Dvakrát Cherkaoui a 420PEOPLE

foto: Koren Boos

foto: Koren Boos

420PEOPLE před­sta­vu­je na čes­ké taneč­ní scé­ně sou­bor s pozo­ru­hod­nou pozi­cí — expe­ri­ment na kon­zer­va­tiv­ním poli. Špič­ko­ví balet­ní uměl­ci tvo­ří pod vede­ním mla­dých cho­re­o­gra­fů taneč­ní for­má­ty, kte­ré se sice znač­ně odklá­ní od tra­dič­ní­ho balet­ní­ho reper­toá­ru, avšak jádrem v nich zůstá­vá kla­sic­ká tech­ni­ka. Pro­fil bel­gic­ké­ho cho­re­o­gra­fa Sidi Lar­bi Cher­ka­oui na Tan­ci Pra­ha 2017 se uza­ví­rá kom­po­no­va­ným taneč­ním veče­rem, kte­rý pre­zen­tu­je spo­lu­prá­ci jeho sku­pi­ny EASTMAN s Vác­la­vem Kune­šem a 420PEOPLE.

Faun

Milost­ný duet Vác­la­va Kune­še (420PEOPLE) a Nico­le Lea­hey (EASTMAN) coby Fau­na a Nym­fy se navra­cí k svě­to­vě pro­slu­lé­mu dílu Vasla­va Nijin­ske­ho Fau­no­vo odpo­led­ne (1912). Cher­ka­oui vyu­ží­vá Debussy­ho sklad­bu jako výcho­dis­ko pro moder­ně obo­ha­ce­né hudeb­ní vari­a­ce původ­ní­ho moti­vu, čímž vztah obou postav vytr­hu­je ze zaje­tí roman­tis­mu. Zatím­co Nijin­ské­ho cho­re­o­gra­fie při­po­mí­ná pro­fi­lo­vou per­spek­ti­vou oživlou mal­bu na antic­ké váze, Cher­ka­oui vytvá­ří plas­tic­ký obraz díky čet­ným akro­ba­tic­kým prv­kům i tech­ni­ce flo­orwork.
Pře­me­ty a pozi­ce v mos­tu či stře­še oba taneč­ní­ky čas­to obra­cí vzhů­ru noha­ma, čímž jejich těla při­pra­vu­je o lid­skou pova­hu. Půso­bí zví­ře­cím, tro­chu mystic­kým dojmem, což pod­po­ru­je i cha­rak­ter kon­takt­ních čás­tí due­tu. Taneč­ní­ci k sobě při­stu­pu­jí zády a objí­ma­jí se nao­pak, jejich kon­če­ti­ny se vzá­jem­ně pro­lí­na­jí a dopl­ňu­jí tělo part­ne­ra, až se ze dvou stá­vá jeden. Ener­gie taneč­ní­ků se neza­sta­ví a neu­stá­le prou­dí i navzdo­ry tomu, že pohyb na krát­ký moment ustane.

Těžiš­těm insce­na­ce je prá­ce se svět­ly a pro­mě­na­mi pro­jek­ce, kte­ré efekt­ně zpří­to­m­ňu­jí ply­nu­tí času. Na plát­no v poza­dí scé­ny se pro­mí­tá foto­gra­fie pohle­du do hus­té­ho vyso­ké­ho lesa. Mezi stro­my pro­sví­ta­jí paprsky, v prů­bě­hu cho­re­o­gra­fie mění­cí odstí­ny jako bar­vy slu­neč­ní­ho svi­tu během dne. Jako­by se bez pře­s­tá­ní stří­da­lo ráno, odpo­led­ne a noc. Scé­no­gra­fie má dvo­jí úči­nek – jed­nak vytvá­ří všu­dypří­tom­ný neu­cho­pi­tel­ný pro­stor a za dru­hé se jí kon­stru­u­je napě­tí a dal­ší časo­vý roz­měr, kte­rý asi pat­nác­ti­mi­nu­to­vé­mu due­tu Fau­na a Nym­fy dává jis­tou míru živosti.

Faun je rea­nact­ment ve své době mír­ně pobu­řu­jí­cí­ho umě­lec­ké­ho poči­nu, kte­rý dal chá­pá­ní roman­tic­ké podo­by bale­tu nový neotře­lý směr. Této per­spek­ti­vy se drží i Cher­ka­ou­i­ho duet. Hra­je si s arche­ty­pem taneč­ní­ho ztvár­ně­ní milost­né­ho vzta­hu a mění ho na míru dneška.

Faun
Cho­re­o­gra­fie: Sidi Lar­bi Cher­ka­oui
Tan­čí: Nico­la Lea­hey a Vác­lav Kuneš
Light design: Adam Car­ré
Hud­ba: Clau­de Debussy, Nitin Sawh­ney
Kos­tým: Hus­se­in Chalayn

Nomad

Insce­na­ce Nomad jed­no­znač­ně doklá­dá Cher­ka­ou­i­ho cho­re­o­gra­fic­ký talent. Tři taneč­ni­ce a pět taneč­ní­ků v čer­ných a čer­ve­ných vol­ných bavl­ně­ných kos­tý­mech vytvá­ří obraz poušt­ní pus­ti­ny v něko­li­ka rovi­nách. Ve spo­leč­ných pasá­žích před­sta­vu­jí zvl­ně­nou kra­ji­nu píseč­ných dun, při­čemž se vzá­pě­tí ply­nu­le mění v její oby­va­te­le. Na poza­dí obra­zu poušt­ní­ho svě­ta se dokon­ce roz­ví­jí lin­ka vzta­hu dvou lidí, páru, kte­rý zde sym­bo­li­zu­je jedi­né šťast­né výcho­dis­ko živo­ta v nehos­tin­ných končinách.

Cher­ka­ou­i­ho taneč­ní slov­ník je pohy­bo­vě roz­ma­ni­tý, slo­ži­tý a na pro­ve­de­ní vel­mi nároč­ný. Pohyb je boha­tý na polo­a­k­ro­ba­tic­ké prv­ky, pře­va­ly a sko­ky, lze zde roz­po­znat inspi­ra­ci tech­ni­ka­mi drže­ní stře­du těla v indic­kém tra­dič­ním tan­ci, v jed­not­li­vé momen­ty se toho děje naráz vel­mi mno­ho. Ten­to tvůr­čí pří­stup vede k dvo­jí­mu pozná­ní. Cho­re­o­gra­fie je pohy­bo­vě vel­mi efekt­ní a při­ná­ší „plný“ poži­tek z tan­ce. Záro­veň však pohyb pro­dlé­vá na povrchu, na úrov­ni byť pre­ciz­ní­ho ovlád­nu­tí taneč­ní­ko­va těla, kte­ré je pou­hým mecha­nic­kým člán­kem cho­re­o­gra­fie. Insce­na­ce tak při­po­mí­ná země­pis­ný doku­ment s letec­ký­mi zábě­ry poušt­ních oblas­tí, což vytvá­ří veli­ce krás­ný a maleb­ný, ale napros­to odci­ze­ný obraz skutečnosti.

Scé­no­gra­fii tvo­ří plát­no s pro­jek­cí popraska­né­ho píseč­né­ho povrchu v poza­dí, kte­rá se neu­stá­le vla­mu­je do cho­re­o­gra­fie, jejíž je neod­tr­ži­tel­nou sou­čás­tí. Taneč­ní­ci od plát­na na začát­ku vychá­ze­jí jako bra­trstvo neo­hro­že­ných, něko­li­krát se k ní v prů­bě­hu vra­cí a na kon­ci u ní opět kon­čí. Vizu­ál­ně totiž jejich posta­vy tvo­ří na zob­ra­ze­ní pouš­tě čer­né lid­ské stíny.

Taneč­ní slož­ku dopl­ňu­je dal­ší výrazná prá­ce s pro­jek­cí – na oblo­ze nad pouš­tí se náh­le obje­ví pla­ne­ta Země a násled­ně zase zmi­zí, celou foto­gra­fii pře­kry­je síť čer­né kon­tu­ry při­po­mí­na­jí­cí ozdob­né tva­ry v okně chrá­mu a nako­nec vzdá­le­ný ato­mo­vý hřib, kte­rým se celá cho­re­o­gra­fie uza­ví­rá. Navzdo­ry mír­né kon­cep­tu­ál­ní cizos­ti a absurd­nos­ti, kte­rou je cho­re­o­gra­fie pro­dchnu­ta, se však insce­na­ce drží své­ho oso­bi­té­ho gesta.

Nomad
Cho­re­o­gra­fie: Sidi Lar­bi Cher­ka­oui
Asi­s­tent cho­re­o­gra­fie: Vác­lav Kuneš
Účin­ku­jí: Fran­ce­s­ca Maria Aman­te, Sabi­ne Gro­enen­dijk, Nico­la Lea­hey, Mabrouk Gou­i­cem, Nemo Oegho­ede, Voj­těch Rak, Anto­nin Rioche, Filip Sta­něk
Light design: Willy Cessa
Kos­týmy: Jan-Jan Van Essche
Hud­ba: Yar­kin fea­tu­ring The Sufi Vocal Mas­ters, Felix Bux­ton, Dun­can Brown

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.