Bílý králík se prohnal Akropolí. Last Dance a Ark Rave Session

Tere­za Ondro­vá: Last Dan­ce © Voj­těch Brtnický

Tem­po­ra­ry Collecti­ve uve­dl v Palá­ci Akro­po­lis 19. lis­to­pa­du dvojdíl­ný a dvou­do­mý večer, dýcha­jí­cí piet­ním a medi­ta­tiv­ním kli­dem Last Dan­ce Tere­zy Ondro­vé a Pet­ry Tej­no­ro­vé, a pono­rem do mys­li těla a orga­nis­mu lid­ské­ho spo­le­čen­ství s ame­ric­kým taneč­ní­kem, usa­ze­ným a půso­bí­cím v Amster­da­mu, Con­no­rem Schu­ma­che­rem a jeho Ark Rave Sessi­on. Bílý krá­lík nás vzal za ruku, a pro­ve­dl krá­li­čí norou až do samot­né říše divů.

Tere­za Ondro­vá: Last Dan­ce © Voj­těch Brtnický

Dvojdíl­nost veče­ra je zřej­má, pro­to­že prv­ních 45 minut nás Tere­za Ondro­vá pro­ved­la pří­bě­hem opouš­tě­ní v Last Dan­ce, a dal­ších 40 jsme šli za bílým krá­lí­kem Con­no­ra Schu­ma­che­ra: jako by i Con­nor od začát­ku akce mumlal: „Ach jo! Ach bože! Při­jdu poz­dě!,“ i když v Last Dan­ce neby­lo kam spěchat. 

Cho­re­o­gra­fie Tere­zy Ondro­vé a Pet­ry Tej­no­ro­vé Last Dan­ce začí­ná poma­lým dub­ste­pem, Tere­za Ondro­vá se s jeho stup­ňu­jí­cím se tem­pem i inten­zi­tou sta­ví tvá­ří k čel­ní „stě­ně” pub­li­ka, jež jí obklo­pu­je ze tří stran v jevišt­ním pro­sto­ru, jenž je v Palá­ci Akro­po­lis defi­no­ván ješ­tě pomo­cí něko­li­ka splý­va­vých pra­po­rů s nápi­sy, vzta­hu­jí­cí­mi se k téma­tu opouš­tě­ní a ztrá­ty: „How do we over­co­me the loss?” či „The loss of some­o­ne clo­se to us?” Tyto otáz­ky by v pro­sto­ru ani nemu­se­ly být typo­gra­fic­ky pří­tom­né, pro­to­že jsou sro­zu­mi­tel­né z Ondro­vé sděl­ných pohy­bů a mimiky.

Tere­za Ondro­vá: Last Dan­ce © Voj­těch Brtnický

V poma­lém a úchvat­ně ply­nu­lém pohy­bu zdví­há paže, dla­ně smě­řu­je do pub­li­ka, a když se tóny hud­by spo­leč­ně pře­su­nou o oktá­vu výš, vydá­vá se Ondro­vá celým tělem za pra­vou paží smě­rem k pod­la­ze, pro­hý­bá kole­na, opa­tr­ně pro­chá­zí stře­dem pódia. Pra­vou dla­ní se lehce dotý­ká hru­di, a zno­vu smě­řu­je k zemi, a veš­ke­rý její pohyb je posa­ze­ný v rame­nou, z ramen vždy vychá­zí, a do ramen se vrací.

