V Brně je občas fakt hnusně. Místy je na tričko, místy sněží, a když se dívám z okna, mívám často pocit, že kultura nadobro vzala roha a už se tady snad ani nic neděje. S domněnkou, že jediné, o čem lze v Brně v souvislosti s pohybovým a tanečním divadlem psát, je balet NdB jsem se posledních pár let zcela bezostyšně vypravovala za tancem do Prahy. Zároveň mi tatáž bezostyšnost posledních pár měsíců (ne-li let) dýchá na záda a otravuje s tím, že to přece nemůžu takhle nechat. Jenomže Brno je po bližším zkoumání město, které se hýbe, tančí a tvoří mnohem víc, než se zdá. I když o tom asi nemá nikdo moc potřebu psát. Člověk je tvor omylný – a já se ráda nechávám vyvádět z omylů.
Seriál rozhovorů s brněnskými tvůrci i pedagogy vykopávám BuranTeatrem. S jeho uměleckým šéfem Jurajem Augustínem a produkční a koordinátorkou workshopů Klaudií Klembarovou jsme zjišťovali, jaké jsou možnosti i úskalí pohybového divadla a performance v Brně.
Jak vnímáte Brno ve vztahu k pohybovému, tanečnímu divadlu a performance? Myslíte, že tady existuje nějaká platforma, na níž se dá stavět?
Juraj Augustín: To je zvláštní úděl Brna. Má veškeré atributy, aby tady pro tento druh divadla vznikala živná půda. Je tady Janáčkova akademie múzických umění, což je minimálně velká budova plná mladých lidí, kteří mají ještě tolik nadšení, že jim nevadí třeba nedostatek peněz nebo zima. Tato škola chrlí lidi, kteří mají potřebu něco vytvářet. Cítil jsem to tam už za dob mých studií. Z mých souputníků, s nimiž jsme si vzájemně navštěvovali představení a začínali jsme něco dělat, jsem zůstal v Brně skoro sám. Potřeba tvořit a možnost tvořit ale přirozeně převáží nad tím, že vystudovali a mají zázemí právě v Brně. Pak se kvůli tomu neváhají odstěhovat a odchází, pochopitelně, hlavně do Prahy. Hodně lidí, které potom potkávám třeba na festivalu Tanec Praha, jsou moji kolegové z fakulty.
V Brně doposud nebylo žádné stabilní zázemí pro nezávislou tvorbu (ne, že by se umění nedalo dělat bez zázemí, ale chybí kontinuita, fluktuace lidí je o mnoho větší a v něčem se vždy začíná od začátku, což může být krásné, ale přitom strašně vysilující), ale pokud tady není síť zkušeben, rezidenčních a otevřených prostorů pro hraní, pokud se tady kontinuálně nepracuje na tom, aby publikum na tento druh divadla rádo chodilo, tak pak jsou umělci, co se profese týče, doslova bezdomovci.
Mám pocit, že dnešní tvůrčí skupiny už nepotřebují zakládat vlastní kamenná divadla, ale potřebují rezidenční a zkušební prostory nebo otevřené domy typu Studio Alta, Stanice Žilina-Záriečie, Jatka78 atd. V Brně vznikla platforma Terén s velmi specifickým posláním, funguje tady Industra STAGE a my, kdo 5 – 6 let pracuje na tom, abychom přesně tento typ otevřené platformy v Brně vybudovali a myslím, že se nám to daří. Máme velký sál, dvě zkušebny, coworkový prostor samoobslužné kavárny, začátkem února roku 2021 jsme získali ubytovací prostor pro tvůrce, přibíráme park na exteriérové workshopy a letní scénu a pokud všechno půjde dobře, tak se rozšíříme o další sály, zkušební a obslužné prostory. BuranTeatr pracuje na tom, aby se stal otevřenou tvůrčí platformou, kde si umělci budou v Brně připadat jako doma a nebudou mít potřebu odcházet jinam. Coworkový prostor, který pokryje všechny potřeby umělce – od práce na notebooku u dobré kávy až po trénink na zkušebně a inspirativní zážitky a diskuse u večerního představení.
Navíc jednou z velkých výhod Brna je, že do něj neproudí moc turistů. Všichni Brňané chodí na kafe do centra. Je to vesnice se vším negativním i pozitivním. V Praze se pohyb z centra vystěhoval do Holešovic a jiných „periferií“. Centrum Brna považuji za vstřícné prostředí, je stále přístupné Brňákům. To znamená, že pokud uděláte venkovní pohybové představení na náměstí v centru, je téměř jisté, že na něj přijdou místní, protože vás uvidí z okolních teras kaváren a nehrozí, že vás obstoupí turisti, kteří viděné vnímají jen jako atrakci, bez kontextu a kontinuity, a ne jako umělecké dílo. Toto je obrovský brněnský benefit.
