Rozhovor s Jody Oberfelder

V rám­ci naro­ze­ni­no­vých oslav BE24 při­ná­ší Expe­ri­men­tál­ní pro­stor NoD jedi­neč­nou per­for­man­ce ame­ric­ké cho­re­o­gra­f­ky a reži­sér­ky Jody Ober­fel­der, kte­rá svou prá­ci před­sta­ví v Čes­ké repub­li­ce popr­vé. The Bra­in Pie­ce zachy­cu­je „tanec“, kte­rý nepře­tr­ži­tě pro­bí­há v našich hla­vách. Pohyb lid­ské­ho těla, hud­ba, fil­mo­vá pro­jek­ce a text vytvá­ří pro divá­ka inten­ziv­ně se pře­krý­va­jí­cí vje­my a oži­vu­jí tak vnitř­ní život jeho moz­ku. Prá­ce Jody Ober­fel­der umož­ňu­je divá­kům zažít tanec jako komu­ni­kač­ní kód, kte­rý vstu­pu­je pří­mo do naše­ho moz­ku, stej­ně jako tře­ba vůně. Před­sta­ve­ní se usku­teč­ní v sobo­tu 15. 10. 2016 od 20:00 v NoDu. 

V Pra­ze před­sta­ví­te svůj taneč­ní pro­jekt „The Bra­in Pie­ce“, kte­rý je inspi­ro­va­ný moz­kem a vše­mi jeho funk­ce­mi. Proč jste si pro svou prá­ci vybra­la prá­vě toto téma?
V roce 2013 jsem udě­la­la pro­jekt nazva­ný „4 Cham­bers“. Prá­vě ten­to pro­jekt mě poz­dě­ji při­ve­dl i k téma­tu moz­ku. Uvě­do­mi­la jsem si totiž, že mozek vysí­lá sig­ná­ly pří­mo do srd­ce, sig­ná­ly, kte­ré defi­nu­jí, kdo jsme, jací jsme lidé – všech­no co cítí­me a co si mys­lí­me od základ­ních instink­tů k pře­ži­tí jako bojo­vat nebo utéct až k jedi­neč­ným a slo­ži­tým filo­zo­fic­kým a inte­lek­tu­ál­ním otáz­kám. Je nád­her­né, jak mozek při této čin­nos­ti vypa­dá. Neu­stá­le vytvá­ří nové spo­je. A mozek tak najed­nou žije všu­de v lid­ském těle.

Před tře­mi lety jsem zača­la svůj výzkum čte­ním odbor­ných člán­ků a roz­ho­vo­ry s řadou neu­ro­lo­gů. Kaž­dý neu­ro­log obvykle pra­cu­je ve vel­mi spe­ci­fic­kém zákou­tí toho obrov­ské­ho svě­ta, kte­rým mozek je, všich­ni se stá­le sna­ží vidět jeho cel­ko­vý obraz. A všich­ni tak byli vel­mi zvě­da­ví, jak umě­lec inter­pre­tu­je vědu. Zpo­čát­ku jsem byla ohro­me­na a zasko­če­na vše­mi úda­ji, kte­ré jsou spo­je­ny s tím­to nesmír­ně slo­ži­tým orgá­nem, a nevě­dě­la jsem, kde začít. Jakmi­le jsem se dosta­la do stu­dia, zača­la jsem se pro­bí­rat spous­tou nápa­dů a myš­le­nek. Bylo mi jas­né, že chci na scé­ně vytvo­řit svět moz­ku. Bio­lo­gie moz­ku mě při­ta­ho­va­la. Chtě­la jsem vytvo­řit dílo, kte­ré zob­ra­zí čin­nost moz­ku. Jak bude vypa­dat pohy­bem ztvár­ně­ná mysl? Můj film „Dan­ce of the Neu­ron“, kte­rý byl pro­mí­tán po celém svě­tě, vychá­zel z kre­seb pro­ve­de­ných ve spo­lu­prá­ci s neu­ro­lo­gy z Alle­no­va Ústa­vu pro výzkum moz­ku. Výsle­dek se sna­ží půso­bit na divá­ko­vy smys­ly, včet­ně pro­po­je­ní k cito­vé čás­ti moz­ku, pamě­ti a vnímání.

Jaké výra­zo­vé pro­střed­ky jste vyu­ži­la při své prá­ci?
Jako pri­már­ní jazyk jsem vyu­ži­la tanec. Nicmé­ně v tom­to pro­jek­tu jsem chtě­la, aby divá­ci zaži­li něco vel­mi intim­ní­ho: pocit jed­no­ty vlast­ní mys­li a těla a záro­veň pro­po­je­ní mezi moz­kem jed­not­liv­ce a okol­ním svě­tem. Vtáh­ne­me vás do díla tím, že žádá­me divá­ky, aby plně se účast­ni­li, nej­pr­ve jen ve své hla­vě, a pak, spo­leč­ně taneč­ní­ky celým svým tělem. Fil­mo­vé pro­jek­ce potom dotvá­ří pro­stře­dí a kon­text. Tanec může v tako­vém pří­pa­dě zasáh­nout váš mozek pří­mo, jako např. vůně.

Může­te struč­ně popsat, jak dnes fun­gu­je nezá­vis­lá taneč­ní scé­na v New Yor­ku?
Nezá­vis­lá taneč­ní scé­na v New Yor­ku byla vždy plná osob­nos­tí s jedi­neč­ný­mi názo­ry, což jí dělá nesku­teč­ně zají­ma­vou. Může­me sle­do­vat jis­tý sou­čas­ný trend pro site-spe­ci­fic prá­ce a diva­dlo, kte­ré vás pohl­tí. Tvůr­ci se sna­ží ve svých dílech oži­vit své myš­len­ky, nachá­zet nové pro­sto­ry k jejich rea­li­za­ci a také netra­dič­ní­mi způ­so­by. V dneš­ní době, kdy je kaž­dý neu­stá­le při­le­pe­ný k moni­to­ru nebo obra­zov­ce, má tanec a diva­dlo o to význam­něj­ší povin­nost při­ná­šet sku­teč­ný záži­tek v reál­ném čase. Vždy budou exis­to­vat kla­sic­ké for­my tan­ce, komerč­ní umě­ní a „popu­lár­ní” tanec. Vzru­šu­jí­cí ale jsou ino­va­ce. A nezá­vis­lá taneč­ní scé­na prá­vě sto­jí na experimentování.

Žiji v New Yor­ku – a kaž­dý kdo má mož­nost žít v New Yor­ku tam být chce, tak­že je tu obrov­ská kon­cen­t­ra­ce váš­ně. A inte­gri­ty. Jde­me do stu­dia jako tvůr­ci. V New Yor­ku se pořád něco děje a je tu boha­tá šká­la umě­ní a lidí. Není mož­né se tu nudit. Výzvou je umět se hlu­bo­ce sou­stře­dit a v tom dra­ho­cen­ném čase ve stu­diu dokon­čit svo­ji prá­ci, abychom ji pak moh­li pus­tit ven. Pře­kva­pu­je mě, že jsme byli schop­ni pokra­čo­vat v prá­ci tak dlou­ho, i pro­to, že nemá­me žád­né­ho vět­ší­ho spon­zo­ra či pat­ro­na. Naše vlá­da pla­tí mizi­vou část­ku na kul­tu­ru. A pro­to pokra­ču­je v duchu hes­la: „udě­lej si sám.“

Face­book udá­lost: https://www.facebook.com/events/829460687189446/
Vstu­pen­ky: https://goout.cz/cs/listky/be24-the-brain-piece/hlp/

 

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.