Menu

O platformu jsme bojovali hlavně sami se sebou

O platformu jsme bojovali hlavně sami se sebou

Yvonu Kreuzmannovou na těchto stránkách nemusíme představovat. I v cizině ji znají všichni, tedy v té „taneční cizině“.

Vydupala ze země dva zásadní polistopadové festivaly, postavila divadlo a angažuje se na poli neziskových organizací a financování živého umění. Je diplomatka, vyzná se v byrokracii Česka i Evropy a kdo by se chtěl rouhat, řekl by, že pro tanec je jí škoda. My si ji ale bez tance neumíme představit. Bez tance a volejbalu. V předvečer 20. ročníku České taneční platformy si udělala pro naše stránky čas na rozhovor, v němž vzpomíná, vysvětluje a hledí do budoucna.

Vzpomenete si na okolnosti vzniku České taneční platformy? Na tehdejší atmosféru, nebo dokonce přímo na impuls, kdy jste se řekla: „Takový festival musím založit!“?

Na to si vzpomínám velice přesně. V roce 1993, 1994 měly poměrně velký zvuk po Evropě tzv. Rencontres choréographiques internationales , které byly koordinovány ze Saint Denis, předměstí Paříže. Každá země vytvářela jakýsi podpůrný „board“, který v komunikaci s Paříží nabízel jakousi platformu na své národní úrovni. Tento model byl zárodek jednotlivých evropských platforem. Objela jsem jich několik a uvědomila si, jak je strašně důležité, aby měli naši zahraniční kolegové v krátkém časovém úseku možnost vidět naživo „the best of“ naší taneční tvorby.

Platformy jinde v Evropě bývají organizovány jako bienále, proč jste se rozhodla pořádat ji každý rok?
Tehdy jsem to hodně probírala se svými kolegy a se svým koučem Samem Millerem z Jacob´s Pillow. Dospěli jsme k tomu, že když uděláme něco jako bienále, tak to druhý rok zanikne, protože si všichni řeknou: „No jo, to bylo jenom jednou, to není tak důležité…“ I u velké festivalu Tanec Praha jsem si uvědomila, že když ho nebudu dělat každý rok, tak za dva roky už podporu možná nezískám. Stejné hledisko jsme uplatnila i na platformu „Radši menší akci každý rok, než velkou jednou za dva roky.“ Taky ne všechny projekty, co si budeme povídat, vydržely dvě sezony, protože spousta věcí vzniká a zaniká strašně rychle. Zvláště v těch 90. letech tomu tak bylo. Takže z velmi praktických, pragmatických důvodů jsem se rozhodla dělat platformu každoročně.

Jak jste tedy „prakticky a pragmaticky“ začala s organizací?
Mohla jsem do toho jít s tím, kdo měl u nás o současný tanec zájem. Což v té době byla jedině nově založená Konzervatoř Duncan Centre. Zcela zajímavým způsobem se tedy začala Česká taneční platforma formovat kolem spolupráce Tance Praha a Duncanu. To ještě samozřejmě neexistovalo divadlo Ponec. Takže první česká platforma se uskutečnila v roce 1995 v pidiformátu na půdě Duncanu, kam přijeli ředitelé American Dance Festivalu, manželé Reinhartovi. Charles Reinhart byl hlavním spíkrem platformy, což tehdy byla spíše debata s ukázkami z tvorby mladých choreografů.

Prvním útočištěm platformy byl ale Hradec Králové. Tehdejší osvícený starosta Hradce mě oslovil, abych vymyslela akci s mezinárodním přesahem, která by se mohla každoročně konat v jeho městě. Řekla jsem, fajn, říkejme tomu Entrée k Tanci, pojměme to jako formát České taneční platformy. Tak jsme se od roku 1996 přesunuli do Hradce, kde jsme se, čtyři roky po sobě, vždycky na jaře, snažili na ploše dvou dnů vytvořit zajímavou taneční přehlídku. A tam také vznikla první porota, v níž zasedl např. Vlastimil Harapes a John Ashford.

A co tomu tehdejší ředitel britského tanečního divadla The Place a manažer London Contemporary Dance Theatre říkal?
Tehdy se na programu mísil naprostý amatérismus s prvopočátky české profesionální tvorby. Ashford byl naprosto dojatý speciálně fenoménem ZUŠek, tehdy ještě Lidových škol umění. Byl překvapen tou obrovskou energií a počtem lidí, kteří se v Čechách rozhodli věnovat tanci, a zároveň byl samozřejmě zklamán úrovní, která zdaleka nedosahovala toho, co by si představoval. Nicméně už v té době se objevilo pár takových perliček, jako například Monika Rebcová, která se v té době velmi intenzivně věnovala současné taneční tvorbě a dostala i pozvání do zahraničí. Byly to takové střípky, první naděje.