Klaudia Klembarová: Já to vnímám podobně. Scéna v Brně je relativně mladá. Třeba jen tím, že v ní působí absolventi JAMU. Na začátku mají studijní programy, stipendijní podporu ze školy. Studenti i absolventi mají potřebu tvořit, ale narážejí na to, že potřebují finanční podporu, technické zázemí, zkušebny. V Brně je scéna v zárodku a stále se centralizuje v Praze. Když si povídám s tvůrci, kteří k nám do divadla přicházejí na rezidence nebo do nějaké koprodukční spolupráce, tak jde často o lidi, kteří odešli do Prahy. Většinou řeknou, že se chtějí jen posunout dál a mít víc příležitostí. Naopak někteří jsou takoví, že vůbec nemají zájem odejít do Prahy a účastnit se přehlídek jako je např. Česká taneční platforma. Chtějí se více orientovat na regiony a zůstat v Brně. Já je za to obdivuji. V tomhle se mi líbí taky to, že Tanec Praha má regionální program a snaží se dosáhnout i dál do jednotlivých měst v republice než jenom do Prahy.
JA: Brno i Praha jsou divadelní města. Avšak Praha je město otevřených platforem a Brno mi přijde jako město kamenných divadel. Má to vliv i na finanční stránku jednotlivých umělců. Pokud chcete fungovat v Brně na volné noze, tak je to peklo. Kamenná divadla nepracují projektově, ale souborově. Jde o poměrně uzavřený ekosystém, který nepotřebuje umělce a tvůrčí skupiny na volné noze. Vůbec to kamenným divadlům nemám za zlé a jsem přesvědčený o jejich pevném místě v kulturním ekosystému, ale to je úplně odlišný kontext. A právě proto jsem přesvědčený, že otevřená platforma našeho typu tady má tak nepostradatelné místo.
Jak došlo k přerodu „činoherního“ BuranTeatru, který vycházel z klasických nebo autorských dramatických textů na BuranTeatr, který se orientuje na pohybové divadlo, performance a hraniční žánry?
JA: Když jsem před 5 nebo 6 lety zpátky nastoupil, tak se tým BuranTeatru rozhodoval, jestli to zabalí nebo osloví třeba někoho mladšího, kdo si vezme divadlo na ramena. Ta změna ze začátku nebyla nějak super razantní. Zaměřili jsme se na reorganizaci týmu, prostoru a profesionalizaci. Dramaturgii jsme přetvářeli postupně jakoby na pozadí. To zabralo hodně času. Do toho jsme se snažili překlopit režim repertoárového kamenného divadla ani ne tak dramaturgicky, ale strukturou, aby velký podíl naší činnosti tvořil systém rezidencí, workshopy, coworkový prostor, funkční kavárna. Chtěli jsme barák otevřít lidem, kteří by ho mohli užívat nejrůznějšími způsoby. Začali jsme uvádět pohybové projekty vedle klasických inscenací. Výrazně se to začalo ale měnit tak 2 – 3 roky dozadu. Aktuálně stojíme na prahu uzavření této první dlouhé, transformační a těžké etapy. Následující sezónu 2021/22 otevřeme s tím, že všechny nově vznikající projekty a koprodukce už budou pod hlavičkou nové dramaturgie, abychom pro diváka i tvůrce byli jasně čitelní a srozumitelní.
Mimo jiné se nám i díky covidu podařilo udělat čas na sebereflexi a ujasnit si strategické plány Buranu. Barák už si i zvykl na to, že večerní představení tvoří 50 % našeho úsilí a zbytek představují rezidence, workshopy a činnost na podporu komunity tvůrců a recipientů současného umění. Tuto naši denní činnost považujeme asi za to nejdůležitější a hraní večerních představení je pro nás spíš forma networkingu, předávaní zkušeností, podnět k diskusi – jinak řečeno, večerní představení jsou skvělé a milujeme je, nicméně to hlavní se děje za denního světla.
Z čeho čerpáte v téhle nové linii?
JA: Já myslím, že už se to v téhle chvíli už nedá specifikovat. Zajímají nás současná témata která hýbou společností, ale nemáme potřebu je dopředu definovat či zadávat tvůrcům jako úkol. Myslím, že se to dá pozorovat jako trend v pohybovém či současném divadle celkově, protože je vlastně jedno z čeho tvůrci vychází. Jestli je to z objektu, osobnosti, z konkrétního pohybu nebo z dramatického textu. Mám pocit, že už takhle nepřemýšlíme. Spíš to hodně vnímám skrze konkrétní tvůrčí týmy a jejich osobnosti. Zajímá nás tvůrce jako takový. Pokud v něj máme důvěru, znamená to, že máme důvěru v to, že je tak citlivý k okolnímu světu, že téma, či idea vznikajícího díla přirozeně musí, byť současná a aktuální.
