Dramaturgicky výjimečný a přitažlivý 28. ročník festivalu Bratislava v pohybe se završil fúzí foklóru a současného tance v podání španělského souboru Mucha Muchacha, jehož čtyři choreografky a interpretky vyprávějí příběhy na hranici fikce a skutečnosti, fabulují o ibizských vlivech na slavné Beatles, neboť „historičky nám vypravují o tom, co se stalo, ale básnířky, ty hovoří o tom, co by se mohlo stát.” A na pomezí mezi skutečností a fikcí vypravují čtyřem jezdcům, tedy „Para Cuatro Jinetes”, o těle, jež je schopno být jezdcem i koněm zároveň.
Tělo je tím, čím nám tanečnice uhranou: sonáta pro hýždě a quadricepsy, v níž tanečnice několik minut doslova třepou pozadími, ač výjev fascinuje fenomenální tělesností, obraz je oddělen od erotické roviny, a vnímám jen nespoutanou ženskou živelnost, energii a hrdost. Za nimi stojí stůl plný aparatury a počítačů, za nímž oeprují bratři Jiménezové, Pedro a Benito, Los Voluble, a nasazují si na hlavy klobouky, podobající se verdiálním kloboukům z Málagy. Z jejich mixážního pultu vychází všechno, hlasy, lidová hudba, flamenco, dokonce i elektronická hudba a stovky obrazů, jež se v průběhu 75 minutového představení promítají na projekční plátno nad scénou.
Po obrovském úspěchu jejich první inscenace v rodném Španělsku se Mucha Muchacha, čtyři „koňské handlířky”, vracejí, aby znovu interpretovaly lidový tanec, a ve spolupráci s Celso Giménezem (La Tristura) a dvojicí Los Voluble nabízejí „lidovou veselici“, prostupující napříč věky: Díky muñeiras, tangos, sardanas, aurreskus, malagueñas nebo bláznivému tanci v rytmu remixů skupiny Los Voluble je Para Cuatro Jinetes pokusem o archeologickou choreografii: „i ta nejmenší větev lidského rodu co kdy žila, vytesala svoje sny do skály.” A Mucha Muchacha se ty sny pokoušejí zachytit a převyprávět.
Talk show o vlivu ibizské kultury na Beatles © Juraj Zilincar
Ana Botía, Marta Mármol, Belén Martí Lluch a Marina de Remedios jsou čtyři tanečnice, choreografky a režisérky, které se v tomto představení odkazují k možné minulosti, navrhují jiné fikce, jež jsou na hony vzdálené snaze o domestikaci a akademizaci lidových oslav, zvyků a života. Čtyři tanečnice, které vycházejí ze svého vzdělání ve španělském tanci a flamenku a využívají jejich estetiky, zejména techniky zapateado, k vytvoření choreografického jazyka, který vykazuje současné cítění, a možná bychom tuto dynamiku nemuseli označovat za fúzi, ale spíše za synergii, v níž foklórní prvky koexistují vedle poetiky contemporary, aniž by se odchylovaly od „mateřského tance”.
Mortal kombat v lidovém tanci © Juraj Zilincar
Ženský hlas předčítá text v angličtině jako proroctví: „Zítra, až bude pozdě a všichni budou znuděni masově šířenou automatickou hudbou, budou námi naši potomci pohrdat, že jsme zahodili to nejlepší z naší kultury.“ Tato slova pronesla Anna Lomax, dcera etnomuzikologa Alana Lomaxe. Lomax cestoval po naší zemi a zaznamenával hudbu a choreografie lidových tanců, je autorem knihy Folk Song Style and Culture, vydané v roce 1955. Jestliže ve svém předchozím stejnojmenném díle Mucha Muchacha vzdávají hold ženám z Generace ’27, v tomto díle se ptají, jaký bude folklór budoucnosti a zda si ho budeme schopni představit a společně vytvářet.
Rozezvučení tamburíny © Juraj Zilincar
Kontinentální Španělsko je proslulé svým bohatým folklórem, vlastní hudební a taneční rozmanitostí. Jenže foklór ve Španělsku měl po druhé světové válce docela klopýtavou a ostýchavou cestu na divadelní jeviště: Vě třicátých letech minulého století se jej totiž chopila Pilar Primo de Rivera, a založila folklórní soubor, jehož aktivit aktivně a bezohledně využívala frankistická diktatura pro propagaci vlastních mocenských a nacionalistických narativů, a současně jej využívala jako vývozní kutlurní artikl.
