Do hlubin lehkosti

„Koho napa­dá otáz­ka, proč jet za sou­čas­ným tan­cem zrov­na do Žďá­ru, tak ten tam pros­tě jenom ješ­tě nebyl“, píše se s roz­to­mi­le trou­fa­lou samo­zřej­mos­tí na webo­vých stra­nách Kore­spon­Dan­ce, mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu sou­čas­né­ho tan­ce, pohy­bo­vé­ho diva­dla a nové­ho cir­ku­su, jehož dva­nác­tý roč­ník ve Žďá­ru nad Sáza­vou před pár dny skon­čil. Před­chá­ze­la mu dvo­jí jed­no­den­ní červ­no­vá ouver­tu­ra (se samo­stat­ným pro­gra­mem): už podru­hév praž­ské kabe­lov­ně PRAKAB a letos popr­vé i v Horác­ké gale­rii Nové­ho Měs­ta na Mora­vě. Nastal čas zvá­žit plat­nost výro­ku cito­va­né­ho v úvo­du: Je stá­le aktuální? 

Atmo­sfé­ra fes­ti­va­lu stá­la za zachy­ce­ní. © Jana Alfa­be­ta Cindelrová

V plném roz­sa­hu, dokon­ce se vzrůs­ta­jí­cí inten­zi­tou: spo­lu s tím, jak se fes­ti­val rok od roku, roč­ník od roč­ní­ku pev­ně­ji zapouš­tí do pra­vi­del­né­ho kalen­dá­ře zám­ku (s jeho vyni­ka­jí­cím Muze­em nové gene­ra­ce), měs­ta i cel­ku čes­ké taneč­ní zóny. Nejde při­tom jen o tanec, resp. o pre­ciz­ní dra­ma­tur­gii, ale prá­vě i o Žďár samot­ný, tj. o rea­li­za­ci pro­gra­mu v kon­krét­ním pro­sto­ru (a čase).

Nej­vět­ší domá­cí site-spe­ci­fic fes­ti­val sou­čas­né­ho pohy­bo­vé­ho umě­ní prin­ci­pi­ál­ně pro­po­ju­je své­byt­ná mís­ta mís­ta (gale­rie, továr­na, zámek) pro­střed­nic­tvím taneč­ních, resp. pohy­bo­vých vystou­pe­ní, jak při­po­mí­ná jeho ředi­tel­ka a dra­ma­tur­gy­ně Marie Kin­sky i v úvod­ním slo­vu letoš­ní­ho fes­ti­va­lo­vé­ho tiš­tě­né­ho pro­gra­mu. Mož­ná ješ­tě důle­ži­těj­ší je, že fes­ti­val tato mís­ta oži­vu­je – a spo­lu s nimi měs­to, jehož mízou se po dobu koná­ní stá­vá. A pře­de­vším Kore­spon­Dan­ce oži­vu­je a uni­kát­ně pro­po­ju­je lidi: na zám­ku se oci­ta­jí ved­le sebe (a spo­lu) nej­lep­ší svě­to­ví taneč­ní­ci a míst­ní oby­va­te­lé, taneč­ní pro­fe­si­o­ná­lo­vé, stu­den­ti nejen pohy­bo­vých dis­ci­plín, nad­še­ní taneč­ní ama­té­ři, zaní­ce­ní lai­ko­vé, děti s rodi­či, pra­ro­di­či i bez nich, pří­sluš­ní­ci evrop­ské šlech­ty, návštěv­ní­ci domá­cí, z Evro­py i zpo­za rohu. Růz­ně se navzá­jem potká­va­jí nejen přes hra­ni­ci ram­py během před­sta­ve­ní, ale i na dis­ku­sích, v hlouč­cích na mee­ting poin­tech, u pala­či­nek či jin­de mezi stán­ky s občer­stve­ním na půvab­ném fes­ti­va­lo­vém náměs­tíč­ku, kde je samo­zřej­mě také podi­um a po vět­ši­nu času zde hra­je hud­ba a může se opět spo­leč­ně tan­čit (a taky že se tan­čí). Všich­ni mají také mož­nost účast­nit se worksho­pů pro­gra­mo­vých hvězd (pro pro­fe­si­o­ná­ly bývá vypsá­na i mas­terc­lass), pro děti jsou při­pra­ve­ny díl­ny (taneč­ní, cir­ku­so­vá, výtvar­ná), kaž­dý také může vystou­pit na stagei: letos pro­bě­hl již 6. roč­ník uni­kát­ní­ho expe­ri­men­tál­ní­ho Kore­spon­Dan­ce Battlu, pro­fe­si­o­nál­ně hod­no­ce­né­ho a zavr­še­né­ho pres­tiž­ní taneč­ní odmě­nou pro vítě­ze. Vše je pro­stou­pe­no tan­cem, žád­né bari­é­ry nee­xis­tu­jí. Že (mj.) tudy vede ces­ta ke vzdě­lá­vá­ní (a sebe-vzdě­lá­vá­ní) v širo­kém smys­lu, uká­zal i pro­jekt Ško­la tan­čí, do kte­ré­ho se v uply­nu­lém škol­ním roce zapo­ji­lo dva­náct škol z růz­ných regi­o­nů. Jejich žáci pro­střed­nic­tvím kre­a­tiv­ní­ho uče­ní pro­ni­ka­li do svě­ta tan­ce, umě­ní i sebe; na Kore­spon­Dan­ce pak před­sta­vi­li svá autor­ská pohy­bo­vá díla.