Tere­za Ondro­vá: Last Dan­ce © Voj­těch Brtnický

Ges­ty opa­tr­né­ho vzý­vá­ní se při­bli­žu­je k pub­li­ku, kte­ré ji obklo­pu­je ze tří stran. Pro­hlí­ží si divá­ky, jako by k nim měla něja­kou prosbu, pro­hlí­ží si nápi­sy na splý­va­vých pra­po­rech, a pohyb táh­ne od paty do ramen jako vlnu. Bílý krá­lík se ale nej­pr­ve obje­vu­je prá­vě u ní, niko­liv až u Con­no­ra Schu­ma­che­ra, jenž ve mně ale tuto meta­fo­ru zapá­lil inten­zi­tou pro­žit­ku: Z repro­duk­to­rů totiž zní tóny Whi­te Rab­bit Jef­fer­son Air­pla­ne (1967), resp. jejich rema­ke: „One pill makes you lar­ger, And one pill makes you small. And the ones that mother gives you, Don’t do any­thing at all.” Poin­tou pís­ně Whi­te Rab­bit je, že zatím­co v pohád­kách míva­jí prin­cez­ny prin­ce, kte­rý je zachrá­ní, Alen­ka je na vše sama — tak, jako je sama ve své ztrá­tě Tere­za Ondro­vá, a jako jsme byli či bude­me kaž­dý z nás. 

Při­chá­zí střih, zti­še­ní. Poma­lý tlu­kot srd­ce. Oběh­la pódi­um, rych­le. Točí se zle­va dopra­va, těžiš­tě pře­ná­ší nad pódi­em, krou­ží jím, a odpru­žu­je pohyb v kole­nou. Vždy se při­blí­ží k něko­mu v pub­li­ku, jako­by s ním chtě­la tiše roz­mlou­vat, uká­že dla­ně, vol­ně roz­pa­že­né, ale vždy odchá­zí, jako by nevě­dě­la, jak se vzta­ho­vat k dru­hým, nebo už pros­tě nemá ke komu. Jako by v pub­li­ku pozná­va­la zná­mé tvá­ře, a v nadě­ji roz­ho­vo­ru s kým­si z minu­los­ti, s někým hod­ně blíz­kým, se pokou­še­la, sama nevě­říc vlast­ním smys­lům, hovo­řit a navá­zat kon­takt. Ten se jí ale pokaž­dé roz­pad­ne v nic, v nedo­stiž­nou vzpo­mín­ku. A zatím vším jen ode­vzda­né krče­ní rameny.

Tere­za Ondro­vá: Last Dan­ce © Voj­těch Brtnický

Se změ­nou osvět­le­ní sto­jí Ondro­vá ve svě­tel­ném kuže­lu, poma­lé a roz­váž­né pohy­by k němu pro­mlou­va­jí jako k pla­ché lani. Dla­ně vzta­hu­je k něče­mu vzhů­ru, jako­by to chtě­la utrh­nout, dotknout se toho ve své malos­ti, nebo nao­pak k zemi, jako by chtě­la cosi sebrat a pový­šit, nad hla­vu. Jak jí jde pohyb čas­to do ramen a kumu­lu­je se v nich, jako by krči­la rame­ny, vyvo­lá­vá to dojem váha­vos­ti nebo ode­vzda­nos­ti: „Co s tím? Co se dá dělat?” Když něko­ho ztrá­cí­me, nesm­rá­ká se jenom v nás, ale záro­veň někde jin­de sví­tá. A s touhle nadě­jí vbě­hl bílý krá­lík do náru­če Schumacherovi.

Con­nor Schu­ma­cher © Voj­těch Brtnický

Con­nor Schu­ma­cher ve své 40 minu­to­vé roz­cvič­ce uká­zal v ratiu zakle­té mys­li něco, čemu nemu­sí rozu­mět. Vete­rán­ky a vete­rá­ni DJin­gu, club­bin­gu a ravu nevi­dě­li nic nové­ho. Já roz­hod­ně. Con­nor Schu­ma­cher je taneč­ní umě­lec a umě­lec­ký vedou­cí nada­ce Stichting ARK, s níž pořá­dá pohy­bo­vé kur­zy a ravy a vytvá­ří před­sta­ve­ní s cílem při­mět lidi k pohy­bu. Je pře­svěd­če­ný, že svět by byl lep­ším mís­tem, kdy­bychom tan­či­li kaž­dý den, a dokon­ce pořá­dá pohy­bo­vé worksho­py, zamě­ře­né na stříz­li­vost (absti­nen­ci od alko­ho­lu, tzv. Sober Rave Sessi­ons).

