Menu

Jaro Viňarský: "Naše vnímání se dělí na většinové a menšinové"

Jaro Viňarský: "Naše vnímání se dělí na většinové a menšinové"
foto: Vojtěch Brtnický

O novince VerTeDance Chybění jsem mluvil s choreografem Jaro Viňarským záhy po první premiéře. 

Je „chybění“ vaše dlouhodobé téma nebo jste si ho vybral pro tento konkrétní projekt?
Ani jedno, ani druhé. K projektu mě přizvalo VerTeDance s tím, že už bylo dáno obsazní a téma: „chybění“. Marek Menšík nakonec přišel namísto Veroniky Knytlové, která otěhotněla. Vzal jsem obojí do hry a začal z toho vycházet.

Já to mám s „tématy“ pořád tak, možná to bude znít divně, ale úplně mi nesejde na tom, o co se konkrétně jedná. Tvořím v úzké spolupráci s celým týmem – nejen s tanečníky, ale i light designery, scénografy, kostýmními výtvarníky a snažím se, aby byli všichni během celého zkoušení spolu. Tím pádem mě v konečném důsledku zajímá, co mi mohou říct o tématu ostatní, jak ho prožívají a vnímají. Celek skládám z několika hlasů. Vedu spíš tvořivý proces, než abych direktivě říkal, jak bude co vypadat. Nefunguje to způsobem: „Chybění je o tomto, ty pojď sem a udělej tohle...“ Jakékoliv téma je dobrodružství objevování toho, co se přes dynamiku týmu vyjeví při práci. Do poslední chvíle se přesně neví, jak to s tématem bude. Tady to bylo stejné.

Je vám ale takové intimní téma osobně blízké?
Celou dobu jsem si kladl otázku, proč nám neustále něco chybí. Je to téma, o které bych možná nikdy nezakopl, protože v životě prožívám asi málo chvil, kdyby mi něco chybělo. Chybění je pro mě mýtus.

Hudbu vám skládal Tomáš Procházka...
S tím nápadem přišel Tomáš Morávek, light designer. Poslal mi nějaké odkazy, které jsem si naposlouchal, ale vůbec mi to nešlo do uší. Nicméně jsem si řekl: „OK... Může to pro mě být nová, jedinečná zkušenost,“ protože Tomáš Procházka byli s Markétou Stránskou jediní, které jsem neznal a nepotkal před tím při práci. Navíc mě lákalo ho pozvat v kontextu zvukových řešení ostatních inscenací VerTeDance, mohl do nich vnést něco nového. Na zkoušení přicházel v pravidelných intervalech v průběhu procesu.

Takže jednotlivé party přinášel postupně?
Poprvé, když přišel na zkoušku, jsem chtěl, aby se s tanečníky potkal při čisté improvizaci. Tomáš reagoval na ně, oni reagovali na hudbu atd. Vznikly první reakce, vztah na zvukovou stopu. Hudbu jsme pak používali na konkrétní pohybový materiál. Když přišel Tomáš znovu, už jsme měli nahozenou nějakou strukturu. Nicméně Tomáš pořád mixuje zvuk naživo.

Je to inscenace, jejíž časové plynutí není úplně dané. Všechno, co tanečníci dělají, je svým způsobem přesné, protože to není improvizace. Ačkoliv mají určité principy, které sami rozvíjí, tak více než 90% inscenace je nastaveno pevně. Je na tanečnících, jak si na co dají čas, takže to ani hudebně nemohou být napevno nasamplované tracky, jinak se neprolnou.

Zaujalo mě, jak říkáte, že jste chtěl jít proti očekávání toho, co je VerTeDance. Myslím, že je to trochu i tím netypickým, ostřejším elektronickým zvukem.
Nebylo to pro mě nastavení, které bych nějak důsledně sledoval. Na druhou stranu, když se k projektu Tomáš přidal, okamžitě se naladil na dynamiku skupiny, jakoby pochopil, o čem to je, ne ve smyslu obsahu, ale způsobu tvůrčího uvažování. Na rozdíl od skladeb, které jsem měl šanci slyšet jako vzorky, má hudba k Chybění melodii i pravidelnější rytmus. Tomáš to smíchal, aniž bychom spolu museli nějak „příšerně“ komunikovat, zkrátka šel po citu.Stává se mi to, když mohu pracovat s kolegy ve vztahu, ve kterém není potřeba něco vysvětlovat, jako např. s Tomášem Morávkem.

V inscenaci Chybění vystupuje handicapovaná tanečnice. Pracoval jste jako choreograf s někým takovým již dříve?
V podstatě ano, ale co se týká práce s handicapovanými lidmi, tak jsem spolupracoval s banskobystrickým Divadlem Z pasáže, kde hrají lidé s mentálním postižením. Tohle je samozřejmě jiný případ. Byla to výzva, od začátku jsme s týmem nechtěli inscenaci točit kolem handicapu Markéty Stránské. Věděl jsem, že to bude výrazné. Když se na jevišti objeví člověk s protézou a potom i bez ní, tak to rezonuje. Nastavení našeho vnímání je buď většinové, nebo menšinové. Snažil jsem se, aby divák nemusel přistupovat k inscenaci přes kód nějakého divného soucitu nebo obdivu k tomu, co člověk bez nohy dokáže.

Samozřejmě to co mě nejvíc na tématu zajímalo, nebylo nějaké mluvení, filozofování nebo přemýšlení, jak to s chyběním máme. Pracuji s tělem a začal jsem od toho momentu, kdy jsem chtěl Martkétin „limit“ přetvořit na „nelimit“. Zajímalo mě, jak bude vypadat, když si tenhle limit vytvoří čtyři ostatní, což je zjevné v poslední části inscenace. Tanečníci napodobují jeden Markétin pohyb a mají mít pocit, že nemají druhou nohu. Samozřejmě ji mají, překáží jim a nezbaví se jí. Takže je to obráceně. Ve finále jsou v nevýhodě ti, kteří mají obě nohy, než ta co ji nemá. Ale jak říkám, tohle není pointa naší inscenace.

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FFMU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, redaktor Českého rozhlasu Wave, dlouholetý přispěvatel do Divadelních novin a festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?