Zku­še­nost čle­nů redak­ce TZ uka­zu­je, že opro­ti divadelním/činoherním fes­ti­va­lům se na těch taneč­ních méně mlu­ví (a mož­ná i pije). Ve Žďá­ru se zato oprav­du hod­ně usmí­vá. Spik­le­nec­ky. Jsme pře­ce všich­ni svěd­ky něče­ho tak obrov­ské­ho a sou­čas­ně sub­til­ní­ho, co rezo­nu­je v kaž­dém tak uni­kát­ně, že slo­va nesta­čí. Nebo jich člo­věk není mocen. A tak se s ostat­ní­mi pros­tě pro­po­ju­je poci­tem souná­le­ži­tos­ti, empa­tií a respek­tem, opo­je­ním smys­lů po hlu­bo­kém pro­žit­ku – a také vědo­mím, že za leh­kos­tí taneč­ní­ků sto­jí neko­neč­ná řada tré­nin­gů, v jejichž výsled­ku se scé­nic­ké dílo tepr­ve doká­že odle­pit ode dna, odhmot­nit a vznést. A to lec­kdy i doslova.

Expli­cit­ním pří­pa­dem tako­vé­ho vý-letu pro­ti smě­ru gra­vi­ta­ce byla dvo­ji­ce vystou­pe­ní (sólo­vé a v páru) z díl­ny por­tu­gal­sko-fran­couz­ské­ho novo­cir­ku­so­vé­ho týmu O Últi­mo Momen­to; v obou pří­pa­dech s vyu­ži­tím čín­ské tyče, v pří­pa­dě páro­vé per­for­man­ce L’Au­tre navíc ve spo­je­ní s hip hopo­vým tva­ro­slo­vím. Divá­kům na Pivo­var­ském nádvo­ří se tajil dech a tuh­la krev v žilách nej­poz­dě­ji ve chví­li, kdy se João Pau­lo San­tos na vrchol tyče posta­vil – někde na úrov­ni vyš­ších pater zám­ku – a shlí­žel zpří­ma na své­ho part­ne­ra dole pod ním. Pou­ta­vá chví­le nabi­tá emo­ce­mi sice nedo­ká­za­la nasy­tit celý jejich spo­leč­ný „pří­běh o bra­tr­ství“ (jak bylo anon­co­vá­no v pro­gra­mu), fas­ci­nu­jí­cí sled rea­li­zo­va­ných meta­for ovšem s divá­ky masiv­ně rezo­no­val (ces­ta na vrchol, pohled do hlu­bin, odraz ode dna, nad­hled, pře­hled, pohled spa­t­ra, boj sám se sebou…). Neby­lo jed­no­du­ché odpou­tat pozor­nost od extrém­ní­ho výko­nu na tyči k hipho­pe­ro­vi, taneč­ník na zemi zůstá­val záko­ni­tě, byť neprá­vem, v poza­dí pozor­nos­ti. Divá­ci, kte­ří zvlá­da­li pro­po­jo­vá­ní ver­ti­kál­ní a hori­zon­tál­ní rovi­ny, byli odmě­ně­ni zážit­kem mini­ma­lis­tic­ké­ho, křeh­ké­ho a intim­ní­ho sdí­le­ní tajemství.

