Elementární potřeba starostlivosti: MOVE Fest Ostrava 2024

Pět dnů sou­čas­né­ho tan­ce, fyzic­ké­ho diva­dla a nové­ho cir­ku­su – 11. roč­ník MOVE Fest Ost­ra­va, kte­rý pro­bí­hal od 25. do 29. září. Letos tema­ti­zo­val pro­ces opouš­tě­ní jako mož­nos­ti pře­ro­du a změ­ny. Potře­ba tako­vé­ho obra­tu vyža­du­je kul­tur­ní situ­a­ce na Slo­ven­sku, v níž škod­li­vé zása­hy minis­ter­stva devas­tu­jí svo­bod­nou čin­nost tvůr­ců kom­pe­tent­ních ve svém obo­ru. Fes­ti­val spo­lu­pra­co­val s něko­li­ka slo­ven­ský­mi pro­duk­ce­mi, kte­ré pro­střed­nic­tvím čte­né­ho vyjá­d­ře­ní roz­ší­ři­ly pově­do­mí o dané pro­ble­ma­ti­ce. Z mé krát­ké návštěvy udá­los­ti zmi­ňu­ji dvě per­for­ma­tiv­ní díla – Bója (up the sha­de), jejíž pohy­bo­vý základ vychá­zí z psy­cho­te­ra­pe­u­tic­kých cvi­če­ní a Vno­re­ná, kte­rá pra­cu­je s doku­men­tár­ní­mi a audi­o­vi­zu­ál­ní­mi prin­ci­py. Diva­dlo Odi­vo před zahá­je­ním per­for­man­ce zmi­ňu­je „ele­men­tár­nu potre­bu sta­rost­li­vos­ti,“ jejíž absen­cí trpí kul­tu­ra na Slo­ven­sku. Naštěs­tí však nechy­bí fes­ti­va­lo­vé­mu týmu MOVE Fes­tu, kte­rý se inspi­ru­je tam­ní­mi uměl­ci a pod­po­ru­je jejich projekty.

Bója (up the sha­de) © Kamil Hauptmann

Utáh­ni ven­ti­lek, aby ti neu­ni­kal vzduch

Ukot­ve­ní, jis­to­ta a ochra­na – to má meta­fo­ric­ky repre­zen­to­vat tzv. bója nebo­li bój­ka, jež pro­půj­či­la název celé cho­re­o­gra­fii (+ up the sha­de). Po tom­to pev­ném bodu pát­ra­jí slo­ven­ští taneč­ní­ci Katarí­na Mat­ú­šo­vá a Lukáš Boba­lik. Skr­ze taneč­ní pro­jev zkou­ma­jí kom­pli­ka­ce part­ner­ské spo­lu­prá­ce, kte­rým před­chá­zí osob­ní pro­blémy spo­je­né s otáz­ka­mi vlast­ní exis­ten­ce. Cel­ko­vý prů­běh je o „pono­re­nie sa do seba“, jak uve­dl v násle­du­jí­cí dis­ku­zi po před­sta­ve­ní Bobalik. 

Při výzku­mu nit­ra taneč­ní­ků napo­moh­la odbor­ná psy­cho­lo­gic­ká spo­lu­prá­ce s Bar­bo­rou Toko­šo­vou. V rám­ci svých cvi­če­ní apli­ko­va­li meto­du vychá­ze­jí­cí z kata­tym­ně ima­gi­na­tiv­ní psy­cho­te­ra­pie, kte­rá vyu­ží­vá říze­nou ima­gi­na­ci obra­zů vyvo­lá­va­jí­cích sil­né emo­ci­o­nál­ní pro­žit­ky, skr­ze kte­ré paci­ent zpra­co­vá­vá nevě­do­mé kon­flik­ty a vnitř­ní potí­že. Výsled­ná cho­re­o­gra­fie vytvá­ří něko­lik rovin trans­for­mač­ní pro­mě­ny obou akté­rů – od momen­tů, kdy se spo­lé­ha­jí jeden na dru­hé­ho, až do oka­mži­ku, než nalez­nou vlast­ní sebejistotu.

