Menu

Lucia Kašiarová: Dřít držkou o beton

Lucia Kašiarová: Dřít držkou o beton
foto: Jan Komárek

Prakticky z nuly vykřesala respektované kulturní centrum, jež poskytovalo zázemí řadě výrazných umělců a mezinárodních festivalů. Začínali bez vody a bez tepla. Nyní je situace Studia Alta, jak sama Lucia Kašiarová říká: „nemálo podobná.“ Přesto neztrácí entuziasmus a přesun Alty do karlínské Invalidovny vnímá jako restart, příležitost osobního sebepoznání či možný návrat k vlastní umělecké tvorbě.

Jak vzpomínáš na Banskobystrickou konzervatoř, a to i v kontextu čerstvé knihy Miřenky Čechové Baletky, ve které se ohlíží za studiem na pražské konzervatoři.
K Banské Bystrici mám stále silný vztah, je to moje rodné město, miluji přírodu kolem, a navíc Zuzana Hájková, která na Konzervatóriu J. L. Bellu vedla taneční obor mi zpřístupnila svět současného tance, kritického myšlení, dala pocit zodpovědnosti samu za sebe, naučila mě, že to, co chci, se mohu pokusit realizovat. Studium nebylo jen o tanci, ale o ideálech, které zásadně formovaly moji současnou osobnost.

Knihu Miřenky Čechové jsem sice nečetla, ale umím si představit, co všechno se tam píše a dokážu se s tím ztotožnit. Bohužel jsem měla možnost na Pražské konzervatoři učit, a i přesto, že jsem byla v pozici lektorky, jsem každé ráno zvracela. Byl to nesnesitelný stres. Způsob jednání se studenty pro mě byl nepřekonatelný, vzdala jsem to. Chtěla jsem tamní systém změnit, ale nešlo to. Nevím, jak to vypadá dnes, a nechci situaci na konzervatořích paušalizovat, ale pravdou je, že na některých školách je systém nefunkční a bohužel i lidi kteří tam učí nejsou vyspělé osobnosti. Samozřejmě na striktní hierarchii a nefunkčnost každý zareaguje jinak, někoho to zocelí, někoho položí na lopatky. Já takovým způsobem fungovat nechci, a i proto je Alta tolerantní, smířlivá. Nechci, aby lidé zažívali nerovné jednání.

Ovlivnil tě stálý soubor Študia Tanca, jehož součástí si byla po studiích?
Když jsem se stala součástí Študia Tanca, vůbec jsem si to neuvědomovala. Byla jsem studentka a měla se účastnit tanečních představení, být v souboru a být za to placená. Získala jsem díky tomu pocit, že je to práce. Tanec mě baví, ale zkušenost, že jsem placená, chodím každý den v osm ráno do divadla, mi teprve ozřejmil statut zaměstnání.
Zuzana Hájková chtěla vybudovat centrum současného tance, což se jí podařilo. Mít v regionálním divadle na Slovensku stálý soubor tanečníků je nevídané. My byli první pionýři, velice silný ročník, který jí v tom pomohl, ona zase pomohla nám, abychom se stali nezávislými individui. Bylo to oboustranné. Nakonec jsme všichni odešli do zahraničí, Zuzana to velice těžce nesla. Nicméně myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Milan Tomášik žije a pracuje ve Slovinsku, Milan Herich v Belgii, Stanislava Vlčeková a Renata Bubniaková tvoří v Bratislavě.

