I am counting my unborned children.

Na scé­ně, jejíž domi­nan­tou je čtver­co­vé mini jeviš­tě, sto­jí cih­lo­vá věž. Věž, kte­rá může být sym­bo­lem síly a pev­nos­ti, a již postup­ně do výš­ky sta­ví žena, o níž nic nevím. Céci­le Da Cos­ta je zpě­vač­ka, hereč­ka, taneč­ni­ce a per­for­men­ka, spo­lu­pra­cu­jí­cí se Spit­fi­re Com­pa­ny, Far­mou v jes­ky­ni, Cirque­o­nem a mno­ha dalšími. 

Insce­na­ce Narrator/Vypravěč je dru­hem vyprá­vě­ní, pohy­bo­vě-diva­del­ním expe­ri­men­tem, inspi­ro­va­ná kni­hou Atí­ka Rahímí­ho Kámen trpě­li­vos­ti o ženě, kte­rá po dlou­hé době mlče­ní zača­la mlu­vit o svém živo­tě, boles­tech, tajem­stvích a věcech, jež po celou tu dobu scho­vá­va­la ve svém nit­ru před man­že­lem v koma­tu. Kni­ha byla pro tvůr­ce pou­ze prv­ním impul­zem či vodít­kem k tomu, aby per­for­mer­ka vypo­vě­dě­la svůj vlast­ní pří­běh. To, co se k divá­ku dosta­ne nezá­le­ží mimo jiné na tom, zda­li ovlá­dá ang­lič­ti­nu nebo fran­couz­šti­nu, ale spí­še na tom, do jaké míry se Céci­le roz­hod­ne otevřít, svě­řit se, a také na tom kolik z její­ho never­bál­ní­ho jed­ná­ní dojde před pomy­sl­nou rampu.

Celek, na němž se podí­le­li Petr Boháč a Miřen­ka Čecho­vá, fun­gu­je na spo­lu­prá­ci pohy­bo­vé a hudeb­ní slož­ky, jež je na mís­tě zpro­střed­ko­vá­na skr­ze mul­ti-instru­men­tál­ní­ho hudeb­ní­ka (Hon­za Šikl) dopro­vá­ze­jí­cí­ho vel­mi cit­li­vě její akci. Do pohy­bu, jímž se vyja­dřu­je, vklá­dá veš­ke­rou svou ener­gii a s dél­kou její­ho čeká­ní na mož­nost vyjá­d­řit se, ros­te i síla a nasa­ze­ní, s nímž proud infor­ma­ce vypouš­tí ven. Z její­ho líbez­né­ho zpě­vu se stá­vá nepří­jem­ný skřek a z tan­ce zmí­tá­ní těla někde mezi pís­kem, cihla­mi, vodou, kame­ním či prázd­nem, jež v insce­na­ci reál­ně vyu­ží­vá jako mate­ri­ál a sou­část scénografie.

Při­zná­vám, že se ve svých vlast­ních myš­len­kách nad jejím vystou­pe­ním neu­stá­le pohy­bu­ju hlu­bo­ko ve vlnách abs­trak­ce a prou­dí ve mně poci­ty jako je strach, bolest, tíha, extrém­ní tělo­vé i hla­so­vé vypě­tí. Při­chá­zí však i uvol­ně­ní, ticho, klid či „anděl­ský“ zpěv soprá­nu. Více než raci­o­nál­ně pře­mýš­let se v tom­to pří­pa­dě mož­ná vypla­tí nechat sebou pou­ze prou­dit poci­ty. Céci­le Da Cos­ta sdě­lu­je nejen srze pohyb svůj pří­běh a divá­ky tak může ponou­kat k tomu, aby se o svých poci­tech a pro­žit­cích nebá­li mlu­vit dřív, než bude poz­dě. Nut­no podotknout, že tako­vá inter­pre­ta­ce je pou­ze mou sub­jek­tiv­ní pro­jek­cí mých vlast­ních zážit­ků a kdo ví, co jí ve sku­teč­nos­ti chtě­la říct. S jis­to­tou mohu říct, že oprav­du nevím.

Spit­fi­re Com­pa­ny – Vypra­věč.
režie, scé­no­gra­fie: Petr Boháč
cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce: Céci­le Da Cos­ta
dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Marc Oli­vé
kos­tým­ní výtvar­ník: Pet­ra Vla­chyn­ská
light design: Jiří Šmirk
hud­ba: Hon­za Šikl, David Kollar
Pre­mi­é­ra 29. břez­na 2016. Psá­no z reprí­zy na fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 17. červ­na 2017.