Blíz­kost divá­ků scé­nic­ké­mu jed­ná­ní je nezbyt­ná k per­for­ma­tiv­ní­mu zav­ní­má­ní klí­čo­vých momen­tů stří­da­jí­cích se emo­cí, kte­ré by z vět­ší vzdá­le­nos­ti moh­ly být hůře čitel­né. K tomu výraz­ně při­spí­vá komor­nost alter­na­tiv­ní scé­ny Diva­dla lou­tek. Před­sta­ve­ní pra­cu­je s pár rekvi­zi­ta­mi, kte­ré kon­kre­ti­zu­jí urči­té poci­ty či dušev­ní sta­vy, tudíž neza­tě­žu­jí již tak malý  pro­stor jeviš­tě. Výba­va může na začát­ku půso­bit nejas­ně, ale její sym­bo­lic­ký význam se odha­lu­je během jevišt­ní­ho jed­ná­ní. O co se jed­ná? Dva vel­ké čer­ve­né záchran­né kru­hy, pla­vec­ký kruh, rych­leschnou­cí ruč­ník, turis­tic­ký batoh s horo­le­zec­kou hel­mou a pla­vec­ký­mi ploutve­mi. Z mého osob­ní­ho pohle­du se stal klí­čo­vý pla­vec­ký kruh, kte­rý nafu­ku­je Boba­lik při zahá­je­ní. Pokud neu­táh­ne­te ven­ti­lek, dojde k úni­ku vzdu­chu. Zdá se to abs­trakt­ní? O tom je celá Bója (up the sha­de), kte­rá vyja­dřu­je něco, co nemu­sí být na prv­ní pohled jed­no­znač­né a vyža­du­je od divá­ka zapo­je­ní své ima­gi­na­ce, z čehož může vyvstat vel­ké množ­ství vlast­ních interpretací. 

Bója (up the sha­de) © Kamil Hauptmann

Význam pla­vec­ké­ho kru­hu inter­pre­tu­ji v kon­tex­tu part­ner­ské­ho vzta­hu obou taneč­ní­ků. Spo­leč­ně s ruč­ní­kem v rukou Boba­li­ka je zdro­jem prvot­ní pře­káž­ky mezi posta­va­mi. O dané rekvi­zi­ty zako­pá­va­jí, růz­ně mezi sebou pro­plé­ta­jí, což má cha­rak­te­ri­zo­vat poci­ty zma­te­ní a urči­té­ho odo­sob­ně­ní. Z nafouk­nu­té­ho pla­vec­ké­ho kru­hu postup­ně vyprchá­vá vzduch, stej­ně tak jejich sna­ha o vzá­jem­né pocho­pe­ní. Kaž­dý se dívá jiným smě­rem. Nevní­ma­jí pří­tom­nost dru­hé­ho, ale kaž­dý se řídí svou ces­tou – svým útěkem. 

K dra­ma­tur­gic­ké kom­po­zi­ci a její pro­mě­ně při­spí­vá hudeb­ní nastu­do­vá­ní Luká­še Kraj­čí­ka, obsa­hu­jí­cí prv­ky ambi­ent­ní hud­by, díky níž lze vztáh­nout jis­tou nála­du a poci­ty k taneč­ní­mu dopro­vo­du. Na podob­ném prin­ci­pu je posta­ve­na i prá­ce se svě­tel­ným designem Jaku­ba Ťapu­cha. Pro momen­ty vnitř­ní­ho boje kaž­dé­ho zvlášť či vzá­jem­né spo­lu­prá­ce je vyu­ži­to nasví­ce­ní do oran­žo­vých pod­tó­nů, což navo­zu­je dojem inti­mi­ty zachy­cu­jí­cí zra­ni­tel­né posta­ve­ní. Jakmi­le je náznak stra­chu a odpo­ru, tep­lé bar­vy jsou ráz­ným způ­so­bem pře­ru­še­ny bílým chlad­ným osvětlením. 

Bója (up the sha­de) © Kamil Hauptmann

Z dyna­mic­ky, inten­ziv­ních pohy­bo­vých vari­a­cí vzni­ka­jí smyč­ky cha­o­su a napě­tí. Prvot­ní názna­ky part­ner­ské spo­lu­prá­ce při­ná­ší klid­né pasá­že. Boba­li­ko­vo tělo ulé­há na zem a ruka­ma nad­zve­dá­vá zad­ní část těla Mat­ú­šo­vé, kte­rá při­jí­má jeho opo­ru a pod­dá­vá tím své tělo jemu. Poz­dě­ji za pomo­cí nohou nad­zve­dá­vá střed její­ho těla do vzdu­chu, díky čemuž se z nové­ho nad­hle­du roz­hlí­ží po oko­lí. Vzá­pě­tí se role dra­ma­tic­ky obrá­tí, když taneč­ni­ce, při­tla­če­ná k zemi tíhou jeho těla, zou­fa­le vyna­klá­dá veš­ke­rou sílu, aby se vyma­ni­la z jeho sevře­ní. Jejich obou­stran­ná důvě­ra je neu­stá­le vysta­vo­vá­na zkouš­ce. V jed­né chví­li se na sebe oba mohou spo­leh­nout, a hned poté zno­vu upa­da­jí do svých osla­be­ných pozic.