Uprostřed tamburíny, uprostřed tradice © Juraj Zilincar
Dílo je cestou folklóru s jeho okamžitou reinterpretací, která přesahuje tradiční pojetí, protože čtyři ženy začínají tanec oblečené pouze v tangách na jevišti a s červenými stuhami na botách, a hýžděmi pohybují tak rychle, až rytmus nemá daleko k tempu kastanět.
Blíží se rave © Juraj Zilincar
Tahle inscenace katarzí začíná, a spěje k zhroucení světa smyslovosti do barevného víru pohybu. V tanečních figurách rozpoznáváme muñeiras s téměř přikrčenými otočkami, aurresko, attitude, verdiales z Malagy a jejich pohyby, staré asturské corri-corri, podupávání špičkami jotas a boční skoky, ball payés, místy probleskne i portorikánské perreo, jako bychom v albu španělského tanečního foklóru mohli listovat odzadu dopředu a zase zpět.
Už nás přejel © Juraj Zilincar
Inscenace je rozdělena na tři části: Prababička, Babička a Ty a já. Srozumitelná dramaturgická cesta, k vyslovení důležitosti tradice a kořenů, ke kterým se mladé „fotbalistky”, které se v první scéně objevují v štulpnách, vztahují. První část je prostoupena těžkou tělesností, druhá má formu fiktivní rozhlasové talkshow, nazvané „Seré folclore o no seré” („Buď budu foklór, nebo nebudu.”), v níž účastnice diskutují dosud neznámou historii ohledně vzniku slavné skladby Beatles Imagine, jejíž vznik spojují se záhadnou Catalinou z Ibizy, kterou v dubnu 1971 údajně navštívil John Lennon se svou ženou Yoko Ono, když pátrali po její sestře Kyoko u producenta Beatles Anthony Coxe. Catalina byla odbornicí na „cant redoblat”, způsob zpěvu, který spočívá v kmitání hlasu na konci každé fráze. Že se od ní Yoko Ono učila, dokládají jednou nahrávkou zpěvu Yoko Ono, ale je zřejmé, že jde o mystifikaci a nadsázku, a to už z toho, že právě tato nahrávka často koluje jako důkaz, že Yoko Ono vlastně nikdy zpívat neuměla. Mucha Muchacha však utkaly milosrdný háv, do něhož Yoko zahalily, a z Cataliny udělaly hrdinku a autorku slavné Imagine.
Následuje zpočátku vyrovnaný souboj mezi dvěma ženami, jako by šlo o souboj v ringu nebo v Mortal Kombat, ale současně vychází z folklórních tanečních kroků, dokonce je zmíněn Pedro Azorín, choreograf aragonské joty. Ze stropu se snáší obrovská čtvercová tamburína a kolem této konstrukce účinkující tančí, šlehají ji stuhami a interpretují pracovní píseň, kterou složila María Rodés, jejíž text mísí s texty písní islandské Björk.
To ale není poslední obraz: Ten totiž vytváříme my všichni. Na plátno je promítnutý velký nápis: „Bailamos si tu quieres“ (Tančíme, pokud chcete), a publikum Arény zpočátku trošku váhavě vstupuje na pódium, zatímco jiní naopak opouštějí sál. Představení přechází v desítky minut obrovské energie s hřmotným ravem, a spontánním ravespacem.
Vtahující a intenzivní inscenace, která sice neudržuje stejný rytmus, ale energii drží napjatou jako strunu, a během hodiny a čtvrt je schopno přetvořit vzdálený (a exotický) folklór na něco, co je součástí každé/ho z nás.
Produkce: Mucha Muchacha
Obsazení: Ana Botía, Marta Mármol, Belén Martí Lluch, Marina de Remedios a Los Voluble
Celso Giménez (v zákulisí)
Audiovizuální efekty a zvukový design: Los Voluble
Světelný design: Carlos Marquerie
Kostýmy: Carlos Carvento
Kostýmy: Rafa Garhes
Folklorní spojení: Kike Arias
Pandero: Ángela Calvo a Arian Yahyaee
Pracovní píseň: Maria Rodés
Cant Redoblat: Francesca Joan
Zvukový design: Adolfo García
Technická koordinace: Cristina Bolívar
Technici na turné: Jose Espigares a Eduardo López
Asistent zájezdu: Georgi Georgiev Udrenov
Asistent produkce: Laura Cortés
Fotografie: Mario Zamora a Selena Martí
Audiovizuální záznam: Alván Prado
Psáno z reprízy 20. 11. 2024 v Divadle Aréna v Bratislavě, v rámci festivalu Bratislava v pohybe.
