Circa: Kachní rybník vs Labutí jezero

Labu­tí jeze­ro se od své­ho vzni­ku těší neu­stá­lé pozor­nos­ti tvůr­ců a inter­pre­tů, svě­to­vých balet­ních těles i taneč­ních škol, milov­ní­ků este­tic­ké­ho pohy­bu a také svá­teč­ních návštěv­ní­ků diva­del. Vele­dí­lo z 19. sto­le­tí zau­ja­lo také aus­tral­skou spo­leč­nost Cir­ca z Brisba­ne v čele s reži­sé­rem Yaro­nem Lifschi­t­zem, jenž na zákla­dě inspi­ra­ce Čaj­kov­ským zkom­po­no­val insce­na­ci Duck Pond. Sou­bo­rem zaži­tý cir­ku­so­vý slov­ník obo­ha­til v Kach­ním ryb­ní­ku o pojmy akro-bale­tu. Novin­ka z roku 2023 se před­sta­vi­la v rám­ci hlav­ní­ho pro­gra­mu fes­ti­va­lu Mon­tré­al Com­plète­ment Cirque. 

Kdo aspoň jed­nou v živo­tě viděl před­sta­ve­ní aus­tral­ské­ho sou­bo­ru Cir­ca, mohl si být od prv­ních minut jis­tý, že se při vstu­pu do sálu v mon­tre­al­ském kom­ple­xu TOHU nezmý­lil. Pro­log se stí­no­hrou prav­dě­po­dob­ně nazna­ču­jí­cí pro­mě­nu prin­cez­ny v labuť sice dopřál oka­mžik napja­té­ho oče­ká­vá­ní čeho­si taju­pl­né­ho, ale s pádem ohrom­né­ho tylu táh­nou­cí­ho se od por­tá­lů po celé šíři jevišt­ní ram­py, vsko­či­lo do pro­sto­ru deset artis­tů a „jali se metat kozel­ce“. Pro Cir­cu typic­ké řady pře­me­tů, fli­ků, salt a dal­ších gym­nastic­kých prv­ků, vrcho­li­ly přes­ný­mi násko­ky do tří­pa­t­ro­vých pyra­mid a kom­pli­ko­va­ných pozic. Co ale pozo­ru­hod­né bylo, obzvlášť při pre­mi­é­ro­vém uve­de­ní, že se artis­té sna­ži­li veš­ke­rý kon­takt s pod­la­hou a part­ne­ry změk­čo­vat. Hlu­ko­vé odclo­ňo­vá­ní však ke ško­dě cel­ku postup­ně uva­da­lo, a to nejen doslov­ný­mi pády osob či neče­ka­ný­mi sklu­zy a zavá­há­ní­mi, ale prav­dě­po­dob­ně i kvů­li tem­pu, kte­ré kus dyna­mic­ky hna­lo vpřed. 

Duck Pond © Pia Johnson

Vel­mi vol­ná adap­ta­ce čtyř aktů kla­sic­ké­ho bale­tu roman­tic­ké­ho pří­bě­hu o lás­ce prin­ce k prin­cezně zakle­té v labuť vsa­di­la v obsa­ze­ní na aso­ci­a­tiv­ní spo­ji­tost se tře­mi hlav­ní­mi hrdi­ny – Sie­gf­rie­dem, Ode­t­tou a Odi­lií. Ostat­ně, aby je divák oka­mži­tě na pohled roze­znal, princ měl kro­mě uni­form­ní kom­bi­né­zy koru­nu, Ode­t­ta zla­ta­vý při­lé­ha­vý ove­ral a Odi­lie čer­ný, stří­da­vě se jako kos­tým­ní doplň­ky obje­vo­va­ly i mno­ho­vrst­vé tutu či zdob­ný nákrč­ník. Pří­jem­ným inter­pre­tač­ním otaz­ní­kem se sta­la posta­va v čer­no-bílém ove­ra­lu. Insce­na­ce se ve vzta­hu k před­lo­ze zrcadli­la v klí­čo­vých momen­tech pří­bě­hu, dějo­vých gra­da­cích, ruku v ruce pod­po­ře­ných geni­ál­ní hud­bou. Jed­ním z funkč­ních pro­tnu­tí ori­gi­ná­lu s aus­tral­skou ver­zí se stal krá­lov­ský ples, kte­rý zaha­jo­va­la dra­ma­tic­ká dia­go­ná­la a vyklí­či­la v hand to hand duet zami­lo­va­ných koru­no­va­ný sku­pi­no­vou akro­ba­tic­kou souhrou. 

