Menu

Tanec školám se letos přiblíží veřejnosti o další kroky

Tanec školám se letos přiblíží veřejnosti o další kroky
foto: archiv Barbory Látolové

Dlouhá léta trvalo prosadit Taneční a pohybovou výchovu do škol. I přesto, že je uznaná od roku 2010, je stále málo škol a rodičů, které o tomto programu pro rozvoj kreativity žáků prostřednictvím pohybu ví. O projektu Tanec Školám jsem si povídala s tanečnicí, choreografkou a lektorkou Barborou Látalovou, koordinátorkou projektu Tanec školám Martinou Filinovou, a s koordinátorkou projektu Tanec dětem Luciou Račkovou.

Vysvětleme jednoduše čtenářům, jaký je rozdíl mezi Taneční pohybovou výchovou a projektem Tanec školám?
Barbora Látalová: Mnoho let celý tým lidí usiloval o to, aby byla prosazená Taneční pohybová výchova do škol jako volitelný nebo doplňkový předmět. Bojovala za to to celá řada lidí z Duncan Centra, Tance Praha, Vize tance, HAMU,… nerada bych na někoho zapomněla. V roce 2010 se povedlo ji prosadit a Taneční pohybová výchova je nyní zařazená v rámcovém vzdělávacím programu. Tanec školám je způsob, jak tuto možnost výuky uchopil Tanec Praha.

Letos nabízíte vedle kontinuální celoroční výuky na školách, kterou vedete už devátý rok, také blokovou tříměsíční výuku na jaře a na podzim. Jaký je důvod zařazení blokové výuky?
Barbora Látalová: Je to nápad pro tento rok, protože jsme chtěli zvýšit zájem škol. Je nám líto, že školy projekt neznají, nebo znají, ale neví, jak ho zařadit do výuky.

Lucia Račková: Tento tříměsíční blok je snaha Tance Praha zviditelnit Taneční pohybovou výchovu a možnosti, které dává dětem. Chceme přiblížit, co se v rámci tohoto předmětu může udělat a jakým způsobem se to děje. Snažíme se zpřístupnit pohybovou taneční výchovu pro všechny děti, ne pouze jako volitelný předmět pro některé z nich. Rozhodly jsme se provázat aktivity s Mezinárodním dnem tance 28. dubna 2017. V ten den všechny děti, které se do projektu zapojí, vyjdou do veřejného prostoru v okolí své školy, kde se odehraje prezentace procesu práce. Nebude se jednat o vystoupení, představení nebo akademii, ale o seznámení s taneční pohybovou výchovou, která se díky tomu dostane k veřejnosti.

Barbora Látalová: Blokovou výuku jsme navrhli také proto, aby to pro umělce bylo praktičtější. Když se má umělec zapsat někde na rok, tak ho to omezuje, nemůže odjet na turné apod. To může být jeden z důvodů, proč aktivní umělec neučí nebo učí jen v rámci workshopů. Kontinuální výuka může být omezující pro jeho uměleckou praxi. Ale na formátu záleží lektor od lektora a škola od školy. Když se nám škola ozve se zájmem o ukázkovou hodinu, tak rádi přijdeme a lektora jim můžeme vybrat podle přání školy a jeho časových možností. Máme lektory, kteří dávají přednost blokové výuce, a jiné, kteří učí raději celoročně. Chceme vyhovět každé škole, která má zájem. To je podle nás nejlepší cesta.

Jak se hledají noví lektoři taneční pohybové výchovy?
Barbora Látalová: Když jsme sháněli lektory jako náhradu, tak bylo těžké někoho najít, protože tanečníci a choreografové o projektu moc nevědí, mají obavy, nebo vnímají lektorování dětí jako podřadnou práci. V naší zemi bohužel platí stigma, že pokud jdete učit, tak je to proto, že jste neuspěl jako umělec. Lektorování dětí je vnímáno ještě hůře než učení dospělých. V západních a severských zemích má přitom spolupráce umělce a žáků na školách dlouholetou tradici. Belgie, Francie, Německo, Nizozemí, celá Skandinávie, Británie mají svůj vlastní model i metody výuky, pořádají festivaly.