Ukáz­ku neče­ka­né­ho pře­kra­čo­vá­ní spor­tov­ní­ho zákla­du a rám­ce k popí­rá­ní fyzic­kých záko­ni­tos­tí lid­ských schop­nos­tí před­sta­vil ve dvou sólo­vých pro­duk­cích i slo­ven­ský žong­lér a cir­ku­so­vý tvůr­ce Roman Ška­d­ra. Vyu­žil k tomu v obou pří­pa­dech kla­sic­ké fit­ness náči­ní. Zatím­co v pátek zápa­sil s obrov­ským čer­ve­ným medi­cinba­lem, v sobot­ním před­sta­ve­ní Gire­vik se sna­žil „ocho­čit“ tři­cet želez­ných kett­le­bel­lů růz­ných veli­kos­tí. Absurd­nost jeho koná­ní, obrov­ská inves­to­va­ná fyzic­ká náma­ha, doko­na­lá koor­di­na­ce pohy­bu smě­řu­jí­cí až ke „kett­le­bello­vé­mu tan­ci“, neu­vě­ři­tel­ná kre­a­ti­vi­ta ve sna­ze navá­zat s pomůc­ka­mi „hlub­ší vztah“ postu­pem času stá­le více drá­sa­ly divá­ka svou mar­nos­tí, bez­vý­chod­nos­tí, absur­di­tou. Objek­ty taneč­ní­ka zatvr­ze­le igno­ro­va­ly, zatím­co on sám si sáhl na fyzic­ké i exis­ten­ci­ál­ní dno.

Mezi­ná­rod­ně oce­ňo­va­nou cho­re­o­gra­fii Leïly Ka s názvem Pode Ser před­sta­vi­la na fes­ti­va­lu půvab­ná krát­ko­vla­sá taneč­ni­ce téměř chla­pec­ké­ho vzhle­du Anna Tier­ney. V tenis­kách a růžo­vých šatech s barok­ně roze­vlá­tou suk­ni­cí (a s kalho­ta­mi pod ní) se vrh­la do syro­vé­ho a váš­ni­vé­ho dia­lo­gu se svý­mi „slup­ka­mi“, kte­ré jsou ovšem i její sou­čás­tí, tak­že „sun­dat je“ není tak úpl­ně mož­né (spo­le­čen­ské role i nor­my pro­psa­né do vrs­tev oble­če­ní). S vyu­ži­tím roz­ma­ni­tých cho­re­o­gra­fic­kých jazy­ků včet­ně hip hopo­vé­ho i kla­sic­ké­ho „popsa­la svou situ­a­ci“ a sou­čas­ně ji s odstu­pem „nama­lo­va­la“ – přes­to­že se během per­for­man­ce téměř nepo­hnu­la z mís­ta vyme­ze­né­ho úzkým kuže­lem svět­la: pohled klí­čo­vou dír­kou nebý­vá úlev­ný, zato může být úžas­ný i očistný.

Per­for­man­ce Lei­ly Ka nava­zo­va­la na svě­tel­nou insta­la­ci Pavly Bera­no­vé ve třech poko­jích zám­ku, kte­ré divá­ka vyved­ly z obec­ně sdí­le­né rea­li­ty do „jiné­ho pro­sto­ru“. Návrat na toli­krát navští­ve­né III. nádvo­ří, se zostře­ným umě­lec­kým vní­má­ním fun­go­val (dob­ře) i v pro­po­je­ní s per­for­man­cí taneč­ní dvo­ji­ce Camil­la Mon­ga a Chi­a­ra Mon­tal­ba­ni. Jejich dílo Passage|Paysages vtáh­lo divá­ky do pří­bě­hu dvou žen, jejich sbli­žo­vá­ní i vzá­jem­né skep­se, kte­rý umoc­ňo­val hudeb­ní dopro­vod hous­list­ky odě­né ve shod­ný ele­gant­ní čer­ný kom­plet s širo­ký­mi kalho­ta­mi. Dámy, kte­ré vědí, co chtě­jí, si jen obtíž­ně při­pouš­tě­jí, že nema­jí vše pod kon­t­ro­lou. Ces­ta k obje­vo­vá­ní vlast­ní křeh­kos­ti je bolest­ná i radostná.

