Dekkadancers: and

and © Lukáš Bíba

Čer­stvá novin­ka Dek­ka­dan­cers and zau­ja­la hned v něko­li­ka rovi­nách, zejmé­na dra­ma­tur­gií, téma­tem soci­ál­ní­ho pro­stře­dí jakož­to roz­pa­da­jí­cí­ho se sys­té­mu, ve kte­rém se vzta­hy ztrá­ce­jí, a jeho výkla­dem, jež se v cho­re­o­gra­fii Jiří­ho Pokor­né­ho pro­mě­ni­lo z taju­pl­né­ho poby­tu v kana­li­za­ci v o něco děsi­věj­ší návště­vu vlast­ní­ho nevědomí.

and © Lukáš Biba

Prv­ní reprí­za čer­stvé cho­re­o­gra­fie Jiří­ho Pokor­né­ho a Dek­ka­dan­cers „and” ve mně evo­ku­je „Chasm” Andrew Ske­el­se (2024), i když v tom­to pří­bě­hu nej­spíš nešlo o zvlášt­ní lid­skou rasu žijí­cí v pod­ze­mí, ale o naše vlast­ní zdi­vo­če­lé myš­len­ky v nevě­do­mí, a for­mál­ně bychom mezi obě­ma kusy nachá­ze­li sou­vis­los­ti jen stě­ží. Zatím­co Ske­els nechá­vá v pod­ze­mí hle­dat novou lid­skou rasu nové­ho boha, v Pokor­né­ho cho­re­o­gra­fii zahléd­ne­me zvlášt­ní druh spas­tic­ky pobí­ha­jí­cích bytos­tí, jejichž zrak snad záměr­ně zůstá­vá neteč­ný k vidě­né­mu, a vlast­ně se boha-svět­la spí­še bojí, než že by jím byli přitahováni.

and © Lukáš Biba

Veš­ke­rý pohyb na scé­ně byl doko­na­le syn­chro­ni­zo­va­ný a sla­dě­ný, dráž­di­vě zne­klid­ňu­jí­cí byly rtu­ťo­vi­té a šku­ba­vé pohy­by potvůrek „tam odtud”, jejichž těka­vost krás­ně dra­ma­tur­gic­ky dopl­ňo­va­la rela­tiv­ně dlou­hou scé­nu se zma­te­ním jazy­ků, jejíž foto­gra­fii vidí­te v náhle­du recen­ze: Tři páry obý­va­jí kaž­dý svou část pod­zem­ní výklad­ní skří­ně, kon­struk­ce tří kójí-terá­rií, v nichž si „poví­da­jí” jazy­kem troš­ku pře­kot­ným, troš­ku zná­mým, a troš­ku anděl­ským, jak z knih Joh­na Dee: Jako bychom zna­li jed­not­li­vá slo­va, dolé­ha­jí k nám jako zná­mí špa­něl­šti­ny, ital­šti­ny nebo ang­lič­ti­ny, ale není to ani jeden z uve­de­ných jazy­ků. Kaž­dý z akté­rů má navíc výbor­ně zvlád­nu­tou dik­ci i melo­dii nejen toho kte­ré­ho jazy­ka, ale krás­ně pra­cu­je i s tém­brem a pří­zvu­kem. Ondřej Vin­klát se doha­du­je s Patri­kem Čer­má­kem, Nela Štar­ko­váTere­zou Hlouš­ko­vou (obě jsou v „gos­sip” úžas­né) a Nata­lia Meto­di­je­va musí doslo­va držet zkrát­ka Flo­ri­a­na Gar­ciu: ten totiž jenom vrčí a ště­ká, pro­to­že o tom, co v spat­řil „tam dole”, nelze vypo­vě­dět jazy­kem, kte­rý se bez­tak vytra­til.  Lze o tom však kři­čet a vrčet.

Mám rád nedo­slo­ve­nost, ono napě­tí, vzni­ka­jí­cí z oče­ká­vá­ní na nara­tiv uvyk­lé mys­li, a magic­kých obra­zů, kte­ré v ní aso­ciu­jí čas­to něco úpl­ně jiné­ho, než byl záměr auto­rů či auto­rek. Mám rád, když mi něco uni­ká, když to uni­ká prá­vě pro­to, že „jdu s pří­bě­hem”: To je totiž také hlav­ním dra­ma­tur­gic­kým rám­cem Pokor­né­ho režie: U jeho postav totiž v tem­ném svě­tě jako divá­ci vždy přes­ně víme, kam se díva­jí. Mají na hla­vách čelov­ky, a směr jejich pohle­du je tak vždy zná­mý. Co zná­mé není je prá­vě to, co se ukrý­vá mimo jejich fokus. S tím­to klí­čem pra­co­val i mis­tr light desig­nu Lukáš Brin­da, jenž ho nejen že sla­dil s cho­re­o­gra­fic­ký­mi prv­ky, ale doká­zal jít i pro­ti nim ve výše popsa­ném smys­lu: Nemů­že nám „uka­zo­vat”, co všech­no máme jako divá­ci sle­do­vat, pro­to­že nej­vět­ší poži­tek se skrý­vá prá­vě v té tmě. V nejis­to­tě, kte­rou pokou­ší pro­blou­dit hrdi­na pod­svě­tí Albert Kaše.

and © Lukáš Biba

A tak mi nej­spíš něco uni­ka­lo, což není vůbec na ško­du: Nemi­nu­lo mne však tajem­ství a napě­tí, jež se ukrý­vá v pohy­bu Nata­lie Meto­di­je­vy, jež celý pro­stor posy­pa­la popraš­kem pul­su­jí­cí aury, popraš­kem krá­sy a svět­los­ti. V obra­zech nevě­do­mí se čas­to setká­vá­me sami se sebou, jako mecha­nik větr­ných tur­bín Schmit­ke ze stej­no­jmen­né­ho fil­mu Ště­pá­na Alt­rich­te­ra (2014), a někdo s vlast­ní ani­mou, kte­rou musí jako Pyg­ma­li­on tro­šič­ku povzbu­dit, aby nezů­sta­la jen bez­vlád­nou hadro­vou panen­kou (je zají­ma­vé, že podob­ný motiv se obje­vu­je jak v Panop­ti­ku Len­ky Vag­ne­ro­vé, tak v The Sun Bur­ki­com). Meto­di­je­vu pros­tě Vin­klát musí pod­pí­rat. Zbý­vá už jen jed­na reprí­za, kte­rou musí­te vidět zít­ra. Takhle totiž vypa­dá, slo­vy mé pří­tel­ky­ně Iris, „cho­re­o­gra­fie na svě­to­vý úrovni!”

and © Lukáš Biba

Dek­ka­dan­cers: and. Psá­no z reprí­zy 1. 11. 2024 v Jat­kách 78.

Cho­re­o­gra­fie a kon­cept: Jiří Pokor­ný, scé­no­gra­fie a kos­týmy: Jiří Pokor­ný ve spo­lu­prá­ci s Pavlem Knolle, hud­ba: David­son Jaco­nello, Light design: Lukáš Brin­da, účin­ku­jí­cí: Ondřej Vin­klát, Patrik Čer­mák, Nela Štar­ko­vá, Flo­ri­an Gar­cia, Nata­lia Meto­di­je­va, Albert Kaše, Tere­za Hlouš­ko­vá / Adri­a­na Šte­faňá­ko­vá, pro­duk­ce: Tere­za Bascho­vá, Pavel Knolle, PR a mar­ke­ting: Zuza­na Hoš­ko­vá, Hynek Toman, vizu­á­ly: Pavel Hej­ný, Foto: Lukáš Bíba.

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *