banner1

 

Menu

Rád svádím všechny diváky

Rád svádím všechny diváky
foto: Kateřina Vlčková

Rozhovor s „Naháčem", jak si pražští diváci přejmenovali inscenaci Aneckxander ještě před jejím začátkem, o volbách v cirkusové dramaturgii, nové premiéře, dalších plánech a hotelových pokojích.

Kombinujete choreografii, cirkus, divadlo a v tuto chvíli připravujete knihu s Koenem Allarym, ředitelem Circuscentra. O čem bude? O cirkuse?
Je to taková utopie. Přemýšlíme v ní, jak rozvíjet cirkus, jaké jsou jeho charakteristiky. Jednou z nich je, že vidíme hodně mistrovských a hodně nebezpečných kousků. Často si říkám, že mistrovství přetrhává lineárnost vyprávění a když uděláme něco neobyčejného, divák zapomene, co do té doby viděl. Odvedeme ho od příběhu, necháme ho cítit emoci nebo empatii. Proto si klademe otázky, co znamená zahrnout nebezpečí do představení. Když cirkusový artista riskuje, divák vidí nebezpečí, které může bolet Ale pro artistu je to nebezpečí, se kterým počítá. Je potřeba být vědomí v tom, co sdělujeme. Je velký rozdíl mezi tím, co jako cirkusový umělec děláme a co tím předáváme.

Co chcete sdělovat vašimi projekty? Spíše nebezpečí nebo mistrovství?
Například v Aneckxanderovi ani jedno. Neobsahuje existující techniky ani cirkusové disciplíny. Hledání nového pohybového jazyka bylo hodně náročné, ale potřebné. Myslím si, že pro tanec a pro cirkus je nesmírně důležité, abychom obnovovali formu a obsah. V cirkuse je potřeba mnohem víc než v jiných druzích živých umění hledat nová „média“ a já si myslím, že abychom si toto médium a charaktery vybrali dobře – je to intelektuální volba fyzického materiálu – měli bychom uvažovat nad tím, jestli to, co použijeme, souvisí s tím, co se objevilo na scéně předtím.

Pohybový jazyk inscenace Aneckxander jste vystavěl na specifičnostech vašeho těla – že máte k vašemu tělu delší krk a končetiny. Změnil se způsob, jakým nazíráte na své tělo během doby uvádění?
Ano.

V čem?
To asi nedokážu popsat. Ale vždycky se mě dotkne, když si před představením holím hlavu. Při příjezdu do Prahy jsem měl vousy a vlasy dlouhé jeden centimetr, představení jsem nehrál poslední tři měsíce,. Z mého pohledu nejsem žádný krasavec, nevím, jak pro ostatní. A vidět se v zrcadle plešatý a oholený mě vždy dostane do stejného rozpoložení. Je to zajímavé. Nikdy jsem se necítil nepříjemně ve svém těle, neměl jsem komplexy. Zkoumal jsem proto jen své zvláštnosti. Každý máme jiné tělo, a když se necháme vést intuicí tohoto jedinečného těla, tak máme větší šanci vytvořit výjimečné představení. To byl začátek našich úvah při přípravě Aneckxandera. Mám proměnlivou identitu - pro toto představení mám přizpůsobitelné tělo. A v každém představení se snažím mít jiné tělo. Minulý týden jsem měl premiéru nového představení (Raphaël, pozn. red.). Trochu mě bolí rameno a vypadám jinak, zesílil jsem. Dříve jsem byl mnohem štíhlejší a tím i slabší. Pro diváka vypadám na jevišti jinak, což může měnit jeho vnímání.

