banner1

 

Menu

Zjistil jsem, že své rodiče vůbec neznám

Zjistil jsem, že své rodiče vůbec neznám
foto: Mike Rafail

V holešovických Jatkách vrcholí přípravy inscenace Black Black Woods, kterou zdejší principál a zároveň jeden z aktérů Rosťa Novák mladší avizoval slovy: „Jozef Fruček se mě zeptal, jestli chci dělat představení, který uspěje v Praze, nebo představení, který naruší hranice současnýho performativního umění obecně...“ Pádný argument k tomu, abychom se předního choreografa, tanečníka a performera Jozefa Fručka zeptali na podrobnosti. Sedíme spolu na Jatkách večer před premiérou, ze sálu hřímá hudba, všude kolem je cítit vzrušení a my se od inscenace dostáváme ke tvorbě, inspiracím ale třeba i hlubokým pochybnostem. 

Kam až sahají kořeny vaší spolupráce s Rosťou Novákem mladším?
Rosťa Rootlessroot Company (Jozef Fruček a Linda Kapetanea) sledoval už dlouho. Následně nás oslovil ke spolupráci na inscenaci Dolls a jelikož jsme netrvali na režijní dominanci, byl s námi spokojený. Vyprávěl nám o projektu Family Roots in Black Black Woods i o tom, že by se rád vrátil na jeviště, kde by se střetl s otcem. Zpočátku bylo jasné, že tomuto projektu je třeba věnovat zcela jinou pozornost, nejde o tanec, ani nový cirkus ale risk. A my rádi riskujeme. Vyžádali jsme si veškerý materiál, nejsoukromější příběhy, fotografie, videozáznamy, zkrátka všechno o historii rodiny.

Hovoříte o rodinném archivu, co nového jste do Black Black Woods vnesl vy?
Já jsem navrhl, abychom pracovali s jedním z nejkrásnějších textů, který vyjadřuje vztah otce a syna a to je karelo – finský národní epos Kalevala, respektive baychom použili část věnovanou Kullervovi a dále pak s motivem Peloponéské války mezi Aténami a Spartou, což jsou dva různé způsoby myšlení o vlasti. Vycházeli jsme ze tří základních pilířů - Peloponéské války, Kalevaly a osobní historie a zkoušeli, nakolik lze tyto materiály propojit. Samozřejmě jsme se dostali do spousty slepých uliček, navíc nejde jen o historii rodiny, ale osobní historii otce a syna, kteří si během zkoušení byli blíže než za posledních 36 let života. Zároveň jsme věděli, že naše práce nesmí zacházet do arteterapie, takže jsme oba přísně drželi v daných mantinelech. Otec něco vykonal a Rosťa na to nějak odpověděl a naopak. Pokud bychom nevěděli, že máme absolutní svobodu, ani bychom se do takového projektu nepouštěli.

Skutečně jste dostali absolutní svobodu?
Jatka jsou jedním z prostorů, který umožňuje destrukci, Rosťa se nebojí zničit baletizol nebo dřevěnou podlahu, nebojí se zašpinit divadlo. Na základě mých zkušeností z celého světa můžu říct, že je to něco výjimečného. Často totiž slyším: Nepoškoďte závěs, po určité hodině tu nemůžou být technici, setkávám se jenom s limity, jakoby v každém divadle měli rádi všechno kromě divadla. Tím, že se Jatka stále rodí, umožňují riskovat. Rosťa mi dovolil riskovat, proto si myslím, že je projekt Black Black Woods tak výjimečný. Určí další etapu La Putyky. Vrací se k jednoduchosti, nepracuje s nový cirkusem ani tancem, vyžaduje od performerů existenci na jevišti. Hovoří velmi zjednodušeným jazykem.

Souvisí to nějak s vaším tvrzením, že současnému divadlu už nestačí herec, zpěvák nebo tanečník, že pro něho musí být objeven nový typ performera?
Mám za sebou výzkum Fighting monkey, kde spolupracuju s nejšpičkovějšími atlety, olympijskými vítězi a všiml jsem si, že používají stejný jazyk jako umělci. Mluví o improvizaci, o vlastním stylu, originalitě. Jediným rozdílem je, že sport má jasná pravidla, v umění naopak pravidla můžeme porušovat. A pokud hovoříme o performancích, opravdu potřebujeme tělo, které je schopno zajít dále. Nevěřím hercům, kteří tvrdí, že vydrží. Jejich těla jsou slaboučká. Zároveň neustále hovoříme o interdisciplinaritě, a přitom jsme zamknuti v oborech, které jsme vystudovali, a nebo které používáme v současném divadle a tanci.

Ale co s tím?
Je čas na to, vyčistit a stanovit, co je důležité. Divadlo musí být nebezpečné. V divadle by se mělo plakat. Jenomže my jsme stigmatizováni tím, že musíme vytvořit velmi dobré představení. Musíme diváka bavit, proto hledám prostory, kde můžu riskovat. Spojovat světla rockové kapely s divadlem, které má obrovskou délku. Například některé situace v Black Black Woods nemohu zkrátit na méně než hodinu dvacet, protože se prostě musí vykonat.

Jak ale s takovými vizemi obstát v komerčním světě, respektive existuje kromě Jatek 78 nějaký prostor, který by vám podmínky, o nichž hovoříte, byl schopen poskytnout?
Snažíme se uspět na západních festivalech, což je smutné. Teprve když vás někdo pozve do Avignonu nebo do Berlína, jste dobrým umělcem. Měli bychom si uvědomit, že ve střední Evropě máme také skvělé umělce. Jsme dostatečně silní, máme jinou duši, jiné srdce, proč by se jinak hovořilo o ruském nebo českém divadle? Já jsem tuto filosofii opustil. Nepotřebuji, aby mě někdo zval do zahraničí. Vydělám si lektorskou činností, workshopem, tvorbou i hraním představení. Jsem tvůrce a dělím tvořivost na různé části. Odešel jsem například do galerie, kde mohu experimentovat, abych se pak vrátil do středního proudu.

Nepotřebujete, aby vás někdo zval do zahraničí, ale přesto v něm pověštinu roku tvoříte.
Ano teď jme na cestách od Los Angeles přes Austrálii po Tokio, ale myslím, že je výběr míst i osob přesnější. Umím lépe zacílit energii.

Pracujete stále s jinými lidmi, nechybí vám kontinuita?
Soubor bude zdravý jen tehdy, pokud jej nebudu vlastnit. Dávám svým spolupracovníkům svobodu, aby se mohli vrátit s novou zkušeností. Druhým aspektem je nezávislost. Nechci brát státní podporu. Posledních pět let pracuju z vlastních financí. Samozřejmě Rootlessroot jsou součástí ohromných koprodukcí, o nichž se mnohým může jen snít, jsou ale projekty do kterých investujeme vlastní peníze.

Inspirují vás místa, kde právě tvoříte?
Nevěnuji se žádnému zaměřenému výzkum jako třeba Viliam Dočolomanský. Ještě jsem nevyčerpal svůj region, čímž nemyslím Slovensko, ale svůj vnitřní, duševní region. Nedokážu obsáhnout něco většího než sám sebe.

Jaký je rozdíl mezi tím, sám svou vizi jako performer naplňovat a předávat ji skrze někoho jiného? 
Pro Lindu Kapetaneu je například stále důležité být na jevišti a to i proto, že je opravdu výjimečný performer. Já nemám pocit, že jsem se zrodil jen pro jeviště. Teď, když jsem starší, chci věnovat energii více věcem. Chci se vzdělávat a mít více času pro sebe. Jeviště miluju, jsem do něho zblázněný, ale nemusím tam být stále.

Základní osou Black Black Woods je vztah otce a syna, jak se do inscenace promítá ten váš?
Nikdy jsem na to nepomyslel, ale určitě tam někde je. Odešel jsem z domova, když mi bylo15, věnoval jsem se sportu, studoval a pak velice brzy opustil Slovensko. Až teď jsem zjistil, že své rodiče vůbec neznám. Neznám jejich příběhy, jsou to pro mě cizí lidé. Teprve teď, když jsem starší, je začínám objevovat. Ani Rosťa tolik nezná svého otce, nezná příběh otce jako herce, který celý život hledá své umělecké místo na světě. To je podle mě na umění krásné, všichni tvoříme a jsme zneuznaní, ale je to jediné, co můžeme dělat.

Jak se žije umělci s pochybnostmi?
Nemusí trpět, mít deprese, nebo něco jiného, to je mýtus. Nejistota vás nutí pohnout se na další úroveň. Umění nás permanentně nutí překonávat strach a tím překonávat sám sebe. To jsou ty krásné vnitří boje.

Vím, že se dlouhodobě zabýváte různými bojovými technikami...
Každá bojová pozice obsahuje protikladné síly, které vytvářejí kynetickou energii, což nacházíme i v umění. Z tření, nesouladu vzniká konflikt, který ale nemusí mít negativní dopad, právě naopak. Někdo udělá krásný obraz a v tu chvíli i já chci malovat, i já se chci vyjádřit. Jedině dobré práce nás posouvají. Pochopil jsem, že musím všem svým kolegům přát co nejlepší kariéru, co nejlepší představení, protože mě budou inspirovat. Většinou vnímáme úspěch druhých jako naší potupu, ale je úžasné, když někdo vedle nás může být obrovský, nebo větší než jsme my samy. Možná naší neschopností jsme dali prostor někomu schopnému. Právě sport ve mně vzbudil zdravou soutěživost. V umění lidé více mluví, ale je to jen hra na mluvení. Když přijdete do nějakého bojového klubu, moc se tam nekecá. Jde se na žíněnku a buď to funguje a nebo ne. V umění se dá všechno odůvodnit, v boji ne, neurologicky je to velmi dobrý balanc.

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK, nyní pokračuje v doktorském studiu na pražské DAMU, kde se zabývá současným ruským divadlem. Z ruského jazyka překládá současné divadelní hry. Coby přispěvatel spolupracuje s Divadelními novinami a Deníkem Metro. Působí jako pedagog na VOŠ herecké a dramaturg nezávislého uměleckého sdružení OLDstars. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?