Osmý den mezinárodního festivalu pro nejmenší i trochu větší divačky a diváky přinesl recept z domácí kuchyně izraelské choreografky Reuth Shemesh. Vařit podle něj ale není lehké: ke vzpomínkám na dětství a živým obrazům z dospívání, prvních lásek i hledání zodpovědnosti a disciplíny v zájmových kroužcích a prvních zaměstnáních, v nichž je třeba nosit uniformy, je třeba ještě soli: dramaturgické koncepce.
Ta se v opakujících se jepičích nápadech inscenace, určené pro diváctvo 13+, schovávala za jepičími nápady, jež se cyklicky opakovaly : střídají se uniformy, svlékání a převlékání, doslovná návodnost, která ale nevyslovuje nic víc oproti realitě. Jako by si hyperrealistická malířka Magda Torres Gurza nechala vytisknout předlohu svého zátiší, a teprve do ní zasahovala tužkou nebo olejem. Takový dojem jsem měl ze scény, v níž se korejská tanečnice Mihyun Ko vysvlékne do tělově zbarveného trikotu. Divákům v hledišti je, díky dynamičnosti divadelního znaku, jasné, že jde o vyjádření skutečnosti, že je postava Mihyun nahá. Shemesh a Marie Siekmann, autorka kostýmů, měly však potřebu tuto skutečnost hypertrofovat nejen zdůrazněním, ale dokreslením a dosazením sekundárních pohlavních znaků. Trikot má zvýrazněné bradavky (z čehož pubertální publikum střídavě přecházelo ze stavů euforie, studu a posměchu k prázdnému a bezvýraznému zírání), ale i pubické ochlupení. To je ten moment, kdy z nepochopitelného důvodu malujete pastelkou na fotografii, která má navíc zachycovat první mileneckou zkušenost. Berlínský tanečník Kelvin Kilonzo svírá Mihyun zezadu, ona přechází z široce rozkročeného postoje do pozvolného sedu, zatímco jí Kilonzo drží dlaně na drobných prsou. Jak se napětí v jejich tělech postupně uvolňuje, dlaně přejíždějí přes Mihyuninu tvář – levá je její, druhá Kilonzova. Ten zásah pastelkou na fotografii jakoby někdo vygumoval … a my vidíme jenom skutečnost, pod kterou se už tolik jevišť zhroutilo.
Esther © Jonas Zeidler
Esther je mladá dívka, jejíž dospívání sledujeme v několika obrazech hodinového pohybového představení. Prochází etapou identifikace se školou (ve školní uniformě účinkuje Juliana Bastos Oliveira), ministrantky (Enis Turan), v pubertě nastává příkrý příklon k subkultuře (v manga kostýmu Mihyun Ko), a provázena je mužskými a chlapeckými vzory: Kelvinem Kilonzem coby klukem z ulice a Britem Rodemundem, poslušným mužem s vypracovaným tělem, jehož jedinou starostí je dobře zapoůsobit v bílé košili s límečkem a kravatou. Shemesh od začátku inscenace spoléhá na mediální komunikaci mezi promítanými fotografiemi a hereckou akcí: lidé z fotografií jakoby ožívali v tělech a kostýmech aktérek a aktérů, které záměrně zvolila tak, aby mezi nimi bylo široké věkové rozpětí (od 25 do 55 let). Když na scénu přiskotačí rozverná Mihyun Ko, doslova kopírující kostým manga-školačky, které v této scéně chybí už jenom porno prvek ahegao (アヘ顔), jež se ale objevuje o něco později ve scéně s křikem a projevením vzdoru vůči rodičům, v opakujících se scénách s tleskotem, rytmickým utvrzováním se v tom, že identita, kterou jsme si prozatím zvolili, je správná. Že se nerozpadne.