Yvona Kreuzmannová

Teprve v roce 2000, u příležitosti konání IETM* v Praze, jsme se rozhodli, že zariskujeme a ještě, než dostavíme Ponec, tak ho otevřeme. Takže v roce 2000 se platforma konala v částečně rozestavěném Ponci, částečně v jiných prostorech, jako bylo například divadlo Komedie. A už tehdy jsem začala vnímat, že se pohled zahraničních hostů začíná zaměřovat směrem do Čech. Trvalo to ovšem dalších snad deset let, než si zvykli na to, že v Praze mohou vidět něco zcela originálního. Měli jsme pak ještě takovou zvláštní zkušenost, kdy jsme na začátku milénia spolupracovali s Francouzi, a jejich delegace odjela z platformy velmi zklamaná. Řekli, že to prostě není úroveň, na kterou oni jsou v západní Evropě zvyklí. Ale když se pak někteří z těchto Francouzů v posledních dvou, třech letech do Prahy vrátili, tak nevěřili vlastním očím. Nejzásadnější skok v kvalitě české taneční scény nastal v poslední dekádě.

O TANEC PRAHA, o velký mezinárodní festival, jste musela několikrát hodně bojovat. Proběhl někdy podobný zápas i o Českou taneční platformu?
Já myslím, že hlavní boj o platformu, která naštěstí nemá tak obrovské finanční nároky jako velký festival, se odehrál uvnitř české taneční komunity. Chvilku trvalo, než lidé pochopili, že nám nejde o nic jiného než o český tanec. Aktivity, které se začaly vyvíjet s otevřením divadla Ponec v roce 2001, byly někdy vnímány jako konkurenční, nebo příliš nabobtnalé, ale nám v každém případě šlo skutečně vždycky o to, podpořit český tanec, podpořit i jiné prostory, které pro český tanec něco dělají. Vždyť platforma není pořádána jenom v divadle Ponec, ale spolupracuje s dalšími subjekty. Určitě jsme byli dosti kritizováni za výběr děl. Proto jsme se v určité fázi rozhodly s tehdejší kolegyní Martou Lajnerovou, že vytvoříme výběrovou porotu, která nám pomůže sestavit program. Oslovili jsme proto taneční kritiky, zástupce tanečních škol, producenty apod.

Pak jsme cítili, že by to chtělo ještě nějaký nový svěží vítr a udělali jsme před dvěma roky zásadní debatu s tanečníky. Myslím, že jsme si poctivě ujasnili, o co oběma stranám jde, jak prosadit český tanec do Evropy a do zahraničí. A tehdy padla řada zajímavých jmen pro porotu a předporotu a my jsme těm návrhům vyšli vstříc. Tím pádem se porota obměňuje, což je velice zdravé.

Přehlídek s tanečním programem je v Česku už několik. Čím je Česká taneční platforma unikátní?
Především velkým důrazem na proces výběru, který není záležitostí jednoho dramaturga. Navíc dáváme i zpětnou vazbu z celého nominačního procesu, což si myslím, že je taky velmi cenné. Jestliže chceme být přehlídkou toho nejlepšího, co se na české taneční a pohybové scéně děje, tak musíme i nastavovat zrcadlo. Někdy je to kruté, někdy to bolí a vyvolává emoce.

A druhá obrovská hodnota platformy je v našich zahraničních kontaktech. Asi nikdo v České republice nemá tak obrovskou síť zahraničních kontaktů, nemá tolik adresářů, různých dalších akcí, které se konají v zahraničí a které my navštěvujeme zase v roli presenterů. Je to logické, protože fungujeme v této oblasti nejdéle. Tím pádem máme spoustu kolegů, které dokážeme osobně přesvědčit, že to stojí za to přijet se podívat na český tanec. A to je mnohem cennější než všechny anonymní mailingy a marketingové tahy. Vlastně máme na platformu velmi málo peněz, ale tou elektronickou a osobní komunikací dokážeme zaujmout a zájem neskutečně stoupá. Už vlastně před třemi lety, kdyby nevybuchla sopka na Islandu, tak jsme tu měli přes třicet přihlášených účastníků, a letos poprvé jsme překročili padesátku. A to je opravdu úžasný počet na to, že jsme východoevropská země.