Duck Pond © Pia Johnson

Scé­nic­ký pro­stor byl v pod­sta­tě holý, v počát­ku jen ze tří stran lemo­va­ný na pru­hy per­fo­ro­va­ný­mi šála­mi evo­ku­jí­cí­mi svým třpy­tem honos­něj­ší pro­stře­dí, ane­bo jed­no­du­še pohád­ku. Veš­ke­ré vne­se­né před­mě­ty akro­ba­té vyu­ži­li jako rekvi­zi­ty k demon­stra­ci urči­té čin­nos­ti (např. koš­tě), nebo jako náči­ní (např. šála). Ve dru­hé kapi­to­le Duck Pond, jež byla dia­me­t­rál­ním odklo­nem od před­cho­zí, pak obna­že­né jeviš­tě defi­no­va­ly trans­port­ní bed­ny o roz­mě­rech akcep­tu­jí­cí lid­skou posta­vu. Cir­ku­so­vé poje­tí kla­sic­ké­ho námě­tu po celých šede­sát minut nešet­ři­lo fyzic­ký­mi sólo­vý­mi, ni páro­vý­mi výko­ny, a hlav­ně výzva­mi po spo­je­ní herec­ké­ho výra­zu a těles­né vir­tu­o­zi­ty, zde navíc v sym­bi­o­tic­kém vzta­hu akro­ba­cie – tanec. Sty­lo­vou jed­no­tu však nabou­rá­va­ly pohle­dy akté­rů do pub­li­ka, prav­dě­po­dob­ná oče­ká­vá­ní potles­ku po čís­lech, a také samot­né nástu­py do akro­ba­tic­kých sek­ven­cí, jako by se před jed­not­liv­ci rozpí­nal gym­nastic­ký kobe­rec a v pub­li­ku sedě­la poro­ta roz­hod­čích. Z dal­ších cir­ku­so­vých dis­ci­plín se men­ši­no­vě vyskyt­la vzduš­ná akro­ba­cie na šále, stra­p­sech, kru­hu, ver­ti­kál­ním laně, obru­če hula hoop a cyr whe­el, mno­hem nápa­di­tě­ji ale tvůr­ci zapo­ji­li mopy a násled­ně tyč, kte­rou per­for­me­ři mani­pu­la­cí pro­mě­ni­li v hrazdu, ane­bo péřo­vé pol­štá­ře, jež ved­ly k hra­vé hro­mad­né scé­ně plné pes­t­rých indi­vi­du­ál­ních cho­re­o­gra­fií s objektem.

Duck Pond © Pia Johnson

Urči­té výse­ky prv­ní, del­ší čás­ti před­sta­ve­ní Duck Pond by moh­ly být inter­pre­to­vá­ny jako dia­log s nedo­stiž­nou kla­si­kou, dokon­ce ale i jako její paro­die, obzvlášť při výstu­pech v kos­tý­mech a obu­vi evo­ku­jí­cí­mi kach­ny. Samot­ný závěr čís­lo jed­na nepře­kva­pil co do kva­lit­ně vyve­de­né­ho gran­di­óz­ní­ho finá­le, ale udi­vi­lo vše, co násle­do­va­lo poté. Neby­lo by vhod­né obí­rat poten­ci­ál­ní­ho divá­ka o sadu nepřed­ví­da­tel­ných pře­kva­pe­ní, byť dlou­ho­do­bý sle­do­va­tel se vel­mi rych­le zori­en­tu­je a v reper­toá­ru se mož­ná vrá­tí až do roku oko­lo 2007 – 8…, nebo si tře­ba myš­len­ka­mi odsko­čí do Bondovek. 