Podobně to vnímáme i v otázce skladby týmu. Přestáváme tvůrčí skupiny dělit podle funkcí (režisér, choreograf, scénograf, performer atd). Profesní dělení přestává být funkční, je zavádějící, nepravdivé a nutí nás do rolí, které jsme si už zvykli přirozeně překračovat. To, co nás zajímá není složení týmu, téma nebo forma. Zajímá nás tvůrce, protože ten je nositelem toho všeho a pokud cítíme spojení mezi námi a jím, tak zahájíme spolupráci a vznikne kvalitní výsledek, který nás může všechny překvapit, protože nebyl dopředu definovaný.
KK: Hodně záleží na konkrétní skupině, která si třeba vytříbila nějaký rukopis, ale stačí, aby si někdy přizvala další osobu zvenku a ta zase inspiruje k něčemu úplně jinému. Může tak vzniknout dílo, které neumíme nikam zařadit. Podobně u nás teď třeba pracuje režisérka Saša Bolfová, která autorsky vychází z pevného textu.
JA: Když přemýšlíme, s kým půjdeme do koprodukční spolupráce, tak neřešíme ani tak téma chystané produkce, jako nás mnohem víc zajímá, co má za sebou, čemu se věnuje, s jakými formami pracuje, s jakými tématy pracoval. Pak je nám v nejlepším slova smyslu jedno, co nám tady nazkouší, protože pokud souzníme s tím, co sebou nese, tak tam vzniká důvěra. Jiný proces skoro ani není je možný, pokud chceme dát tvůrcům čas na tvorbu, jaký potřebují, protože není nezvyklé, že projekty vznikají, rok, dva nebo déle. A při takto živém procesu tvorby je skoro neslušné tvářit se, že přesně víme, co za dva roky na té scéně skutečně bude.
Už jste zmínili, že jedním z pilířů současného BuranTeatru jsou rezidenční pobyty. Myslím, že patří k výrazně inspirativním a objevným momentům ať už v různých prostorách, městech nebo zemích. Na druhou stranu rezidence vnímám tak, že pořád nejsou v českém, potažmo brněnském kontextu něčím samozřejmým. Jak probíhají rezidence u vás a jaká mají specifika?
KK: V průběhu roku u nás probíhají tzv. otevřené rezidence, kde kontinuálně poskytujeme prostor zaregistrovaným tvůrcům a zaplňujeme tak prostor, který bychom nedokázali sami využít. Ti znají termíny rezidencí dva týdny dopředu. O naše prostory je velký zájem a samozřejmě probíhá výběrové řízení, o jaké projekty se bude jednat. Z naší strany existuje podmínka, že by se nemělo jednat o komerční záležitosti. Jsme velmi otevření jakýmkoli formám i tématům. Před pár dny jsme spustily open call na tři rezidenční programy – jsou to rezidence pro profesionální umělce, začínající tvůrce či studenty, a taky vypisujeme dvoutýdenní kontinuální rezidence s kofinancováním tvůrců.
Kolik se hlásí zájemců? Je v rámci profesionální nebo i laické veřejnosti povědomí o této možnosti?
JA: Zájem je opravdu velký. Dokonce se nám stává, že k nám jezdí na rezidence Brňáci, kteří se odstěhovali do Prahy. Zároveň otevřenost vůči různým skupinám, platformám a jednotlivcům je přesně formát, který nás zajímá. Už teď se u nás střídá hodně skupin a do budoucna bychom rádi přidali ještě další sál a zkušební prostory. Jde nám o to, aby se mohli umělci potkávat, vytvořit pro ně místo, kde by rádi pracovali, ať už na zkušebně nebo u notebooku či s kolegy diskutovali nad flipchartem.
Aktuálně jsme vypsali výzvu pro stálé rezidenční tvůrčí skupiny, kde chceme otevřít diskuzi s tvůrčími skupinami, které by se k nám mohly na stálo přestěhovat a být u nás doma.
Ten koncept mi hodně připomíná Studio Alta.
JA: Ano, myslím, že v tomhle jsme si hodně blízcí.
Je podmínkou vašich rezidencí nějaký výstup?
JA: Důležité je, že nevynucujeme žádný výsledek. Pokud jde o první fázi, ať si rezidenti klidně sedí, meditují a pak jdou domů. Pokud se dohodneme, mají naši plnou důvěru a snažíme se plně respektovat jejich proces. Jsme ale rádi, když tady někdo v komunitě kolem nás zanechá stopu. Aby ten proces, dokázali nějak předat dál. Ať už formou diskuzí, work in progress nebo workshopu.
Co vás na pořádání workshopů v BuranTeatru baví, resp. z čeho vznikla potřeba je pořádat?
