Tereza Lenerová: Musím dát tělu pohov

„Někte­rá setká­ní mají svůj čas, i když chce­me mít neu­stá­le všech­no pod kon­t­ro­lou“, jak říká Tere­za Lene­ro­vá Hra­dil­ko­vá. Náš roz­ho­vor byl plá­no­ván na pod­zim loň­ské­ho roku, ale ne, a ne se domlu­vit a sejít. Nako­nec jsme se potka­li až v brz­kém před­ja­ří a jak se uká­za­lo v době zásad­ní­ho Tere­zi­na roz­hod­nu­tí a zva­žo­vá­ní nových kari­ér­ních výzev. 

Od čtyřech let jsi cho­di­la tan­co­vat do Valáš­ku.
Rodi­če si všimli, že už jako malá hol­čič­ka milu­ju tanec. Asi jsem se doma neu­stá­le krou­ti­la. Mat­či­na teta Kor­nélie ze Vsetí­na se zna­la s vedou­cí Folklor­ní­ho taneč­ní­ho sou­bo­ru Valá­šek Hanou Dolej­ší a když se konal kon­kurz, dala rodi­čům echo. Valá­šek byl sou­bor číta­jí­cí více jak sto čle­nů, ale i tak bylo těž­ké se tam dostat. Měla se sou­bo­rem vel­ké ambi­ce, hod­ně jsme jez­di­li po svě­tě. Ráda si také pěs­to­va­la talen­ty a byla pyš­ná, když se někdo dostal na kon­zer­va­toř. Valá­šek mě v lec­čems ovliv­nil, folklor je zalo­že­ný na ryt­mu, je v něm pří­tom­na obrov­ská muzi­kál­nost. Byl to záro­veň vel­ký dril. Zkou­še­li jsme čty­ři­krát týdně.

Jaký máš k folk­ló­ru vztah dnes?
Vel­mi srdeč­ný. Jez­dím do Hor­ňác­ka, odkud pochá­zí moje kama­rád­ka Pav­la Vachu­no­vá. Její mamin­ka, paní Vachu­no­vá, kte­rá šije kro­je, nás do nich vždyc­ky oblék­ne a pak tan­čí­me na růz­ných vese­li­cích. Co se týče pří­mé tvůr­čí inspi­ra­ce, krok z lido­vé­ho tan­ce jsem pou­ži­la jen jed­nou při při­jí­ma­cích zkouš­kách do Mont­pel­lier, kde jsem ho roz­vi­nu­la do něko­li­ka vari­a­cí. V mé tvor­bě se nikdy neob­je­vil. Nijak zvlášť mi nelá­ká, při­jde mi pří­liš for­mál­ní. Folk­ló­rem ale roz­hod­ně ovliv­ně­na jsem.

Po Valáš­ku byl dru­hým zdro­jem inspi­ra­ce tvůj pobyt v Kana­dě.
V roce 1990 jsem odje­la s rodi­či do Kana­dy. Tam jsem měla mož­nost se setkat s růz­ný­mi dru­hy tan­ce; afric­kým, ste­pem, moder­nou, zača­la jsem dělat i balet a jazz. Dosta­la jsem se do sou­bo­ru Deci­ded­ly Jazz Dan­ceworks Juni­or Com­pa­ny. Byl to vlast­ně dospě­lý jaz­zo­vý sou­bor, jehož lek­to­ři uči­li v juni­or stu­diu. Díky tomu jsme byli oka­mži­tě v kon­tak­tu s pro­fe­si­o­ná­ly. Děla­li s námi cho­re­o­gra­fie, pra­vi­del­ně jsme vystu­po­va­li v diva­dle. Prá­vě tam jsem zača­la o tan­ci popr­vé pře­mýš­let, jako o své budou­cí pro­fe­si. Po návra­tu do Čes­ka jsem hle­da­la, jak navá­zat na to, co jsem v Kana­dě zaži­la a po dvou­le­té zku­še­nos­ti v ama­tér­ském sou­bo­ru Anta­res, nastou­pi­la na Duncan.

Jak tě ovliv­ni­la Kon­zer­va­toř Dun­can cen­t­re?
Na svá stu­dia vzpo­mí­nám v dob­rém, bylo to šťast­né, kre­a­tiv­ní obdo­bí, i když zpět­ně vidím i něja­ké chy­by, kte­ré mě poz­dě­ji pozna­me­na­ly. Byla jsme zdra­vě ambi­ci­óz­ní tří­da, pat­řil do ní Jir­ka Bar­to­va­nec, Klá­ra Ale­xo­vá, Míra Kochá­nek, Káča Višin­ská a dal­ší. Spous­ta z nás pořád tan­cu­je. Uči­li jsme se řadu sou­čas­ných, na tu dobu pro­gre­siv­ních tech­nik. Kaž­dý mohl pra­co­vat na vlast­ním pro­jek­tu, na to byl kla­den vel­ký důraz. Mož­ná vět­ší než na to, jakou má kdo tech­ni­ku. Šlo o pro­jev, cho­re­o­gra­fii. Ško­la byla záro­veň zvlášt­ně semknu­tá. Při srov­ná­ní s poz­děj­ší zku­še­nos­tí z Amster­da­mu jsem dospě­la k názo­ru, že v Dun­ca­nu od nás vyža­do­va­li vlast­ní ruko­pis a názor, ale para­dox­ně jsme ho nemoh­li zce­la svo­bod­ně pro­je­vo­vat. Byla to tako­vá ohra­ni­če­ná svo­bo­da. Mož­ná, když je ti mezi čtr­nác­ti až osm­nác­ti, potře­bu­ješ svo­bo­du ohra­ni­čit, nevím, ale boju­ji s tím doteď. Dodnes si musím při­po­mí­nat, že mám své potře­by a nena­pl­ňu­ji potře­by něko­ho jiného.

V Amster­da­mu jsi kro­mě sou­čas­né­ho tan­ce stu­do­va­la také fyzic­ké diva­dlo.
Udě­la­la jsem při­jí­mač­ky na Modern Dan­ce Depart­ment, což byla taneč­ní ško­la. Zača­la jsem ale záro­veň cho­dit na večer­ní kur­zy fyzic­ké­ho diva­dla, jehož oddě­le­ní síd­li­lo ve stej­né budo­vě. Nako­nec jsem se při­hlá­si­la i tam, dokon­ce jsem měla dile­ma, zda-li od tan­ce neo­de­jdu k fyzic­ké­mu diva­dlu. Nako­nec mi vytvo­ři­li vlast­ní pro­gram a já navště­vo­va­la obě oddě­le­ní, mož­ná jsem byla prv­ní stu­dent­ka této kom­bi­na­ce. V Amster­da­mu jsem se setka­la s úpl­ně jiným myš­le­ním o tan­ci, tech­ni­ka­mi a čas­tou impro­vi­za­cí. Byli více ote­vře­ní expe­ri­men­tu, per­for­man­ce v sobě nes­ly risk. Zaži­la jsem tam před­sta­ve­ní v růz­ných squa­tech, docích a skla­dech. Mísi­ly se v nich žán­ry. Někdy to za moc nestá­lo, ale i tako­vé pro­duk­ce byly finanč­ně pod­po­ro­va­né. Když jsem se vrá­ti­la, děla­la jsem expe­ri­ment s Petrou Pella­ro­vou v Meet­Fac­to­ry, moc se tam netan­co­va­lo, bylo to pře­váž­ně sta­tic­ké a sko­ro nikdo z taneč­ní obce to nepři­jal. Cíti­la jsem, že jsem někde jin­de a dosta­la z toho strach. Udr­žet kurz z Amster­da­mu jsem v tak­to nasta­ve­né men­ta­li­tě nedo­ká­za­la. Měla jsme pocit, že musím udě­lat krok zpátky. 

