banner1

Menu

Rozhovor s CreWCollective

Rozhovor s CreWCollective
foto: Martin Macháček

Ve Studiu ALTA jsem vyhledal trojici, která jako základní pilíř svírá vesmír zvaný CreWCollective a ptal se jich na taneční improvizaci.

CreWcollective vznikl původně jako projekt ve virtuálním prostoru. Jak jste se dostali do toho veřejného?
Jan Bárta: CreW vzniklo nejprve jako virtuální platforma. Formou webových stránek jsme si dali za úkol propojovat rozdílné umělce a to převážně výtvarníky, hudebníky a performery. Je to takový "deštníkový efekt" který se pomalu ale jistě přetavuje z webu do reálného dění. CreW se v poslední době tedy více soustředí na produkci specifických akcí.

Veřejný prostor je hodně skloňovaná, až mi někdy připadá, že módní, mantra. Jak to s ním máte vy?
Kateřina Dietzová: My jsme ho začali vnímat před nějakým časem, ale ani ne proto, že by byl módní.

JB: Pro nás to byla ze začátku spíš znouzectnost, protože všechno se dělalo na cestě. Dlouho jsme neměli ani studio, natož adresu. Sice úzce spolupracujeme se studiem Truhlárnu na pražském Žižkově, ale pevnou základnou nedisponujeme. Adresu sídla máme také jen krátce. V podstatě to do teď probíhá formou přesunů, co kdo nabere na záda nebo do auta.

KD: No, to je pravda. Z téhle situace to vyplynulo, když jsme se tomu začali více věnovat před pěti lety při improvizacích Setkáme se. Byl to intuitivní koncept, který vycházel z předpokladu, že se pokaždé odehraje někde jinde. Nejdřív to bylo v prostoru Undreground a postupně se z toho stával větší punk - v industriálních starých budovách nebo polorozbořených vilkách. Řekli jsme si: „To je super, tady improvizace úplně sedí". Od toho jsme začali rozvíjet jak práci v nedivadelních prostorech, kde specifická architektura dává tělu úplně jiný kontext než blackbox.

JB: Koncept se z toho stal později. Mobilita a flexibilita je navíc velmi příjemná.

Jana Novorytová: Baví nás pracovat v prostorech ne-divadelních, a jednou z možností je prostor veřejný.

Při projektech jako Moving Orchestra nebo Setkáme se jste navštívili místa po celé republice a jestli správně tuším, na žádné z nich jste se zatím nevrátili.
KD: To záleží. Někde jsme to dali jako princip.

JN: S Moving Orchestra jsme se vrátili do Moving Station v Plzni. Hráli jsem tam ještě před rekonstrukcí. Moving Orchestra vlastně navázalo na Setkáme se a pohybem, hudbou a světlem osazuje různou architekturu. To jsem tehdy udělali i v Plzni - takovou pohybovou, světelnou tříhodinovou instalaci.

Máte raději interiéry nebo exteriéry?
JN: Ty jo, asi jak na co.

JB: Za mě je rozhodující atmosféra místa. Například v Plzni na Náplavce k světu jsme použili k projektu Performativní biograf částečně dálniční most jako projekční plochu, bylo tam echo, takže to celé náramně ožilo a získalo ten potřebný zvuk, barvu a prostor, nakonec tedy místo bylo rozhodující pro ten daný večer- neopakovatelné!

KD: Na začátku jsme vůbec nevěděli, co tam budeme dělat. Podivně zkosený prostor, kde nebylo moc místa k hnutí, hudebníci nadávali na akustiku nebo že je tam řeka a ozvěna. Nakonec to patřilo k prostorově vůbec nejlepším Performativním biografům, co jsme dělali. Člověk na to přichází v průběhu, jestli je „stage" fajn.

Improvizace je pro vás klíčová. Myslíte si, že má v českém tanci dostatečný prostor?
JB: Myslím, že improvizace v Čechách ještě stále není braná jako nedílná součást tvorby a tvůrčího procesu. Situace je určitě jiná i v různých rozdílných oblastech, jako je například divadlo. V divadelním světe fungují už poměrně dlouho různé uzavřené skupiny improvizátorů, kteří ale s tím okolním světem moc nekomunikují. Cílem CreW do dalších sezón je právě propojení těchto žánrových skupin. Sám jsem měl možnost tento rok učit na jednom třídenním improvizačním festivalu a byla to skvělá zkušenost. Překvapil mne velký zájem u divadelníků o pohybovou improvizaci a hledání a zkoušení tímto směrem.

Bývají dost uzavření. A v tanečním světě - cítíte nějaký posun?
JN: Improvizace je pořád na okraji, ale za posledních třeba pět let se to z mého pohledu hodně změnilo. Lidi, co to dělají, i lidi, co se na to dívají se hodně otevřeli.

KD: První Setkáme se bylo pro čtyři diváky s dvanácti účinkujícími. Chtělo to asi chvilku, protože nedávno v Kladrubech, docela malé městečko, přišlo padesát lidí.

JB: Vypadá to, že se Češi přestali bát chodit a koukat na taneční improvizaci a na věci, které odhalují proces vůbec, jako třeba work-in-progress. K tomu jsme teď ale druhou stranu oslovili DAMU, ať s námi spolupracují, a zatím zájem jeví většinou mezinárodní studenti.

Takže plenér, říkáte...
JN: Plenér a nějaká ta architektuřička, když to říkáš takhle... To máme rádi.

Co teď chystáte?
JN: 14. června odstartovala ve Studiu ALTA nová série improvizačních večerů Po pás. Inspiroval nás amsterdamský model Monday Match, kde kurátor sestavuje skupinu lidí, kteří spolu víc jak rok nebyli v žádném tvůrčím vztahu a dají spolu improvizační set. Další večer bude v říjnu a jeho hostem bude Julyen Hamilton.

Díky.

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FFMU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, redaktor Českého rozhlasu Wave, dlouholetý přispěvatel do Divadelních novin a festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?