Menu

Jsme ojedinělí

Jsme ojedinělí

V těchto dnech vrcholí Malá Inventura – festival tzv. nového divadla. Po tiskové konferenci jsem se sešla s jeho ředitelkou Adrianou Světlíkovou, která funguje spolu s Dagmar Kantorkovou, i v roli kurátorky festivalového programu.

Malá inventura sice prezentuje projekty, které nominují jednotlivé subjekty – divadla či produkční domy – zapojené do networku Nové sítě, ale letos se hlavní organizátorky rozhodly na program trochu dohlédnout a zařadit i pár zahraničních novinek.  Nemluvě o škále diskusí, doprovodných programů a projektu tzv. kulturní zpovědnice.

Jedním z důležitých aspektů pro výběr díla do programu Malé inventury,  je jeho disponovanost hostovat v zahraničí – mělo by být samozřejmě umělecky kvalitní, ale také jazykově bezbariérové, skladné, dobře transportovatelné a schopné vyrovnat se s nejrůznějšími podmínkami při prezentaci v cizině. Vývoz českých nezávislých projektů z oblasti performing arts je v posledních letech jednou z priorit Nové sítě a do značné míry tím ovlivňují vnímání českého umění v zahraničí, novým slovníkem řečeno – jeho brand, nebo-li značku.  Po loňském úspěchu v Edinburghu dodejme, že úspěšně.

Pokolikáté už děláte inventuru?

Já jsem u Inventur od začátku, ale v roli ředitelky je to potřetí. Dřív jsem zastupovala Divadlo NABLÍZKO, což byl jeden ze subjektů zapojených do festivalu, kde se program Malé inventury také odehrával. Ale po deseti letech činnosti jsme divadlo museli v důsledku nedostatečné grantové podpory uzavřít .  Dostala jsme potom nabídku pracovat pro Novou síť a stala jsme se v podstatě ředitelkou festivalu.

Letos se MI odehraje po dvanácté. Jak hodnotíte vývoj tohoto festivalu? Troufnete si to posoudit?

Řekla bych, že festival zaznamenává vrcholy a propady. Zkrátka není to tak, že kvalita, kreativita, multižánrovost a další aspekty divadla, které prezentujeme, neustále narůstá.  Některý ročník se opravdu povede – například před dvěma lety byl úžasný program, - a jiný je slabší. Letos uvádíme projekty, které už mají za sebou nějakou historii, bodovali v zahraničí, jsou prověřené na festivalech. Podle mého názoru je nejdůležitější prezentovat témata, která rezonují ve společnosti a jsou srozumitelná. S trochou nadsázky: pro mě je Inventura  v jistém smyslu festivalem lidovým. Záleží mi na tom, aby projekty, které prezentujeme, byly přístupné i běžným divákům.  Nepouštíme se s kolegy z „networku“, který nominuje díla do programu, do velkých zvratů.

Ale přitom jste festivalem divadla, kterému se dřív říkalo alternativní. Těžko budete prezentovat nějaký mainstream. Našli jste si dokonce vlastní termín „nové divadlo“.

Ano,  trochu s tím termínem bojujeme.  Neustále o něm diskutujeme, snažíme se nacházet argumenty…  a ono se ukazuje, že se nové divadlo vymezuje k pojmu „alternativní“.  Nové divadlo je spíš rámec, nebo platforma, pro scénické směry, které vyvíjejí nové metody práce, nový jazyk.  V novém divadle nejde primárně o to být jiný, odlišný, ale hledat nějakou osobní a osobitou reflexi světa.

Můžeme zkusit definici tak, že se „nové“ divadlo něčím odlišuje od toho „starého“?

V tom to není. Nesnažíme se odklánět od starého divadla.  Pojem nové divadlo se začal používat proto, že jsme neustále memorovali spoustu přívlastků, abychom zahrnuli šíři žánrů, které se snažíme mapovat.  Donekonečna jsme vyjmenovávali: experimentální, taneční, vizuální, nonverbální, site specific atd.

Takže jste zvolili termín, který vás vysvobodí z otravného vyjmenovávání a, s určitou licencí, postihne divadlo, které vás zajímá. Není tedy zbytečné dělat z toho taxonomický pojem?

My ale máme stále potřebu to vysvětlovat.  Nemůžeme nazvat to, co děláme, přehlídkou alternativního divadla. To už neodpovídá době.

V zásadě jde ale o autorské divadlo, které je vázáno na určitý druh prostoru.

Ano, a není zanedbatelné, že jednotlivé projekty vznikají nikoli na bázi klasického zkoušení, ale většinou na bázi rezidenčních pobytů, dokonce několikafázových. Takové rezidence se odehrávají v různých zemí, -  začne se třeba v Německu, pokračuje v Česku a dokončí se to ve Slovinsku. Během rezidenční práce jde o intenzivní prožitek celého  týmu, který na díle pracuje.

A je možné nést tvůrčí vibrace, atmosféru, kvalitu vzniklých vnitřních vazeb projektu během jednotlivých rezidenčních fází? Nerozsype se to celé cestou k premiéře?

Pro mě jsou rezidenční pobyty jedním z klíčových nástrojů tvorby, který by se měl maximálně podporovat. Je to laboratoř bez nároku na pozitivní výsledek.  Apelujeme na umělce, aby se na rezidenci nestresovali výsledkem, což je pro ně velmi osvobozující. Stejně jako možnost odstřihnout se od běžných denních provozních starostí a soustředit se na tvorbu. Je to luxus, který se vyplatí.

Jaké je místo nového divadla v evropském, nebo světovém, kontextu? Existuje například takový festival, jako je Malá inventura, někde jinde v zahraničí?

Tímhle zaměřením jsme ojedinělí. Vím, že například v Americe takové festivaly existují, ale co se týče Evropy, tak ne.  Snažili jsme se najít nějakou spřátelenou organizaci, která by nám vlastně pomohla k dalšímu networkingu, ale fokus na nové divadlo jako takové, na multižánrovost, nikde v Evropě není.

To mě překvapuje. Čím to je?

Zaprvé je to dané finančními podmínkami. Evropské festivaly mají lepší finanční základnu a mohou si dovolit výpravnější projekty. To je úplně jiný žánr divadla, takže tam se naše nové divadlo nedostane.

Takže dalším rysem nového divadla je, že je chudé?

Není chudé, je to divadlo velmi kreativních lidi, kteří umí pracovat s naprosto různorodým budgetem. Rozpočet má zásadní vliv. Co se ale týká postavení nového českého divadla v zahraničí, tak to musím zaklepat,  je opravdu velmi dobré. Projektů, které se dostanou z Malé inventury do zahraničí, je rok od roku víc. Loni to byly asi dvě desítky inscenací a zhruba čtyřicet výjezdů. A specifický jazyk nového divadla je v zahraničí rozpoznatelný, je velmi oblíbený v Polsku nebo právě v Německu, dokonce i v Dánsku.

Čím to divadlo rezonuje, čím je specifické, v čem spočívá ono „novodivadelní tajemství“?

Především je to ve výběru témat.  Pak je pro zahraniční publikum zajímavá otevřenost a minimální kalkul s divákem. Potřeba něco sdělit. To byl opravdu nejčastější argument.  Projekty českého divadla jsou tvořeny z krystalicky čistého tvůrčího přetlaku, který rezonuje syrovostí v komunikaci s divákem.

V členitém programu letošní Malé inventury mě zaujala kulturní zpovědnice. Co budete s jejími výstupy či nářky dále podnikat?

Máme za sebou pilotní projekt, kdy jsme v roli zpovědnic fungovaly spolu s kolegyní Dagmar Kantorkovou a vydržely jsme v mínus třech stupních dvě hodiny poslouchat stesky obyvatel Varndsdorfu. Myslely jsme si, že budeme muset lidi nahánět, ale ukázalo se, že sami mají potřebu podělit se o svoje frustrace, týkající se nenaplněných představ o životě a o tom, jaké místo v něm má umění a kultura.  Poctivě jsme si ty rozhovory zapisovaly. Výsledek pak konzultovaly s místními kulturními animátory. Vše si pečlivě dál schraňujeme a doplňujeme o další zkušenosti a místa. Měl by z toho vzniknout takový atlas problémů, který využijeme k novému projektu Periferie, který zkoumá vztah center a okrajů, potenciál okrajových kulturních a uměleckých jevů.

Mohla byste zmínit nějaké téma, nějaký příklad toho, na co si lidé v kulturní zpovědnici stěžovali?

Hlavním tématem byl fakt, že se k lidem nedostávají informace.  Chtějí se zbavit stereotypů, žít víc kulturně, odreagovat se, zamyslet se nad sebou …

To třeba říká paní, která prodává v sámošce?

Ano. Potom přišli lidé, kteří byli rozčílení a zklamaní. Mysleli si, že když přijede například „ Divadlo na Jizerce“, tak že zažijí něco, co jim změní život.  A ono nic. A potom navštíví nějaké jednoduché představení „alternativních mladíků“ a stydí se přiznat, že je to zasáhlo.  Nás to samozřejmě těšilo, ale překvapilo nás, jak hodně lidí řeší to, že by měli někam chodit mezi lidi, reflektovat to, co viděli, dál to komunikovat a nedělají to. V podstatě potřebovali pomoc s tím, jak mají začít.

Potřebuji kulturní koučink?

Přesně tak. Což nás strašně překvapilo. My jsme čekali, že budou říkat, že starosta je blbec, že budou kritizovat poměry, ale oni potřebovali „psychoradu“, koučink.  Tyto výpovědi nás také navedli například na pořádání diskuse „víra jako umění, nebo umění jako víra“. Často jsme slyšeli: „Když jsem byl malý chodil jsem s babičkou na koncerty, do divadla, a pak … v něco jsem věřil, v něco silného,  a najednou to neumím udržet. “ Také se nás například ptali, jestli existuje nějaká kulturní církev, že by se do ní přihlásili.  Chodily za námi celé rodiny, seděly tam v malém prostůrku po čtyřech, nebo přišly osmdesátileté babičky s osmiletými pravnuky. Bylo to dojemné. Jsme zvědaví, jak bude rezonovat tento projekt  v Praze. Rádi bychom tam posadily nějakou kulturní ikonu, někoho významného …

Ředitele České televize, třeba?

Třeba. Nebo ministra kultury, když to přeženu ještě víc... Dát příležitost k intimnímu rozhovoru, ptát se na nepříjemné věci nebo na úplné banality – tak to je další rozměr, který bychom chtěli rozvinout.

Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?