Proč ses do Čes­ké repub­li­ky vůbec vra­ce­la?
Vždyc­ky jsem měla potře­bu se vra­cet. Před Amster­da­mem jsem odje­la na dva měsí­ce do New Yor­ku, kde jsme měla růz­né kon­tak­ty, ale přes­to se vrá­ti­la. Když jsme byli v Kana­dě, těši­la jsem se, až bude­me zpát­ky doma. Vrá­ti­la jsem se něko­li­krát. Pra­hu vní­mám hod­ně srd­co­vě, mož­ná pro­to, že už jako dítě jsem dost ces­to­va­la a Pra­hu bra­la jako domov. Milo­va­la jsem jez­dit ven, brát z toho inspi­ra­ci, hltat nové infor­ma­ce, milu­ju to doteď, ale doma jsem v Čes­ku. Žít doma pro mě bylo vždyc­ky důle­ži­té. Je to pocit jis­to­ty, kte­rý v živo­tě potřebuju.

Po návra­tu z Amster­da­mu si zača­la spo­lu­pra­co­vat s růz­ný­mi umě­lec­ký­mi sku­pi­na­mi. Pak nastal výraz­ný zlom v prv­ním autor­ském sólu Švih­la.
Nechtě­la jsem pře­ska­ko­vat ze sou­bo­ru do sou­bo­ru, hroz­ně ráda bych zůsta­la v jed­nom déle a pro­hlu­bo­va­la spo­lu­prá­ci, ale… Mož­ná to bylo mnou, nechtě­la jsem se nikde uzamknout, potře­bo­va­la jsem svo­bo­du. Řeši­la jsem, jest­li budu někde tři měsí­ce nebo tři roky. Potře­ba svo­bo­dy mož­ná pře­šla do vlast­ních pra­cí. Člo­věk jede dlou­ho na setr­vač­ník, pro­fes­ně i lid­sky. Najed­nou při­šla doba, kdy jsem se potře­bo­va­la zasta­vit a polo­žit si otáz­ku, kde jsem a co od živo­ta chci. Říka­la jsem si, že nemám moc času, než tře­ba nasta­ne něja­ká mateř­ská pauza. Byla to také hra s časem. Tázá­ní se, zda-li jsem stih­la to, co jsem doo­prav­dy chtěla.

Švih­la zís­ka­la cenu Čes­ké taneč­ní plat­for­my, co ti objek­tiv­ně kro­mě zados­tiu­či­ně­ní při­nes­la?
Pro­stor k sebe­re­a­li­za­ci, nemu­sím už tolik doka­zo­vat, že moje prá­ce sto­jí za to. Nemu­sím už dobý­vat pozi­ci, abych z ní byla sly­še­na a vidě­na. Pub­li­kum je samo od sebe zvě­da­vé. Člo­věk si může více určo­vat pra­vi­dla a nemu­sí násle­do­vat pra­vi­dla insti­tu­cí. Může být tro­chu svým pánem. Mohu být sama sebou a nebát se hry a experimentu.

Pub­li­kum už ale má jis­tá oče­ká­vá­ní, kte­rá musíš v dal­ším pro­jek­tu mini­mál­ně potvr­dit.
Švih­la byla vybra­ná do pro­gra­mu pres­tiž­ní­ho paříž­ské­ho fes­ti­va­lu, jeho ředi­tel­ka ihned pro­je­vo­va­la zájem o dal­ší dílo. Cíti­la jsem obrov­ský tlak, abych svo­ji pozi­ci obhá­ji­la a moh­la na fes­ti­val jet zno­vu. Udě­la­la jsem pro to maxi­mum, ale nepo­ved­lo se to. Je těž­ké, nene­chat se ovliv­nit. Musím být loa­jál­ní sama k sobě. Úspě­chy jsou důle­ži­té, ale člo­věk na nich nesmí být závis­lý. Pak by totiž začal dělat prá­ci ne pod­le sebe, ale pod­le trhu. Je to vel­ké téma, řídit se zakáz­kou nebo vlast­ním poci­tem. Tako­vá kom­bi­na­ce tla­ku a svobody.

