Devátý den se mladé i dospělé publikum ponořilo do příběhu letních lásek, do rytmu večerní pláže, do druhého hlasu, který vás doprovází, kamkoliv jdete. Nizozemští De Dansers přivezli na festival Think Big! příběh Hush, v němž se tišení (hush) schovávalo do mezer mezi výkřiky. Ruka na rameni, tanečníci a hudebníci se ocitají na pomezí tanečního představení a popového koncertu.
Hush © Baart Grietens
Inscenaci otevírá volání … nejprve osamělé, jako by dotyčný čekal na ozvěnu. Jako opuštěný vlk, který hledá zbytek smečky. A nachází. Volání se vrací. Ze čtyř stran, asi tři minuty se ztrácíme ve „vlčím“ volání, až se naše pozornost zastaví nad bubeníkem (Guy Corneille): „it’s scary, so please don’t be weary, whatever is heavy, but I know you’re strong.“ Za šepotu posledních veršů vchází Hans Vermunt v lněné košili, doslova vtančí na osvětlené molo, na němž se postupně seřadí všichni aktéři: Yoko Haveman stojí ozářená světlem na mole, pokleká na jedno koleno, jako by něco chtěla… prostým gestem ruky ale dává najevo, že už netouží. Zní zvuky moře, větru a klidné, na struny španělky vybrnkávané melodie. Marie Khatib-Shahidi jako by překvapením vykřikla, na scénu vbíhá Ruben von Asselt, jenž polečně s Khatib-Shahidi odtančí od Haveman. Zní španělka a guiro, jehož zvuk se postupně zintenzivňuje a zesiluje, na což tanečníci reagují prvky bojového tance a postojů. Haveman a Hans Vermunt se spojují ve dvojhlase, v tomzvuk strun utichá, pohyb se ustaluje, a začíná válení se. Přibývají swingové a jazzové tóny, atmosféra evokuje klidný večer na břehu moře, snad na riviéře, aktéři se začnou navzájem podpírat a přetahovat, často se drží za zátylek a za krk, s předkloněnými hlavami se vymaňují ze sevření druhého. Na molu se rozzáří tři lampy.
Všichni běhají po molu, Hans Vermunt znovu bere do rukou španělku, Khatib-Shahidi se tulí k Vermuntovi – on se na ní ale zavěsí, jako by se pokoušeli o re-enactment slavné fotografie Johna Lennona a Yoko Ono, ona jej povalíá, a stoupne mu na hrudník, on vstane, a chvíli ji nese na zádech. Setmí se, vidíme pouze Haveman a Khatib-Shahidi na molu, jak obě třepou dlaněmi, jež drží nad hlavami. Hudba připomíná balady Filipa Topola. „Make it rain,“ zaznívá z jeviště. Všichni se přesouvají na molo, saxofonista zůstává vzadu, před ním tancuje van Asselt. Zbylá čtveřice se od mola odděluje. Vermunt jako by chodil na místě, a prudce se přitom „odrážel“ pomocí loktů. Corneille tancuje kolem Khatib-Shahidi, a po celou dobu jako by nejprve ze sebe, a posléze i z ní setřásal kapičky deště. Haveman klečí před Wannes De Porrem, který hraje na klavír, posléze se ale přesouvá k Khatib-Shahidi, a společně tancují na molu. De Porre a Haveman zůstávají spolu. Usínání uléhání. Saxofon.
Wannes de Porre a Yoko Haveman © Baart Grietens
De Dansers je soubor tanečníků/tanečnic a hudebníků/hudebnic z Utrechtu, který vedou choreografka a tanečnice Josephine van Rheenen a skladatel a hudebník Guy Corneille. Jejich „taneční koncerty“ jsou organickým setkáním současného tance a živé hudby. S hravou anarchií vyprávějí příběhy, kterým každý rozumí. De Dansers vytváří skladby proti pocitu nehybnosti.
De Dansers: Hush. Koncept: Guy Corneille, Josephine van Rheenen, Choreografie: Josephine van Rheenen společně se souborem, Živá hudba a tanec: Ruben van Asselt, Guy Corneille, Yoko Haveman, Marie Khatib-Shahidi, Wannes De Porre, Hans Vermunt, Vybavení a světelný design: Timme Afschrift, Kostýmy: Carlijn Petermeijer, Tontechnik: Chieljan van der Hoek, Jorn Kortooms, Mees van Oosterhout, Dramaturgie: Moniek Merkx Production