Menu

Pina Bausch – již altmodisch?

Pina Bausch – již altmodisch?
foto: Paulo Pimenta

Pina Bausch je kult. V Německu je symbolem dějin výrazového tance, i když v českém povědomí sotva zůstávají inscenace Café Müller, Blaubart a Le Sacre du Printemps. Tanztheater Wuppertal je značka, která aktivně funguje i téměř deset let po smrti Piny Bausch (2009), ale je jasné, že se divadlo postavené na jedné hlavní tvůrčí osobnosti stěží vyrovnává s její ztrátou. Těžko říci, kam se bude Tanztheater Wuppertal nadále ubírat. Produkce uvádí vlastně jen staré stücky, se kterými je však stále úspěšná jak na domácí scéně, tak v zahraničí.

Café Müller je místo pro jednoho cizího
který stojí stále blíž, pro člověka plného strachu
který uvnitř všeho ohrožení odklízí židle, stále
mezi překážkami se pohybuje, ohrožuje sám sebe, hledá ochranu
pro jednoho, který si tančí sny a smutek
jako by se svlékal

(Ille Chamier)

Café Müller je jeden z nejproslavenějších stücků snad proto, že po dobu choreografické kariéry Piny Bausch byla jediná příležitost ji vidět tančit právě v jedné z rolí v této choreografii. V sezóně 2015/16 šlo již o více než 20. znovuuvedení (premiéra byla 20. 5. 1978) Záznam z přestavení lze velice snadno dohledat na internetu, ale přesto byly všechny tři reprízy této sezóny vyprodány krátce po zahájení předprodeje lístků. Důležité je, ptát se, co to vlastně přináší a jak může téměř čtyřicet let starý stück promlouvat k současnosti. Vypadá to, že záměrem stálého znovuuvádění je spíše projevování úcty Pině Bausch a potvrzování identity divadla. Přestože se nový umělecký vedoucí souboru Lutz Förster snaží dát tvorbě nový směr, divadlu se příliš nedaří vystoupit ze stínu zdánlivě nepřekonatelné Bausch a stát zase na nervu doby. Na začátku této sezóny sice uvedl Tanztheater Wuppertal taneční večer Neue Stücke 2015, ale to je jediná na venek viditelná snaha, posunout tvorbu souboru zase dál.

Ekonomicky tato tendence stavět na osvědčené jistotě divadlu jistě prospívá, nelze se však ubránit pocitu, že se spíše než v divadle člověk po dobu představení ocitá v „archivu divadelních představení“. Jde o zvláštní fenomén. Takový způsob fungování divadla by se mohl zdát nesmyslný, ale na druhou stranu v něčem smysl jistě tkví. Wuppertálský Opernhaus je silně navázán na samotnou tvář města, se kterým se navzájem spoluurčují. Duše Tanztheateru Piny Bausch jako by prostupovala ulice, domy, lidi a naopak. V tomto ohledu jde o jedinečný zážitek, který nenahradí jakýkoliv audiovizuální záznam.

Zásadní je, že taneční soubor i produkce divadla nepochybují o přetrvávajícím smyslu stücků a s tímto přesvědčením také tančí a navenek vystupují. Důležitou roli hraje právě společenství lidí kolem Tanztheater Wuppertal a zároveň jejich víra v odkaz choreografky a v to, že její dílo má stále co říci. Tímto přístupem mají sílu přesvědčit o důležitosti a aktuálnosti tvorby Piny Bausch i veřejnost, u kterého mají stücky stále úspěch. Tato víra však musí mít i své reálné opodstatnění, jinak by inscenace uváděné pouze z nadšení fungovat nemohly

Café Müller může stále promlouvat díky nadčasovosti svého tématu, pokud se tedy vůbec o nějakém jednoznačném tématu dá hovořit. Pina Bausch své stücky sama zásadně neinterpretovala a nechávala je ve své osobitosti zkrátka jen udávat se a žít svým vlastním životem. Proč by tedy nemohly žít déle než jejich autor, který se od nich svým způsobem distancuje? Kavárna je přeplněná spíše židlemi a stoly než hosty. Evokuje prostor, kam lidé přicházejí, pobývají zde, odcházejí. Potkávají se, všímají si sebe navzájem, či se jen slepě míjí. Je to místo samotného života. Místo, které je ve své prázdnotě plné smutku, tápaní, strachu, touhy po pochopení, ale zároveň i naděje v lásku. Pina Bausch dokázala rozumět lidské duši. Té její části, která je společná pro každého z nás bez ohledu na charakter nebo dobu, ve které žijeme.

Le Sacre du Printemps. Už jen příprava scény, kterou je potřeba celou pokrýt vrstvou hlíny během dvacetiminutové přestávky, slouží jako samostatná choreografie. Le Sacre du Printemps, Svěcení jara, ohromuje po taneční stránce hlavně nespoutanou živočišnou energií. Strawinského hudba, pot a polonahá špinavá ženská a mužská těla v hlíně nastolují základní princip lidského světa založený na zvláštní stále se vyrovnávající harmonii dvou pohlaví. Nejen lidský život je neodmyslitelně spojen se zemí, která jej živí. Prsty, ruce i celé paže tanečnic ležících na zemi se noří na začátku do hlíny. Tanečníci se pak k půdě obrací po celou dobu choreografie a kontakt s hlínou přes chodidla určuje pohyb celého těla. Pro Pinu Bausch byl v tanci důležitý každý sebejemnější detail stejně jako v jazyce. Tančící tělo doslova promlouvá. Pohyb není kontrolovaný; spíše jako by myšlenky tanečníka byly propojené s každým svalem jeho těla.

Tanztheater Wuppertal se snaží dílo Piny Bausch znovu přivádět k životu, ale divadlo se zatím proměnilo v muzeum. U publika má úspěch, ale přináší již něco zcela jiného než reflexi současnosti. Přestože jsou stücky nadčasové, jejich uvedení už nefungují jako živoucí inscenace, ale spíše jako materiál, který může inspirovat současné tvůrce. Jakkoliv mohou být stále aktuální, ztratily stücky svou přímou výmluvnost. Určité poslání však nesou stále, ale spíše jako příběhy z minulosti vyprávěné pro svou jistou důležitost stále dokola.

Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.  

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?