Menu

Tereza Lenerová: Musím dát tělu pohov

Tereza Lenerová: Musím dát tělu pohov
foto: Vojtěch Brtnický

„Některá setkání mají svůj čas, i když chceme mít neustále všechno pod kontrolou“, jak říká Tereza Lenerová Hradilková. Náš rozhovor byl plánován na podzim loňského roku, ale ne, a ne se domluvit a sejít. Nakonec jsme se potkali až v brzkém předjaří a jak se ukázalo v době zásadního Terezina rozhodnutí a zvažování nových kariérních výzev. 

Od čtyřech let jsi chodila tancovat do Valášku.
Rodiče si všimli, že už jako malá holčička miluju tanec. Asi jsem se doma neustále kroutila. Matčina teta Kornélie ze Vsetína se znala s vedoucí Folklorního tanečního souboru Valášek Hanou Dolejší a když se konal konkurz, dala rodičům echo. Valášek byl soubor čítající více jak sto členů, ale i tak bylo těžké se tam dostat. Měla se souborem velké ambice, hodně jsme jezdili po světě. Ráda si také pěstovala talenty a byla pyšná, když se někdo dostal na konzervatoř. Valášek mě v lecčems ovlivnil, folklor je založený na rytmu, je v něm přítomna obrovská muzikálnost. Byl to zároveň velký dril. Zkoušeli jsme čtyřikrát týdně.

Jaký máš k folklóru vztah dnes?
Velmi srdečný. Jezdím do Horňácka, odkud pochází moje kamarádka Pavla Vachunová. Její maminka, paní Vachunová, která šije kroje, nás do nich vždycky oblékne a pak tančíme na různých veselicích. Co se týče přímé tvůrčí inspirace, krok z lidového tance jsem použila jen jednou při přijímacích zkouškách do Montpellier, kde jsem ho rozvinula do několika variací. V mé tvorbě se nikdy neobjevil. Nijak zvlášť mi neláká, přijde mi příliš formální. Folklórem ale rozhodně ovlivněna jsem.

Po Valášku byl druhým zdrojem inspirace tvůj pobyt v Kanadě.
V roce 1990 jsem odjela s rodiči do Kanady. Tam jsem měla možnost se setkat s různými druhy tance; africkým, stepem, modernou, začala jsem dělat i balet a jazz. Dostala jsem se do souboru Decidedly Jazz Danceworks Junior Company. Byl to vlastně dospělý jazzový soubor, jehož lektoři učili v junior studiu. Díky tomu jsme byli okamžitě v kontaktu s profesionály. Dělali s námi choreografie, pravidelně jsme vystupovali v divadle. Právě tam jsem začala o tanci poprvé přemýšlet, jako o své budoucí profesi. Po návratu do Česka jsem hledala, jak navázat na to, co jsem v Kanadě zažila a po dvouleté zkušenosti v amatérském souboru Antares, nastoupila na Duncan.

Jak tě ovlivnila Konzervatoř Duncan centre?
Na svá studia vzpomínám v dobrém, bylo to šťastné, kreativní období, i když zpětně vidím i nějaké chyby, které mě později poznamenaly. Byla jsme zdravě ambiciózní třída, patřil do ní Jirka Bartovanec, Klára Alexová, Míra Kochánek, Káča Višinská a další. Spousta z nás pořád tancuje. Učili jsme se řadu současných, na tu dobu progresivních technik. Každý mohl pracovat na vlastním projektu, na to byl kladen velký důraz. Možná větší než na to, jakou má kdo techniku. Šlo o projev, choreografii. Škola byla zároveň zvláštně semknutá. Při srovnání s pozdější zkušeností z Amsterdamu jsem dospěla k názoru, že v Duncanu od nás vyžadovali vlastní rukopis a názor, ale paradoxně jsme ho nemohli zcela svobodně projevovat. Byla to taková ohraničená svoboda. Možná, když je ti mezi čtrnácti až osmnácti, potřebuješ svobodu ohraničit, nevím, ale bojuji s tím doteď. Dodnes si musím připomínat, že mám své potřeby a nenaplňuji potřeby někoho jiného.