V Aneckxanderovi je trik, během kterého se z obleku a košile svléknete do naha během pár vteřin. Jak náročné bylo najít řešení kostýmu, aby to bylo technicky možné?
Bylo to velice náročné. V magii se tomu říká „rychlá proměna“. S každým představeními se kostým zničí. Teď mám tuším pátý kostým. Pomáhala nám profesionálka z Berlína, ale byli jsme zklamaní s výsledkem, takže nakonec kostým ušila moje matka, kterou jsem navedl, jak to udělat. Pro pár efektů je potřeba vynaložit nesmírnou dřinu. Původně to nebyla disciplína v kouzelnických výstupech, ale používala se v opeře, aby bylo možné rychle měnit postavy kvůli omezeným rozpočtům na pěvce. Jsem rád, že díky rychlé proměně může představení mít úvodní část. Také proto, že je těžké uvést nahotu na scénu. Ta přichází až tímto překvapivým efektem. V dnešní době jsme už všichni viděli tolik nahých lidí na jevišti a vidět někoho dalšího se pomalu svlékat, tak si říkám: „Né, už zase, …!“ Chtěl jsem to pojmout nějak kreativně.

V Aneckxanderovi pracujete hojně s protiklady – černou a bílou barvou, plešatost může značit mládí i stáří, rekvizity, které používáte,... Ve Vaší nové inscenaci Raphaël tančíte s tělem jako s objektem, neživou věcí. Zajímají Vás ve vaší tvorbě protipóly a kontrasty?
Ano, mám moc rád hranice. Nemyslím fyzické. Cirkus pro mě znamená nechat se konfrontovat. Když pracujeme ve studiu, tak máme před sebou vždycky obrovskou stěnu. Například v Aneckxanderovi jsem úplně nahý, mám jen pár rekvizit a žádnou hudbu. Rychle zjistíme, že se točíme v kruhu, že přicházíme na způsoby vyjádření, které už jsme dříve použili. Mám rád, když musím opustit známou tvůrčí práci, protože ji musím prohloubit.. A otázka objektu je zásadní od začátku. Cirkus je živé umění, které má s předměty nejsilnější vztah. V ostatních živých uměních tomu tak není. V Aneckxanderovi používám protézy. Kladli jsme si otázku, jestli je protéza věc, když patří k tělu. A v Raffaëlovi je to člověk, který vystupuje po celou dobu představení jako objekt. Jen tam je a já ho manipuluji.

Vytváří dojem robota?
Vlastně ano, ale stále má lidský pohled.

Připomíná mi to hranici, která byla včera na konci představení. Zkoušel jste, jak dlouho diváci zůstanou, když začnete hrát znovu po potlesku. V Raffaëlovi diváci vidí člověka, který je neživý, ale přesto živý. Rád diváky znejišťujete?
Ano, mám rád nepohodlí, kdy divák přesně neví, ale zase nechci být nudný. Můžete publikum podněcovat, ale být nudná. Mám pár malých efektů – jako vytahování jazyku pro ty, kteří třeba dobře nesnáší, že jsem nahý. Rád svádím všechny diváky, aby se projevili.

Myslím, že tato inscenace je těžší na sledování pro mužskou část publika. Protože při Vašich pádech z výšky bylo slyšet, jak někteří muži zatajují dech a někteří i poposedávali při představě, jak to bolí. Jak jste si jistý v těchto chvílích?
Je to kontrolovaná bolest. A pak, co je bolest? Často nevíme, jak velká bolest nás čeká, nemáme odhad. Bolí to, ale s tím se počítá. Myslím si, že divák vidí, že to bolí. Ale je také spousta představení, která jsou nesmírně krásná, jako například v baletu, ale baleríny tam trpí mnohem většími bolestmi než já. V moderním tanci sebou tanečníci hází o zem a tak dále… Myslím, že míra bolesti je u některých představení proto na stejném stupni.

Jak bylo přijato premiérové uvedení inscenace Raphaël minulý týden?
Vytvoření představení bylo velice náročné, mnohem náročnější než u Aneckxandera. Jsme na scéně dva. Na prvních třech uvedeních byli všichni belgičtí kritikové, naštěstí nejdůležitější kritik napsal kladnou recenzi. To bylo povzbuzující, ale i tak hodně stresující, jak to dopadne. Je to ještě těžší na sledování pro diváky než Aneckxander.

