The Game is not over yet.

foto: Petr Slavík

O pro­vo­zu v Národ­ním diva­dle v Brně i v Pra­ze, o tvor­bě nezá­vis­lých taneč­ních plat­fo­rem, o neo­by­čej­ných reprí­zách a hlav­ně pro­blé­mech, pojí­cích se s cho­re­o­gra­fie­mi Catch 27 (Marek Svo­bod­ník) a Palin­drom (Mar­tin Svo­bod­ník a Adam Soj­ka) jsem si poví­da­la s bra­t­ry Svobodníkovými.

Jak dlou­ho se hra­je Game over?
Mar­tin Svo­bod­ník: Hra­je se od roku 2014 a exis­tu­je už tře­tí sezónu.

Insce­na­ce vznik­la pod hla­vič­kou NdB, ale mám pocit, že spíš fun­gu­je a vyví­jí se díky přá­tel­ským vzta­hům a sna­ze lidí, kte­ří ji mají rádi, než na pod­po­ře NdB.
Mar­tin: Sna­ží­me se všich­ni. Ta pod­po­ra teda není tak vel­ká, jak by moh­la být. Ale díky pomo­ci ze stra­ny PR a manage­men­tu NdB, kte­ré dělá náš kama­rád Micha­el Koří­nek, se stá­le hraje.

Kolik má Game over v prů­mě­ru repríz?
Mar­tin: Za tuto sezó­nu měl mys­lím čty­ři reprízy.

Není to málo?
Mar­tin: Chtě­li bychom samo­zřej­mě víc, ale vzhle­dem k vytí­že­né­mu pro­vo­zu tady v diva­dle jsme rádi za kaž­dou reprízu.

Tak­že ten pro­blém vidíš v pro­vo­zu?
Mar­tin: Reprí­zy plá­nu­je vede­ní, kde je více lidí. Je tam toho samo­zřej­mě víc…

Marek Svo­bod­ník: Hra­je se málo, pro­to­že to pros­tě není to gró brněn­ské­ho bale­tu, kte­rý se sou­stře­dí na uvá­dě­ní úpl­ně jiných věcí. Ini­ci­a­ti­va vzni­ku té insce­na­ce vze­šla od Len­ky Dří­ma­lo­vé, kte­rá ode­šla a po ní zůsta­la urči­tá dra­ma­tur­gie. Pak se vystří­da­lo vede­ní diva­dla i zdej­ší­ho bale­tu, kte­ré tuhle lin­ku zdě­di­lo. Byla to pře­chod­ná sezó­na s níz­kým finanč­ním roz­poč­tem, a pro­to se usku­teč­ni­la jen pre­mi­é­ra Baja­dé­ryGame over. A ten­to aspekt pro­vá­zel vznik celé té insce­na­ce. Tak­že si mys­lím, že o ni moh­lo mít vede­ní mno­hem vět­ší zájem. Na dru­hou stra­nu si cením Mária Rada­čov­ské­ho za to, že nám dal šan­ci ji vůbec vytvo­řit a nechal ji pod bale­tem NdB.

Hýba­li jste nějak s tou původ­ní cho­re­o­gra­fií, tře­ba stran obsa­ze­ní?
Mar­tin: S obsa­ze­ním se v Palin­dro­mu hýba­lo jed­nou, ale spíš než s obsa­ze­ním jsme kvů­li neú­nos­né ceně autor­ských práv po pre­mi­é­ře muse­li nahra­dit jed­nu ori­gi­nál­ní sklad­bu, ze soun­d­trac­ku k fil­mu Don­nie Dar­ko, autor­skou sklad­bou Pet­ra Ducha­lí­ka. Jinak cho­re­o­gra­fie Palin­drom je od začát­ku napros­to stejná.

Marek: V pří­pa­dě Catch 27 si ta cho­re­o­gra­fie žije tak tro­chu svým vlast­ním živo­tem, občas se posou­vá někam jinam, než jsem zamýš­lel. Kdy­by to bylo jen tak, jak já jsem chtěl, vypa­da­la by napros­to jinak. Na dru­hou stra­nu, když něco nejde tře­ba i z tech­nic­kých důvo­dů, tak se v tom nemůžu pořád nimrat, řeším situ­a­ci jiným způ­so­bem a někte­ré věci musím nechat být.

Teď v dub­nu se chys­ta­jí řek­ně­me „spe­ci­ál­ní“ reprí­zy a cho­re­o­gra­fie Palin­drom bude jis­tým způ­so­bem pozmě­ně­ná. V čem bude jiná?
Mar­tin: Posled­ní scé­na, kte­rá je jakým­si rozuz­le­ním celé­ho pří­bě­hu skon­čí tři­krát jinak a kaž­dá ta reprí­za bude mít jiný konec.

Něco tako­vé­ho jste plá­no­va­li od začát­ku?
Mar­tin: Měli jsme víc kon­ců a s Ada­mem Soj­kou jsme pak zvo­li­li jeden. Teď jsme při­šli díky divá­kům na to, že by to mělo úpl­ně jiný význam, zapra­co­va­li jsme na tom a zku­sí­me, jak to bude fungovat.

V Catch 27 tan­co­val hlav­ní roli původ­ně Adam Soj­ka, kte­rý vlo­ni ode­šel ze sou­bo­ru bale­tu NdB. V sou­čas­nos­ti ji tan­čí Luděk Mrkos, zamýš­lel jsi tuhle alter­na­ci už na začát­ku?
Marek: Ano a on to tan­čí vel­mi dob­ře a já jsem s jeho výko­nem spo­ko­je­ný. Kaž­dý z nich je v tom jiný, ale on se mi na tu roli hodil a v někte­rých momen­tech, kde Ada­mo­vi něco schá­ze­lo, on byl lep­ší a nao­pak. Ide­ál­ní by bylo je nakří­žit (smích).