V Amsterdamu jsi kromě současného tance studovala také fyzické divadlo.
Udělala jsem přijímačky na Modern Dance Department, což byla taneční škola. Začala jsem ale zároveň chodit na večerní kurzy fyzického divadla, jehož oddělení sídlilo ve stejné budově. Nakonec jsem se přihlásila i tam, dokonce jsem měla dilema, zda-li od tance neodejdu k fyzickému divadlu. Nakonec mi vytvořili vlastní program a já navštěvovala obě oddělení, možná jsem byla první studentka této kombinace. V Amsterdamu jsem se setkala s úplně jiným myšlením o tanci, technikami a častou improvizací. Byli více otevření experimentu, performance v sobě nesly risk. Zažila jsem tam představení v různých squatech, docích a skladech. Mísily se v nich žánry. Někdy to za moc nestálo, ale i takové produkce byly finančně podporované. Když jsem se vrátila, dělala jsem experiment s Petrou Pellarovou v MeetFactory, moc se tam netancovalo, bylo to převážně statické a skoro nikdo z taneční obce to nepřijal. Cítila jsem, že jsem někde jinde a dostala z toho strach. Udržet kurz z Amsterdamu jsem v takto nastavené mentalitě nedokázala. Měla jsme pocit, že musím udělat krok zpátky.

Proč ses do České republiky vůbec vracela?
Vždycky jsem měla potřebu se vracet. Před Amsterdamem jsem odjela na dva měsíce do New Yorku, kde jsme měla různé kontakty, ale přesto se vrátila. Když jsme byli v Kanadě, těšila jsem se, až budeme zpátky doma. Vrátila jsem se několikrát. Prahu vnímám hodně srdcově, možná proto, že už jako dítě jsem dost cestovala a Prahu brala jako domov. Milovala jsem jezdit ven, brát z toho inspiraci, hltat nové informace, miluju to doteď, ale doma jsem v Česku. Žít doma pro mě bylo vždycky důležité. Je to pocit jistoty, který v životě potřebuju.

Po návratu z Amsterdamu si začala spolupracovat s různými uměleckými skupinami. Pak nastal výrazný zlom v prvním autorském sólu Švihla.
Nechtěla jsem přeskakovat ze souboru do souboru, hrozně ráda bych zůstala v jednom déle a prohlubovala spolupráci, ale… Možná to bylo mnou, nechtěla jsem se nikde uzamknout, potřebovala jsem svobodu. Řešila jsem, jestli budu někde tři měsíce nebo tři roky. Potřeba svobody možná přešla do vlastních prací. Člověk jede dlouho na setrvačník, profesně i lidsky. Najednou přišla doba, kdy jsem se potřebovala zastavit a položit si otázku, kde jsem a co od života chci. Říkala jsem si, že nemám moc času, než třeba nastane nějaká mateřská pauza. Byla to také hra s časem. Tázání se, zda-li jsem stihla to, co jsem doopravdy chtěla.

Švihla získala cenu České taneční platformy, co ti objektivně kromě zadostiučinění přinesla?
Prostor k seberealizaci, nemusím už tolik dokazovat, že moje práce stojí za to. Nemusím už dobývat pozici, abych z ní byla slyšena a viděna. Publikum je samo od sebe zvědavé. Člověk si může více určovat pravidla a nemusí následovat pravidla institucí. Může být trochu svým pánem. Mohu být sama sebou a nebát se hry a experimentu.

Publikum už ale má jistá očekávání, která musíš v dalším projektu minimálně potvrdit.
Švihla byla vybraná do programu prestižního pařížského festivalu, jeho ředitelka ihned projevovala zájem o další dílo. Cítila jsem obrovský tlak, abych svoji pozici obhájila a mohla na festival jet znovu. Udělala jsem pro to maximum, ale nepovedlo se to. Je těžké, nenechat se ovlivnit. Musím být loajální sama k sobě. Úspěchy jsou důležité, ale člověk na nich nesmí být závislý. Pak by totiž začal dělat práci ne podle sebe, ale podle trhu. Je to velké téma, řídit se zakázkou nebo vlastním pocitem. Taková kombinace tlaku a svobody.

Vyvíjí se tvá sóla i po premiéře?
Pracuji s tvarem částečně otevřeným k improvizaci. Mé choreografie nejsou sepnuté pohyb od pohybu, takže vzniká prostor zatančit určitou situaci trochu jinak. Každá inscenace se od premiéry vyvíjí. Inscenace každým představením roste, měl by na to myslet i grantový systém. V divadle Ponec můžu hrát jednou za dva měsíce, což je skvělé, ale já bych brala každý měsíc. Možnost hrát před diváky je pro dílo samotné jedinečné.

Má ale český tanec dostatečné množství diváků?
Vždycky jich může být víc. S návštěvností bojují ve všech zemích, i když někde jsou na tom přeci jenom lépe. Souvisí to se vzděláváním. Hodně lidí o tanci nic neví a bojí se ho, přitom tanec lze vnímat jiným smyslem než rozumem. Na Nepřestávej a Švihlu se nám vždycky podařilo mít slušný počet diváků. Hodně se tomu ale věnuju. Baví mě zvát lidi, které neznám, dostat do divadla někoho, koho potkám v baru nebo v obchodě. Jo a taky lepím plakáty na pánské záchody.

Mluvíš o vzdělávání, učila jsi někdy?
Přes Ponec, který organizuje tzv. Tanec školám, jsem učila dva roky děti na Základní škole Jarov. Když jsem jim zpočátku říkala, ať padají jako lísteček na zem, dívaly se na mě, jako bych se zbláznila. Za dva roky už to pro ně bylo normální. Učit děti je náročné, chce to hodně energie, obdivuji učitele, kteří to zvládají. Teď učím dospělé, je to pro mě jistým způsobem pohodlnější. Dochází tam kamarádi, ale i široká veřejnost. Zájem je velký. Kámoši, kteří se nikdy nehýbali, najednou chtějí chodit tančit. Opadává trend chození na aerobik, jógu nebo do posilovny, kde je pohyb srozumitelný. Lidé začínají být otevření pohybu, který je pro ně záhadou.

Co hudba, v obou sólech hraje významnou roli, jaký k ní máš vztah?
Hudbu skoro vůbec neposlouchám. Hrozně mě ruší. Mám raději ticho. Leda v autě, kde poslouchám rádio. Jako tanečnice jsem spolupracovala v choreografii Andrey Miltnerové na dvou operách Collegia 1704, které dirigoval Václav Luks. Václav je neuvěřitelně expresivní, vášnivý dirigent, je ohromující se na něho dívat. Několikrát jsem se přistihla, jak na něho hledím s otevřenou pusou a jak jsem fascinovaná jeho energií. Při druhé spolupráci na opeře Arsilda mi došlo, že bych právě z toho chtěla vyjít ve své nové práci. Mezitím jsem propadla klasické hudbě, u které jsem dřív usínala a začala chodit do Rudolfina. Bavilo mě všechno okolo, jak se chová publikum, muzikanti, kdy se tleská, jak je člověk oblečený. Bylo to pro mě jako chodit do kostela. Hodně jsem si vyčistila hlavu. Když jsem poslouchala hudbu, začaly mi napadat kreativní myšlenky.

Nakonec se ale téma dirigentství v Nepřestávej otisklo jen rámcově.
Všichni tvrdí, jak je Nepřestávej osobní. Mluví o něm jako o mé terapii, s čímž vůbec nesouhlasím. Vycházím z reálných pocitů a vztahů, ale nic si tím neřeším. Švihla jde po osobním příběhu, u Nepřestávej není konkrétní příběh ani konkrétní problém, zabývám se vášní, přesněji jak fyzicky vnímám vášeň a její kontrolu. Ano, je s tím spojená erotika a sexualita, ale já vášeň a její kontrolu nahlížím široce, v přeneseném slova smyslu. Neustále chceme mít všechno pod kontrolou, já bych chtěla být dobrou matkou, skvělou partnerkou, úspěšnou umělkyní, ale… Člověk chce mít nad vším kontrolu, ale do jaké míry je to možné? Týká se to třeba nemocí, které nás vždycky překvapí.

Na několika projektech si spolupracovala s dramaturgem, naposledy na Nepřestávej s Lukášem Jiřičkou, co od dramaturga očekáváš?
Doposud jsem cítila, že je choreograf nebo tanečník v něčem limitovaný, a aby bylo dílo srozumitelné a komunikovalo s publikem, potřebuje pomoc dramaturga. Měla jsem dojem, že tvořím hodně intuitivně a pohled zvenčí mi může pomoci. Zároveň mám problém, když přichází dramaturg s vlastním silným názorem, a tedy i jasně danými odpověďmi. Chci odpovědi hledat v sobě, držet pod kontrolou. V rámci koučinku, který pořádá SE.S.TA, kladou koučové umělci otázky, aby ho dovedli k tomu, co chce sdělit. To je velký rozdíl oproti dramaturgovi, který přijde a řekne, myslím, že bychom měli sdělovat to a to. Vznikají tak dva pohledy, na kterých se ti dva buď shodnou či ne. S Lukášem Jiřičkou jsme se ke konci projektu už tolik neshodli, což bylo v pořádku, protože i to posunulo projekt dál. Nakonec mi pomohl Honza Horák, v tu chvíli se mnou souzněl a já dílo dokončila, jak jsem sama chtěla.

Jednou si prohlásila, že všechno kolem sebe vnímáš skrze pohyb, proč najednou projekt performativní instalace Landing, kde hrají zásadní roli slova?
Lákalo mě, dostat se do jiného prostředí. K divadlu mám vztah skrze svá studia v Amsterdamu. Baví mě jeho konkrétnost, člověk se dotkne něčeho reálného, což mě uspokojuje. Je to také možnost, jak vybočit z vlastních stereotypů. S performerem Lukášem Bouzkem jsme spolu učili v Alfredu junior a chtěli udělat něco společně. Hledali jsme režisér/a/ku a oslovili Apolenu Vanišovou. Bylo to trochu na objednávku. A i když jsme tam uvedeni jako tvůrčí kolektiv, cítila jsme se jako interpretka, což mi bylo příjemné.

Jaké to je pro tanečnici vyjadřovat se jinak než pohybem.
Miluju to. Mám ráda slova. Herectví mě láká, baví mě na jevišti mluvit, hrát, hledat v sobě jinou polohu než abstraktní. Podle mě se to odráží i v mých sólech, jdu po něčem hmatatelném, nechci se schovávat za úplnou abstrakci.

Divadlo se na rozdíl od tance dá dělat celý život, přemýšlela jsi někdy o situaci, až nebudeš moci tančit.
Věděla jsem, že jednou budu muset takovou situaci řešit, ale nikdy jsem si z toho nedělala hlavu. Nyní taková situace nastala, moje tělo si začalo stěžovat a bolet a já jsem nucena si klást otázku, jak budu ve své kariéře pokračovat. Je to zajímavý okamžik. Momentálně dělám pohybovou spolupráci chystané inscenaci Dům bez spánku režisérky Lindy Duškové v Arše.
Průběžně jsem studovala masážní techniku shiatsu u Zuny Vesan Kozánkové. Což mě hrozně baví, je to práce s tělem, jen jiným způsobem. I tímto směrem bych se mohla ubrat, ale nerada bych opustila kreativní svět, v němž se cítím ohromně šťastná. Chtěla bych v tvorbě pokračovat, ať už se svým tělem nebo jinými. Přemýšlím nad choreografií s vícero tanečníky, ale potřebuji získat sebedůvěru v to, že dokážu předat svůj svět ostatním, je to totiž úplně odlišná práce. Možná můj momentální fyzický stav mě donutí jít této výzvě naproti. Teď musím dát tělu pohov a zaměřit se na velmi strukturovanou rehabilitaci. Musím se tělu aktivně věnovat, cvičit a snažit se společně s odborníky najít způsob, jak ho znovu vrátit do formy. Věřím, že člověk má velké schopnosti regenerace. Své zdravotní omezení teď vnímám jako moment k zastavení a přehodnocení, jak pracuji, funguji a vůbec žiju. Věřím, že když změním způsob, jak se svým tělem pracuji, může mě jen překvapit, co všechno dokáže. Motivací jsou pro mě lidé s fyzickými limity, jimž nepodléhají, ale krůček po krůčku pracují na jejich zlepšení, což obdivuji. Je to pro mě velký trénink disciplíny a trpělivosti. Trpělivost je vlastnost, která je v dnešní době velmi těžká, ale může nás mnoho naučit.

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.
 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?