KK: Teď nastavujeme produkci workshopů směrem k dalšímu, doplňkovému vzdělání profesionálům. Konkrétní workshopy pak vychází do značné míry z potřeb lektorů, mohou si říct s kým chtějí pracovat, koho tam chtějí mít, jestli sami požadují nějaké předešlé zkušenosti. Pravidelné workshopy zaměřujeme na pohyb, ale třeba také na pohyb v kombinaci s hlasem. Přicházejí lidé s různým backgroundem, ať už jde o klasický balet, contemporary, lidové tance, a chtějí si vyzkoušet něco nového. Snažíme se zvát i zahraniční lektory, za kterými by museli zájemci cestovat do Vídně, Berlína atd. Nejsme ale určitě jediná instituce, která pohybové workshopy pořádá, v Brně je organizuje ProART v rámci letního festivalu.
Existuje nějaký tvůrce nebo soubor/tým/divadlo v Brně nebo jinde, které Vás inspiruje?
JA: Co se týče organizace asi nemáme žádný mustr, ke kterému vzhlížíme. Avšak mně osobně je mi velmi blízká například filozofie Centra současného umění DOX i tím, že se zaměřuje na výtvarno, ale přitom přestává rozlišovat mezi uměleckými druhy a vnímá umění jako jeden obor. To, jak se tam přemýšlí o funkci umění, a jaké pro něj vytváří prostředí, je myslím v rámci Česka výjimečné. Zároveň není možné nikoho kopírovat, každá ze jmenovaných organizací reaguje na lokalitu, v níž působí na tvůrce a lidi, kteří ji spoluvytváří. Sami hledáme, jaké vytvořit vnitřní principy a systémy, aby tvůrcům v BuranTeatru vyhovovaly. Snažíme se o zformování platformy, kde by mohli umělci zapustit kořeny a vracet se do Brna jako domů.
Pokoušeli jste se skrze konferenci pohybového divadla Vývar problematiku pohybového divadla otevřít a přizvat veřejnost k debatě. Bohužel mám ale pocit, že spousta těch problémů se nedostala dál než na práh tohoto domu a zůstaly uvnitř komunity lidí, kteří se pohybovým divadlem tancem či performance zabývají profesionálně. Myslíte si, že by se o tomto tématu mělo více mluvit v širší kulturní sféře? A je to vůbec možné?
KK: Vývar vzniknul z potřeby networkingu a setkávání se. Přiznáváme, že jsme ze strany širší veřejnosti očekávali větší zájem. Debatu jsme streamovali, ale hledáme i další cesty, jak oslovit víc lidí i mimo tvůrčí komunitu – ať už skrze podcast Cézura, úvody před a diskusemi po představeních.
JA: Je to pro nás obrovské téma, které se snažíme neustále řešit, i když víme, že ideální ani zázračné řešení neexistuje. Brno má potenciál. Není problém hrát v absolutním centru města, k lidem lze dostat i umění mimo mainstream. My si dobře uvědomujeme to, že nestačí jen jedna platforma. Já jsem se těšil, že když vznikl Terén, a jistým způsobem vznikne naše přímá konkurence, i když s jiným záměrem a backgroundem. Všichni pracujeme jako freelanceři a jedna, i sebelepší organizace, nemůže freelancera ani zdaleka uživit. Budeme rádi, když vzniknou alespoň 3 další organizace jako jsme my, protože Praha jich má velké množství. Jsme si vědomi toho, jak nutně potřebujeme partnery na velké projekty, pomoc s technikou, s prostorem, ale potřebujeme i někoho, s kým budeme mít podobný základ a sdílet podobné problémy. Můžeme být dokonalí, ale bude to pořád málo, Brno potřebuje více otevřených platforem tohoto typu a my budeme jen rádi, když budou vznikat.
Buranteatr je divadlo a centrum nezávislé scénické tvorby, které sídlí od roku 2005 v Brně. Významnou dramaturgickou linii „původních“ Buranů koncentrovanou okolo osobností Michala Zetela, Jana Šotkovského a Romana Groszmanna, tvořilo uvádění tehdy současné dramatiky, ale také klasických nebo autorských textů. Jednou z nejúspěšnějších inscenací divadla se stal McDonaghův Pan Polštář v hlavní roli s Michalem Isteníkem (premiéra roku 2007,), který zůstává na repertoáru dodnes, přesto že divadlo samotné se pomalu, nicméně velmi přirozeně a plynule, přesouvá do zcela nové etapy své existence.
Dnes se BuranTeatr profiluje jako tvůrčí platforma se zaměřením na novou činohru, fyzické divadlo a hraniční divadelní formy. Po Mikoláši Tycovi převzal pozici uměleckého šéfa v roce 2015 Juraj Augustín, který spolu s týmem tvůrců vede divadlo směrem k pohybu, improvizaci, objevování a výzkumu skrze rezidenční programy a sdílený umělecký prostor nejen pro brněnské nezávislé tvůrce.