Menu

Nevypočitatelnost veřejného prostoru

Nevypočitatelnost veřejného prostoru
foto: Archiv festivalu Tanec Praha

„Praha není Česko“, a tak se ani Tanec Praha navzdory suverénnímu názvu nekoná pouze v Praze a šíří taneční osvětu i mimo její centrum. Příznačná pro tuto dramaturgii je festivalová linie Ven.ku tanci, zahrnující sérii plenérových představení konaných v řadě českých měst. Vykročení do neznáma, mimo divadelní budovu, většinou přináší ty nejméně očekávané zážitky, a navíc často úplnou náhodou.

Pravděpodobně nejsem jediná, komu se již stalo, že nedorazil na představení, kdy měl. Takové situace pak spolu s přesvědčením o vlastní neomylnosti pak přináší ty méně či více veselé momenty, kdy jsou diváci postaveni před úkol rozřešit záhadu, proč divadlo na jediné sedadlo prodalo dva (či více) lístků. Největší nevýhodou, ale zároveň kouzlem divadelního umění je pomíjivost. Kdo se ocitl v roli toho z diváků, kterému bylo souzeno celé záhadě přijít na kloub a najít na svém lístku včerejší datum, odměnou pocítil efemérnost divadla na vlastní kůži. Ve veřejném prostoru je to ale jiné. Už John Cage věděl, že mnohem inspirativnější než umělecká událost je každodenní život. Venku se totiž může stát, že ačkoliv naplánovanou událost, kterou máte reflektovat, propásnete, stane se něco jiného, o čem má smysl psát.

Dne 4. června v 18 hodin se na v Brně na Moravském náměstí konala asi hodinová performance House Beating rakouského performera polského původu Hygina Delimata. Na místo jsem tedy dorazila v předstihu o tři čtvrtě na osm, aby mi nic z tanečně-akrobatického duetu neuteklo. Když jsem se blížila k prostranství obklopenému židlemi, již z dálky jsem slyšela melodie vzájemně se doplňujících rytmů zvonivého klepání, což mě uklidnilo, že jsem ve správný čas na správném místě. Místo dvou akrobatů a kubické konstrukce z dřevěných trámků, po níž měli performeři šplhat a za doprovodu Cageových a Xenakisových hudebních kompozic tvořit architektonickou instalaci, však ve středu nevelkého prostoru náměstí postávala skupina patnácti civilně oděných performerek a performerů (převážně žen) s kladivem v jedné a majzlíkem v druhé ruce.

Představení právě skončilo. Spěšně usazená na lavičce, abych se zorientovala v situaci a programu Tance Praha, jsem zaslechla, jak se kolemjdoucí ptá nějaké slečny, co že se to tady právě událo. Ta se jala vysvětlovat, že je z festivalu Tanec Praha a že zde právě proběhla performance, ale tohle, že je něco jiného. Co, jsem již nedoposlechla, neboť se patnáctičlenný dav znovu zaktivizoval a vydal směrem do centra města, přičemž jsem pochopila, že budou své vystoupení opakovat. Performerky se zastavily na svažitém náměstíčku před Novou radnicí a rozestavěly se do nepravidelné kompozice. Držením těla a pozvednutými pažemi se sochařskými nástroji v rukách jako by se nastavily k neviditelnému kameni. Různorodými rytmy klepání kladívka do železného majzlíku na sebe reagovaly, doplňovaly se a libozvučné melodie se nesly poloprázdným večerním Brnem. Hudba však přeci jen přilákala několik zvědavců, což pomohlo odhalit pointu perkusivního koncertu. Jakmile někdo z přihlížejících začal uskupení natáčet či fotit, performerky strnuly v pozici, v níž se zrovna nacházely, a to až do chvíle, než dokumentátor přístroj schoval. Klíčovou pro koncept imaginárního sochání byla nezachytitelnost fyzického, byť minimalistického jednání. V momentech zastavení a opětovného započetí rytmické akce se performerky řídily pravidlem přejímání signálu od nejbližších členů „hejna“, přičemž bylo při jejich pohotovosti velmi obtížné zachytit, kdo impuls vyslal. Na základě principu nepostihnutelnosti vznikalo jednak poněkud tísnivé napětí mezi dokumentujícím a skupinou, jednak řada vtipných momentů spojených s uvědoměním natáčejícího diváka, že přímo ovlivňuje performanci a nevědomky v ní participuje. Konceptuální koncert připomněl, jak nenápadně, ale přesto citelně, se město rozrůstá. Ačkoliv zde člověk žije, ve spěchu všedního dne si ani neuvědomí, jak rychle se prostor kolem něj mění.

Performance Maji Štefančíkové Prchavé sousoší z produkce festivalu Brno Art Open Domu umění byla nevědomky naplánovaná na to samé místo a ten samý čas jako House Beating v rámci Tance Praha. Ve veřejném prostoru, který se vyznačuje uvolněností struktur, platí jiná pravidla než kamenném divadle sebemodernějšího typu. V jeho otevřenosti se může i nedochvilnost proměnit v něco pozitivního. Byla to jen shoda šťastnějších a smolnějších náhod, která umožnila zachytit stavbu Prchavého sousoší ‒ které na rozdíl od Delimatova duetu z principu na žádném videu neexistuje ‒ alespoň slovy.

House Beating
Choreografie, tančí: Hygin Delimat, Elias Choi-Buttinger
Design instalace, performer: Andreas Buttinger
Perkuse: Anna Maria Chlebus, Voland Székely
Performeři: Weng Teng Choi-Buttinger + 2 studenti DF JAMU
Premiéra projektu: 10. 10. 2015 The New University of Anton Brucner, Linz

Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.  

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?