Menu

Michal Pěchouček: Čím je divadlo bizarnější, tím víc mě naplňuje

Michal Pěchouček: Čím je divadlo bizarnější, tím víc mě naplňuje
foto: archiv Michala Pěchoučka

Práci Michala Pěchoučka sleduju od prvopočátku, vždycky mě zajímalo, proč se uznávaný výtvarník navíc držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého, rozhodl dělat divadlo. Představil se jako autor, režisér a v poslední premiéře Studia Hrdinů, jeho domovské scény, i jako herec. Mimo diktafon mi prozradil, že šlo o provozní záskok, jelikož herectví ho vůbec nezajímá. Mluvil naopak otevřeně o tlusté čáře, kterou udělal za výtvarnou tvorbou i o divadle, jaké ho zajímá jako autora i diváka. 

Jsi výtvarný umělec, který postupně přešel k divadlu. Jaká byla tvá cesta od vizuálu k narativu?
K divadlu mne přivedl Honza Horák. Osobně jsme se neznali, znal moji výtvarnou práci, ne že by si ji spojoval s dramatickým narativem, ale věděl, že v mé tvorbě je jisté pnutí a s divadlem na různých úrovních koketuju. Přišel za mnou a řekl mi, že už má termín mojí premiéry a už jen postačí, abych napsal nějakou hru. Tak jsem se mu podvolil a jediné co jsem mohl nabídnout byly mé zkušenosti z Akademie výtvarných umění. To byl základní rámec příběhu hry Muži malují. A díky následné spolupráci s Honzou i jinými režiséry jakožto scénograf, jsem si začal uvědomovat, že celá moje dosavadní tvorba je jen takovou přípravkou k divadlu.

Nemáte někdy pocit, že vám chybí divadelní řemeslo?
Máme pocit, že jsme studenti, jelikož nemáme divadelní vzdělání a spoustu věcí se průběžně učíme včetně konvencí, které bychom chtěli zpochybňovat. Chodí za námi zkušenější kolegové, kamarádi a v nejlepším slova smyslu říkají: „...hele, když herec něco říká, musí mít motivaci, ...chlapci, dejte si pozor na tempo rytmus“. Míra Bambušek nám vytýká, že režírujeme jako buzny. My když něco nevíme, přijdeme s tím za herci a vedeme o tom s nimi dialog, což může být pro někoho zpochybnění samotné funkce režiséra. Pro nás je to ale jediný možný způsob. Vybíráme si herce, které přizveme do vyřešení našeho společného problému.

Vraťme se k tvé druhé divadelní práci, inscenaci hry V samotě bavlníkových polí v Divadle Komedie.
K inscenaci jsem byl přizván nejprve jako kostýmní výtvarník, což je role, která mě u divadla zajímá ze všeho nejméně. Takže jsem přišel na první čtenou a místo abych začal ukazovat skicy, mluvil jsem o celkové režijní koncepci, která se hercům moc líbila. No a skutečného režiséra to tak vykolejilo, že vyklidil hřiště a já jsem ho nahradil. Nebylo to z mé strany zrovna fair play, ale divadlo je emocionální prostředí a s něčím takovým se musí počítat. Koltesův text se mi hrozně líbil, protože souvisel s mojí tehdejší výtvarnou tvorbou. Měl jsem možnost udělat prodlouženou podobu svých obrazů a příležitost něco se naučit na profesionálním pracovišti. Kromě herců jsem se mohl opřít o dramaturgyni Viktorii Knotkovou, což je typ terénního, velmi kreativního dramaturga. Dalo by se říci, že jsme hru režírovali spolu. Nechtěl bych ani vystupovat jako samostatný režisér. Pozice osamělého režiséra se děsím.

Pod všemi ostatními pracemi jsi podepsán společně s Honzou Horákem. Jak vypadá vaše režijní spolupráce?
Začali jsme jako dramaturg s výtvarníkem a naše role se časem pochopitelně rozšířily a prolnuly. Když přemýšlíme o režijní koncepci, položíme nezávisle na sobě na stůl úplně stejný nápad. Ty blbé nápady, kterých je vždycky nejvíce, si v klidu rozmluvíme.