Bója (up the sha­de) © Kamil Hauptmann

Meta­fo­ric­kým „pono­ře­ním se do sebe“ mají napo­mo­ci pla­vec­ké boty a zvu­ko­vý dopro­vod vln. Nad­chá­zí čas sólo­vé­ho for­má­tu, kte­rý je pro­ce­sem sebe­při­je­tí. Boba­li­ko­vo tělo je ze začát­ku shr­be­né a opa­tr­ně svý­mi kro­ky našla­pu­je, z čehož lze vysou­dit jeho ner­vo­zi­ta a sklí­če­nost. Jakmi­le se pod­dá svým emo­cím, jeho pohy­by jsou spon­tán­něj­ší a při­způ­so­bu­je je do ryt­mu zně­jí­cích vln. Taneč­ní pro­jev Mat­ú­šo­vé je o odha­le­ní své hra­vos­ti. Scé­nic­ký pro­stor vypl­ňu­je svým pohy­bem, sko­ky, rozpě­tím rukou a toče­ní se za dopro­vo­du hla­si­té­ho smí­chu. Per­for­me­ři popr­vé nava­zu­jí oční kon­takt a radu­jí se ze spo­leč­ně strá­ve­ných chvil. Zdá se, že nachá­zí har­mo­nii, dokud taneč­ník nespad­ne do své samo­tář­ské nála­dy – nasa­zu­je horo­le­zec­kou přil­bu jako ochra­nu před fyzic­kým kon­tak­tem a ukot­vu­je svou roz­do­vá­dě­nou kole­gy­ni záchran­ný­mi kruhy. 

Ven­ti­lek může sym­bo­li­zo­vat sta­bi­li­tu jak ve vzta­zích, tak i v nás samot­ných. Dopl­ňo­vá­ní vzdu­chu před­sta­vu­je sna­hu komu­ni­ko­vat a pečo­vat o tyto vzta­hy. Uza­vře­ním ven­til­ku nachá­zí­me vnitř­ní klid a sílu. Uvě­do­mu­je­me si při­tom, jak blíz­ká je mož­nost, že vzduch unik­ne – ztrá­cí­me tím nejen křeh­kou sta­bi­li­tu, ale také směr ces­ty, a musí­me čelit svým oba­vám. V tom­to duchu se nese taneč­ní dílo, kte­ré se zamě­řu­je na ztě­les­ně­ní zmí­ně­ných emo­cí. Tato sym­bo­li­ka lze vztáh­nout na coko­liv, s čím se samot­ný divák nebo divač­ka potý­ká. Taneč­ní­ci mís­to vzá­jem­né opo­ry nachá­ze­jí pev­ný bod v sobě. Roz­po­ru­pl­ný závěr, kte­rý v sobě skrý­vá nega­tiv­ní, ale i pozi­tiv­ní nádech.

Psá­no z před­sta­ve­ní dne 27.9. 2024 v rám­ci MOVE Fest Ostrava.

Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, tanec: Katarí­na Mat­ú­šo­vá, Lukáš Bobalik

Dra­ma­tur­gie: Erik Peťovský

Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Daniel Raček

Hudeb­ní kom­po­zi­ce: Lukáš Krajčík

Kos­týmy: Micha­e­la Bed­ná­ro­vá / puojd

Svě­tel­ný design: Jakub Ťapucha

Odbor­ná psy­cho­lo­gic­ká spo­lu­prá­ce: Bar­bo­ra Tokošová

Gra­fic­ký design, vizu­ál: Tama­ra Števulová

Pro­duk­ce: Move-you o.z.

Pod­po­ra: Vznik taneč­né­ho pred­sta­ve­nia z verej­ných zdro­jov pod­po­ril Fond na pod­po­ru umenia.

Part­ne­ři: Nová Cver­nov­ka, Pries­tor Špi­rá­la, Taneč­ný klub Momen­tum, MRcover

Pre­mi­é­ra: 23.5. 2024