Menu

Il faut que ca çreve

Il faut que ca çreve

Démony Wima Vandekeybuse, uměleckého šéfa vlámského souboru Ultima Vez, už trochu známe. Na scéně se objevují ve všech jeho inscenacích, ať už divoce tančí, civilně hrají, nebo se pohybují na filmovém plátně.

V inscenaci Talk to the Demon prostupují démoni dětským světem. "Démony pro mě představují lidé, kteří nezmizí v davu, jsou trochu nebezpeční, a proto všechny tak přitahují. Stačí, aby přišli do místnosti, a hned o nich víte… Ale tím démonem může být také dítě," říká Wim Vandekeybus s fascinací v očích. Ani on, ani jeho práce také nezmizí v davu. Jací jsou jeho vlastní démoni a co je to za divoký plamen, který ho stále pohání dopředu?

Představení Talk to the Demon řídí děti. Jak se tato myšlenka vyvíjela?
Chtěl jsem vytvořit představení s dětmi, kde by děti byly architekty večera. Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mě, že potřebuji charaktery, které se vyskytují v hlavě dítěte. Potřeboval jsem na scéně několik odlišných charakterů. Nakonec tu hraje osm různých typů lidí a dítě je jen jedním z nich. Stojí sice proti dospělým, ale není to outsider.

Jak se démoni pojí s dětským světem?
Pro mě je velkým tématem démonická nevinnost. V mnoha kulturách je démon – ďábel velmi negativní představa. Existují děti, které byly třeba už jako dvouleté očarovány, odvrženy a musely žít s dalšími zakletými dětmi. Myslím, že démon je něco temného, čemu musíš čelit, abys mohl žít v klidu. Ale není to dobré, ani špatné. Je to někde mezi.

Proč jste se rozhodl, že vytvoříte inscenaci bez hudby?
Když jsem měl na scéně dítě, chtěl jsem slyšet, jak dýchá. Chtěl jsem ukázat úplnou nahotu scény, což je možná logickým vyústěním mé práce. Je to jako když fotograf náhle vyhodí všechny přístroje a řekne si, že bude malovat. Chápete. Je to trochu – trochu jako zabít vaší lásku. A já jsem strašně šťastný, že jsem to udělal. Protože někdy něco vypadá krásně s hudbou, ale už ne tak krásně bez hudby. Samozřejmě je v představení hodně zvuků, ale není tu hudba, která by něco překrývala. Vše je obnažené.

Čím vás fascinují démoni a jaké máte démony vy?
Démonů je víc a víc čím jste starší. Během let se spřátelíte s těmi dřívějšími démony, ale pak máte zase nové. Vždycky jsem byl zaujat nevědomím. Někde na vrcholu nějakého ledovce je myšlenka, že je všechno správně, tak, jak má být. Ale pak zavřu oči a mám úplný chaos v hlavě. Mám plno strachů. Představení, kde jsou všichni šťastní, všichni se milují a tanečníci jsou krásní a mají krásná těla, jsou z mého pohledu nudná. Nejsou tu špatné charaktery, začíná to být taková ta zdravá bohatá buržoazie. A moje inscenace jsou sice většinou velmi osobní, ale stále mám ještě rozum nedělat je pouze o mně. V životě totiž chceme být jen kladnou postavou. Špatné charaktery – démony – pro mě představují lidé, kteří nezmizí v davu, jsou trochu nebezpeční, a proto všechny tak přitahují. Stačí, aby přišli do místnosti, a hned o nich víte. Děti tyhle energie cítí hrozně dobře. A samo jím může být. 

To zní skoro hororově. Jak jste s dětmi na scéně pracoval?
Děti musí vědět, co mají dělat, ale samozřejmě mají nějakou svobodu. Na začátku se mě ptali, jestli se mi líbí, to, co dělají. Teď už jsou svobodnější. Nejzajímavější práce na scéně je s dvěma generacemi – se starými lidmi a s dětmi. Některé z dětí jsou neuvěřitelné, zkouší jen pár dní a pak přijdou a všechno umí.