Vyví­jí se tvá sóla i po pre­mi­é­ře?
Pra­cu­ji s tva­rem čás­teč­ně ote­vře­ným k impro­vi­za­ci. Mé cho­re­o­gra­fie nejsou sepnu­té pohyb od pohy­bu, tak­že vzni­ká pro­stor zatan­čit urči­tou situ­a­ci tro­chu jinak. Kaž­dá insce­na­ce se od pre­mi­é­ry vyví­jí. Insce­na­ce kaž­dým před­sta­ve­ním ros­te, měl by na to mys­let i gran­to­vý sys­tém. V diva­dle Ponec můžu hrát jed­nou za dva měsí­ce, což je skvě­lé, ale já bych bra­la kaž­dý měsíc. Mož­nost hrát před divá­ky je pro dílo samot­né jedinečné.

Má ale čes­ký tanec dosta­teč­né množ­ství divá­ků?
Vždyc­ky jich může být víc. S návštěv­nos­tí boju­jí ve všech zemích, i když někde jsou na tom pře­ci jenom lépe. Sou­vi­sí to se vzdě­lá­vá­ním. Hod­ně lidí o tan­ci nic neví a bojí se ho, při­tom tanec lze vní­mat jiným smys­lem než rozu­mem. Na Nepře­stá­vej a Švihlu se nám vždyc­ky poda­ři­lo mít sluš­ný počet divá­ků. Hod­ně se tomu ale věnu­ju. Baví mě zvát lidi, kte­ré neznám, dostat do diva­dla něko­ho, koho potkám v baru nebo v obcho­dě. Jo a taky lepím pla­ká­ty na pán­ské záchody.

Mlu­víš o vzdě­lá­vá­ní, uči­la jsi někdy?
Přes Ponec, kte­rý orga­ni­zu­je tzv. Tanec ško­lám, jsem uči­la dva roky děti na Základ­ní ško­le Jarov. Když jsem jim zpo­čát­ku říka­la, ať pada­jí jako lís­te­ček na zem, díva­ly se na mě, jako bych se zbláz­ni­la. Za dva roky už to pro ně bylo nor­mál­ní. Učit děti je nároč­né, chce to hod­ně ener­gie, obdi­vu­ji uči­te­le, kte­ří to zvlá­da­jí. Teď učím dospě­lé, je to pro mě jis­tým způ­so­bem poho­dl­něj­ší. Dochá­zí tam kama­rá­di, ale i širo­ká veřej­nost. Zájem je vel­ký. Kámo­ši, kte­ří se nikdy nehý­ba­li, najed­nou chtě­jí cho­dit tan­čit. Opa­dá­vá trend cho­ze­ní na aero­bik, jógu nebo do posi­lov­ny, kde je pohyb sro­zu­mi­tel­ný. Lidé začí­na­jí být ote­vře­ní pohy­bu, kte­rý je pro ně záhadou.

Co hud­ba, v obou sólech hra­je význam­nou roli, jaký k ní máš vztah?
Hud­bu sko­ro vůbec nepo­slou­chám. Hroz­ně mě ruší. Mám radě­ji ticho. Leda v autě, kde poslou­chám rádio. Jako taneč­ni­ce jsem spo­lu­pra­co­va­la v cho­re­o­gra­fii Andrey Milt­ne­ro­vé na dvou ope­rách Colle­gia 1704, kte­ré diri­go­val Vác­lav Luks. Vác­lav je neu­vě­ři­tel­ně expre­siv­ní, váš­ni­vý diri­gent, je ohro­mu­jí­cí se na něho dívat. Něko­li­krát jsem se při­stih­la, jak na něho hle­dím s ote­vře­nou pusou a jak jsem fas­ci­no­va­ná jeho ener­gií. Při dru­hé spo­lu­prá­ci na ope­ře Arsil­da mi došlo, že bych prá­vě z toho chtě­la vyjít ve své nové prá­ci. Mezi­tím jsem pro­padla kla­sic­ké hud­bě, u kte­ré jsem dřív usí­na­la a zača­la cho­dit do Rudol­fi­na. Bavi­lo mě všech­no oko­lo, jak se cho­vá pub­li­kum, muzi­kan­ti, kdy se tles­ká, jak je člo­věk oble­če­ný. Bylo to pro mě jako cho­dit do kos­te­la. Hod­ně jsem si vyčis­ti­la hla­vu. Když jsem poslou­cha­la hud­bu, zača­ly mi napa­dat kre­a­tiv­ní myšlenky.

