Na současný tanec jsem zanevřel

Petr Kru­šel­nic­ký ali­as Krusha je své­ráz­ný soli­tér. Pojme­no­vá­vá věci bez oba­lu, zba­ve­né diplo­ma­tic­kých kudr­li­nek a líbi­vých frá­zí. Stej­ně jako doká­že být kri­tic­ký k prá­ci svých kole­gů, umí při­znat i vlast­ní nedo­stat­ky a selhá­ní. Sešli jsme se v kavár­ně Libe­rál neda­le­ko Stu­dia Hrdi­nů, kde měl před něko­li­ka dny pre­mi­é­ru jeho nový pro­jekt Hučí­cí třpyt. Nako­nec jsme si poví­da­li nejen o něm, ale zejmé­na o nových tech­no­lo­gi­ích, s nimiž Krusha čas­to expe­ri­men­tu­je, i když sám nemá telefon.

Nemáš tele­fon…
Byla obdo­bí, kdy jsem tele­fon neměl i tři roky. Nedáv­no jsem ho ztra­til v leta­dle do Turec­ka a zatím neby­la mož­nost, sehnat si nový. Mys­lím, že v době inter­ne­tu, se lidé doká­žou dohod­nout i jinak. Já pou­ží­vám tele­fon stej­ně jen kvů­li lidem, kte­ří ho mají, aby se mi moh­li dovo­lat. Je to tako­vá moje vysílačka.

Neče­káš jako umě­lec na vol­né noze, až ti někdo tele­fo­nic­ky nabíd­ne prá­ci?
Takhle to nefun­gu­je, mož­ná u „ajťá­ků“ nebo tech­ni­ků. Vět­ši­na umě­lec­kých akcí se stej­ně domlou­vá v hos­po­dě. Sko­ro kaž­dý má kolem sebe naba­le­nou par­tič­ku zná­mých, kte­rá si mezi sebou pře­dá­vá „kšef­ty“. Je to více­mé­ně neměn­né. Všich­ni se drží své­ho ryb­níč­ku. Lidé na vol­né noze si chrá­ní svůj džob.

Kam pat­říš ty?
Já žád­nou sku­pi­nu nemám, chci být nezá­vis­lý, v tom co dělám a jak to dělám. Nechci opa­ko­vat pro­duk­ce a mrs­kat jed­nu za dru­hou. Sna­žím se být ote­vře­něj­ší vůči své tvor­bě. Nechci se uza­ví­rat do něja­ké komu­ni­ty. Vět­ši­nu věcí, kte­rý­mi se zabý­vám, se sna­žím dělat jinak.

Půso­bíš napříč umě­lec­ký­mi obo­ry, děláš zvu­ka­ře, osvět­lo­va­če, VJ, her­ce i reži­sé­ra. Kým se cítíš?
Nejde o to, kým se cítím, ale o co mi jde. Pro mě je důle­ži­tý scé­nic­ký obraz. Beru ho včet­ně pohy­bu. Abych měl před­sta­vu, jak má obraz vypa­dat, musím pou­žít všech­ny dostup­ná média a tech­no­lo­gie. Než začnu pra­co­vat na scé­ně, všech­no si kres­lím na papír. Je to řemes­lo. Vět­ši­na reži­sé­rů spo­lé­há na své scé­no­gra­fy, osvět­lo­va­če, zvu­ka­ře, čímž dochá­zí ke kom­pro­mi­sům, kte­ré ubí­ra­jí původ­ní reži­sé­ro­vě vizi, pro­to si všech­no rád vytvá­řím sám.

A co tanec, vždyť jsi stu­do­val na Kon­zer­va­to­ři Dun­can Cen­t­re?
Zpo­čát­ku jsem neměl o tanec moc vel­ký zájem, docí­lil jsem ho až po dvou letech na kon­zer­va­to­ři. Dun­can byl teh­dy zamě­řen i na dra­ma­tic­kou výcho­vu. Původ­ně jsem chtěl jít dokon­ce na výtvar­nou ško­lu. Dlou­ho jsem nechá­pal, proč zve­dám nohu, hýbu hla­vou. Po něja­kém čase jsem zjis­til, že je pro mě scé­na plát­nem, na kte­ré mohu kres­lit, ako­rát má urči­tý časo­vý prů­běh. Začal jsem vní­mat výra­zo­vý tanec nebo obec­ně cho­re­o­gra­fii jako sled obra­zů. Jevišt­ní obraz je pro mě ces­ta, jak vyjá­d­řit emoci.

Jaké jsou to emo­ce, máš něja­kou ústřed­ní, k níž se vra­cíš?
Jed­not­né téma nemám. Jsem v pro­ce­su expe­ri­men­tu, sna­žím se ke kaž­dé­mu pro­jek­tu při­stou­pit tro­chu jinak. Valen­týn měl napří­klad jas­ný scé­nář, kte­rý pro mě vybra­la moje žena Apo­le­na Vani­šo­vá. Byla to výzva, mé prv­ní setká­ní s tex­tem. Teď jsem si vzal tex­ty Pet­ra Bor­kov­ce Ber­lín­ský sešit, Zlo­dě­jí­ček, mate­ri­ál, kte­rý není původ­ně dra­ma­tic­ký. Pocho­pi­tel­ně mě ke kaž­dé­mu pro­jek­tu něco váže. Pet­ra Bor­kov­ce znám, v Ber­lí­ně jsem žil.