V Česku stálý taneční soubor pořád chybí.
Existují umělci, kteří jsou schopní pracovat na denní bázi, chtějí mít pravidelné výkonnostní tréninky, zdokonalovat se ve své technice, pracovat s konkrétním choreografem a být začleněni do jasného pracovního procesu. Zároveň je důležité nabízet k tomuto modelu ekvivalent. Umělec má mít možnost vybrat si, chce-li být součástí stálého souboru nebo tvořit nezávislé projekty. Každý preferujeme něco jiného, někdo má rád nejistotu, někdo naopak jistotu, a taky se potřeby umělců mění v rámci životních období. Když jsi mladý, chceš světu ukázat, co dokážeš, pak máš dítě, chceš se spíše uzemnit, na stáří si naopak řekneš: „otestuji ještě něco nového, co jsem nikdy nedělal“. Jsou to životní cykly, které nás všechny potkají a je skvělé se v rámci nich uplatnit na různých platformách. Ale když taková možnost není a ekonomika takový systém nenabízí, je to hrozně smutné, respektive dehonestující. Nelze být pořád vyšťavený a dřít držkou o beton. Umělci, tak jako všechny ostatní profese si zaslouží minimálně zajištění primárních potřeb k výkonu své práce. A to se v nezávislém kulturním sektoru bohužel neděje.

Jak si představuješ odpovídající podporu?
Je jedno, jestli jde o lékaře, sociální pracovníky, dělníky, tanečníky, všichni si zasloužíme důstojné podmínky. Otázkou je, co je míněno důstojnými podmínkami. Pro mě jako zástupce nezávislého kulturního centra to znamená, že se mě vůbec někdo zeptá, co potřebuji. Což se s Altou ani ze strany magistrátu ani ministerstva kultury nikdy nestalo. Dají nám dotace a očekávají výsledky, ale jakým způsobem se k nim dopracujeme a co k tomu reálně potřebujeme, se nikdy netážou. Nikde není zformulované, zdokumentované a už vůbec ne uzákoněné jaké podmínky ke svému životu potřebuje nezávislé umění.

Zpět k tvému studiu, i přesto že tvrdíš, jak je pro tebe důležitá praktická a mimo umělecká činnost, vystudovala si ryze umělecké školy, po konzervatoři VŠMU a HAMU.
Lidé, kteří mě znají, vědí, že jsem tanec nikdy nechtěla studovat. Z pragmatických důvodů, jsem se k tanci vždy vrátila, abych měla na rohlík. Zní to absurdně, ale je to tak. Několikrát jsem se pokusila tance vzdát, nikdy to nevyšlo. Stejně tak, ať působím jakkoli vizionářsky, jsem praktický člověk. Dělám, to, co cítím, že je v životě nutné a časem se mi potvrdilo, že tanec je pro mě z mnoha různých důvodů taky nutnost. A radost a moudrost, které z něj plynou jsou pro mě životním darem.

Co tě naopak odtrhlo od Slovenska?
V Praze jsem ve starém NOD s Tomášem Krivošíkem pracovala na projektu Sapro-Agapé. Bylo to velmi intenzivní zkoušení. Praha na mě měla takový vliv, že poté, co jsme odpremiérovali a já se vrátila zpět na Slovensko, zůstala jsem tam už jen dva týdny. Během jedné noci na bratislavském internátě jsem se sbalila a vrátila se do Prahy. Šlo o náhlé rozhodnutí, byl úplněk a já potřebovala svůj život změnit.

Jak to tehdy bylo s „československým“ tancem?
O českém tanci jsem neměla ani páru, byla jsem spíš „vídeňská tanečnice“. Bratislava je s Vídní spojená daleko více než s Českem. Ostatně proto jsem pak založila festival Hybaj ho. Vnímala jsem, že čeští a slovenští tanečníci o sobě vzájemně vědí jen málo. Myslím, že i díky Hybaj ho se podařilo komunikaci mezi Českem a Slovenskem rozvířit, teď už je samozřejmé, že jde o jednu společnou platformu. Když jsem přišla do Prahy nevěděla jsem o zdejším stavu oboru nic. Na Slovensku se nemluvilo ani o festivalu Tanec Praha. Pamatuji si, jak jsme se ještě jako studenti rozhodli, že festival navštívíme. V Opeře, krásném zlatém divadle tančili Izraelci v choreografii Ohada Naharina. Do té doby jsem měla zafixováno, že současný tanec se prezentuje leda v garáži či na louce. V Praze jsme viděli, že to může být i v oficiálním divadle, kam si diváci koupí drahé lístky a hezky se obléknou. Byl to pro mě šok.

