Ani odraz, ani realita

Lívia Mendéz Balážová: Vnorená © Kamil Hauptmann

Zane­dbá­vám sebe s péčí o dru­hé. Obě­ma stra­nám dochá­zí síla. Poci­ty selhá­ní a zra­dy. Mohou být pěk­né okol­nos­ti pro smrt? Slo­ven­ský sou­bor Odi­vo sesbí­ral doku­men­tár­ní útrž­ky ze živo­ta Zuza­ny Gál­ko­vé, kte­rá opa­t­ro­va­la své­ho dědeč­ka a potaž­mo babič­ku. For­mou audio zázna­mu sdí­lí své zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce v dět­ství a chví­le strá­ve­né s pra­ro­di­či, kte­ré se z pří­jem­ných oka­mži­ků postup­ně mění v bolest­né vzpomínky.

Lívia Men­déz Balá­žo­vá: Vno­re­ná © Kamil Hauptmann

Kon­cept a režie Márie Danado­vé a Moni­ky Ková­čo­vé pra­cu­je na prin­ci­pu tzv. (re)performance. Sou­čás­tí repríz jsou jiní taneč­ní­ci, kte­ří dostá­va­jí manu­ál měsíc před koná­ním. V rám­ci své domá­cí pří­pra­vy se sezná­mí se zázna­mem před­sta­ve­ní, dra­ma­tur­gic­kou kom­po­zi­cí a pohy­bo­vým mate­ri­á­lem instruk­táž­ní­ho videa cho­re­o­gra­f­ky. Tím­to způ­so­bem si per­for­man­ce pone­chá­vá auten­tic­ké pro­ve­de­ní, když kaž­dý taneč­ník při­ná­ší svůj jedi­neč­ný fyzic­ký a emoč­ní pro­jev. Během ost­rav­ské návštěvy byla pří­tom­na cho­re­o­gra­f­ka per­for­man­ce Lívia Men­déz Balá­žo­vá

Audi­o­vi­zu­ál­ní per­for­man­ce byla zasa­ze­na do pro­sto­ru hudeb­ní­ho klu­bu Bar­rák. Divá­ci byli usa­ze­ni do ovál­né­ho tva­ru, v jehož stře­du se ode­hrá­va­la udá­lost. Návštěv­ní­ci jsou obklo­pe­ni danou akcí ze všech mož­ných úhlů, k čemuž výraz­ně při­spí­vá roz­mís­tě­ní repro­duk­to­rů po stra­nách. To umož­ňu­je imer­ziv­ní ponor do per­for­man­ce a roz­ví­jí slu­cho­vé vní­má­ní při změ­ně zvu­ko­vých pozic vychá­ze­jí­cích z jed­not­li­vých kaná­lů. Scé­no­gra­fic­ká výpra­va Jura­je Poli­aka sestá­vá z pěti napl­ně­ných van s vodou roz­mís­tě­ných po celé plo­še. Scé­nic­ký pro­stor je obo­ha­cen o kine­tic­kou insta­la­ci Mar­ti­na Bízi­ka. Na vanách jsou umís­tě­ny hyd­ro­fo­nic­ké mik­ro­fo­ny, kte­ré sní­ma­jí zvu­ko­vé vlny při dote­ku s vodou a povr­chem stěny.

