Vše krásné končí polibkem

foto: Vojtěch Kába

Mini­ma­lis­tic­ký kolos Phi­li­pa Glas­se (a Rober­ta Wil­so­na) Ein­stein on the Beach mír­ně výhrůž­ně visí nad ději­na­mi diva­dla. Dílo díky wag­ne­rov­ské sto­pá­ži a suve­rén­ní anti­dě­jo­vos­ti stá­le před­sta­vu­je divác­kou výzvu, byť to může v kon­tex­tu sou­čas­né­ho umě­ní znít jako klišé. Kon­cert­ní ver­ze zaha­ju­jí­cí letoš­ní roč­ník hudeb­ní­ho fes­ti­va­lu Morav­ský pod­zim nicmé­ně potvr­di­la, že tuhle hoze­nou ruka­vi­ci se vypla­tí zved­nout a řád­ně se s ní pomazlit.

Uve­de­né zpra­co­vá­ní ope­ry dodr­žu­je základ­ní pra­vi­dla hry nasto­le­ná už v roce 1976. Za prvé – sál se během před­sta­ve­ní neza­ví­rá a pub­li­kum může vol­ně prou­dit ven i dovnitř (nut­no dodat, že ale­spoň v pří­ze­mí byl ten­to pohyb po celé tři a půl hodi­ny mini­mál­ní). Za dru­hé – lze jen těž­ko určit, kdy se vlast­ně začí­ná. Samo­zřej­mě exis­tu­je urči­tý čas, kdy se nepo­zo­ro­va­ně pro­mě­ní osvět­le­ní, leč ten nemá nic spo­leč­né­ho se zlo­mem v atmo­sfé­ře, a dokon­ce ani se začát­kem hudeb­ní pro­duk­ce.  Sál zní útrž­ky akor­dů už, když do něj divá­ci vstu­pu­jí, ale počá­tek se do jejich vědo­mí vkrá­dá poma­lu spo­lu se stou­pa­jí­cí hlasitostí.

Ve stře­du jeviš­tě sto­jí na sebe oto­če­né dvo­je klá­ve­sy, vle­vo hudeb­ní­ci, v zad­ní čás­ti sbor, vpře­du dva diri­gent­ské pul­ty a na obou okra­jích pódia židle, na nichž zhus­ta odpo­čí­va­jí bez­pri­zor­ní uměl­ci. S tím­to roz­lo­že­ním si kon­cert­ní ver­ze vlast­ně vysta­čí. Pohy­bu­je se pře­de­vším vypra­věč­ka v podá­ní ame­ric­ké hudeb­ni­ce Suzan­ne Vegy, jež sto­jí při kaž­dém pro­slo­vu na jiném mís­tě. V posled­ní čás­ti se na pra­vou stra­nu scé­ny pře­sou­vá také sbor. Jinak hud­bu dopro­vá­ze­jí pou­ze dyna­mic­ká diri­gent­ská ges­ta a svě­tel­né pře­cho­dy (Ger­ma­i­ne Kru­ip). Hna­cí silou se tak stá­vá kru­ho­vi­tě sta­vě­ná kom­po­zi­ce díla a para­dox­ně také zpěv­ní par­ty slo­že­né z naho­di­lých čísel, hlá­sek, slov zba­ve­ných význa­mu a pře­kot­né­ho počí­tá­ní do tří nebo osmi.

Prv­ní dvě tře­ti­ny fas­ci­no­va­ly svou nepo­la­pi­tel­nos­tí. Proud zvu­ků vychá­ze­jí­cí z jed­not­li­vých nástro­jů, hrdel a jejich jedi­neč­ných prol­nu­tí poma­lu ply­nul a pro­vo­ko­val k opá­je­ní se for­mou „sonic­ké řeky“.  Při lebe­dě­ní na hla­di­ně se ve stá­le ubí­ha­jí­cím toku obje­vo­va­ly a záhy zani­ka­ly vlny nových har­mo­nií, melo­dií a ryt­mů, opět bez přes­ně roz­po­zna­tel­né­ho začát­ku či kon­ce. Dalo se také pono­řit do hlu­bin, zamě­řit se na osa­mo­ce­nou per­lu na dně, kochat se jí a ostat­ní šum nechat za sebou. Na povrchu ani pod ním se ale nešlo vyhnout tomu, že někte­rá neo­pa­ko­va­tel­ná, nád­her­ná setká­ní jed­né hlás­ky s jed­ním tónem odplu­jí nezpo­zo­ro­vá­ny ve chví­li, kdy už si je nelze napl­no užít.

Potře­ba pou­žít meta­fo­ru řeky, respek­ti­ve vody pra­me­ní ze zamlže­ní spe­ci­fic­ké­ho zvu­ku jed­not­li­vých nástro­jů, a čas­to i hla­sů. Neby­lo mož­né, a zřej­mě ani žádou­cí, poznat, zda v danou chví­li hra­je prim saxo­fon, příč­ná flét­na, klá­ve­sy nebo hlas. Ocit­la jsem se v plav­ném bez­ča­sí, uná­še­na kru­ho­vou struk­tu­rou celé­ho díla.