Čemu ses po přesunu do Česka věnovala?
Pracovala jsem asi rok v designerské firmě, byl to další z mých útěků od tance. Pamatuji si, jak mi Daniel Raček ve sněhu na Karlově mostě říkal: „Lucia máš robiť, čo máš robiť. Vykašli sa na to a nasleduj svoje srdce.“ Druhý den na to jsem opustila firmu a znovu se začala věnovat tanci.

Jak to bylo s Altou?
Alta nevznikla ze snu či touhy něco založit, realizovat. Z důvodu finančních zdrojů jsem nastoupila jako produkční v Divadle Ponec. Teprve tehdy jsem se poprvé dostala do užšího kontaktu s českými tanečníky. Seděla jsem v kanceláři, kam dennodenně přicházeli tanečníci a stěžovali si, že nemají, kde zkoušet. V Ponci byly prostory ke hraní, nikoli ke zkoušení. Když lightdesigner Petr Voříšek opouštěl původní sklady WD LUxu, poznamenala jsem jen tak do větru, že je to místo, které by se na zkoušení dalo využít. Jenomže Petr Voříšek je stejný blázen jako já, a tak prohlásil, že je to skvělý nápad. Všechno jsme vystěhovali, na podlahu položili baletizol a začali prostory nabízet jako zkušebnu, bez vody a bez tepla. Nonsens. Nyní je situace Alty nemálo podobná. Poté, co přijely buldozery a všechno srovnaly se zemí, jsme hledali další prostor. Z toho vznikla Alta v Holešovicích, která dnes také čeká na buldozery. Proto jsme se přestěhovali na Invalidovnu.

Proč zrovna Alta?
Když vyhrál Jaro Viňarský v rámci Tance Praha Cenu Sazky, museli jsme vytvořit občanské sdružení, aby mohl finanční odměnu s cenou spojenou vůbec převzít. Hráli jsme si se slovy a vzniklo sdružení ALT@RT. Prostor, který sdružení zastřešovalo pak zase na základě slovní hříčky dostal název ALTA.

Od původní ideje se Alta proměnila velmi zásadně.
Původní myšlenka - naplňovat potřeby umělců, se nikdy neztratila, je přítomna i dnes. Já i celý tým Alty jsme citliví k potřebám společnosti a zejména těch umělců, jež jsou zvídaví, nebojí se riskovat až dojdou k tomu, že jako umělec můžeš být i občansky angažovaný. Sledujeme jejich potřeby a ty se snažíme naplnit. Ti, co v Altě zkoušeli, přišli s myšlenkou, že by v ní také rádi hráli. Udělat z Alty divadlo nebyl můj nápad, ale těch, jež prostor potřebovali. Později jsem se stala matkou a z Alty se stalo centrum iniciující dětské kurzy. Otevřeli jsme se i dalším aktivitám neziskových organizací se společensky angažovaným zaměřením. Nikdy jsem se nechtěla věnovat pouze umění, tanci. O směřování Alty často diskutuju s Ivonou Kreuzmannovou, kterou utvrzuji v tom, že si nejsme konkurencí. Nechci provozovat taneční divadlo, ale kulturní centrum. Místo, kam mohou lidé přijít a mohou být překvapení tím, co v něm najdou. Je důležité, aby bylo kreativní a podporovalo možnost se různým způsobem projevit. Přijít do Alty by mělo znamenat nalézt zajímavý program, a jestli to bude tanec, divadlo, kino, přednáška, výstava nebo se zde budou sázet kytičky, je jedno. Není třeba něco generovat, být produktivní, snažíme se vytvořit prostředí, kam může člověk přijít a být sám sebou, kreativní, iniciativní, tázající se a kriticky myslící, ale ani to není norma.