Ještě víc?
Ano, každý večer byl na představení někdo, kdo brečel. Je to velmi násilné a možná také proto, že to jsou lidé, se kterými se známe. Možná. Je to úplně jiné s velice specifickým jazykem. Lidem od cirkusu se možné líbilo méně, ale my jsme spokojení a máme hodně pozvání.

V rozhovoru pro Lidové noviny jste řekl, že od roku 2018 plánujete novou etapu. Co chystáte? Jiný způsob tvorby?
Ano. Již nebudu pracovat s dramaturgyní Bauke Lievens a budu poprvé v životě připravovat inscenaci na velkou scénu. Aneckxander a moje předešlá představení byla vždy v rozvržení scény jako je teď v Ponci, že divák je nade mnou, je dominantní. A v další etapě prohodím role. Představení bude o Daniilu Charmsovi, ruskému autorovi. Bude nás několik akrobatů – čtyři nebo pět. Zapojíme ty prvky, které jsou vnímané jako nízké umění. Kouzla, cirkus, divadlo s předměty, dále umělec, který bude dělat bunraku. Vzdáme úctu těmto uměním. Inspirací bude jeden Charmsův krátký text a možná budeme používat slova. A bude to trvat dvě až tři hodiny.

Hodně cestujete, máte v tuto chvíli dvě představení, připravujete další, píšete knihu. Co Vám pomáhá nacházet rovnováhu na cestách?
Mám rád pestrost, potřebuju ji, takže střídat dvě představení je pro mě moc příjemné. Vzal jsem si za ženu moji profesi, takže je těžké mít vztah, protože jsem pět nocí z měsíce doma. Ale to je teď třeba dělat. Aneckxandera asi nebudu moct hrát, až mi bude přes čtyřicet. Nevím. Je to krásný život. Je těžké najít podporu pro mou práci, hodně papírování, ale jsem moc šťastný a vděčný, že to můžu dělat. Beru jako privilegium tvořit si ve světě, kde se řeší spousta humanitárních problémů, krizí, kdy peníze jdou více do zbrojení než do kultury.

Pomáhají Vám na cestách nějaké konkrétní věci? Pro toto představení máte jisté rituály před uvedením. Máte něco podobného na cestách?
Ano, pomáhá mi dodržovat rutinu. Jeden nesmyslný příklad za všechny (smích), pomáhá mi spát vždy ve stejné síti hotelů Ibis. Chápu, proč mají řetězce takový úspěch. Už nemám rád pestrost v hotelech, originalitu, experimenty, to mě mate. Vzbudíte se v noci a říkáte si:„Kolik je hodin, kde to jsem?“ Takhle bezpečně vím, kde najdu světlo. To pomáhá. A hlídat si stravu, i když je to na cestách těžké. Pak mi pomáhají mé knihy. Žiju v batohu, přizpůsobuji se.


Alexander Vantournhout (Belgie, 1989) studoval současný tanec na P.A.R.T.S. a jednokolku na École Supérieure des Arts du Cirque. Jako herec pracoval s Rolfem Alme, zakladatelem Norské divadelní akademie ve Fredrickstadtu. Vytvořil několik sólových inscenací včetně Caprices (2014) a zmíněnoho Aneckxandera (2015). V roce 2014 se Alexander spojil s Haraldem Austbo a rozvíjel svůj zájem o improvizaci. Z jejich spolupráce vznikl WAK (2014). V únoru 2017 měla premiéru jeho nejnovější inscenace Raphaël.

Kateřina Vlčková

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala stáž ve výzkumném centru Rirra21 ve Francii a propagovala české umělce na zahraničních konferencích věnovaných novému cirkusu. Jako první česká publicistka byla vybraná na mezinárodní rezidenci Unpack the Arts. Dlouhodobě spolupracovala se studentskou platformou RozRazil online a Fřesh Fľesh. Psala recenze, rozhovory a reportáže pro Cirqueon a Kulturissimo. V současnosti je redaktorka, překladatelka a copywriterka na volné noze.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?