Ved­le všech mimo­řád­ných taneč­ních poči­nů při­nes­la vrchol­ný záži­tek mno­hým fes­ti­va­lo­vým návštěv­ní­kům (včet­ně autor­ky člán­ku) půl­ho­di­no­vá multi­žánro­vá insce­na­ce Pan­ta Rhei ryze domá­cí­ho auto­ra, kte­rý se v minu­los­ti fes­ti­va­lu pra­vi­del­ně účast­nil jako člen pěvec­ké­ho sbo­ru žďár­ské ZUŠ. Mar­tin Říčan – autor fas­ci­nu­jí­cí­ho díla/projektu od prvot­ní­ho nápa­du přes kon­kre­ti­zo­va­nou rea­li­zač­ní vizi, vyhle­dá­ní a pro­po­je­ní všech zúčast­ně­ných uměl­ců, orga­ni­za­ci spe­ci­fic­ké­ho reži­mu pří­prav, zkou­še­ní i pre­mi­é­ry až po samot­né koneč­né reprí­zo­vá­ní – je jen o něco málo star­ší než jeho „výkon­ní uměl­ci“, jejichž autor­ský vklad doká­zal ovšem Říčan roz­vi­nout v rám­ci minu­ci­óz­ní­ho a sou­čas­ně gran­di­óz­ní­ho cel­ku. Vznik­lo neza­po­me­nu­tel­né dílo pro­po­ju­jí­cí hud­bu, film, tanec a mla­dé lidi z něko­li­ka insti­tu­cí, měst a států.

Záži­tek hlu­bo­ký a sou­čas­ně lehouč­ký jako vánek se začal tvo­řit za zvu­ku hous­lí pod scho­diš­těm a pokra­čo­val ces­tou vzhů­ru – mezi dvo­ji­ce­mi mla­dých zpě­vá­ků a sple­tí jejich pev­ných hla­sů na indi­vi­du­ál­ních hudeb­ních lin­kách z parti­tu­ry Jana Disma­se Zelen­ky. V hor­ní pre­la­tu­ře si pře­vza­la pozor­nost inten­ziv­ní fil­mo­vá pro­jek­ce pro­po­ju­jí­cí zábě­ry nato­če­né na osmi­mi­li­me­t­ro­vý film, mobil­ní tele­fon i kame­ru sní­ma­jí­cí aktu­ál­ní dění. Váš­ni­vá smyč­co­vá Zelen­ko­va kan­tá­ta poté pro­říz­la inten­ziv­ní ticho hudeb­ně-poslu­chač­ským kle­no­tem, vystří­dá­na vizu­ál­ní hos­ti­nou vypra­ve­nou pěti­cí mla­dých taneč­ní­ků. A poté už pro­bí­ha­la „jen“ pan­ta rhei, všech­no ply­nu­lo, jak divák poci­ťo­val na vlast­ní kůži, ve vlast­ním těle i všu­de oko­lo. Exis­ten­ci­ál­ní závrať obsa­hu­jí­cí ohro­mu­jí­cí štěs­tí i nesdě­li­tel­ný úžas ukot­vo­va­la pou­ze jis­to­ta spo­lu-sdí­le­ní s ostat­ní­mi v divá­ky. K nebý­va­lé­mu poči­nu v kopro­duk­ci SE.S.TA se na stra­nách Taneč­ní zóny ješ­tě vrátíme.

