Nizozemská umělkyně Lily Kiara nechala vyzuté boty na koberci a postavila se před diváky, aby svým vystoupením otevřela první ročník mezinárodního festivalu Immediatus Biennale 2024. Festival improvizace a instantní kompozice tance a hudby, který probíhal v Brně od 21. do 29. září, se prostřednictvím workshopů, inscenací a konstelací stal živou platformou pro tvůrčí výměnu, inspiraci a dialog mezi domácími i zahraničními hosty a účastníky festivalu.
Co se před šesti lety zrodilo pod rukama Robie Legros a Tomáše Janypky, organizátorů festivalu, jako řada improvizovaných představení Immediatus / série okamžitých nocí, se letos rozrostlo v devítidenní festival, na který, podle slov pořadatelů, přijížděli lidé nejen ze světa, ale i z Prahy.
Festivalová dopoledne se nesla ve znamení workshopů. Účastnice a účastníci si tak mohly/i vyzkoušet, jak k tanci tvořeném v přítomném okamžiku přistupuje švýcarská tanečnice Gianna Grünig, korejská umělkyně Yeonji Han či Mish Rais a Mirka Eliášová, které v tandemu a za podpory grantu AMU představily třetí z přístupů k instantní tvorbě tance. Pod vedením L. Kiary také účastnictvo zakusilo Skinner Releasing techniku, která pracuje s představivostí a pomáhá tělu i mysli opouštět navyklé vzorce, a jindy zas mohlo prozkoumat vnitřní krajinu svého těla. Pozdní rána strávená společnou tvorbou a vzděláváním se rychle přelévala v odpolední program, kde se umělci s účastníky i pořadateli scházeli znovu, tentokrát v hledištích, resp. na pódiu.
WS 3 přístupy k instantní tvorbě tance s Yeonji Han (© M. Jančúch)
Prvním představením festivalu byla performance a současně přednáška Lily Kiary. Umělkyně, se kterou se R. Legros seznámila již před více než deseti lety, mluvila o významu naslouchání a také o intimitě. O prostoru a objevování, o díle, které přesahuje samotného tvůrce, jenž v něm mizí, a přesto je v něm plně přítomen. Dotýkala se tak tajemství improvizované tvorby a s velkým umem kreslila kontury nadcházejícího festivalu. Když i přes přemlouvání publika nakonec odložila kytaru, naplnil sál veliký potlesk, který bylo možné slyšet znovu, když organizátoři s velkým díky oficiálně zahájili festival.
Lily Kiara: Tato píseň, ve které jsme (© M. Jančúch, 25. 9. 2024)
Na druhý den se sál Leitnerky proměnil ve velkou myšlenkovou mapu reflektující tematiku okamžité kompozice. Tou se zabývají Mish Rais a Mirka Eliášová ve své studii Okamžitá kompozice jako svébytná umělecká disciplína (Rais, Eliášová, 2023), kterou autorky představily účastnictvu. Ještě, než se diváctvo zvedlo, aby se prošlo po linkách z izolepy propojujících nejen myšlenky a procesy skryté za tvorbou v okamžiku, zhlédlo taneční performance účastníků workshopu Tři přístupy k instantní tvorbě tance. Jak tyto kompozice pojmenovat? ptaly se diváků. „Connections and Curiosity,“ odpovídali. „Listening Before Entering… Bodies Speaking without Speaking,“ ozývaly se návrhy z hlediště, pojmenovávající nejen představení, ale také, jak by se mohlo zdát, i jádro samotného instantního tance.
Kompozice účastníků WS 3 přístupy v instantní tvorbě tance (© M. Jančúch, 26. 9. 2024)
V tomto pojmenovávání pokračovaly autorky studie, a stejně tak později i lektorstvo workshopů, které se posadilo do půlkruhu ke společné diskuzi nad svými aktuálními projekty. Umělci společně sdíleli, jak pracují s neporozuměním jako tvůrčím impulsem, proč je hranice mezi světem příliš seriózním a bláznivým opravdu tenká a že právě tvorba může být tou nejlepší metodikou k přežívání. Debatující nakonec k přestávce přesvědčila až vůně horké polévky.
Diskuze s umělci (© M. Jančúch, 26. 9. 2024)
„Jsme v Altě,“ zazněl hlas z reproduktoru, „smějeme se Honzovi, že má velkou hlavu.“ Na stěně se objevilo, co bylo právě řečeno. „Honza se ale nesměje.“ Postavy si něco žvatlaly a zvuk pozounu, na který hrál Václav, a přitom tančil s nimi, jako by jim odpovídal. Někde mezi tím společně přestěhovali nábytek z jednoho místa na druhé. Posadit se na židličku, která leží na zemi, hlavu opřít o podlahu. To pražský CreWcollectiv za hudebního doprovodu V. Kalivodypředstavil předpremiéru Pošli (mi) pohled odněkud, kam nepojedeš. Následovala první ze série konstelací, kde se v procesu tvorby instantního díla setkalo osmnáct lokálních a zahraničních umělců, aby společně komponovali přítomný okamžik a zanechali tak diváky v úžasu nad kouzlem improvizace.