Con­nor Schu­ma­cher © Voj­těch Brtnický

„Nevní­mám se jako cho­re­o­graf. Zají­má mě spí­še vytvá­ře­ní situ­a­cí, v nichž jako pozo­ro­va­tel dostá­vá­te pro­stor pro tří­be­ní otá­zek naší doby. Pokud toho mohu dosáh­nout tan­cem, pak udě­lám tanec. Pokud toho mohu dosáh­nout tím, že udě­lám veče­ři, tak ji udě­lám. Pokud to mohu udě­lat tím, že udě­lám oblak, je tu oblak.“ (Con­ny Janssen Danst)

Con­nor Schu­ma­cher © Voj­těch Brtnický

Má kole­gy­ně Jana Bohutín­ská Schu­ma­che­ro­vu insce­na­ci komen­to­va­la slo­vy, že by moh­lo jít o „taneč­ní kýč”. Obec­ně nic pro­ti kýči nemám, ani pro­ti taneč­ní­mu, ale rozu­mím její pochyb­nos­ti: Jsme Schu­ma­che­rem nejen mani­pu­lo­vá­ni, ale zřej­mě za to dostá­vá­me jen náhraž­ku sku­teč­né klu­bo­vé atmo­sfé­ry, pro kte­rou bychom si moh­li dojít do kte­ré­ho­ko­liv klu­bu. Já spí­še než mani­pu­la­ci a náhraž­ku vní­mal roz­běh­nu­té­ho bílé­ho krá­lí­ka tan­ce, kte­rý mi umož­ňu­je ale­spoň na pár desí­tek minut vystou­pit z hla­vy, a poku­sit se to krás­né zví­ře jmé­nem Tanec nejen popi­so­vat, ale také nesmě­le pohla­dit. Mož­ná je to neod­bor­né, ale potře­bu­ju se nechat troš­ku pokou­sat. A nej­spíš pro­to jsem schop­ný a ochot­ný pře­hlí­žet nedo­stat­ky, pro­to­že během roz­cvič­ky se Schu­ma­che­rem jsem byl spíš já ten krá­lík — hyp­no­ti­zo­va­ný, a vděč­ný za drbání.

Con­nor Schu­ma­cher je jed­ním z při­dru­že­ných uměl­ců Dansa­te­liers. Jako tvůr­ce si Schu­ma­cher v prů­bě­hu let vyvi­nul vlast­ní diva­del­ní jazyk tím, že v rám­ci pro­ce­su při­jal pří­stup zamě­ře­ný na jiné než for­mál­ní prv­ky. Schu­ma­che­ra zají­má zejmé­na to, jak rezo­nu­je tady a teď v pro­stře­dí diva­dla, a to jak pro per­for­me­ra, tak pro divá­ky. „Vrhám se do pro­žit­ků, kte­ré zakou­ším jako poci­ty roz­lo­že­né na vje­my,” píše v kni­ze Raving Mcken­zie Wark, „z nich pak vyvstá­va­jí kon­cep­ty.” (Raving 2023: 77). Přes­ně to cítím. Vychá­zí z pohy­bu kolem mě, uvnitř mě, ale ne z mojí hla­vy. Prá­vě o to se zají­má Schu­ma­cher: o vše, čím by tanec mohl být, v čem by mohl při­spět k revo­luč­ní­mu myš­le­ní, kte­ré nás pře­sa­hu­je. Tak se pojď­me hýbat.

Last Dan­ce

Tvůr­ky­ně kon­cep­tu:  Tere­za Ondro­vá, Pet­ra Tejnorová

Cho­re­o­gra­fie a per­for­man­ce: Tere­za Ondrová

Hud­ba: Jiří Kon­va­lin­ka

Svě­tel­ný design: Katarí­na Ďuricová

Zvu­ko­vý design: Jan Sed­lá­ček

Pro­duk­ce: Tem­po­ra­ry Collecti­ve / Júlia Pec­ko­vá, Danie­la Řeháková

Spo­lu­prá­ce na pro­sto­ro­vé gra­fi­ce: Von Saten

Ark Rave Session

Kon­cept: Con­nor Schumacher

Psá­no z pre­mi­é­ry 19. 11. 2024 v Palá­ci Akro­po­lis v Praze.