Menu

O zlaté éře DOT504 a blanických rytířích

O zlaté éře DOT504 a blanických rytířích

DOT patřil k naší taneční špičce. Reprezentoval český současný tanec v zahraničí. A to velmi úspěšně. Pak se ale tahle značka pomalu začala vytrácet ze scény a najednou nevíme, co si pod ní vůbec máme představit. Zaniká nebo jí čeká obroda? Rozhovor s  uměleckou ředitelkou DOT504 Lenkou Ottovou osvětlí nejen blízkou budoucnost souboru, ale ujistí nás o jedné nezvratné skutečnosti – věci se mění, ať se nám to líbí, nebo ne.

Na taneční scéně se pohybujete přes dvacet let jako podnikatelka a šéfka tanečního souboru. Jak se tyto vaše role v průběhu let proměňovaly?

Když jsem v roce 1991 založila taneční studio Dance Perfect, byl všeobecně strašný hlad po tanečních aktivitách. Byli jsme jediné taneční studio. Měli jsme na tanec monopol, a tak bylo jasné, že tančit se bude chodit k nám. Všechno šlo tak nějak samospádem. Tenkrát jsme dali jeden inzerát do Večerní Prahy a měli jsme narváno. Během let se to ale začalo měnit. Přibyla konkurence. Klientela se rozmělnila a s krizí ve společnosti se naprosto změnila i moje funkce. Dřív jsem si myslela, že čím budu starší, tím budu pracovat méně, ale je to úplně naopak! Ze začátku to byla skoro procházka růžovým sadem, a teď jsem ve studiu od rána do večera. Musím se věnovat PR, managementu, klientům snášet modré z nebe…

Co v Dance Perfectu znamená modré z nebe?
Jde spíše o marketingové nástroje. Vymýšlíme různé soutěže, speciální akce, členství, různé zlaté čipy, executive class atd.... Pořád musíte něco vymýšlet. Na prvním místě je ale vždycky kvalita lektorů. Dříve, v naší zlaté éře, jsme zvali i zahraniční lektory, ale upřímně řečeno si to teď nemůžeme dovolit. Když před pěti lety vznikl soubor DOT504, zvali jsme zahraniční choreografy pod hlavičkou DOTu. Lektoři pracovali se souborem a zároveň dávali lekce v Dance Perfectu. 

Můžete trochu přiblížit zlatou éru DOT504?
Když se nám před pěti lety podařilo získat tříletý grant, byl to neuvěřitelný úspěch. Mohli jsme si dovolit platit pravidelné měsíční honoráře čtyřem tanečníkům. Tehdy to byla Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Petr Opavský a moje dcera Míša. Ti čtyři měli zajištěné pravidelné denní tréninky. I proto jsme zvali zahraniční choreografy, jako byl třeba Anton Ľahký, Thomas Steyert, Peter Mika s Olgou Cobos, aby měli tanečníci DOTu odpovídající technické tréninky. 

Asi i proto byl DOT 504  velmi úspěšný, nejen v Čechách…
Přesně tak. Hodně jsme si vážili třeba úspěchu v Edinburghu (Herald Angel Award v roce 2009), nebo na Aerowaves.  Ale pak nám tříletý grant skončil a my získali jen jednoletý a podstatně menší. Už jsme nemohli tanečníky zaměstnávat, a to byl velký rozdíl. Tanečníci začali pracovat i na jiných projektech a utíkala nám spousta možností vystupovat. Zkrátka jsme nemohli dát dohromady termíny. Přestali jsme oslovovat zahraniční choreografy, a začala tvořit Lenka Vágnerová. Dostala zázemí a možnost pracovat se skvělými tanečníky a vytvořila moc dobré věci. Pak se ale stabilizovala na taneční scéně jako tvůrce a v úplně jiném měřítku… bylo přirozené, že měla tendenci se osamostatňovat. Minulý rok si vytvořila vlastní company a Pavel Mašek odešel k Wimu Vandekeybusovi. A my jsme museli stabilizovat nový kádr. 

Od toho období byla situace s DOTem pro nás, diváky, hodně nejasná. Zachránit DOT bylo jenom na vás. Jaké jste měla plány?
Začali jsme obnovovat 100Wounded Tears. Bylo to naše nejúspěšnější představení. Úplně jsme ho přeobsadili. Jediní, kdož zůstali, byl Csongor Kassai a Jaro Ondruš. Vytvořila se dobrá parta nových lidí, mezi nimiž byla Martina Lacová, Katka Stupecká, Lukáš Homola ad. Ale zase jsme se dostali do komplikací. Ve Wounded Tears je velké obsazení a vzhledem k tomu, že každý hrál také někde jinde, nebyli jsme schopni sladit tanečníky termínově. Obnovené představení se tak hrálo jen párkrát.

