Tanec. Poezie.

foto: Anne Van Aerschot

Cho­re­o­gra­fie Bel­gi­čan­ky Anne Tere­sa de Keer­sma­e­ker zůstá­va­jí neod­mys­li­tel­ně spo­je­né s insce­na­cí Rosas danst Rosas z roku 1983, kte­rá také dala jmé­no její taneč­ní sku­pi­ně Rosas. Na začát­ku úno­ra uved­la Keer­sma­e­ker v ham­bur­ském kul­tur­ním cen­t­ru Kamp­nagel, svou zatím posled­ní insce­na­ci Gol­den hours [As you like it] v podá­ní mla­dých taneč­ní­ků ve věku mezi 20 a 30 lety. Jed­ná se o taneč­ní adap­ta­ci kome­die Jak se vám líbí, kde se tanec stá­vá své­byt­ným jazy­kem, kte­rým těla taneč­ní­ků doslo­va pro­ná­ší Shake­spea­ro­vy verše.

Diva­del­ní pro­stor v jed­nom ze sálů Kamp­nage­lu má aré­no­vi­té uspo­řá­dá­ní hle­diš­tě, kde divák shlí­ží z výš­ky na obrov­skou čer­nou scé­nu zhru­ba o veli­kos­ti 20x20 met­rů. Na ní během bez­má­la tří hodin odtan­čí sou­bor Shake­spea­rův text, kte­ré­mu zůsta­la cho­re­o­gra­f­ka do důsled­ku věr­ná. Taneč­ní­ci odvy­prá­vě­ly mlč­ky celý pří­běh Orlan­da a Rosa­lin­dy pomo­cí svých těl verš po ver­ši, zatím­co se nevy­slo­ve­né pro­mlu­vy pro­mí­ta­ly na zad­ní stě­nu jeviš­tě. Prů­vod­ním taneč­ním prin­ci­pem byla taneč­ně sty­li­zo­va­ná pan­to­mi­ma, smě­si­ce modern dan­ce a sou­čas­né­ho tan­ce, posta­ve­ná na čet­ných sko­cích, řeči rukou a kro­cích podo­ba­jí­cím se úsko­kům. Jako by si taneč­ní­ci v hla­vě odří­ká­va­li své repli­ky, kte­ré pak vysub­li­mo­va­ly na povrch v podo­bě toho­to taneč­ní­ho jazyka.

Ryt­mus ver­šů slou­žil stej­ně jako melo­die linou­cí se mís­to z hudeb­ních nástro­jů zevnitř tan­cu­jí­cích těl taneč­ní­ků. Všech­ny dia­lo­gy se ode­hrá­va­ly bez hud­by v napros­tém tichu. Hýba­jí­cí se tělo zůsta­lo ničím neru­še­né ve stře­du pozor­nos­ti; ve své celist­vos­ti se dáva­lo na odiv a zdů­raz­ňo­va­lo svou feno­me­nál­ní důle­ži­tost. Hud­bu suplo­va­la jeho ener­gie, hla­si­těj­ší nádech, výdech či vzdech, dopa­dy ze sko­ků tlu­me­né podráž­kou běžec­kých bot.

Hudeb­ní motiv pís­ně Gol­den Hours z alba Ano­ther Gre­en World Bri­a­na Eno se obje­vil na začát­ku a na kon­ci insce­na­ce a také jako jas­ný pře­děl mezi jed­not­li­vý­mi děj­ství­mi. Tato píseň údaj­ně inspi­ro­va­la cho­re­o­gra­f­ku ke zpra­co­vá­ní Shake­spea­ro­va tex­tu a v cho­re­o­gra­fii dotvá­ře­la poža­do­va­nou atmo­sfé­ru. Anne Tere­sa de Keer­sma­e­ker se v poje­tí původ­ní­ho dra­ma­tu zamě­ři­la hlav­ně na motiv mla­dé lás­ky i hříč­ky, bláz­nov­ství, zkouš­ky a nástra­hy, kte­ré kla­de. Pod­trh­la je prá­vě popo­vým šlágrem z polo­vi­ny 70. let a poho­dl­ným „sna­e­kers“ sty­lem oble­če­ní, ve kte­rém taneč­ní­ci vystu­po­va­li. Tep­lá­ko­vé miki­ny s kapu­cí, vol­ná trič­ka, čer­né legí­ny a pes­t­ro­ba­rev­né běžec­ké boty se zde sta­ly sou­čas­ným sym­bo­lem vol­nos­ti a svo­bo­dy těla, kte­ré chce promlouvat.