Nako­nec se ale téma diri­gent­ství v Nepře­stá­vej otisklo jen rám­co­vě.
Všich­ni tvr­dí, jak je Nepře­stá­vej osob­ní. Mlu­ví o něm jako o mé tera­pii, s čímž vůbec nesou­hla­sím. Vychá­zím z reál­ných poci­tů a vzta­hů, ale nic si tím neře­ším. Švih­la jde po osob­ním pří­bě­hu, u Nepře­stá­vej není kon­krét­ní pří­běh ani kon­krét­ní pro­blém, zabý­vám se váš­ní, přes­ně­ji jak fyzic­ky vní­mám vášeň a její kon­t­ro­lu. Ano, je s tím spo­je­ná ero­ti­ka a sexu­a­li­ta, ale já vášeň a její kon­t­ro­lu nahlí­žím širo­ce, v pře­ne­se­ném slo­va smys­lu. Neu­stá­le chce­me mít všech­no pod kon­t­ro­lou, já bych chtě­la být dobrou mat­kou, skvě­lou part­ner­kou, úspěš­nou uměl­ky­ní, ale… Člo­věk chce mít nad vším kon­t­ro­lu, ale do jaké míry je to mož­né? Týká se to tře­ba nemo­cí, kte­ré nás vždyc­ky překvapí.

Na něko­li­ka pro­jek­tech si spo­lu­pra­co­va­la s dra­ma­tur­gem, napo­sle­dy na Nepře­stá­vej s Luká­šem Jiřič­kou, co od dra­ma­tur­ga oče­ká­váš?
Dopo­sud jsem cíti­la, že je cho­re­o­graf nebo taneč­ník v něčem limi­to­va­ný, a aby bylo dílo sro­zu­mi­tel­né a komu­ni­ko­va­lo s pub­li­kem, potře­bu­je pomoc dra­ma­tur­ga. Měla jsem dojem, že tvo­řím hod­ně intu­i­tiv­ně a pohled zven­čí mi může pomo­ci. Záro­veň mám pro­blém, když při­chá­zí dra­ma­turg s vlast­ním sil­ným názo­rem, a tedy i jas­ně daný­mi odpo­věď­mi. Chci odpo­vě­di hle­dat v sobě, držet pod kon­t­ro­lou. V rám­ci kou­čin­ku, kte­rý pořá­dá SE.S.TA, kla­dou kou­čo­vé uměl­ci otáz­ky, aby ho doved­li k tomu, co chce sdě­lit. To je vel­ký roz­díl opro­ti dra­ma­tur­go­vi, kte­rý při­jde a řek­ne, mys­lím, že bychom měli sdě­lo­vat to a to. Vzni­ka­jí tak dva pohle­dy, na kte­rých se ti dva buď shod­nou či ne. S Luká­šem Jiřič­kou jsme se ke kon­ci pro­jek­tu už tolik neshod­li, což bylo v pořád­ku, pro­to­že i to posu­nu­lo pro­jekt dál. Nako­nec mi pomohl Hon­za Horák, v tu chví­li se mnou souzněl a já dílo dokon­či­la, jak jsem sama chtěla.

Jed­nou si pro­hlá­si­la, že všech­no kolem sebe vní­máš skr­ze pohyb, proč najed­nou pro­jekt per­for­ma­tiv­ní insta­la­ce Lan­ding, kde hra­jí zásad­ní roli slo­va?
Láka­lo mě, dostat se do jiné­ho pro­stře­dí. K diva­dlu mám vztah skr­ze svá stu­dia v Amster­da­mu. Baví mě jeho kon­krét­nost, člo­věk se dotkne něče­ho reál­né­ho, což mě uspo­ko­ju­je. Je to také mož­nost, jak vybo­čit z vlast­ních ste­re­o­ty­pů. S per­for­me­rem Luká­šem Bouzkem jsme spo­lu uči­li v Alfre­du juni­or a chtě­li udě­lat něco spo­leč­ně. Hle­da­li jsme režisér/a/ku a oslo­vi­li Apo­le­nu Vani­šo­vou. Bylo to tro­chu na objed­náv­ku. A i když jsme tam uve­de­ni jako tvůr­čí kolek­tiv, cíti­la jsme se jako inter­pret­ka, což mi bylo příjemné.