V posled­ní čás­ti, kdy se ope­ra důraz­ně­ji dělí na obra­zy a sóla jed­not­li­vých inter­pre­tů a inter­pre­tek, se pro mne ona nesku­teč­ná vize roz­ply­nu­la. Sice bylo mož­né skr­ze pře­vlá­da­jí­cí kos­mic­ké duně­ní a bublá­ní klá­ves vidět dál, za hma­ta­tel­ný svět do mno­hem abs­trakt­něj­ších rovin, ale před­chá­ze­jí­cí zapl­ně­ní pro­sto­ru hud­bou nenahradily.

Pochy­bo­vat ale roz­hod­ně nelze o nasa­ze­ní a pre­ciz­nos­ti hudeb­ní­ků, pěvec­ké­ho sbo­ru a diri­gen­tů. Všich­ni se maxi­mál­ně sou­stře­dí po celou dobu a bez ohle­du na to, zda hra­jí nebo sedí na židlích po okra­jích pódia. Můj obdiv pat­ří pře­de­vším pěv­cům a pěv­ky­ním. Zazpí­vat s plným nasa­ze­ním tak spe­ci­fic­ké lib­re­to a umět při vší krko­lom­nos­ti pod­trh­nout zvu­ko­vé kva­li­ty řetě­ze­ní jed­no­du­chých slov vyža­du­je not­nou dáv­ku umu.

Jako kon­tra­punkt boha­tých, byť neo­ká­za­lých hudeb­ních vari­a­cí fun­gu­je před­nes Suzan­ne Vega. Aso­ci­a­tiv­ní tex­ty vyba­vi­la pře­de­vším přes­nou pra­cí s rytmem, důra­zy a pauza­mi. Jinak její pro­jev zůstal vel­mi civil­ní, into­na­ce či hla­si­tost se pro­mě­ňo­va­ly zříd­ka. V teku­tém prou­dě­ní se tak najed­nou vyskyt­ly pev­né kame­ny myš­le­nek o femi­nis­mu či prů­cho­du obchod­ním domem a pří­jem­ně se pro­lí­na­ly s hudeb­ním doprovodem

Sub­til­ní light design utr­pěl sálem brněn­ské­ho Boby cen­t­ra pře­pl­ně­né­ho osvět­lo­va­cí tech­ni­kou, obra­zov­ka­mi, lóže­mi, bary a barev­nou nejed­not­nos­tí. Poma­lé a minu­ci­óz­ní změ­ny osvět­le­ní, pří­pad­ně pohy­bu­jí­cí se svě­tel­né pru­hy povět­ši­nou zapadly v množ­ství tech­nic­ké­ho vyba­ve­ní prostoru.

Cel­ko­vý dojem vyplu­tí z běž­né rea­li­ty do ubí­ha­jí­cích kra­jin, kde se dají zno­vu a zno­vu hle­dat nové impul­sy, nako­nec vyzdvih­ne i na prv­ní pohled banál­ní roz­ho­vor v samot­ném závě­ru. Milen­ci roku­jí­cí o své lás­ce celou ope­ru kon­čí polí­be­ním. Hlas vypra­věč­ky ani zde nevy­bo­ču­je z pros­té­ho tónu. Jestli­že ten­to nesku­teč­ný Glas­sův opus nachá­zí vyús­tě­ní v jedi­ném polib­ku, vra­cí jej z vyprázd­ně­né­ho aktu popu­lár­ní kul­tu­ry na post magic­ké­ho okamžiku.

Phi­lip Glass: Ein­stein on the Beach.
Diri­gen­ti Geor­ges-Elie Octors, Tom De Cock
Vypra­věč­ka: Suzan­ne Vega
Light design: Ger­ma­i­ne Kruip.
Účin­ku­jí Colle­gi­um Voca­le Gent a Ictus Ensemble.
Psá­no z reprí­zy 29. září 2019 na fes­ti­va­lu Morav­ský podzim.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jiřina Hofmanová

Jiřina Hofmanová pracuje v Kabinetu pro výzkum divadla a dramatu při Divadelní fakultě JAMU a zároveň je doktorandkou oboru Divadelních studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ve svém výzkumu se věnuje dějinám českého, resp. československého divadla druhé poloviny 20. století. Mezi její aktuální záliby patří práce na disertaci, prokrastinace, lamentování nad stavem disertace, vaření, hrůza z toho, že disertace nebude nikdy hotová, čtení knih, jež se netýkají divadla, a chození do artových kin. Psaní o současném divadelním dění se nyní věnuje pouze na vyžádání, tedy minimálně, byť se k němu chce vrátit ve větším rozsahu.