Loňské předávání ceny za Taneční inscenaci roku

Ale taky udělujete ceny…
Ceny – to je další velká kapitola České taneční platformy. Snila jsem o tom, aby český tanec získal ocenění, včetně náležité finanční částky. Proto jsem tehdy sehnala velkého generálního sponzora. Měli jsme tedy cenu Sazky za objev v tanci. Já si nejsem jistá, že ta samotná finanční částka byla to, co českému tanci pomohlo. Je to paradoxní, protože tanec peníze potřebuje jako sůl. Ale na druhou stranu byla cena svázána s povinností vytvořit novou choreografii, která občas zdaleka nebyla tak přesvědčivá, jako původně oceněné dílo. Takže když jsme nakonec sponzora ztratili, tak tanečníci sami řekli, že jim nejde o cenu finanční, ale o to, jak je hodnotí mezinárodní porota. A toho postoje si velmi vážím. Nejde přece o to, jestli dostaneme tři sta, nebo čtyři sta tisíc, nebo deset, ale o to, že víme, jakým způsobem se na naši tvorbu dívá zahraniční odborná obec. Proto se snažíme každoročně mít velmi silné obsazení mezinárodní poroty.

Víte, jak vnímá vlastně český taneční umělec fakt, že je jeho dílo zařazeno do toho programu ČTP? Odmítl někdo vystoupit na platformě?
Já pevně věřím, že to vnímají tanečníci jako prestiž, že je pro ně důležité být na programu platformy. Zároveň je spousta lidí, kteří nemají rádi soutěžení, a já jim rozumím. Já vlastně taky soutěže jako takové nemusím, protože těch děl, kterých si vážím, je mnohem víc, ale cena je jen jedna. Za nejdůležitější považuji feedback od zahraničních členů poroty. Proto taky pořádáme kulaté stoly, diskuse, snažíme se vytvořit prostor pro dialog.

Za těch dvacet let český tanec nějakým způsobem zraje. Můžete říci, jak se změnil?
Já vidím ve vývoji českého tance několik zásadních etap. Ta první byla otevření, euforie, možnost pracovat se zahraničními pedagogy. To velice podpořilo interpretační úroveň. Je platné do dneška, že máme vynikající interprety nebo vůbec fyzicky i výrazově disponované tanečníky. Pak nastalo období hledání, choreografického tápání, protože hodně lidí absolvovalo stáže venku a snažilo se trošku napodobovat, což není nic špatného, ale nějakou novou tendenci to nepřineslo. Dost dlouho, až do posledních několika let, byla kritizovaná „neoriginalita“ choreografické tvorby. Ale v posledních letech vnímám veliký skok. Mnohem víc se u českých tvůrců prosazuje vlastní autorský výraz. Není to jednoduché, ještě to chce svůj čas, ale objevuje se zajímavý mix divadla a tance. Vstup divadelních režisérů na taneční scénu přinesl nové impulsy. Mám na mysli Petra Boháče, Jiřího Adámka, Jiřího Havelku. A tanečníkům velmi pomáhá, když s nimi někdo pracuje systematicky, když se věnuje pozornost dramaturgické stavbě díla. Dramaturgie je samostatná kapitola, kterou bohužel u nás nemáme úplně podchycenou. Když jsem já ještě studovala na HAMU, tak se dramaturgie omezovala na oblast tanečních libret, nebo vyprávění příběhů. Tohle je už dávno překonané. Ani dnes se u nás nepřednáší konceptuální umění, nepřednáší se, jakým způsobem může přesahovat tanec do ostatních uměleckých oblastí, atd. Myslím, že tady jsme trošku zamrzli. Divadelní režiséři z mého pohledu přinášejí do tance nové moderní vidění, mají co říct a umějí naplnit i dílo bez příběhu velmi silným obsahem.

Je pořádání taneční platformy nějakým národním privilegiem?
Privilegiem bych určitě neřekla. Je to velký závazek, protože už jsme na každoroční pořádání přehlídky zvyklí. Očekává ji jak domácí taneční komunita, tak zahraniční experti. Na druhou stranu ten závazek nese na svých bedrech pár lidí v mém týmu, není to něco, co by bylo nějak extra ceněno, natož finančně. Myslím, že význam platformy pro Českou republiku je málo doceněn. Za poslední léta se český tanec silně prosadil na zahraniční scéně, což je taky výsledkem této mravenčí, dlouholeté práce.


*IETM je nejvýznamnější mezinárodní network v oblasti performing arts. Byl založen v roce 1981. Jeho zasedání se konají několikrát do roka vždy v jiné účastnické zemi, jiném městě.

Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?