O ose Alta Ponec se často mluví, ostatně i v souvislosti s jednotlivými umělci, jež s vámi spolupracují. Jak se vzájemně vnímáte? Je prostor i pro případnou spolupráci?
Snažíme se spolupracovat, ale ne ve smyslu praktickém. Neděláme společné projekty. Víme o sobě. Každá platforma je zaměřená jinak, vzájemně se inspirujeme a sdílíme zkušenosti. Máme pravidelné schůzky. Plánujeme například premiéry, z tohoto hlediska se snažíme si nekonkurovat. Teď, co jsme se přestěhovali do Karlína, jsme měli společnou schůzku s Barákem, Kasárnami Karlín a Přístavem, budeme hledat spojnice, diskutovat o možné spolupráci. To, že jsme každý svůj, je dobře, je dobré vědět o jinakostech. Alta se například nikdy nezaměřovala na výsledek, nezajímá mě, co umělec reprezentuje, ale proč to dělá, proč přemýšlí tak, jak přemýšlí, kde hledá inspiraci, jak se vzdělává a jaké lidi k sobě přitahuje. Tanečníky a performery vnímáme vždy skrze jejich performanci. V Altě jim chceme dát prostor, aby se mohli rozvinout v celé šíři svého záběru. Na druhou stranu je skvělé, že existují divadla, kde se na výjimečné úrovni prezentuje jejich dílo. Na to nemáme prostory a možnosti.

Neustále se kategorizuje současný tanec a performance, je v současné době možné mluvit o nějakých rozdílech?
Polemizovat je možné o všem. Dělají to zejména kritici a teoretici, což je skvělé. Problém Alty je, že má potíž definovat, čím se zabývá. Kdybychom měli teoretika, který by s námi pojmenovával, co děláme, hrozně by nám to pomohlo. Na druhou stranu, tím, že jsme mimo definice, máme sami možnost hledat nové pojmy, slova, možnosti, propojení, kombinace, spolupráce. Opět se vracím, ke své historii, nikdy jsem se nevnímala jako tanečnice nebo umělkyně. Snažila jsem se jakýmkoli způsobem vyjádřit co cítím ve vztahu k okolí. A takhle je to pořád, je mi jedno, jestli bude někdo okopávat zahrádku, čímž se vyjádří k tématu nedostatku pražské zeleně nebo se tanečník potí na zkušebně, z čehož pak vznikne představení, či si někdo vezme klacek a řekne nebudu tančit, jelikož to dnes nemá smysl. Forma pro mě není důležitá, stejně jako mě nezajímá, jestli je to zručné, technologicky dovedné, hezké či ošklivé.

Pro většinu lidí je umění synonymem estetiky, krásna.
I já se někdy nechám unést estetikou, nechci ale, aby mi říkali, na co se mám dívat. Chci si sama vybrat, jakou optiku zvolím. Může to být pompézní, ale mě klidně zaujme, jak z reflektoru padá prach a bude to pro mě nejkrásnější moment z celého představení.

Od začátku jsi figurovala v Iniciativě pro Invalidovnu, zvažovala si už tehdy eventuální přesun Alty na Invalidovnu?
Upřímně ne. Existence Alty byl důvod, proč iniciativa vznikla. S ideou Alty, která bude na Invalidovně naplňovat kulturní a komunitní aktivity, mě oslovila generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková. Nabídku jsem odmítla s tím, že Invalidovna není pro Altu vhodný prostor, nechtěla jsem ale zcela zahodit šanci. Oslovila jsem proto Nisana Al Jazairiho, Petra Zemana, Marii Foltýnovou, Lídu Vackovou a Aleše Zemena s výzvou, abychom založili Iniciativu pro Invalidovnu. Situace se nakonec vyvinula jinak, Alta v Invalidovně je momentálně nejlepší řešení.