Zálud­né poča­sí si během fes­ti­va­lo­vé­ho víken­du vybí­ra­lo svou daň – či přes­ně­ji: při­ná­še­lo vlast­ní bene­fi­ty. Hor­ké slu­neč­né sobot­ní odpo­led­ne vyvr­cho­li­lo prů­tr­ží mra­čen, kte­rá zača­la prá­vě s potles­kem po pole­dan­ce – hipho­po­vém před­sta­ve­ní, mimo­cho­dem do inte­ri­é­ru nepře­sa­di­tel­né­ho. Vynu­ce­ný pře­sun cho­re­o­gra­fie Lei­ly Ka z exte­ri­é­ru III. nádvo­ří do tem­né­ho Kon­ven­tu se uká­zal jako šťast­ný, taneč­ní dílo ostat­ně ori­gi­nál­ně vznik­lo pro black-box a běž­ně se reprí­zu­je prá­vě v tako­vém typu pro­sto­ru. Oce­ňo­va­né noč­ní před­sta­ve­ní Ven­to z díl­ny fran­couz­ské Grou­pe ZUR, kte­ré mělo uza­ví­rat sobot­ní pro­gra­mo­vou řadu, muse­lo být zru­še­no stej­ně jako závě­reč­ná par­ty po něm. Absen­ci oče­ká­va­né­ho díla při­tom v neza­ne­dba­tel­né míře vyva­žo­val záži­tek nád­her­né bou­ře, kte­rá barok­ní­mu zám­ku mimo­řád­ně slu­ší. A spo­lu s ní se ote­vřel kva­lit­ní pro­stor pro vstře­bá­vá­ní sobot­ních zážit­ků a blou­má­ní fan­ta­zie oko­lo nich – a to pro­stor časo­vý, psy­cho­lo­gic­ký i filo­zo­fic­ký, jak už to bou­ře umí.

Otáz­ka, proč jet za sou­čas­ným tan­cem zrov­na do Žďá­ru, je tedy sku­teč­ně otáz­kou na tělo. A na vše, co se děje v jeho nitru.

O Últi­mo Momen­to: Une par­tie de soi. Režie, per­for­man­ce: João Pau­lo San­tos
Umě­lec­ký spo­lu­au­tor: Nathan Isra­ël
Sce­náris­tic­ká pod­po­ra: M: Elsa Caillat
Pod­po­ra výzku­mu a kva­li­ty pohy­bu: Marie-Anne Michel Hud­ba: Tia­go Cerque­i­ra
Svě­tel­ný design: Tia­go Tia­go, PhD: Enzo Gior­da­na Dis­tri­buce Lau­ri­ne Fran­co­is
Admi­nis­tra­ti­va: Fran­co­is Fran­co­is, ředi­tel­ka diva­dla, ředi­tel­ka diva­dla, ředi­tel­ka diva­dla: Chloé Jolly

Gire­vik. Autor a inter­pret: Roman Ška­d­ra
Zvu­ko­vý design: Aleksan­dras Lem­per­tas
Zpro­střed­ko­vá­ní výzku­mu: Ben­ja­min Rich­ter
Pohy­bo­vý kouč: Frank Kraft
Kre­a­tiv­ní pora­den­ství: Ale­xan­dras Lem­per­tas, Darragh McLou­gh­lin, Clau­dio Stella­to, Ben­ja­min Rich­ter
Stav­ba scé­ny: Tomasz Baj­sza­rowicz
Pro­duk­ce: Anna-Katha­ri­na Andre­es
Part­ne­ři a kopro­duk­ce:
Cirque­on — Cen­t­rum nové­ho cir­ku­su Pra­ha
SE.S.TA — Cen­t­rum pro roz­voj cho­re­o­gra­fie Pra­ha
The­a­ter­haus Ber­lin, DE; Schloss Bröl­lin, DE; Rin­g­lokschup­pen Ruhr Mülhe­im, DE; Jatka78 Praha.

