­lo nejen před­sta­ve­ní, ale i pro­gram prv­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu. Divá­kům, kte­ří byli plni dojmů, se jen stě­ží odchá­ze­lo z hle­diš­tě. Pro­to­že je však čekal posled­ní spo­leč­ný večer, nene­cha­li se dlou­ho pře­mlou­vat. Kavár­na se zapl­ni­la hovo­rem, kte­rý pokra­čo­val i násle­du­jí­cí den u spo­leč­né­ho brunche.

Dana Tomeč­ko­vá: Vizu­ál­ní záznam před­sta­ve­ní, 28. 9. 2024)

„As if I were being carried by one gre­at flow,“ popi­so­va­la uměl­ky­ně Ágnes Valo­vics fes­ti­va­lo­vé dny. Prv­ní roč­ník fes­ti­va­lu Imme­di­a­tus Bien­na­le 2024 při­ve­dl do Brna auto­ry, kte­ří byli a jsou inspi­ra­cí nejen pro scé­nu instant­ní­ho tan­ce, ale i pro samot­né pořa­da­te­le. „Mám chuť ísť do štúdia a pra­co­vať, tré­no­vať, skú­mať,“ reflek­to­va­la R. Legros, když se za neděl­ní­ho dopo­led­ne lou­či­la s hos­ty. Fes­ti­val mys­lel nejen na měs­to, jehož taneč­ní scé­na ros­te a hla­do­ví po pro­sto­rách k tan­ci, ale i na kul­tur­ní dění kolem. „Veci vo sve­te sú zlo­ži­té, a to aj neďa­le­ko odti­a­ľ­to.“ reflek­to­val T. Janyp­ka kul­tur­ní stáv­ku na Slo­ven­sku, se kte­rou byl fes­ti­val soli­dár­ní. „Fes­ti­val nám však pri­po­me­nul aj nádej, ktorú v sebe nesie oka­mži­tá kom­po­zí­cia,“ dopl­ňo­va­la ho R. Legros, dodá­va­jíc, že impro­vi­za­ce a instant­ní kom­po­zi­ce pro­mě­ňu­je pou­hé bytí v bytí vědo­mé – a to jak v těle, tak v akci.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *