Vrcholem festivalu Bratislava v pohybe, a současně slavnostním zakončením jeho říjnové fáze, byla inscenace Sonoma barcelonského souboru La Veronal, v choreografii španělského tanečníka Marca Moraua. Lidové zpěvy vigüely jako by působily přímo na vegetativní nervový systém, a přenášely emoci přímo do těla, jako by jejich tóny chytly srdce do dlaně, a pořádně zmáčkly.
Příběh nevěsty, které se nepodaří splnit manželský slib, a její lůno zůstává neplodné jako „měsíční údolí” (alespoň tak jsem příběh četl já), začíná do tmy ponořeným jevištěm, jehož samotu oživují pouze ženské hlasy, pějící tradiční španělskou vigüelu. Po chvíli se hlasy ztiší, a my rozeznáváme první francouzské věty: „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi,” ale po chvíli se známý příběh láme, a my jsme svědky vyprávění ne o těch abstraktních „jiných”, kterým směřujeme svůj pohled a soucit, ale vypravěčky skutečně postaví marginalizované na piedestal: „blahoslavení, kterým řekli ne, a tím věděli, že jsou na správné cestě.” Blahoslavenými se náhle stávají všichni hříšníci, všichni, kdo se ušpinili, nebo jen prošli kolem „hříchu”: i v tom je ukryta kritika patriarchátu, neboť s marginalizovanými jsou ztotožňovány právě ženy, jak ukazují výroky, poukazující na péči, kteroun ženy společnosti dávají: „To my jsme vytáhly košík z vody.”
Když si úzký vodorovný pruh světla těsně nad pódiem udělá trošku prostoru, jeho sílícímu tlaku ustupující opona před námi vyjeví archetypální obraz skupiny žen ve verdugadách, tradičních španělských obručových sukních, jež bývaly kdysi vyztuženy subtropickou třtinou, dnešní vzory v mírném podnebném pásmu jsou vyztuženy osinou. Osm žen se po jevišti pohybuje, jako by se vznášely 3 centimetry nad zemí, jako by se jejich chodidla ani špičky podlahy ani nedotýkaly. Jako éterické postavy plují prostorem za tónů guitarro, křižují scénu, jako by jim mělo něco už už uniknout. Sonoma prý, podle anotace, znamená v „domorodém jazyce” také „údolí měsíce”. Je pravdou, že v jazyce suisun, jazyce kmenů Miwokiů a Pomojů skutečně znamená „měsíční údolí”, „mnoho měsíců”, nebo je jeho původ (sono-mar) odvozován od hlásek tso (země) a noma (vesnice), anebo existuje také verze s velkým nosem:
„V dávné minulosti se podle něj narodilo dítě předurčené k velkým činům. Indiánským zvykem bylo pojmenovat mužského potomka nějakým rozlišovacím osobním znakem. V případě tohoto dítěte byl tímto výrazným znakem nos. „Sono“ znamená v jazyce suisun ‚nos‘ a ‚Sono‘ se stalo jeho jménem. Z chlapce vyrostl mohutný muž a jeho nos se rychle zvětšoval, až dosáhl rozměrů typu Cyrana de Bergerac.”[1]
[1] Bowman, J. N., The Meaning of the Name „Sonoma”, California Folklore Quarterly, roč. 5, č. 3 (červenec 1946), s. 300 – 302
Scéna je specifická: působí doširoka otevřená, její horizont snižuje bílé zářící obdélníková platforma, dvě velké a dvě menší otočné tabule — přenášejí na scénu světlo odrazem, a snadno se jejich pomocí proměňuje barevná atmosféra inscenace, což je důležité zejména v „měsíčních” výjevech: ve scénách, v nichž jde o navození atmosféry krajiny vycházejícího měsíce, tyrkysového, jemně zelenkavého světla. Zaznívá francouzština, ale repliky, které zpočátku citují Bibli, jako by přecházely v obhajobu nejslabších: a nejen nejslabších. Jako bychom po replice „blahoslavení, kterým řekli ne, a tím věděli, že jsou na správné cestě,” cítili, že jde nejen o všechny marginalizované a utlačované, ale i o všechny hříšníky, všechny, kteří se o hřích jenom otřeli. O zloděje, násilníky, vrahy. A s nimi stojí … ženy: „jsme to my, kdo vytáhl košík z vody.” Košík s malým mužem, jenž v dospělosti přinesl desatero.
V následující scéně je žen 9, a v andalusií inspirovaných krojích rozplétají záhadu kříže, který je na jevišti obmotán lany, a ony je pomalu rozplétají, jako vlákna nějaké starobylé pavučiny. Naléhavost výpovědi se stupňuje, Lorena Nogal graduje v obžalobě, nikoho menšího, než toho nejvyššího, zatímco osm zbylých sudiček začíná znovu sošně — pohyby nohou jsou zcela nezřetelné — vířit jevištěm. V následném sólu Loreny Nogal spatřujeme nejen prvky španělské tradice (flamenco), ale pohyb má blízko k výrazům butó, nohy jsou vkořeněny do pódia, ruce a ramena se pohybují v geometrizujících trajektoriích, hlava zůstává nehybná — a v druhé části scény dokonce zahalená hyperbolizovanou mantillou — ta nezakrývá pouze vlasy, jak je ve španělské tradici zvykem, ale svou černí těsně obepíná celou tvář dvou tanečnic jako šavlová maska. Na scéně je brzy všech devět žen v černých sukních, černých celoobličejových šátkových maskách, a v bílých živůtcích, tanec vyjadřuje společenský rituál, místy evokuje ceremonii jakéhosi tajuplného sesterstva, to když uprostřed „ženského” kruhu zůstává jediná tanečnice.
