Rozhovory

Jan Mocek: Lidem od divadla praská hlava

S Honzou Mockem se známe ze studií divadelní vědy. Už tehdy mě fascinovalo, jak se z tichého intelektuála dokázal na jevišti proměnit v razantního tvůrce kantorovského typu. Sledovala jsem jeho estetické obraty a nechápala, jak se může vyvíjet tak dynamicky během krátké doby. Průběh byl vždy dost podobný, nový soubor, nový název, nové téma, nové postupy a technologie, jedinou spojnicí byl Honza. Sledovala jsem, jak opouští prostor amatérského divadla a postupně se vpisuje mezi profesionály. Jeho zatím poslední práce Fatherland, kterou uvedl v divadle Archa v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, mě vyprovokovala k tomu, abych Honzu konečně vyzpovídala. Náš rozhovor byl pro nás oba bilanční, i když se do něho nakonec nevešlo vše, co jsme si u kávy v Liberálu řekli. Zbytek snad dřív než za dalších deset let.

Viktor Černický: Mým partnerem je objekt

S performerem Viktorem Černickým mne částečně spojuje alma mater. Zajímalo mne, jaká je cesta performera dříve studujícího divadelní vědu.

Lenka Dřímalová: Musela jsem začít od nuly

Brzy se dovrší pět let, kdy je Lenka Dřímalová šéfkou ostravského baletu. Je to její druhá zkušenost s vedením baletního souboru. Předtím působila šest let v Brně. Dost důvodů se ohlédnout.

Igor Vejsada: Tanec je duchovní umění

Igor Vejsada, dlouholetý sólista Státního divadla v Brně, člen Györi Ballet, Kibbutz Dance Contemporary Company, Národního divadla v Mannheimu, choreograf a pedagog, prožil osmnáct let jako šéf baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Z podnětu Petra Zusky a vedení Pražského komorního baletu byl v roce 2016 pověřen vedením tohoto souboru, kde v současnosti působí společně s Lindou Svidró jako baletní mistr a asistent choreografie. K rozhovoru jsme se sešli shodou okolností den po hostování baletního souboru NDM na Nové scéně Národního divadla. Využila jsem toho k retrospektivnímu vzpomínání, při kterém jsme se vraceli hlouběji a hlouběji do minulosti až ke klíčovým zdrojům jeho profesní inspirace.