Žil jsi v Ber­lí­ně?
Popr­vé jsem tam byl na worksho­pu u Cti­bo­ra Tur­by. Poslé­ze jsme zača­li zkou­šet insce­na­ci Han­ging Man. Trá­vil jsem tam dost času, sezná­mil jsem se s mno­ha zají­ma­vý­mi lid­mi jako tře­ba sku­pi­nou Gro­test Maru spo­je­nou s býva­lým squa­tem v August­stras­se, nebo Hal­kou Třešňá­kou a Danie­lou Voráč­ko­vou. S Gro­test Maru jsme hrá­li pou­lič­ní diva­dlo a site spe­ci­fic a jez­di­li po celé Evro­pě. V Ber­lí­ně jsem měl také ženu a popr­vé vyzkou­šel hrát noi­se. S pár lid­mi jsme pořá­da­li noi­so­vé kon­cer­ty a večír­ky. V Ber­lí­ně jsem se cítil svo­bod­ně­ji a hlav­ně jsem vypa­dl z čes­ké­ho rybníčku.

Proč ses vrá­til?
Po čtyřech a půl letech, jsem si řekl, že mi chy­bí češ­ti­na. Neza­čal jsem ale hned s diva­dlem. Pra­co­val jsem v gale­rii NoD jako pro­dukč­ní. Během dvou let, jsem poznal novou výtvar­nou scé­nu, kte­rá byla v té době v NoDu pro­gre­siv­ní. Zjis­til jsem, že výtvar­ný ryb­ní­ček je stej­ný jako diva­del­ní ne-li hor­ší. Pak jsem krát­ce půso­bil v Meet­fac­to­ry. Nako­nec jsem obě scé­ny opus­til, nechtěl jsem být sou­čás­tí žád­né sku­pi­ny. V té době jsem byl oprav­du hod­ně sám. Jed­nou za čas jsem udě­lal před­sta­ve­ní, kte­ré se diva­del­ní­kům nelí­bi­lo, ale výtvar­ní­kům ano nebo naopak.

Změ­ni­la se nezá­vis­lá scé­na od 90. let, kdy jsi začí­nal?
Neu­mím to posou­dit, jeli­kož do diva­dla necho­dím, kro­mě míst, kde pra­cu­ju jako zvu­kař a osvět­lo­vač. Stej­ně vím, co mě čeká. V dneš­ním diva­dle mi chy­bí zasta­ve­ní. Divá­ci potře­bu­jí mít všech­no řeče­né. Neu­mí se napří­klad dívat na detail v pohy­bu, pro­to v Čechách nee­xis­tu­je moder­ní mim. Nemá divá­ky. Nevy­cho­va­li jsme si je. Pro mě byl zásad­ní pře­chod z taneč­ní ško­ly ke Cti­bo­ru Tur­bo­vi. V Tan­ci jsem byl hroz­ně ome­ze­ný rytmem. Najed­nou jsem dostal svo­bo­du vyjá­d­ře­ní se pohybem.

A co sou­čas­ný tanec?
Na sou­čas­ný tanec jsem úpl­ně zane­vřel. Uka­zu­je pokaž­dé stej­né motivy.

Mlu­víš o Cti­bo­ru Tur­bo­vi, ovliv­nil tě umě­lec­ky ješ­tě někdo jiný?
Sku­pi­na výtvar­ní­ků oko­lo seši­tu Gro­tesk­nost z 90. let. Jejich roz­díl mezi utr­pe­ním a smí­chem je krás­ná, jed­no­du­chá filo­zo­fie. David Vrbík, kte­rý se zají­má o nové tech­no­lo­gie a lase­ry, byl mým prů­vod­cem do svě­ta mul­ti­mé­dií. Ovšem zlom nové tech­no­lo­gie je pří­liš rych­lý. Zále­ží, jak nová média pou­ží­vá­te. Dneska cho­dí všich­ni po měs­tě se sklo­pe­ný­ma oči­ma a něco si ťuka­jí do své­ho chyt­ré­ho tele­fo­nu. Prá­vě pro­to se pře­sta­li lidé dívat. Divá­ci chtě­jí neu­stá­le něco při­jí­mat, ale nic dávat. Navíc v Pra­ze je straš­ně moc diva­del. Ztrá­cí se pojem o kva­li­tě. Mé diva­dlo má pět repríz, na šes­tou by nikdo nepřišel.

Vím, že se živíš i manu­ál­ně. Jaká je kon­fron­ta­ce umě­lec­ké­ho eli­tář­ské­ho svě­ta s tím oko­lo?
Člo­věk začí­ná vní­mat jinak. Setká­vá se s nor­mál­ní­mi lid­mi, poslou­chá jejich názo­ry. Někdy se musím hod­ně držet, ale je to důle­ži­té. Setká­ní s nor­mál­ní­mi lid­mi mě napl­ňu­je, o to víc mám důvod dělat umění.

Máš za sebou pre­mi­é­ru Hučí­cí­ho třpy­tu ve Stu­diu Hrdi­nů.
Byla to spíš gene­rál­ka. Pro mě to ješ­tě není skon­če­ná prá­ce. Asi to byl moc vel­ký oříšek.

Mys­lel jsem, že ho dotáh­nu do finál­ní for­my, což se nepo­da­ři­lo. Divá­ci byli roz­pa­či­tí a já se jim nedi­vím. Na dru­hou stra­nu jde o pří­běh cizin­ce, kte­rý má čas pozo­ro­vat měs­to. Já se poku­sil vytvo­řit úpl­ně jiný tvar, než kte­rý lidé oče­ká­va­li. Šli na Krushu, čeka­li noi­se a bli­ká­ní. Já pro­ti tomu posta­vil obraz totál­ní­ho času. Plno lidí to nezkous­lo. Mys­lím, že dnes jsou lidé zhýč­ka­ní a potře­bu­jí show.