Martina Filinová: V lednu pořádáme seminář pro ty, kteří by se chtěli stát lektory. Předáme jim naše zkušenosti a poznatky. Zážitkově-metodický seminář se bude konat 16. až 19. ledna 2017.

Lucia Račková: Nový lektor bude pomocný lektor stávajícím lektorům během tříměsíčního bloku výuky. Tímto procesem se „vyučí“. Není možné se naučit jinak než samotným učením. Tak chceme nové zájemce podpořit.

Co by projektu v tuto chvíli pomohlo podle Vás nejvíce?
Lucia Račková: Odvaha škol.

Martina Filinová: Informovanost rodičů, že tu jsou tyto možnosti. Oni by to pro své děti určitě chtěli.

Pohybová taneční výuka je protiklad k tělesné výchově zaměřené na dosahování výkonů. Je to sebepoznávací proces skrze pohyb, rozvíjí soustředění, úctu k druhým, komunikaci a mnoho dalších dovedností a schopností. Jaké jsou zpětné vazby rodičů dětí, které tím prošly?
Barbora Látalová: V projektu Tanec školám se v rámci festivalu TANEC DĚTEM konala závěrečná prezentace v divadle Ponec. Děti ze škol, kde probíhala celoroční výuka TPV (taneční a pohybová výchova), sem (do divadla Ponec, pozn. red.) přišly dopoledne. Měly zde dílnu s choreografem a tanečníky a většinou se potkaly s dětmi z jiné školy, které prošly s jiným lektorem podobným procesem. Cílem bylo setkání dětí a umělců a formou hravé dílny tak společně připravit večerní prezentaci pro rodiče. Dopoledne děti strávily v Ponci se svými lektory TPV, hudebníky korepetitory a navíc jako bonus i s tanečníky, kteří ve svém představení pracovali se stejnými principy nebo si kladli stejnou otázku při tvorbě tanečního představení. My všichni lektoři jsme s těmito principy z představení také pracovali poslední dva měsíce s dětmi na školách. Večerní prezentace pro rodiče spojovala děti i profesionální tanečníky. Ti tak měli možnost vzájemné konfrontace a pro některé rodiče se tato prezentace stala prvním setkáním se současným tancem. Rodiče byli nadšení z toho, že jsou v divadle a vidí své děti na jevišti, to je velký bonus. Jako motivace to krásně fungovalo. Nesecvičovali jsme s nimi žádný formát, my jsme jen pracovali s různými principy, neřídili jsme choreografii se slovy: „Ty jdeš tam…“ Děti sem přišly a dostaly „nástroje“ pohybových principů a za dopoledne jsme s nimi tady dohromady něco připravili. Nebyl na ně vyvíjený tlak, že by si musely něco zapamatovat, tak jsme to nechtěli. Šlo o hravé setkání.

Mají díky tomu menší trému?
Barbora Látalová: Je to rozhodně menší tréma. Ale protože jsou v divadle, tak ve chvíli, kdy se na ně začne svítit, tak ji mají, ale je to podle mě ta „pozitivní tréma“. Když to skončilo, tak byly šťastné, že byly na jevišti, že se na ně dívalo téměř sto lidí. Když přijdu učit další rok, tak se mě ptají: „Budeme zase v tom Ponci?“. Nebo slyší slovo Ponec a ví, o co jde. Utváří si tak vztah k divadlu a k tanci. Proto si myslím, že je výhoda, když je učí tanečník. Mají to spojené s uměleckým pohledem a ne s vyučováním.

Jaké reakce slýcháváte na školách?
Barbora Látalová: Ve škole jsou leckdy názory, že se děti místo tělocviku nebo místo učení válí na zemi, slyšela jsem také, že si „válí šunky“.

Martina Filinová: Že nemají pořádný tělocvik.