Jaké to je pro taneč­ni­ci vyja­d­řo­vat se jinak než pohy­bem.
Milu­ju to. Mám ráda slo­va. Herec­tví mě láká, baví mě na jeviš­ti mlu­vit, hrát, hle­dat v sobě jinou polo­hu než abs­trakt­ní. Pod­le mě se to odrá­ží i v mých sólech, jdu po něčem hma­ta­tel­ném, nechci se scho­vá­vat za úpl­nou abstrakci.

Diva­dlo se na roz­díl od tan­ce dá dělat celý život, pře­mýš­le­la jsi někdy o situ­a­ci, až nebu­deš moci tan­čit.
Vědě­la jsem, že jed­nou budu muset tako­vou situ­a­ci řešit, ale nikdy jsem si z toho nedě­la­la hla­vu. Nyní tako­vá situ­a­ce nasta­la, moje tělo si zača­lo stě­žo­vat a bolet a já jsem nuce­na si klást otáz­ku, jak budu ve své kari­é­ře pokra­čo­vat. Je to zají­ma­vý oka­mžik. Momen­tál­ně dělám pohy­bo­vou spo­lu­prá­ci chys­ta­né insce­na­ci Dům bez spán­ku reži­sér­ky Lin­dy Duš­ko­vé v Arše.
Prů­běž­ně jsem stu­do­va­la masáž­ní tech­ni­ku shi­at­su u Zuny Vesan Kozán­ko­vé. Což mě hroz­ně baví, je to prá­ce s tělem, jen jiným způ­so­bem. I tím­to smě­rem bych se moh­la ubrat, ale nera­da bych opus­ti­la kre­a­tiv­ní svět, v němž se cítím ohrom­ně šťast­ná. Chtě­la bych v tvor­bě pokra­čo­vat, ať už se svým tělem nebo jiný­mi. Pře­mýš­lím nad cho­re­o­gra­fií s více­ro taneč­ní­ky, ale potře­bu­ji zís­kat sebe­dů­vě­ru v to, že doká­žu pře­dat svůj svět ostat­ním, je to totiž úpl­ně odliš­ná prá­ce. Mož­ná můj momen­tál­ní fyzic­ký stav mě donu­tí jít této výzvě napro­ti. Teď musím dát tělu pohov a zamě­řit se na vel­mi struk­tu­ro­va­nou reha­bi­li­ta­ci. Musím se tělu aktiv­ně věno­vat, cvi­čit a sna­žit se spo­leč­ně s odbor­ní­ky najít způ­sob, jak ho zno­vu vrá­tit do for­my. Věřím, že člo­věk má vel­ké schop­nos­ti rege­ne­ra­ce. Své zdra­vot­ní ome­ze­ní teď vní­mám jako moment k zasta­ve­ní a pře­hod­no­ce­ní, jak pra­cu­ji, fun­gu­ji a vůbec žiju. Věřím, že když změ­ním způ­sob, jak se svým tělem pra­cu­ji, může mě jen pře­kva­pit, co všech­no doká­že. Moti­va­cí jsou pro mě lidé s fyzic­ký­mi limi­ty, jimž nepod­lé­ha­jí, ale krů­ček po krůč­ku pra­cu­jí na jejich zlep­še­ní, což obdi­vu­ji. Je to pro mě vel­ký tré­nink dis­ci­plí­ny a trpě­li­vos­ti. Trpě­li­vost je vlast­nost, kte­rá je v dneš­ní době vel­mi těž­ká, ale může nás mno­ho naučit.