Konstelace I. (© M. Jančúch, 26. 9. 2024)
Další odpoledne se účastnictvo sešlo v bývalém brněnském lihovaru Destillery, aby zhlédlo představení maďarských umělců jménem Přístav. Jako by Dániel rozháněl vítr, když Ágnes tančila. Vhodil do vzduchu provaz, snad v naději, že se na jeho konci objeví drak. Spolu s jejich těly se pohybovaly i lodní plachty. Pohled jednoho se jemně dotkl druhého a než se setmělo a do prostoru se rozezněly zvuky studentského pásma Mladé zimy, diváci nadšeně tleskali.
Na Leitnerce program pásma studentů pokračoval v rámci představení Po okraji, které vznikalo během jednoho výletu pěti kamarádek. Průsvitný závěs zachycoval stínová těla, která se vznášela nad podlahou a snad spolu s diváky pozorovala pohyby, které doprovázel zpěvavý hlas. Kolébal tanečnice i diváky a spolu s nimi čas, který by se mohl klidně zastavit a nikdo by si nepovšiml.
NNN Dance: TERRA 5 (© M. Jančúch, 27. 9. 2024)
Čas to však nemá ve zvyku, na pódiu už vyčkávali tři postavy v bílém. Prozkoumávaly, hrály si a z hlíny stavěly bábovky, které vzápětí rozbořily. Těla se stávala sochami interakcí. Co se zdálo být aktem péče, bylo o něco později projevem utrpení. TERRA 5 – tak se jmenovalo představení a česká premiéra švýcarského uskupení NNN Dance. To zanechalo ve vzduchu napětí a zvuky bouřky, která místo deštěm voněla po zemině. Podvečer festivalu však zdaleka nekončil. Hudebníci v kavárně Trojka se chystali ke koncertu improvizované hudby. Naslouchali, objevovali a společně komponovali večer. Podtrhli tak slova jednoho z umělců, který poznamenal, že improvizovaná hudba je jeho oblíbený způsob, jak být s lidmi spolu.
Konstelace III. (© M. Jančúch, 27. 9. 2024)
Sobotní program otevřeli M. Ondrašinová a I. Palacký v hudebně-tanečním duetu Pohyby minulosti 2. Diváctvo se pak přesunulo do prostor sklepní scény CEDu, kde se odlišné světy umělců navzájem zdůrazňovaly v další z konstelací. Zkouška k představení prý trvala dvacet minut. Na kontrabas se hrálo bubenickými hůlkami a ze smíchu diváků a umělců se stal hudební doprovod pro tanec. Světla tančila spolu s umělci, a i když zhasla, vizuální umělkyně Dana Tomečková dál na papír zaznamenávala přítomný okamžik. Po skončení performance, ve které se objevil i spolupořadatel festivalu T. Janypka, se z hlediště ozývaly nadšené hlasy s jediným přáním: „Now I want to dance!“
Ondrašinová a Palacký: Pohyby minulosti 2 (© M. Jančúch, 28. 9. 2024)
O něco později, zpátky v klubu Leitnerova, začala poslední performance festivalu. Diváci upřeně sledovali každý pohyb umělců. Konstelaci dohromady s tancem utvářely zvuky citery omývané houbičkou na nádobí a tóny kláves, nad nimiž se bavil i sám hudebník. V síle tance vznikala zrcadla, ve kterých se divák mohl zhlédnout a odrazit. Dění na pódiu se rozvířilo a následně ztišilo, atmosféra houstla, zanechávajíc sál v intenzivním vyčkávání. To ukončil až úsměv jedné z tanečnic, kterým skončilo nejen představení, ale i program prvního ročníku festivalu. Divákům, kteří byli plni dojmů, se jen stěží odcházelo z hlediště. Protože je však čekal poslední společný večer, nenechali se dlouho přemlouvat. Kavárna se zaplnila hovorem, který pokračoval i následující den u společného brunche.
Dana Tomečková: Vizuální záznam představení, 28. 9. 2024)
„As if I were being carried by one great flow,“ popisovala umělkyně Ágnes Valovics festivalové dny. První ročník festivalu Immediatus Biennale 2024 přivedl do Brna autory, kteří byli a jsou inspirací nejen pro scénu instantního tance, ale i pro samotné pořadatele. „Mám chuť ísť do štúdia a pracovať, trénovať, skúmať,“ reflektovala R. Legros, když se za nedělního dopoledne loučila s hosty. Festival myslel nejen na město, jehož taneční scéna roste a hladoví po prostorách k tanci, ale i na kulturní dění kolem. „Veci vo svete sú zložité, a to aj neďaleko odtiaľto.“ reflektoval T. Janypka kulturní stávku na Slovensku, se kterou byl festival solidární. „Festival nám však pripomenul aj nádej, ktorú v sebe nesie okamžitá kompozícia,“ doplňovala ho R. Legros, dodávajíc, že improvizace a instantní kompozice proměňuje pouhé bytí v bytí vědomé – a to jak v těle, tak v akci.
krásny článok