Jak bude vypadat provoz Alty v následujících měsících? Jestli se nepletu objekt se v zimě nedá vytápět?
Divadelní sál a několik místností se budeme snažit vytopit. V zimě budovu pro veřejnost uzavřeme, otvírat se bude jen na konkrétní akce. V létě pojedeme naplno, chystáme každodenní program, naopak na leden a únor vyhlásíme prázdniny.

Jakou novou perspektivu prostor Invalidovny přinesl?
Výzvy, s nimiž se potřebujeme popasovat. Ještě více prohloubil již existující vizi, být kulturním centrem. V Altě nyní sídlí organizace a umělci, jimž říkáme spolubydlící. Mají své místnosti – ateliéry, zkušebny, které využívají ve spolupráci s námi pro svoje aktivity. Alta dramaturguje jejich výstupy a utváří z nich program. Co se původních rezidentů, velkých produkcí týče, ty v rámci velké solidarity v průběhu transformace a přesunu programově zastřešily Ponec, Tanec Praha, Alfred ve Dvoře, Venuše ve Švehlovce, Divadlo X10 a Palác Akropolis, kde budou dále reprízovat. My se teď snažíme vytvořit nové projekty, které by pasovaly přímo do Invalidovny. Je to specifický prostor, ne zcela vhodný pro taneční projekty, o to víc mě baví. Vyzývá k otázce, co dnes znamená dělat taneční či pohybové umění, a zda-li se vůbec dá dělat v takovém prostoru. Myslím, že ano, ale není to pro každého. Zužuje se tím výběr, kdo s Altou může spolupracovat.

Sleduješ zahraniční iniciativy podobné Altě?
Jsme součástí networku Trans Europe Halles, který sdružuje organizace fungující v brownfieldech a propojujících umění s občanským angažmá. Setkáváme se dvakrát ročně, sdílíme své problémy a zkušenosti, každá z platforem funguje na jiné politicko-finanční bázi. Každá je jiná. Z tohoto hlediska neexistuje úzus, což mě uklidňuje.

Jakou má Alta vizi do budoucna, tvrdíš, že Alta je myšlenka.
Tohle není z mých úst, zformulovali jsme tuhle tezi společně s týmem a líbí se mi. Věřím, že lidé, kteří do Alty přišli a souzní s ní, by v podobných aktivitách pokračovali, i kdyby Alta zanikla. Její myšlenka by se přesunula někam jinam. Možná už teď existuje iniciativa mladých lidí, o které ani nevím. Je důležité si uvědomit, že vždycky existuje potenciál jinde. Nejsme ti zásadní, možná jsme důležití proto, abychom prokopávali tunel a tvořili příležitosti pro druhé. Jinak můžeme zaniknout a je to v pořádku, nic se nestane.

Co ty a Alta, kam a jak dál?
Snažím se najít si v Altě novou pozici. To se mi daří i díky tomu, že část manažerské agendy postupně přebírá naše nová výkonná ředitelka Kararina Živanović. Jedna z mých vlastností je iniciace. Když vidím potenciál, snažím se ho rozvířit. Věřím, že Alta má potenciál a může fungovat sama o sobě. Já si teď i díky koronakrizi uvědomila, jak jsem zanedbávala svého syna a rodinu, konečně jsme měla možnost být s nimi víc. A to chci udržet alespoň na pár let, než syn odejde z domu. Zabývám se také svými uměleckými ambicemi. Chtěla bych být ještě umělecky aktivní, i když to není životní nutnost. Tanec je odvětví, které si zaslouží pozornost. Věnuje se tělu, duši, fyzickému kontaktu, na což se dnes ve vizuálně online prostorech zapomíná. Momentálně jsem v asociálním stavu. Snažím se být více sama se sebou než s lidmi. Ráda bych věnovala prostor sobě.

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.
 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?