Lívia Men­déz Balá­žo­vá: Vno­re­ná © Kamil Hauptmann

Men­déz Balá­žo­vá je dopro­vo­dem fyzic­ké­ho ztě­les­ně­ní poci­tů Gál­ko­vé. Taneč­ni­ce začí­ná a zakon­ču­je per­for­man­ce na mís­tě pla­vec­ké židle, jejíž výš­ka umož­ňu­je roz­hled na celou scé­nu. Tato pozi­ce posky­tu­je bez­peč­né pro­stře­dí. Čas na nadech­nu­tí a vydech­nu­tí. Je potře­ba mít nad­hled a být nad věcí, aby byla schop­na kori­go­vat danou situ­a­ci. Má ale vše pod kon­t­ro­lou? Řídí svůj nebo život dru­hých? Tako­vé otáz­ky vyvstá­va­jí na mysl, zatím­co hla­so­vá inter­pret­ka sdí­lí své zku­še­nos­ti. Na pla­vec­ké žid­li se per­for­mer­ka obje­vu­je tři­krát. Naho­ru po schůd­cích jsou její kro­ky rych­lej­ší. Naho­ře ji totiž čeká klid a poza­sta­ve­ní. Dolů už se schá­zí hůře, což opa­tr­ným a poma­lým pro­je­vem před­sta­vu­je. S její­mi sestu­py se nabí­zí úva­hy nad tíhou, nároč­nos­tí a bře­me­nem sou­vi­se­jí­cí s posky­to­vá­ním péče o své blízké. 

Lívia Men­déz Balá­žo­vá: Vno­re­ná © Kamil Hauptmann

Pro­stře­dí kou­pel­ny je intim­ním mís­tem, v němž jsme těles­ně a psy­chic­ky odha­le­ní v naší nej­vět­ší zra­ni­tel­nos­ti. Záro­veň sym­bo­li­zu­je fyzic­kou, ale i dušev­ní očis­tu těla. Inten­zi­ta cho­re­o­gra­fic­ké výpra­vy gra­du­je spo­lu s vyprá­vě­ným pří­bě­hem. Zpo­čát­ku je pohyb taneč­ni­ce uzem­něn. Svý­mi zády sklouzá­vá po bale­ti­zo­lu a objíž­dí jed­not­li­vé vany. Od sezná­me­ní se s pro­sto­rem nahma­tá­vá povrch vany a balan­cu­je na hra­nách objek­tu při zmín­ce o hle­dá­ní rov­no­váhy v cha­o­tic­kém živo­těvy­pra­věč­ky. Její dny splý­va­jí, což je per­for­mer­kou repre­zen­to­vá­no toče­ním se v kru­hu. Postup­né zrych­lo­vá­ní refe­ru­je ke sta­vu uvíz­nu­tí. Záro­veň si ústa zakrý­vá rukou, v ges­tu vnitř­ní­ho uklid­ně­ní a zabrá­ně­ní nega­tiv­ní­ho emoč­ní­ho výle­vu, s nímž hla­so­vá inter­pret­ka bojo­va­la. Podob­ným sty­lem taneč­ni­ce vytvá­ří opa­ku­jí­cí se smyč­ku odka­zu­jí­cí k den­ním úko­lům Gál­ko­vé, kte­ré zača­ly splý­vat s kaž­do­den­ní ruti­nou její babič­ky. Rych­lý záklon hla­vy evo­ku­je polknu­tí léků, krok vpřed je sna­ha o fun­go­vá­ní a svě­še­ní hla­vy dolů ulé­há ke spán­ku. Koloběh sestá­va­jí­cí z čin­nos­tí „léky, fun­go­vat, léky, spát“ je vyvr­cho­le­ním časo­vé smyč­ky s níž při­chá­zí kře­čo­vi­té pro­je­vy performerky.

