Čerstvá novinka Dekkadancers and zaujala hned v několika rovinách, zejména dramaturgií, tématem sociálního prostředí jakožto rozpadajícího se systému, ve kterém se vztahy ztrácejí, a jeho výkladem, jež se v choreografii Jiřího Pokorného proměnilo z tajuplného pobytu v kanalizaci v o něco děsivější návštěvu vlastního nevědomí.
První repríza čerstvé choreografie Jiřího Pokorného a Dekkadancers „and” ve mně evokuje „Chasm” Andrew Skeelse (2024), i když v tomto příběhu nejspíš nešlo o zvláštní lidskou rasu žijící v podzemí, ale o naše vlastní zdivočelé myšlenky v nevědomí, a formálně bychom mezi oběma kusy nacházeli souvislosti jen stěží. Zatímco Skeels nechává v podzemí hledat novou lidskou rasu nového boha, v Pokorného choreografii zahlédneme zvláštní druh spasticky pobíhajících bytostí, jejichž zrak snad záměrně zůstává netečný k viděnému, a vlastně se boha-světla spíše bojí, než že by jím byli přitahováni.
Veškerý pohyb na scéně byl dokonale synchronizovaný a sladěný, dráždivě zneklidňující byly rtuťovité a škubavé pohyby potvůrek „tam odtud”, jejichž těkavost krásně dramaturgicky doplňovala relativně dlouhou scénu se zmatením jazyků, jejíž fotografii vidíte v náhledu recenze: Tři páry obývají každý svou část podzemní výkladní skříně, konstrukce tří kójí-terárií, v nichž si „povídají” jazykem trošku překotným, trošku známým, a trošku andělským, jak z knih Johna Dee: Jako bychom znali jednotlivá slova, doléhají k nám jako známí španělštiny, italštiny nebo angličtiny, ale není to ani jeden z uvedených jazyků. Každý z aktérů má navíc výborně zvládnutou dikci i melodii nejen toho kterého jazyka, ale krásně pracuje i s témbrem a přízvukem. Ondřej Vinklát se dohaduje s Patrikem Čermákem, Nela Štarková s Terezou Hlouškovou (obě jsou v „gossip” úžasné) a Natalia Metodijeva musí doslova držet zkrátka Floriana Garciu: ten totiž jenom vrčí a štěká, protože o tom, co v spatřil „tam dole”, nelze vypovědět jazykem, který se beztak vytratil. Lze o tom však křičet a vrčet.
Mám rád nedoslovenost, ono napětí, vznikající z očekávání na narativ uvyklé mysli, a magických obrazů, které v ní asociují často něco úplně jiného, než byl záměr autorů či autorek. Mám rád, když mi něco uniká, když to uniká právě proto, že „jdu s příběhem”: To je totiž také hlavním dramaturgickým rámcem Pokorného režie: U jeho postav totiž v temném světě jako diváci vždy přesně víme, kam se dívají. Mají na hlavách čelovky, a směr jejich pohledu je tak vždy známý. Co známé není je právě to, co se ukrývá mimo jejich fokus. S tímto klíčem pracoval i mistr light designu Lukáš Brinda, jenž ho nejen že sladil s choreografickými prvky, ale dokázal jít i proti nim ve výše popsaném smyslu: Nemůže nám „ukazovat”, co všechno máme jako diváci sledovat, protože největší požitek se skrývá právě v té tmě. V nejistotě, kterou pokouší probloudit hrdina podsvětí Albert Kaše.
A tak mi nejspíš něco unikalo, což není vůbec na škodu: Neminulo mne však tajemství a napětí, jež se ukrývá v pohybu Natalie Metodijevy, jež celý prostor posypala popraškem pulsující aury, popraškem krásy a světlosti. V obrazech nevědomí se často setkáváme sami se sebou, jako mechanik větrných turbín Schmitke ze stejnojmenného filmu Štěpána Altrichtera (2014), a někdo s vlastní animou, kterou musí jako Pygmalion trošičku povzbudit, aby nezůstala jen bezvládnou hadrovou panenkou (je zajímavé, že podobný motiv se objevuje jak v Panoptiku Lenky Vagnerové, tak v The Sun Burkicom). Metodijevu prostě Vinklát musí podpírat. Zbývá už jen jedna repríza, kterou musíte vidět zítra. Takhle totiž vypadá, slovy mé přítelkyně Iris, „choreografie na světový úrovni!”
Dekkadancers: and. Psáno z reprízy 1. 11. 2024 v Jatkách 78.
Choreografie a koncept: Jiří Pokorný, scénografie a kostýmy: Jiří Pokorný ve spolupráci s Pavlem Knolle, hudba: Davidson Jaconello, Light design: Lukáš Brinda, účinkující: Ondřej Vinklát, Patrik Čermák, Nela Štarková, Florian Garcia, Natalia Metodijeva, Albert Kaše, Tereza Hloušková / Adriana Štefaňáková, produkce: Tereza Baschová, Pavel Knolle, PR a marketing: Zuzana Hošková, Hynek Toman, vizuály: Pavel Hejný, Foto: Lukáš Bíba.