V tanci Kelvina Kilonza se projevují prvky urban dance, hudba přechází z temně ambientních podtónů, z nichž trčí známější melodie, v pohybech Brita Rodemunda zase cítíme průpravu v moderním baletu. Jeho hra na housle zůstává na úrovni dětského zájemce o čtvero strun. Sledujeme příběhy dospívání a prolínání osudů, prudké změny emocí (nezapomenutelný řev, křik a frázování Juliany Bastos Oliveiry), tanec Enis Turans Rodemundem, za doprovodu zobcové flétny: Rodemund se objímá s vlastním „stínem“ – Shemesh totiž znovu vytváří „živý obraz“ na scéně, když se pokouší znázornit pubertální nešťastnou lásku, a tak zatímco se Oliveira objímá s Kilonzem, oba v sedu čelem k publiku, sedí Rodemund před nimi, doslovně kopíruje Kilonzovy pohyby (Kilonzo opavdu drží v náručí Oliveiru a objímá ji). Oliveira se objímá s Mihyun, obě rytmizovaně pohybují pánvemi, postupně si všechny odkládají svršky, včetně Rodemunda, a vášnivě jimi bijí o podlahu. Rodemund úplně mění vizuál, a z úspěšného finančního poradce se stává táta od grilu v riflích a bledě modrém triku – přichází ale i chvíle „mockingu“, který se, mimochodem, z hlediště, plného sedmáků a osmáků, ozýval poměrně často. V projekci se objevuje fotografie ženy s ukazovákem v levém oku, a její pózu napodobuje jak mužný Rodemund, tak Mihyun. Ta se po chvíli přitulí k Turan, krouživě kolem sebe obchází, tajnosnubně k sobě kloní hlavy, téměř se dotýkají rty. Kilonzo háže do publika šaty, v nichž na začátku stála Oliveira.
„Finding your own path, your own stance, but not being alone: The happy medium is often a life-threatening high-wire act. What happens to young people when they commit to a group? And how is the sense of community reflected in attitudes, dress codes and rituals?“
Oliveira tancuje s koleny těsně přimknutými k sobě, cupitá s lehce zdviženou sukní, jejíž lem drží oběma rukama. Všichni si oblékají skautské uniformy, z urban dance inspirace se stává trošku vylepšený Cotton-Eyed Joe. S Rodemundovou hrou na housle se začínají těla všech aktérek a aktérů chvět. Chvění se zrychluje s tempem hry, Turan unáší batoh, a na jevišti se odehraje menší honička. Na jejím konci leží na scéně Kilonzo, a opřený o dlaň se bezelstně usmívá do publika. Za ním jsou promítány fotografie, které je zřejmě radno blíže nenapodobovat: vypadají jako vzpomínky na dětství, ale zřejmě vůbec nejsou z tohoto světa. Vidíme na nich děti, ale ve smyčce dochází k nějakému poškození, dětské tváře získávají hrozivý výraz, a navíc jsou zobrazeny v situacích ne zcela dětských: jako vojáci, policisté během zásahu, nebo jako farmáři. To je asi nejsilnější okamžik inscenace, v níž si můžeme uvědomit, jak silnou proměnou prochází dětská duše během dospívání. Ze všeho nejvíc připomínají lidská monstra z videoklipu MGMT Kids: „The memories fade like lookin’ through a fogged mirror. Decision to decisions are made and not bought. But I thought this wouldn’t hurt a lot, I guess not.“ Bohužel byla opět provedena pomyslnou pastelkou na již vytištěné fotografii.
Esther © Jonas Zeidler
Reut Shemesh (1982) se narodila a vyrostla v Izraeli, věnuje se současnému tanci, experimentálnímu filmu a fotografii. Ve své tvorbě se často zabývá tématem uniforem napříč různými sociálními skupinami. Vystudovala bakalářský obor na Institutu umění ArtEZ v Arnhemu (NL) a postgraduální studium na Akademii mediálních umění (KHM) v Kolíně nad Rýnem (DE). Svou tvorbu představila v Kampnagel Hamburg, HELLERAU Dresden, Art Cologne, Tanzhaus Zürich, Suzanne Dellal Center Tel Aviv, Židovském muzeu v Berlíně, Theatre Lab NYC, STUK Theater Leuven a Korzo Theater v Haagu. Její díla byla uvedena na mezinárodních festivalech a získala řadu ocenění. V roce 2016 získala za své dílo LEVIAH cenu za tanec a divadlo v Kolíně nad Rýnem a časopis tanz ji jmenoval „Hoffnungsträgerin 2019“.
Koncept a choreografie: Reut Shemesh, Tanec a spoluchoreografie: Juliana Bastos Oliveira, Kelvin Kilonzo, Mihyun Ko, Brit Rodemund, Enis Turan, Osvětlení a scéna: Ronni Shendar, Kostýmní návrh: Marie Siekmann, Hudba: Micha Kaplan, Choreografická asistence: Katja Pire, Foto: Reut Shemesh. Psáno z reprízy 12. 7. 2024 v Münchner Kammerspiele, Mnichov.