Lívia Men­déz Balá­žo­vá: Vno­re­ná © Kamil Hauptmann

Závě­rem lze vypo­zo­ro­vat dvo­jí kon­trast v pohy­bo­vém apa­rá­tu, na němž má výraz­ný podíl živý hudeb­ní dopro­vod Luká­še Kubi­či­ny a Dávi­da Javor­ské­ho, kte­rý zpí­vá tex­ty pís­ní Jaku­ba Mud­rá­ka. Spo­leč­ně jsou sou­čás­tí kape­ly Myši na poli. Men­déz Balá­žo­vá se oci­tá v blíz­kos­ti mixáž­ní­ho pul­tu a na tvá­ři se jí tva­ru­je úsměv. Z tan­ce je cítit pro­jev rados­ti a sil­né­ho inten­ziv­ní­ho napo­je­ní s hudeb­ním dopro­vo­dem. Výrazná změ­na v pro­je­vu a odleh­ču­jí­cí zápal ener­gie je pře­ru­šen seka­vý­mi pohy­by při­po­mí­na­jí­cí robo­tic­ké říze­ní těla. Rov­něž je tím­to způ­so­bem umě­le upra­ven audio hlas vypra­věč­ky. Daná pasáž zachy­cu­je ztrá­tu vní­má­ní času a její dopa­dy, jako je zeší­le­ní a fyzic­ké vyčer­pá­ní, k němuž dochá­zí také kvů­li nad­měr­né­mu těles­né­mu výko­nu samot­ná performerka.

V hla­vě mi do teď zní úry­vek z pís­ně: „Ani odraz, ani rea­li­ta.“ Nemož­nost sebe­re­flexe a poci­ty mize­ní vlast­ní iden­ti­ty. Pří­tom­nost se stá­vá roz­ma­za­nou a pře­chá­zí do vzpo­mí­nek minu­los­ti. Zpo­čát­ku se taneč­ni­ce vyhý­bá vodě, než dojde k prv­ním doty­kům s hla­di­nou. Závě­rem omý­vá vodou své ruce a mokrý­mi prs­ty pro­jíž­dí vla­sy, při čemž na tvá­ři má výraz kli­du. Voda očiš­ťu­je neje­nom v reál­ném slo­va smys­lu, ale i v tom ritu­ál­ním. Vno­re­ná pou­ka­zu­je na nerov­no­měr­né roz­dě­le­ní odpo­věd­nos­ti za péči o seni­o­ry nebo nemoc­né mezi rodi­nu a zdra­vot­ním či stát­ním sys­té­mem. Na rodin­ných pří­sluš­ní­cích je poté sne­se­na hlav­ní tíha, kte­rá je nejen fyzic­ky a psy­chic­ky nároč­ná, ale také finanč­ně. Per­for­man­ce je sil­nou výpo­vě­dí jedin­ce a ote­ví­rá pro­ble­ma­ti­ku nedo­sta­teč­né pod­po­ry ze stra­ny státu.

Lívia Men­déz Balá­žo­vá: Vno­re­ná © Kamil Hauptmann

Psá­no z před­sta­ve­ní dne 29.9. 2024 v rám­ci MOVE Fest Ostrava.

Námět, kon­cept a režie: Mária Danado­vá a Moni­ka Kováčová

Hud­ba: Dávid Javor­ský, Lukáš Kubi­či­na (Myši na poli)

Tex­ty pís­ní: Jakub Mud­rák (Myši na poli)

Cho­re­o­gra­fie: Lívia Men­déz Balážová

Zvu­ko­vá kine­tic­ká insta­la­ce: Mar­tin Bizík

Scé­no­gra­fie: Juraj Poliak

Stá­žist­ka: Mar­ti­na Chmelanová

Per­for­mer­ka: Lívia Men­déz Balážová

Výro­ba scé­ny: Devo­nic, s.r.o. 

Part­ne­ři: Záhra­da – cen­t­rum nezá­vis­lej kul­t­ú­ry, Diva­dlo Štúdio tan­ca Hlav­ným part­ne­rom pro­jek­tu a z verej­ných zdro­jov pod­po­ril Fond na pod­po­ru umenia.

Pre­mi­é­ra: 15. 2. 2024

Od Tereza Kubalová

Tereza Kubalová aktuálně studuje navazující magisterský dvouobor Divadelní studia a Rozhlasová a televizní studia na KDFS UP v Olomouci. V rámci své diplomové práce se věnuje výzkumu současných teoretických konceptů zabývajících se Festival Studies. Svou pozornost věnuje taktéž metodám zkoumající současné body-based arts.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *