Režisérka Petra Tejnorová je vedle Halky Třešňákové další umělkyní z Česka, která se účastní mezinárodního výzkumného projektu IDENTITY.MOVE! Do projektu vstoupila ve dvojici se slovenským tanečníkem a choreografem Jarem Viňarským, s nímž odjela pracovat na rezidenci do Stareho Browaru v Poznani. Petře jsme položili podobné otázky jako před časem Halce, abychom zjistili, co pro ni znamenají identita a pohyb a jak se projevují v její autorské divadelní tvorbě.
Čím vás téma projektu IDENTITY.MOVE! – identita a její výzkum prostřednictvím tance a souvisejících umění – oslovilo a motivovalo k tomu, abyste se do něj přihlásila?
Vytvářím pohostinské režie, ale i vlastní projekty. U obou však rozhodují deadliny – data premiér atd. I když by se samozřejmě dalo říct, že datem premiéry nic nekončí, že se ještě stále může inscenace vyvíjet, že každá premiéra a další hraní je v podstatě vždy forma „work in progress“, i přesto všechno musíte dodržovat termíny pro tiskovou zprávu, PR fotografie, v grantech odpovídáte dopředu, ještě než začnete tvořit, co budete přesně dělat, jakým způsobem a s kým. Pokud by se ve vašem projektu objevilo více „neznámých“, například nevíte, kdy bude proces ukončen, kdy a kde bude premiéra, nevíte ještě přesně, zda projekt bude potřebovat další spolupracovníky, nikdo takový způsob tvorby nepodpoří. Jediné, co víte je, že skrze tvůrčí proces se může i téma začít vyvíjet třeba úplně jiným směrem, než jste chtěli nebo očekávali.
Pokud ve svém tvůrčím procesu pracujete s flexibilitou, pohyblivostí, náhodou a nehodou, je vám platforma projektu IDENTITY.MOVE! velice blízká. A to je i můj případ. IDENTITO. POHNI SE! Už samotný název projektu zní jako velká výzva. A výzvy mám ráda. Během sympozia, rezidenčních pobytů a bazarů se v tomto projektu můžete potkat s umělci z různých zemí a diskutovat, konfrontovat se a sledovat jejich tvůrčí proces – sdílet zkušenosti. To se dělo i v Poznani. Naše spolupráce se slovenským choreografem a tanečníkem Jarem Viňarským vzešla přirozeně z toho, že jsme o sexuální identitě začali mluvit ještě před tím, než jsme zjistili, že existuje projekt IDENTITY.MOVE! Celé to začalo během příprav inscenací Sen noci svatojánské a Erekce srdce, kdy jsme narazili na přednášku párové terapeutky z New Yorku Esther Perel, která se týkala erotické inteligence a článek Rodriga. Novaese, umělce a kurátora ze Sao Paula, který rozvíjel teorii, podle níž nejsme, a vlastně jsme nikdy nebyli, homosexuální, heterosexuální ani bisexuální, popravdě jsme v základu pouze sexuální.
Jaké konkrétní téma jste s tanečníkem a choreografem Jarem Viňarským v Poznani zkoumali?
Máme hned několik témat, s nimiž jsme vstoupili do tvůrčího procesu. Jeden směr můžeme nazvat Identita a sexualita, Identita a gender, tedy sexuální identifikace versus pohlavní role. Do tohoto směru patří i transsexualita, otázka do jaké míry souvisí naše pohlavní autenticita s prostředím, do kterého se rodíme. V kontextu s transsexualitou nás zajímají také „drag king“ nebo „drag queens” performance (pozn. red.: travesti žen a mužů).
Druhý směr můžeme nazvat Identita a sebe-inscenování – identita jako konstrukt sebe sama, který je sice variabilní, ale přesto zůstává konstruktem.
Z duchovních učitelů jsme četli Šrí Nisargadatty Maharadžu, jehož učení se zabývá pochopením lidské přirozenosti a možností lidské transcendence. Styl a učení Šrí Nisargadatty Maharadžy je podobně jako učení dávných zenových mistrů prudké a provokativní. „Není potřeba vědět, co jsi, ale co nejsi…“. Tento druhý směr jde v duchu motta „bez verbalizace k přímému zakoušení“. Sáhnout po spirituálních technikách a „učeních“ s sebou nese i to, že se meditace stala součástí našeho procesu.
S Jarem už jste několikrát spolupracovala – např. na inscenaci Sen noci svatojánské v brněnském HaDivadle nebo na Erekci srdce se studenty DAMU. Jak probíhala vaše vzájemná spolupráce v Poznani a jak byste charakterizovala vaši metodu výzkumu?
V současné chvíli je někde v budoucnosti to, že vznikne performance. Ale možná taky nevznikne. Zatím je to takové „brookovské beztvaré tušení“. Naše dosavadní spolupráce probíhala tak, že Jaro byl součástí inscenačního týmu, teď by měl být přímo „na scéně“. Vztah režisér – tanečník však nevnímáme klasicky – hierarchicky. Spíš spolu-tvoříme, pokud existují někdy naše role, tak si je prohazujeme, až nakonec přestanou existovat. Nepotřebujeme stále udržovat hranice spolupráce, neboť si vzájemně důvěřujeme. V Poznani jsme četli, zkoušeli, sledovali filmy, meditovali, účastnili jsme se tvůrčích dílen s našimi kouči. Tato setkání samozřejmě ovlivnila i náš proces.