A potom přišlo představení Bouchačka, které jste po premiéře musela stáhnout z programu …
Musím říct, že minulý rok byl pro nás opravdu špatný. Plánovali jsme totiž původně úplně jinou premiéru – duet Michaely Ottové a Martina Vraného. Ten se totiž stával novou tváří DOTu. Vlastně ve všech rolích nahradil Pavla Maška. Míša ale otěhotněla a nakonec i Martin Vraný od projektu odstoupil. A my jsme se nemohli hnout z místa. Chtěli jsme menší projekt a obsadit do něj některé tanečníky z nového „Wounded“.

Kdo měl být podle vašich představ další stěžejní osobností nového DOTu?
Určitě Lukáš Homola, který měl pohybový materiál blízký souboru. Je hodně mladý, a  velmi talentovaný. Ten se pak objevil i v Bouchačce. 

No, a když se mi duet rozpustil před očima, nevěděli jsme co dál. Shodou okolností mi někdo doporučil Jiřího Pokorného a já jsem věděla, že v určité době byl úžasný a první schůzky s ním byly inspirativní. Už jsem ale nevěděla o jeho alkoholovém období.

Proč jste k novému projektu zvolila právě činoherního režiséra?
Říkala jsem si, že DOT je specifický fyzickým tanečním divadlem a mě vždycky v českých inscenacích režijní složka velmi chyběla. Chtěla jsem to vzít nikoli z taneční, ale z té druhé stránky, z divadelní. A Jiří Pokorný přišel s nápadem, že by mohla v představení hrát Katka Winterová a Halka Třešňáková. Začalo se zkoušet.  Pak jsem ale viděla ukázku a už jsem cítila, že to jde špatným směrem. Pořád jsem doufala, že to zachrání performeři na scéně, ale bohužel to nebyla pravda. Stalo se, co se stalo. Nemyslela jsem si, že to bude tak strašné. Naprosté fiasko.

Jaké to je pro vás jako šéfku souboru? Cítila jste za toto fiasko zodpovědnost?
Nějakým způsobem určitě. Teď se ale snažím dívat dopředu. A velkou naději vkládám do projektu, který právě připravujeme. Oslovila jsem znovu Jozefa Fručka a Lindu Kapetaneu. Vytvořili pro nás stěžejní choreografie, dali souboru tvář a já tuším, že se teď vrací, aby ji zachránili. Jozefovi věřím jako tvůrci, i jako člověku.

Vyjíždí blaničtí rytíři a zatím to vypadá, že ve velkém stylu…
K novému projektu jsme vyhlásili konkurz na tanečníky. Chtěli jsme ho omezit jen na Čechy a  Slovensko, ale Jozef si informace pověsil na svůj web a přihlásilo se pět set lidí! V prvním kole, kdy museli tanečníci poslat cv a videoukázku, se  vybralo sto. Pětatřicet tanečníků bylo z Čech a Slovenska, zbytek ze zahraničí. Jsou tam i lidé, kteří tančili v DV8, u Wima Vandekeybuse. Je to poprvé, co něco takového děláme. Premiéra nového projektu bude 17. října. 

Půjde o velkou produkci?
V tuhle dobu není možné pracovat s velkým obsazením. Dnes jsou taková představení těžko prodejná a tanečníci se špatně dávají dohromady. Takže bychom chtěli čtyřčlenné obsazení.

A jaký je váš dlouhodobější plán?
Asi nejdůležitější je, aby projekt, který Jozef s Lindou vytvoří, dobře reprezentoval DOT u nás i v zahraničí. Už po konkurzu ho začneme prodávat. Musíme dát lidem práci. 

Na příští rok máme pak rozpracovanou další spolupráci – tentokrát se Charlottou Öfverholm. Jde o  duet, který jsme původně plánovali. Z představení, které připravujeme teď, bych chtěla stabilizovat nějaké dva lidi, kteří by byli duchem souboru a v duetu tančili. K nim bychom pak přibírali projektově další performery a tanečníky. Tak jako to bylo s Lenkou a Pavlem …

Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy. 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?