Keer­sma­e­ker doká­za­la zdán­li­vě beze­dný pro­stor vyu­žít ve svůj pro­spěch. Roze­sta­ve­ní těl určo­va­lo veli­kost a nala­dě­ní pro­sto­ru a záro­veň slou­ži­lo jako kuli­sa. V prv­ním děj­ství, kte­ré se ode­hrá­vá ve šlech­tic­kém palá­ci, utvá­ře­li taneč­ní­ci spí­še pra­vi­del­něj­ší for­ma­ce, ve kte­rých stá­li blí­že k sobě. Jakmi­le se děj pře­su­nul do Arden­ské­ho lesa, pro­stor se pro­vzduš­nil a taneč­ní­ci stá­li mno­hem dále od sebe, čímž vytvo­ři­li ilu­zi pro­sto­ru bez jakých­ko­liv lid­ských pravidel.

JAQUES
„All the worl­d’s a stage,
And all the men and women mere­ly pla­yers:
They have the­ir exits and the­ir ent­ran­ces;
And one man in his time pla­ys many parts…“

Taneč­ní­ci nefun­go­va­li jako indi­vi­du­a­li­ty, do kte­rých by byl otiš­těn jeden z cha­rak­te­rů dra­ma­tu. Postup­ně si jed­not­li­vé role pře­dá­va­li. Pře­ha­zo­va­li si je jako míč a posky­to­va­li jim své tělo. Neby­lo důle­ži­té, zda muž­ské či žen­ské, zda vel­ké, či malé. Vnitř­ní svět posta­vy či její psy­cho­lo­gie tím byla potla­če­na a šlo hlav­ně o nevy­slo­ve­né repli­ky vyjá­d­ře­né pohy­bem. Šlo o ryt­mus a krá­su tan­čí­cích těl, ze kte­rých se sklá­dal pří­běh jako z lego postaviček.

Nut­no však dodat, že divác­ky šlo jis­tě o nároč­něj­ší a ne prvo­plá­no­vě líbi­vou insce­na­ci, o čemž svěd­či­ly i čet­né odcho­dy vět­ších sku­pin divá­ků během před­sta­ve­ní. Kdo však při­stou­pil na pra­vi­dla kte­ré Keer­sma­e­ker ve vzta­hu divák-cho­re­o­gra­fie nasta­vi­la, dosta­lo se mu oje­di­ně­lé­ho zážit­ku. Puris­mus, neu­r­či­tost pro­sto­ru i času insce­na­ce kla­dl vel­ké náro­ky na vlast­ní ima­gi­na­ci, aby se tak v mys­li utvo­řil napros­to indi­vi­du­ál­ní obraz.

V rám­ci sle­do­vá­ní postu­pů, kte­rý­mi se Keer­sma­e­ker zabý­vá, se nabí­zí otáz­ka, jest­li by cho­re­o­gra­f­ka nemoh­la být chá­pá­na jako před­sta­vi­tel jaké­ho­si žánro­vé­ho „potom­ka“ tanzthe­a­te­ru nava­zu­jí­cí­ho na linii Kurt Jooss — Pina Basuch – Wil­li­am For­sy­the. K potvr­ze­ní či vyvrá­ce­ní toho­to sou­du je však potře­ba ješ­tě tro­chu času a vědec­ko-kri­tic­ké recepce.

Gol­den Hours [As you like it]
Cho­re­o­gra­fie: Anne Tere­sa de Keer­sma­e­ker
Aron Blom, Lin­da Blo­mq­vist, Tale Dol­ven, Car­los Gar­bin, Tarek Hala­by, Mik­ko Hyvö­nen, Veli Leh­to­va­a­ra, San­d­ra Orte­ga Beja­ra­no, Eli­za­ve­ta Pen­ko­va, Geor­gia Var­da­rou, Sue-Yeon Youn
Hud­ba: Bri­an Eno “Ano­ther Gre­en World” (1975)
Dra­ma­tur­gie: Boja­na Cve­jić
Pro­duk­ce: Rosas

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.