Zajímavá choreografická figura se objevuje v následující scéně, v níž všechny ženy opouštějí kruhové uspořádání, a naopak se seřadí do linie, posadí se za sebe, pohyby oscilují mezi vlnou, synchronně zdviženými chodidly opakují motiv postupné eskalace, stejně, jako později pomocí synchronního pohybu paží a dlaní. Záhy se na scéně objevují dvě tanečnice ve zbytnělých maskách stařen: ty v našem kulturním okruhu evokují na prvním místě Stařeny Daniila Charmse, ale v kontextu posttraumatického vyprávění podle německého literárního vědce Alexandera Kratochvila je můžeme vnímat také jako duchy minulosti: minulosti, s níž se loučí hrdinka Sonomy. Tomu by odpovídal i fakt, že je další ženy ukládají do „rakví” — pojízdných beden, používaných pro stavění stageí. Pohřeb matek, v tomto případě ale duchů španělské minulosti, patriarchální společnosti, je důležitým momentem v životě hrdinky Sonomy. Tomu odpovídá i podivně slavnostní tanec, plný vzdechů a výkřiků mladých dívek, a „magickým” momentem byla sestava tanečnic sedících vedle sebe v jedné řadě, posílajících si „neviditelný” míč. Scéna noční můry přichází se světelnou proměnou, v níž panely i scéna zrudnou, a vigüela potemní, ozývají se bubny, rytmus, který už do konce představení neutichne, pomalý, ale jistý: jako z dob Buñuelova dospívání v Calandě, jak o něm píše v knize Do posledního dechu (Mon dernier soupir,1982).
S prvními tóny Preludia Faunova odpoledne Clauda Debussyho a plátnem na horizontu, jež připomíná Boschovu Zahradu pozemských rozkoší, přichází nejsilnější scéna, přímo zobrazující „údolí měsíců”: dívky pobíhají po jevišti se zářícími světelnými koulemi, kterou interpretuji jako mateřství, jež se jedné z tanečnic „nedaří”. Klavír přinese Lohengrina, a závěru dominuje uhrančivá scéna s bubny, jež po asi 8 minutách kulminuje tancem v bílých šatech.
Buñuel, Lorca a Jodorowski se sešli na jevišti. V choreografii Marcose Moraua vypráví příběh pádu, příběh pádu ženy, vyprávěného ženami. Je to ten typ choreografie, který strhává. Zapomínám si dělat zápisky, jen napjatě sleduji každý pohyb, poslouchám každé slovo scénické básně, jež začíná povědomě: „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi,” ale pak se to láme: „blahoslavení, kterým řekli ne, a tím věděli, že jsou na správné cestě.” Blahoslavení všichni odstrkovaní, blahoslavení všichni marginalizovaní, blahoslavení slabí. Blahoslavené ženy. A jejich síla, síla měsíce: „nebudeš smělý před slabými,” neboť jsme to „my, kdo vytáhl košík z vody.” Co začalo jako biblický příběh se láme v satanskou slavnost: satanskou v La Veyovském duchu, v níž Satan není rivalem Boha, ale principem přírody. V ní neslavíme pouze bujení, touhu po plození a život, ale i tlení, umdlévání, měsíc a noc, a i v nich je ukrytý stejný rytmus, který to bujení probouzí.
La Veronal: Sonoma, psáno z reprízy 28. 10. 2024 v Bratislavě (v rámci mezinárodního festivalu Bratislava v pohybe).
Scénář a režie: Marcos Morau
Vedoucí produkce: Juanma G. Galindo
Choreografie: Marcos Morau ve spolupráci s tanečníky a tanečnicemi
Hrají: Lorena Nogal, Marina Rodríguez, Ariadna Montfort, Núria Navarra, Àngela Boix, Laia Duran, Anna Hierro, Alba Barral, Julia Cambra.
Text: El Conde de Torrefiel, La Tristura a Carmina S. Belda
Répétiteurs: Estela Merlos a Alba Barral
Umělecký a dramaturgický poradce: Roberto Fratini
Asistentka zpěvu: Mònica Almirall
Technická režie a světelný design: Bernat Jansà
Vedoucí scény, rekvizity a speciální efekty: David Pascual
Zvukový design: Juan Cristóbal Saavedra Hlas María Pardo
Scénografie: Bernat Jansà a David Pascual
Kostýmy: Silvia Delagneau
Kostýmy: Ma Carmen Soriano
Klobouky: Nina Pawlowsky
Masky: Juan Serrano — Gadget
Speciální efekty, výroba obrů: Martí Doy
Rekvizity: Mirko Zeni
Produkce a logistika: Cristina Goñi Adot a Angela Boix
1 komentář