Duck Pond © Pia Johnson

Sou­bor věhlas­né­ho názvu letos osla­vil dva­cet let své čin­nos­ti. Ve svých sta­tis­ti­kách má pět­a­čty­ři­cet navští­ve­ných zemí svě­ta, téměř dva mili­ó­ny divá­ků a insce­na­ce jako Wun­der­ka­m­mer, Humans, Opus, Car­ni­val of the Ani­mals, Bey­ond a mno­hé dal­ší. Někte­ré z titu­lů byly v minu­los­ti, a i tepr­ve nedáv­no k vidě­ní v Čes­ké repub­li­ce, zejmé­na v rám­ci trut­nov­ské­ho fes­ti­va­lu Cir­kU­FF a praž­ské­ho mul­ti­funkč­ní­ho cir­ku­so­vé­ho cen­t­ra Jat­ka 78. Cir­ca odjak­ži­va posou­va­la až stí­ra­la gen­de­ro­vé před­sud­ky, artist­ky zvlá­da­ly dosud výhrad­ní muž­ské par­ty, obec­ně pak akro­ba­té před­ně vychá­ze­li z vlast­ních těles­ných mož­nos­tí, nespo­lé­ha­je na slo­ži­té kon­struk­ce či vyba­ve­ní. I ten­to­krát se v silo­vých par­tech neztrá­ce­ly ženy, ane­bo dokon­ce ve vyso­kých pod­pat­cích muže ata­ko­va­ly a na šálách exce­lo­va­li mno­zí čle­no­vé týmu. Před­sta­ve­ní Duck Pond je roz­hod­ně hra­vým vykro­če­ním sou­bo­ru do své tře­tí tvůr­čí deká­dy, zejmé­na najde-li si divák vlast­ní úhel pohle­du a tím smě­rem namí­ří střel­ku své­ho kom­pa­su vku­su. Ve srov­ná­ní napří­klad s Humans ale pás­ku eufo­ric­ké­ho při­je­tí tato pohád­ka od ryb­ní­ka kach­ni­ček smí­se­ná se sexy kaba­re­tem neprotrhla. 

Black Swan Duck Pond © J. F. Savaria

Psá­no z mon­tre­al­ské pre­mi­é­ry insce­na­ce Duck Pond dne 9.7. a prv­ní reprí­zy uve­de­né 10.7.2024 v TOHU v rám­ci fes­ti­va­lu Mon­tré­al Com­plè­te­ment Cirque.

Tvůr­čí tým

Režie: Yaron Lifschi­tz

Hud­ba a sound design: Jethro Wood­ward

Kos­týmy: Lib­by McDonnell

Gar­de­ro­ba: Anna Han­d­forf

Light design: Ale­xan­der Berlage

Pomoc­ná režie: Mar­ty Evans

Dra­ma­turg a cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Rani Luther

Hlas ze zázna­mu: Eli­se Greig

Svě­to­vá pre­mi­é­ra čer­ve­nec 2023, Brisba­ne, Austrálie

Výjezd na fes­ti­val Mon­tré­al Com­plè­te­ment Cirque byl rea­li­zo­ván za finanč­ní spo­lu­účas­ti Evrop­ské Unie – Next Gene­rati­on EU pro­střed­nic­tvím Národ­ní­ho plá­nu obno­vy a Minis­ter­stva kul­tu­ry ČR v rám­ci pro­gra­mu pod­po­ry Arts Insti­tu­te Pra­gue – Diva­del­ní­ho ústa­vu Pra­ha a pro­gra­mu Go & See 2024.