Výběr nových taneč­ní­ků do sbo­ru pak nechá­vám čis­tě na asi­s­ten­to­vi bale­tu NdB Iva­nu Pří­kaském. Jedi­ná role, kte­rou jsem nemě­nil, a není to zatím nut­né, je můj bra­tr v roli Mefis­ta nebo Démo­na. Nad tou alter­na­cí jsem samo­zřej­mě pře­mýš­lel a chtěl jsem, aby to dělal Hon­za Fou­sek, ale cítil jsem, že to neje­ví moc vel­ký zájem, nao­pak to byly spíš anti­pa­tie z jeho strany.

Ten hudeb­ní výběr je slo­žen oprav­du z těch nej­kul­tov­něj­ších skla­deb pomy­sl­né­ho „clu­bu 27“, Ty jsi ale nara­zil poměr­ně krát­kou dobu před pre­mi­é­rou na pro­blém s autor­ský­mi prá­vy.
Marek: Původ­ně jsem tam chtěl mít napří­klad Janis Joplin, ale ta kor­po­ra­ce, kte­rá ta prá­va vlast­ní nepo­vo­li­la ani cover ver­zi, ani jaké­ko­li jiné zně­ní. Tak­že jsem asi čty­ři dny před pre­mi­é­rou musel tenhle pro­blém řešit a pohnout s celou mojí ide­ou, jak to bude vypadat.

Jak se do toho tvé­ho výbě­ru dosta­li IAN?
Marek: Shá­něl jsem teh­dy náhra­du za Hen­dri­xe, kte­ré­ho jsem nemohl pou­žít. Klu­ky z IAN znám, sly­šel jsem je hrát už dřív a v té chví­li jsem si pro­šel jejich sklad­by a jed­nu, kte­rá byla jejich head­li­ne, jsem pou­žil. No a v sou­čas­nos­ti nevy­lu­ču­ji, že s nimi navá­žu něja­kou dal­ší spolupráci.

Ten nápad s živou kape­lou při Catch 27 je taky původ­ní?
Marek: Nápad tam byl, ale opět to byl časo­vý problém.

IAN jsou akus­tic­ké duo, kyta­ra, zpěv a vio­lon­cello na jeviš­ti to bude ale tro­chu jinak že?
Marek: Když jsem se s nimi sezná­mil tak, byli duo. Teď už jsou celá kape­la a mají i bicí a klá­ve­sy. Bohu­žel při těch reprí­zách nemůžu pou­žít celou kape­lu, ačko­li bych chtěl. Bicí budou chy­bět a klá­ve­sy můžou být jen za scénou.

Co teda z té hudeb­ní kolá­že budou inter­pre­to­vat?
Marek: Budou to jejich vlast­ní skla­dy, kte­ré tam zazní a na závěr cover ver­ze „The end“ od Doors.

Co ta insce­na­ce zna­me­ná pro tebe v kon­tex­tu s tím, že tan­cu­ješ v bale­tu Národ­ní­ho diva­dla v Pra­ze, v Later­ně Magi­ce a jsi jed­ním z tvůr­ců a inter­pre­tů DEKKADANCERS?
Marek: Já už jsem se za tu dobu asi dostal dál. Jsem hrdý na to, že jsem tu insce­na­ci doká­zal vybu­do­vat, na dru­hou stra­nu si mys­lím, že ten námět a celá ta věc by si spíš zaslou­ži­la celo­ve­čer­ní před­sta­ve­ní. Dala by se dale­ko více pro­pra­co­vat. Teh­dy mě do vel­ké míry limi­to­val čas. Jed­nak z mé stra­ny i ze stra­ny sou­bo­ru bale­tu NdB, kte­rý má samo­zřej­mě taky své povinnosti.

Jak je to s kri­tic­kou reflexí Game over, sle­du­je­te ji?
Marek: Pokud vím, tak těch kri­tik exis­tu­je asi pět nebo šest. Na Ope­ře plus, na Taneč­ních aktu­a­li­tách, na Taneč­ní zóně plus na něja­kých dal­ších nezá­vis­lých ser­ve­rech, kte­ré se zají­ma­jí o dění v Brně a z toho čty­ři z šes­ti jsou pozi­tiv­ní. Což je super.

Minu­lou sezó­nu se sta­lo, že díky nemo­ci něko­ho ze sou­bo­ru, byl nasa­ze­ný Game over mís­to insce­na­ce Edi­th, vrab­čák z před­měs­tí. Jsou to dia­me­t­rál­ně odliš­né kusy. Jak tu změ­nu titu­lu při­ja­li divá­ci?
Mar­tin: Kdo chtěl jít vylo­že­ně na Edit­ku, tak mohl vrá­tit líst­ky, ale mys­lím, že vět­ši­na lidí se šla podí­vat i na Game over, a dou­fám, že se jim líbil.

Mys­lí­te, že by se ta insce­na­ce ješ­tě měla udr­žo­vat na reper­toá­ru vzhle­dem k pro­blé­mům s ní spo­je­ných?
Marek: Pokud se uká­že, že to má smy­sl tak ano.

Co si pod tím mám před­sta­vit?
Marek: Samo­zřej­mě návštěv­nost, reak­ce pub­li­ka. A pokud bude ten pro­jekt dál úspěš­ný a bude pozi­tiv­ně repre­zen­to­vat balet NdB i samot­né IAN, tak ano. A pokud by se to zru­ši­lo tady, tak bych to chtěl uvést jin­de jako samo­stat­nou cho­re­o­gra­fii, více pro­pra­co­va­nou, s živou kape­lou a jako dale­ko vět­ší show.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.