Barbora Látalová: Protože někdy dojde k tomu, že jim na pohybovou výchovu vezmou jednu hodinu tělocviku a mají ho tedy jen jednou týdně. Což není dobře. Ale myslím si, že když to trvá jen dva měsíce, tak to nevadí. Záleží na rozhodnutí učitele, ale měl by to být samostatný předmět navíc. Protože když jim vezmou hodinu z tělocviku, tak si děti žádají, že chtějí hrát fotbal nebo tenis, protože jim ta jedna hodina tělocviku chybí. Děti se potřebují hýbat a ne celý den sedět. Nedivím se, že když děti přijdou do tělocvičny, tak potřebují běhat, skákat, bít se, mají obrovský přebytek energie ze sezení. Některé jsou schopné to kontrolovat a jiné ne. Asi je to horší u dětí, které to kontrolují.

Martina Filinová: Tento předmět byl schválený v oblasti umění a kultura, ale přesto se časová dotace často čerpá z tělesné výchovy. Jsou to dva protiklady, které se tu střetávají. Je to dané prostorem, protože je vhodné vést taneční pohybovou výchovu v tělocvičně. Ale smysl projektu není omezit sportovní aktivity a dát jim místo toho kreativní pohybovou výuku. Časové dotace by se měly čerpat z oblasti umění a kultury, kde ty časové dotace jsou, jen zatím nejsou praktické zkušenosti. To je jeden z problémů, se kterými se setkáváme.

V čem je podle Vás největší přínos Taneční pohybové výchovy?
Barbora Látalová: Myslím si, že tanec je tu proto, aby se děti, které se ve škole nedokážou prosadit, mohly projevit v taneční pohybové výchově. Tanec jim to umožní. Je to obrovský rozdíl. Říkají nám to učitelé, vidíme to my, lektoři. Jsme překvapení, že děti, které dle klasických školních parametrů „strašně zlobí“, nebo naopak nikdy ve škole nepromluví, úplně vykvetou během hodin taneční pohybové výchovy, protože dostaly pozornost. Zpětných vazeb od učitelů máme spoustu.

Kdo jsou zájemci o to stát se lektory taneční pohybové výchovy? Naznačila jste, že to jsou pedagogové s taneční zkušeností, hlásí se v tuto chvíli tanečníci méně?
Martina Filinová: Je to zajímavá skutečnost, že tanečníci na výzvu až tak nereagovali. Více pedagogové, kteří působí ve školách nebo vedou nějaké kurzy. To je zajímavý fakt, který svědčí o tom, že tanečníci nemají dostatek informací, mají určité zábrany, nebo nemají zájem o tento projekt.

Barbora Látalová: Myslím, že se to spojuje s tím, že nám tanečníkům chybí pedagogická schopnost. Jít učit do školy je úplně něco jiného, než když se učí na základní umělecké škole nebo na konzervatoři. Ve škole jsou úplně jiné potřeby, jak s dětmi pracovat, jsou to děti, které si to nevolí dobrovolně, které mají pocit, že tanec není pro kluky, že je jen pro holky, je to jen balet, jen hip hop, a tak dále… Myslím, že proto může mít řada tanečníků zábrany, že nemají pedagogickou praxi, protože to je ve škole a je to spojené se vzděláváním.

Tyto zábrany mohou odpadnout díky tomu, že pro ně pořádáte lednový seminář a pak budou přítomní na hodinách jako pomocní lektoři během tříměsíčního výukového bloku?
Barbora Látalová: Ano, myslím, že je to může bavit. Kdybych váhala a nevěděla jsem, tak bych se šla podívat, a teprve pak bych věděla, o co se jedná. Když byly v Ponci prezentace té práce s dětmi, tak se přišlo podívat jen málo tanečníků. Kdyby viděli, že výsledek není secvičená taneční choreografie, tak by hned věděli, o co jde při lekcích. Zábrany by zmizely.

Lucia Račková: Získaly by - slovem, které je teď tak zprofanované ale zásadní - zkušenost s touto výukou.

Kateřina Vlčková

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala stáž ve výzkumném centru Rirra21 ve Francii a propagovala české umělce na zahraničních konferencích věnovaných novému cirkusu. Jako první česká publicistka byla vybraná na mezinárodní rezidenci Unpack the Arts. Dlouhodobě spolupracovala se studentskou platformou RozRazil online a Fřesh Fľesh. Psala recenze, rozhovory a reportáže pro Cirqueon a Kulturissimo. V současnosti je redaktorka, překladatelka a copywriterka na volné noze.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?