Menu

Vztyčení věže z nejvyšších

Vztyčení věže z nejvyšších
foto: Dita Havránková

Skoro nikdo už podle mě nevěří tomu, že se prorocká stať Umberta Eca Ur-fascism neslučuje se současností. Slučuje. A to dost. Útlá brožura s překladem úchvatného pojednání o kořenech fašismu jako hnutí, ale není jediné, co si člověk ze stejnojmenné performance odnáší. Skupina performerů v čele s Jakubem Gottwaldem vedená inspiracemi z Ecova textu (a možná vůbec) diváky provádí labyrintem nelehkých rozhodnutí. Kdo se nechal libě znásilnit (tak jako já), přistoupil na pravidla hry - je v průběhu performance UR FASCISM stržený extatickou atmosférou, od základu přebudován a nechá si vytrhnout vnitřnosti, aby se poskládaly zpátky. Úplně jinak.   

Kdo zná a má rád panorama libeňské (kulturní) křižovatky Palmovka, tomu jistě neuniknou dravě vznikající obytné i kancelářské komplexy nebo rozestavěný, betonový kolos původně určený pro radnici Prahy 8 (který perfektně využili tvůrci seriálu České televize Zrádci). Kdo se nepoleká sklobetonových bestií a postoupí ještě hlouběji do postindustriální krajiny, vykoukne na něj drobná, do zvláštního plácku včleněná kostička libeňské synagogy.

Dvojice iniciativ Krajinou přílivu. Rohanský ostrov a STK Theater Concept objekt otevřela pro jeden ze vzácných okamžiků – pro UR FASCISM. Na podobných projektech mě vzrušuje ten pocit, s nímž přicházím do více i méně přístupných míst, kde se má cosi, o čem nevím zhola nic a kde se – věru – může odehrát skutečně cokoliv. Málokdy se podobný vzruch nejistoty naplní. A naplní-li se, připadám si potom celý rozdivočelý a mám akutní potřebu, jako při nějakém posvátném záchvatu, tancovat nahý, vyválet se v horkém medu, vzápětí vymáchat v peří a někam odletět. Někam, kam moje vědomí a představivost už v průběhu UR FASCISMu poslali performeři v čele s Jakubem Gottwaldem.

Prvotní seznamování s herním principem probíhá v okolí synagogy, než se vejde do samotného chrámu. Sází se stromky, obchází budova – vše samozřejmě v přísné, totiž vlídné pospolitosti, držíce se za ruce, za přísného, totiž vlídného dohledu přísných, totiž vlídných apoštolů v maskách, kteří diváky nainstalují tam, kde je potřeba. Brány se otevřou, divák vchází, ale míra jeho svobodné vůle se stále tenčí. Tým performerů jednotlivé diváky přeřazuje do dvou sektorů – klíč není úplně jasný. Jediné, co je jasné, že to přísní, totiž vlídní apoštolové myslí dobře. Pro vaše dobro. Ve váš prospěch. Divák se najednou ocitá v prostoru s útulným „židlořadím“, na jednom ze starých sklápěcích sedadel, kde má čas konzumovat skrze vitráže těkání Palmovky a samozřejmě Ecovo pojednání. Při čtení se vše zrychlí, to, jak plynou slova a věty, s jakými Eco ladně obnažuje vášnivost, hrůznost i sebedestruktivní potenciál podobného hnutí jakým byl italský fašismus. Sotva čtenář vydechne úzkostí, kolik paralel se mu s Ecovým textem zjevuje v současnosti, už je vtažen do dalšího dění. Zprvu pomalu. Pak vyhroceně. Ale pořád přísně, totiž vlídně. Sem tam obraz, temné techno, Filip Šebšajevič na podpatcích. Z ničeho nic se rozběhne veselá společenská hra „na sfoukávanou“. Každý obdrží svíčku a má ji sfouknout sousedovi. Jak by to asi dopadlo při desátém kole hry, možná by létaly i zuby, protože třetí začínalo být dost silové. I ti, co se vždy (nebo zprvu) tvářili mírumilovně, procitli a probudili v sobě dlouho spícího lykana. Velkolepé finále poté jednoznačně odhalí, že iniciativa byla vždy na straně performerů. Navíc kdo by z publika chtěl zklamat a nevychutnat si báječnou událost do konce, nezůstat součástí celku a nechat přísné, totiž vlídné apoštoly, aby jej ze synagogy vykázali pro nedostatek kázně. Schopnost z „absolutního mála“ vybudovat „totální mnoho“ se zrcadlí ve výjevu podobném nuceně nasazeným vězňům stavějícím vlastní baráky. Performeři jen tak mimoděk nechají publikum zhotovit až speerovskou akropoli z pruhů koberce a lepenkových tubusů (mohutné pásy látky vrství na vztyčené roury až vnikne jakási stanovitá konstrukce s věží). Apoštolové, či spíše andělé smrti ale místo opouští, vychází ven, aby v rezavém barelu rozdělali monstrózní oheň, pochodeň vítězů. Nechávají vyjukané diváky, aby pochopili, že bez síly a podpůrného svírání sloupů z tubusů se konstrukce zřítí a publikum zavalí. Někteří z diváků zároveň přichází na to, že pokoušet se udržet konstrukci v celku nelze do nekonečna. A proto se začínají postupně trousit ven i oni. Měl jsem to štětí držet středový pilíř a zůstat stát uprostřed místnosti jako poslední a sám. Zřejmě si říkáte, k čemu je vám taková informace dobrá. K tomu, abych si zase položil tu nejdůležitější otázku: „Byla to čest nebo manipulace?“, respektive „Kdo komu projevoval čest, kdo manipuloval a byl manipulován?

Výhoda celého konceptu je jeho intimita. Tvůrci dají spolu účastnícímu se divákovi do ruky symbolickou, silnou zbraň – pocit, že každý opojný detail, každou slastnou drobnost má v průběhu ve svých rukou jako mikrovůdce v miniříši. Provádí ho fantaskní poutí mezi jednotlivými obrazy, aby na závěr odhalili, že jeho autonomie byla iluzí a zdánlivá svobodná vůle posloužila „jednomu cíli, jedné misi, jedné vizi“. Performance je tedy uhrančivým trenažerem křehkosti, s jakou se z nadšených projevů svobodné vůle stává osobní otroctví či poroba celých národů.

UR FASCISM je zároveň svým druhem z těch projektů, u nichž platí, že site specific není vyprázdněným pojmem a imerze efektním labelem. Splňuje to úplně nejdůležitější – mimo okouzlení geniem loci (občas posílený o postávající hloučky zvědavých existencí s desátým pivem v ruce, případně vykousanými zuby) vypovídá o autentickém vztahu (k místu, ideji, s níž tvůrce souzní anebo naopak) autentickými prostředky.

UR FASCISM
Jakub Gottwald, Aleš Čermák, Filip Šebšajevič, Štěpán Krahulec, Jaro Repka

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?