Jakou roli v tom všem hrají média, jimiž jste se na začátku inspiroval?
V médiích jsou děti často používány jako omluva. Dospělí se za nimi mohou skrývat. Nemohou se rozvést, protože musí zůstat spolu kvůli dítěti a tak podobně. A pak jsou tu jakási klišé, která se s dětmi pojí. Jako například věta: „To je jen dítě“. Já myslím, že je to dnes úplně jinak. Moc nevíme co s dětmi dělat, protože jsou jako dospělí. Dítě nám říká, co máme dělat.

V Talk To the Demon má svou roli i publikum. Jak byste ji charakterizoval?
Je to jednoduchá role. Publikum je dav, který má také moc řídit představení. Dav řekne – jdi tam nebo tam, a následky toho rozhodnutí se hned vrací jako bumerang. To je pro mě téma politické, které je nastíněné ve velmi jednoduché dramaturgické rovině. Občas je i divák v hlavě dítěte. Zkrátka mám pocit, že tanec musí být  pro diváka nudný, když má jen pasivní roli. Kdybychom se spolu bavili a já mluvil a vy neříkala nic, tak to za chvíli nebude bavit ani jednoho. Tanec musí být o předávání, o komunikaci.

Mimochodem… V jednom rozhovoru jste řekl, že je tanec stále více konceptuální. Platí to pořád?
Tanec chce stále víc něco vysvětlit, ale nějak neví, co a jak... Mně pomáhá udělat dramaturgický příběh, i když velmi asociativní, který dává smysl. Je to jako připravovat film. Když připravujete film, potřebujete začátek a konec. Musí to být důvěryhodné a nestačí se jen hýbat.

Dovedete si představit, že byste pracoval jako choreograf technikou filmaře? Měl připravený scénář, podle kterého byste postupoval?
Ne, protože tak také netočím. U filmu nepotřebuji scénář. Monkey Sandwich byl napsán na sedmi stranách. Nikdo nevěděl, o čem to bude. Teď se ale musím připravit na jiný způsob práce. Film Galloping Mind, který jsem připravoval už vloni a nakonec ho z finančních důvodů nemohl natočit, je film komerční. Musíte udělat rozpočet, vědět kolik dní budete točit. Na place je spousta lidí, a spousta úkolů už nezávisí na mně. Komunikuji s prvním asistentem, který vše předává dál. Bude tam 60 dospělých herců, 15 dětí a koně. Je to trochu jako stroj, ale pořád jsou tu shodné věci. Pracujete se skupinou, kterou musíte umět motivovat a nabít. Musíte pořád vědět, jak daleko mohou charaktery zajít. Nejde o to mít na scéně pohodu a štěstí.

Připravujete kromě filmu ještě nějaké další projekty?
Představení What The Body Does Not Remember jezdí po světě s jedenácti hudebníky. Hraje se i booty Looting a pak budeme připravovat show s Mauro Pawlowskim, který dělal hudbu pro představení nieuwZwart. Tématem bude zpěv - jak lidé umí zpívat na scéně a co umí písně předávat. Premiéra bude někdy na začátku června 2015. Stále se také promítá filmová verze Monkey Sandwich, která byla vybraná na Bienalle do Benátek do sekce Horizonty. Mám z toho velkou radost, protože spousta lidí si našla tenhle film mezi všemi těmi komerčními a řekla: „Oh fuck, to byl teda film. To se mě dotklo.” A my ho natočili ve dvanácti dnech za osmdesát tisíc euro. Ať je to to tanec nebo film, ať to stojí pár šlupek, nebo milióny, musíte pořád cítit lidi, být v nich, uvnitř. Ve francouzštině se říká “Il faut que ca creve” (musí se to rozervat) a to je to, co mě na tom všem pořád baví.

Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy. 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?