Prvním koučem byl Keith Hennessy. Kanadský tanečník a choreograf žijící v San Francisku. Jeho tvorba je interdisciplinární a experimentální, působící v napětí mezi intimitou a podívanou, rétorikou a rituálem, osobním a sociálním, což je dost blízké našemu tvůrčímu cítění a propozicím. S ním jsme řešili otázku queer perspektivy, utopie, propojení umělecké, osobní, ale i kulturní identity. V několikadenní taneční laboratoři jsme zakoušeli rituální umírání, tanec jako protest, tanec jako meditaci, falešné šarlatánské léčení. Dalším koučem byl Peter Pleyer, bývalý německý herec, který působil jako tanečník a asistent u choreografky Yoshiko Chuma v New Yorku a Marka Tompkinsona v Paříži. S Peterem jsme studovali některé queer performance, improvizovali, tvořili jsme myšlenkové mapy, což je takový diagram, který slouží k vizuálnímu uspořádání myšlenek a informací.
A jelikož jsem už říkala, že sáhnout po učení spirituálních technik znamená také je vyzkoušet a zakoušet, tak různé meditační techniky a techniky chanellingu s námi dělal spirituální učitel Kanaďan William Yensen.
MOVE! v názvu projektu vyjadřuje mimo jiné přesvědčení, že identita není nic stabilního, ale mění se. Jak vy sama chápete koncept identity ve vztahu ke stabilitě a změně?
Abychom se změnili – posunuli, musíme v určitý moment vše, s čím jsme se během života identifikovali, nechat odejít. Posun však nemusí znamenat pohyb po přímce, tedy dostat se z bodu A do bodu B, přičemž cílem je dostat se do bodu C. Také slovo – nechat odejít – nemusí znamenat zavrhnout, odstřihnout úplně. Žádná disciplína se nemůže vyvíjet, pokud se sama nezačne pohybovat a k tomu je zapotřebí nejrůznějších prostředníků, fiktivních stejně jako reálných, protože jejich prostřednictvím můžeme vyjádřit to, co jinak sami nevyjádříme, což říká filozof Gilles Deleuze.
Pokud byste měla ohledat identitu současného divadla, o jaké hlavní pilíře se podle vás opírá?
V mém případě asi nejvíc o devising metody. Doslovně by tento pojem znamenal navrhování divadla, objevování divadla tím, že ho dělám, že ho zkouším. Dost se ztotožňuji s pojetím britské skupiny Forced Entertainment, která o devising theatre mluví jako o hledání scénického tvaru na základě skupinové spolupráce. Existuje mnoho skupin, které při své tvorbě využívají devising methods. Neexistuje jeden jediný návod, stejně tak jako neexistuje jedna jediná metoda. Devising theatre je založeno na osobním přístupu konkrétní skupiny či tvůrce. Pro mě osobně je devising „rozvíjející“ metodou na dané téma. Téma se v podstatě postupně skrze proces konkretizuje. Taktéž tvar. Téma ani tvar nevycházejí z textu. Devising methods jdou proti hierarchickému systému, který odráží spíše instituci, než proces. Tvořit formou devising znamená vytvářet projekt, který doposud neexistuje. Je to tvorba bez předem určeného postupu. Vše se nalezne až během procesu zkoušení. Pokud budu srovnávat devising s interpretačním divadlem, tak se vždy dostanu k množnému číslu, neboť oproti jednomu hlasu autora, jednomu hlasu režiséra tu stojí kolektivní autorství a kolektivní tvorba. Devising současně zastřešuje tolik možných variant a modifikací, že nemusí nutně znamenat, že u všech souborů jsou role režiséra a dramaturga překonané. A pokud se posuneme od devising, tak se identifikuji v současnosti s širším pojetím slova queer – otevírat se jakékoli možnosti, jakémukoli jazyku tvorby do budoucnosti… Nechci se zapouzdrovat, protože to by znamenalo zabránit vývoji.
Co pro vás jako režisérku znamená v inscenaci tělo a pohyb?
V divadlech se oproti jiným druhům umění můžete setkat s živým člověkem. Exprese života je tělo. Tělo, to je fyzická přítomnost. Pohyb není jen přesun těl v prostoru. Pohyb je práce s časem. Pohyb je v práci s vyprávěním. Pohyb se může dít v divákově mysli. Pohyb se děje v jeho vnímání a participaci, divák spojuje neustále nové s tím, co už uplynulo a to je také pohyb.
Jste také pedagožkou Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Čím pedagogická práce obohacuje a ovlivňuje vaši tvorbu?
Pedagogická práce mě dozajista obohacuje, je to permanentní divadelní zkouška, sdílená zkušenost. Potkáváte lidi, kteří jsou čerstvě zapálení pro tvorbu. Hudební skladatelka Nadia Boulanger se vždy svých studentů ptala: „Můžeš žít bez hudby?“ A když student odpověděl „ano“, řekla mu „děkuj Bohu a na shledanou.“ Myslím, že tahle otázka je důležitá. Nedovedu si představit zásnuby s někým, koho vlastně nemiluji. Ten, koho musíte k tomu, aby něco udělal, aby něco vytvořil nutit, nikdy nic neudělá.
Více detailů o průběhu celého tvůrčího procesu Petry a Jara najdete na www.identitydoesnotexist.com.