O vaší společné tvorbě se často mluví jako o tvaru hraničícím s performancí, instalací či konceptuálním uměním, jak to vidíš ty, cítíš se být alternativním?
Máme samozřejmě pocit, že jsme mainstream. Vyhovují nám určité alternativní prostředky, ale rozhodně nechceme vytvářet alternativu ani nějaké výtvarné divadlo. Máme kolem sebe spoustu inspirujících tvůrců, o kterých se dá říci to samé, jako je Bambušek, Nebeský, Polívková. Oni také přicházejí s nějakým výrazným výtvarným jazykem. Mě osobně dost ovlivnil Dušan D. Pařízek. Vlastně jsem začal chodit do divadla pravidelně, až když vznikla Komedie. Viděl jsem konečně současnou formu, něčím mě sice hrozně štvala, ale zároveň přitahovala. Do té doby mě divadlo nezajímalo, spoustu věcí mne bohužel míjelo, vnímal jsem ho jako archaismus, případně jako příležitost si prohlédnout herce, které znám z televize. Chodil jsem do divadelních kaváren, protože jsem chtěl být slavný a říkal si, že když se seznámím s nějakým hercem, tak se na mě ta sláva třeba přenese.

Vždyť jsi byl výtvarník?
Já ale chtěl být slavný výtvarník.

Co oceňuješ na jevišti jako divák?
Divadlo vnímám jako říši absolutní svobody, jako oddělenou realitu, kterou můžu intenzivně prožívat. Jestli hledám kvalitu, která mě naplňuje, tak je to bizarnost. Čím je divadlo bizarnější, tím víc mě naplňuje, ale pod bizarností si každý představí něco jiného.

Vidíš paralely mezi svou výtvarnou a divadelní prací?
Můj výtvarný jazyk nějak mutuje a obohacuje se, je více plastičtější, kinetičtější. Dochází k vědomému prolnutí divadelního časoprostoru, prostoru galerie nebo prodloužení konkrétního díla. Pro nás je podoba současného výtvarného umění zásadní a inspirující. Nespolupracujeme se scénografy, do každé inscenace si přizveme současného výtvarníka, což je pro nás záruka nečekaných řešení.

V poslední době je o tobě slyšet víc ve spojení s divadlem než s výtvarnou scénou. Věnuješ se ještě výtvarnému umění?
Už pouze jako divák, pedagog a kurátor, ale aktivně nikoliv. Divadlo je mnohem silnější drogou. Před pěti lety jsem dospěl do bodu, kdy jsem si řekl, je čas pracovat na poslední výstavě. Motivem byla lodička, která odplouvá a už se nikdy nevrátí. Říkal jsem si, hlavně nikomu nevykládej, že jde o poslední výstavu, nechceš přece výstavu s takovým příběhem, to by byl velký kýč. Nebudu to nikomu vykládat, protože by mně to stejně nikdo nevěřil, sám pro sebe se rozloučím. Abych se mohl odpoutat, musel jsem se zbavit starých věcí, jelikož jako výtvarník jsi povinen vystavovat i staré práce. Mám systematickou povahu, takže jsem nic nenechal náhodě, vše je uklizeno v Moravské galerii v Brně. Udělal jsem všechno, abych se mohl odstřihnout a nemít pocit, že na něco nemám čas a měl bych se k něčemu vrátit. Byl to radostný přechod.

Inscenace skončí derniérou, jak to prožíváš jako výtvarník, který je zvyklý, že jeho artefakt zůstává?
To je na tom právě nejkrásnější, nic nezůstane, nic se nehromadí, dokumenty a záznamy nic neříkají. Nemusíme přemýšlet nad tím, jestli bychom už neměli udělat retrospektivní katalog. Ale nechci to srovnávat s výtvarným uměním, ani mi to nepřísluší. Rozhodně cítím, že jsem k naší divadelní tvorbě méně lítostivý. Nejen z důvodu, že jde o kolektivní práci, ale i proto, že ta práce jednou zmizí. Když děláš výtvarné umění, číhá na tebe nebezpečný sentiment a lpění na vlastní tvorbě, co se hromadí a jednou tě to dostihne a může to být pěkně zlé. K tomu je třeba specifické očkování, protilátky, které by si měl každý výtvarník vytvořit.

 

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK, nyní pokračuje v doktorském studiu na pražské DAMU, kde se zabývá současným ruským divadlem. Z ruského jazyka překládá současné divadelní hry. Coby přispěvatel spolupracuje s Divadelními novinami a Deníkem Metro. Působí jako pedagog na VOŠ herecké a dramaturg nezávislého uměleckého sdružení OLDstars. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?