Menu

Macho (35) vs. Tanec Praha (33) No 1: Nádhera pachu – půvab šťáv

Macho (35) vs. Tanec Praha (33) No 1: Nádhera pachu – půvab šťáv
autoportrét

Pop je trochu provokace a taky trochu skutečnost, s níž nikdo nepohne. Pop je. Pop přetrvává. Na pop se neumírá, a navíc na pop se umí naladit běžní intelektuálové stejně jako všichni ostatní. Pop osvobozuje. Osvobozuje jako inscenace Graces italské choreografky Silvie Gribaudi, kterou odstartoval Tanec Praha.

Jak se rozvolňují vládní opatření v jakési aktuální realitě, tak se v té jinak normální rozvolňují hranice jednotlivých forem. S radostí sleduji, jak tento pozvolný proces žánrové demokratizace reflektuje i Tanec Praha. Ve svém festivalově blogovém výstupu vyjadřuji více než spokojenost nad tím, že performeři (včetně Silvie Gribaudi) jsou zároveň špičkovými tanečníky i mimořádně vtipnými situačními komiky. S lehkostí, bez křeče komentují vlastní práci i její nejdůležitější nástroj – tělo. Tělo v prostoru, respektive tělo v prostoru a čase, jak se měnilo jeho vnímání napříč estetikami. Graces je pásmo líznuté učenou parodií secesní zdobnosti (až kudrlinek), v němž se tematizuje prázdnota kultu těla (skoro až s vizuálními postupy Leni Riefenstahlové) a kde dochází k naprosto epickému znásilnění Johanna Strausse mladšího (pěkně tvrdě – s lehkostí vlastní jí i její družiny, abych byl přesný) a výsměchu té nejtupější, konzervativní klasiky. S ohromným nadhledem, a hlavně navzdory stereotypům. Někdo by snad mohl namítat, že inscenace nic neproblematizuje a řečeno jazykem klišé „nehladí proti srsti“.

Já si naopak myslím, že Gribaudi v Graces boří předsudky a umí to solidně „nakouřit“ každému, kdo se bere příliš vážně. Činí naprosto podprahově, jak to jenom pop umí – na oko odvádí pozornost od vážných témat, ale někde v pozadí je obnažuje. Abych to vztáhl například k již zmíněnému Johannu Straussovi mladšímu – zatímco spousta lidí radostně hopsala na valčíkových večírcích s pocitem, že lidstvo dosáhlo vrcholu, v pozadí se hnětly podmínky pro vyvolání první světové války. Gribaudi tělu neubírá jeho politický rozměr. Pouze k němu přistupuje s nadhledem jako dekadentní popstar a nevrhá se na barikády s plakátovými prapory, prostě jede. Hraje si a provokuje, trochu cynicky a trochu ironicky jako klaun, který si svou hru a provokování užívá, a to navíc se strhující svobodomyslností a nezávislostí. Připomeňme v souvislosti s Graces, co v tomto ohledu podniká Ridina Ahmedová a jaký má zásah její podcast Sádlo o destigmatizaci tělesných dispozic na Českém rozhlasu Wave.

A co více dodat? No snad, že lakmusem skutečné kvality jsou vždy kyselé výrazy naší konzervativní elity, poněvadž ti pro sexuální revoluci ve sklenici vody nebudou mít pochopení. Tak grácie Grácie!

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?