To expe­ri­en­ce the cast­le dif­fe­rent­ly. Kon­cept: Pav­la Bera­no­vá 
Spo­lu­prá­ce: Mary­sa Hayes- video­dan­se Bour­go­gne (FR) Kon­cept videa: Pav­la Bera­no­vá, taneč­ni­ce: Moni­ka Štol­co­vá a Jiři­na Krá­so­vá. Pro­duk­ce: Pav­la Bera­no­vá a SE.S

Leï­la Ka: Pode Ser. Cho­re­o­gra­fie: Leï­la Ka
Taneč­ni­ce: Anna Tier­ney
Svě­tel­ný design: Lau­rent Fallot
Pro­duk­ce: Com­pag­nie Leï­la Ka
Part­ne­ři: Incu­ba­teur IADU / La Villet­te Fon­dati­on de Fran­ce 2017 (Paříž); Com­pag­nie Dyp­tik (St-Eti­en­ne); Espa­ce Kerau­dy — Cen­t­re de la cul­tu­re et des con­grès de Plou­gon­ve­lin; La Becquée — Fes­ti­val de dan­se con­tem­po­ra­i­ne de Brest; Le FLOW — Cen­t­re Euro­ré­gi­o­nal des Cul­tu­res Urba­i­nes de Lille; Mica­dan­ses-Paris; Le Thé­âtre, scè­ne nati­o­na­le de Saint-Naza­ire, Thé­âtre Ica­re de Saint-Nazaire. 

Passage/Paysages. Pro­jekt: Camil­la Mon­ga a Fede­ri­ca Fur­la­ni
Před­sta­ve­ní: Chi­a­ra Mon­tal­ba­ni a Camil­la Mon­ga
Hud­ba: Fede­ri­ca Fur­la­ni
Svě­tel­ný design: Mar­co Ame­da­ni
Pro­duk­ce VAN / kopro­duk­ce: TCV — URBS PICTA 

Pan­ta Rhei. Artis­tic Direc­tor: Mar­tin Říčan (CZ) 
Pro­duk­ce: Gab­rie­la Vese­lá (CZ), Kate­ři­na Hamer­ní­ko­vá (CZ) 
Chór: Can­tu Gau­de­mus (CZ) — Pav­la Jír­ko­vá, Karo­lí­na Křeč­ko­vá, Bar­bo­ra Hrn­čí­řo­vá, Kris­tý­na Růžič­ko­vá, Hana Svo­bo­do­vá, Sara Šin­de­lá­řo­vá, Bar­bo­ra Coče­vo­vá, Bar­bo­ra Říča­no­vá, Kate­ři­na Čtve­rá­ko­vá, Mag­da­le­na Cem­pír­ko­vá, Maxim Augusta, Jan Hrn­číř; Lan­de­s­ju­gend­chor NÖ (AT) — Mara-Maria Hau­t­zin­ger, Lea Dlu­hos, Han­nah Leo­nar­del­li, Johan­na Lipp, Tabea Kle­t­zer, Leon Feich­ter, Micha­el Schrö­p­fer, Cris­ti­an Hei­mel, Daniel Hol­mes, Ben­ja­min Dlu­hos, Bas­ti­an Borov­nyak, Enri­co Azu­ce­na 
Music by J. D. Zelen­ka; Music Arran­ge­ment by Jan Drá­bek (CZ); Con­sul­tati­on by Daniel Era­zo (AT) 
Film/Screening: Came­ra: Jonathan Mom­chev (CZ), Dramaturgy/Direction: Šimon Lovec­ký (CZ), Con­sul­tati­on — Petr Kačí­rek (CZ)
Dan­ce: Choreography/Performance — Matěj Pour (CZ), Nata­lie Tun (CZ) ; Per­for­man­ce — Aga­ta Sku­cińska (PL), Ema Poli­a­ko­vá (SK), Meto­děj Vyky­dal (CZ); Con­sul­tati­on — Roman Zotov-Mikshin (CZ) 
Con­cept Con­sul­tati­on: Yan Raballand (FR), Mari­ka Smre­ko­vá (SK) 
The­o­re­ti­cal Sup­port: Bar­ba­ra Maria Wil­li (CZ/DE), Katarí­na Bres­to­van­ská (SK) 
SE.S.TA Cen­t­re for Cho­re­o­gra­phic Deve­lo­p­ment & Voka­la­ka­de­mie NÖ