RECENZE - Kdysi, ve druhé polovině devadesátek, se na jednom přírodním koupališti objevila mladá rodina. On, ona a batole. Mladý tatínek, hubený obrýlený intelektuál, po chvíli pozorování relaxujících rekreantů, znervózněl a ptal se ženy: „Proč tu nejsou nějaký normální chlapi? Proč nikdo z nich nevypadá trochu jako já?“ Opravdu – kolem se povalovali samí vyholení, namakaní kulturisti – tehdy ještě ne pokérovaní -  a vedle nich bloňďaté, voděodolnými líčidly vykrášlené krasavice (tehdy ještě ne se silikony). Tehdy to začínalo být s normálními lidmi pomalu nahnutý.

To ale ještě byla doba, kdy reklama na sladkosti ukazovala upatlané děti od čokolády a ne smyslné krasavice halící své ztopořené bradavky do animované polevy, kdy stačilo říct „mňam“, aby bylo jasné, že to chutná, a ne oroseně vydechnout jako při orgazmu, což se běžné dělá dnes.

Přesně sem mířilo svůj posměch poslední dílo souboru Verte – na sexuálně vydrážděný label naší současnosti. Na fakt, že se nám to tady kolem sexu tak trochu vymklo, což je pro některé lidi obtěžující, trapné, jiným to nevadí, ale s ohledem na zdravý duševní rozvoj dětí (tedy budoucnost lidstva) i poměrně nebezpečné. Útoky na první signální dělají z dnešní společnosti živočišný druh, který jako jediný platí daně a telefonuje. A to se omlouvám většině živočišných druhů. Možná je to u lidí reakce na všeobecné snížení fertility, že sami sebe prezentují jako neustále připravené ke kopulaci. Nějak se však při tom vytrácí důstojnost, nezdá se vám?

„Kolik váží vaše touha“ je romanticky znějící titul apelativní performance, která ironizuje výše popsaný - médii a reklamou hutně prosazovaný - image současných mužů a žen. Žena se tu ukáže v mnoha trapných variantách např. jako vypatlaná, značkami posedlá Nána, která mluví trochu jako splašený robot, je drzá, aktivní, asertivní – prostě na zabití (Veronika Kotlíková), pohybově rychlá, aerobická, bez reakce na bolest a bez citu ke svému tělu – její partner(ka) s ní hnusně smýká wrestlingovými hmaty, mrská s ní o podlahu, nestydatě ji ošahává … a ona jakoby nic nechápala, jako by se jí to netýkalo, úplná guma.

Jsou tu i další typy - nejvýraznější pravděpodobně sex dance girl v podání Heleny Arenbergerové. Její velké číslo patří k vrcholům choreografie a kvalitou ironie k tomu nejlepšímu, co jsem na toto téma kdy u nás viděla. Drive s jakým tančí v podprdě a zlatých upnutých boxerkách je legrační už sám o sobě, když ještě tu a tam naznačí jaká je to dřina, co všechno při tom bolí, pustí trochu víc páry do klišovitých gest – cenění zubů, rozhození  vlasů  – válíte se smíchy.  Nutno podotknout, že  Arenbergerová většinu této části choreografie tančí s podporou dalších „sboristek“, takže jejich sexy dance vynikne v násobku.  

Další part patří Tereze Ondrové, která svoji proměnlivost, frigovský  talent a další nečekané polohy prokázala už v dřívějších Found and Lost, Případech doktora Toureta a jiných. V Touze je víceméně za chlapa a je na ní, aby pomocí hrstí kapesníků narvaných v rozkroku dráždila gesticky i verbálně atmosféru na jevišti. Její role však není jednoznačně k přečtení, stejně jako role Lucie Kašiarové, která celkem brzo ztratí kontury, nebo jich ani nenabyde. Přitom je jejím tělesným konturám věnováno významné místo – určitou dobu je totiž navlečená v jakési růžové úpletové punčošce, pod níž sundává vrstvený kostým (to je v této inscenaci principiální záležitost – vrstvení, které prodlužuje a zvyšuje napětí, když jsou jednotlivé vrstvy oděvu odkládány), ale jinak je tu, řekla bych, trochu do počtu.

Bohužel celé dvě třetiny představení, které jsem viděla, nějak drhly. Ironizované pravdy o lidské povrchnosti, o tom, že žena je objekt apod. nebyly až tak zábavné, jak by si asi autorky přály. Ani vážné chvilky, kterých se v inscenaci také pár najde, neměly tu pravou jímavost, tu ostří hranu.  Nakonec skutečnou touhu a zdravou vášeň nesla ve svých písních kapela, která hrála ukryta cudně za oponou.   Říkají si Zrní. Ne Semena.  Zrní.  Je to kapela „úplně normálních kluků“.  

Jana Návratová, 17. 1. 2012

Kolik váží vaše touha
Choreografie: VerTeDance
Tančí: Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková, Helena Arenbergerová, Lucia Kašiarová
Hudba: Zrní
Choreografická spolupráce: Peter Jaško
režijní spolupráce: Petra Tejnorová
dramaturgická spolupráce: Lukáš Jiřička
premiéra: 12. 12. 2011, divadlo Ponec Praha